Slavičín

Fráňa Šrámek

19. 1. 2011 0:00 Rubrika: osobnosti

se narodil 19. ledna 1877 v Sobotce.

V roce 1882 se Šrámkovi přestěhovali do Zbiroha a brzy nato do Písku, kde Fráňa studoval gymnázium. Studium práv v Praze nedokončil a věnoval se literatuře. Patřil ke skupině sdružené kolem S. K. Neumanna a kolem časopisu Nový kult. Pro účast na demonstracích a za antimilitaristickou báseň "Píšou mi psaní" byl dvakrát vězněn. V první světové válce bojoval na ruské a italské frontě. Po válce se sblížil s literární skupinou kolem Karla Čapka, ale většinou žil jako samotář v Praze. Pravidelně navštěvoval rodný kraj kolem Sobotky. Zemřel 1. července 1952 v Praze.

Šrámkovo první tvůrčí období charakterizuje anarchismus a antimilitarismus v postojích, spolu s impresionismem, symbolismem a dekadencí v umělecké tvorbě. Verše i próza jeho mladých let jsou velkým přínosem pro českou literaturu z počátku 20. století. Sympatie nejen mezi uměleckou mládeží mu získával tvrdý nekompromisní konflikt s měšťáckým prostředím. Šrámkovy sbírky "Života bído, přec tě mám rád" a "Modrý a rudý", i prózy "Ejhle člověk", "Sedmibolestní" a "Kamení, srdce a oblaka", jsou neseny až takřka revolučními idejemi dělníků. Hrdinové prožívají rozpor mezi svými tužbami a realitou, která je znemožňuje uskutečnit. Tragické konflikty se odehrávají především v oblasti citové. Silné emoce, zkratkovitost, výrazivo lidového jazyka a městského folklóru, to vše najdeme i v Šrámkových básních.

Vývoji autorské tvorby směřuje stále více od společenské revolty k chvále smyslového života, kdy hluboce prožívá zvláště milostné vztahy. V tomto období vzniká sbírka "Splav", drama "Léto", a lyrický impresionistický román "Stříbrný vítr". Optimistický rozlet však přechází v torbě k pochybnostem a životním zklamáním zvláště v románu "Křižovatky".

K tematice raných antimilitaristických veršů se Šrámek vrací pod dojmy první světové války jak v próze "Žasnoucí voják", tak v satirickém dramatu "Hagenbek".

Všechna poválečná tvorba Šrámkova nese v sobě stopy stárnutí a smiřování se světem, proti němuž v mladých letech ve jménu mládí a života bojoval. Typickým dílem pro tento vývoj je drama "Měsíc nad řekou". Po první světové válce je důležitý vliv Fráni Šrámka na mladé básníky (Jiří Wolker, aj.)

Ve sbírce z poloviny meziválečného období "Ještě zní", se básník naposledy vyslovuje proti válce. Ve vysokém věku, v době druhé světové války, píše Šrámek sbírku "Rány, růže".

Podle některých Šrámkových děl byly natočeny (výpravné) filmy, jejich recenze si můžete přečíst zde a zde.

Přátelství s Karem Čapkem

O prvním prolnutí životních cest Karla Čapka a Fráni Šrámka píše Olga Scheinpflugová: "Karel Čápek si Fráňu Šrámka zamiloval, jejich přátelství se zažehlo při Plačícím satyrovi a oba se jím těšili šťastnou řadu let."

V říjnu 1917 se bratři Čapkové stávají stálými spolupracovníky pražské redakce Národních listů. Snaha přimět Šrámka k publikační činnosti v Národních listech vedla Karla Čapka k odeslání prvního, formálního dopisu, kterým byla započata skromná, avšak řadu let přetrvávající vzájemná korespondence.

V dubnu 1921 bratři Čapkové využívají nabídky Eduarda Basse a nastupují v pražské pobočce Lidových novin. I zde Čapek pokračuje ve stejném duchu a žádá Šrámka o spolupráci. Přesto, že se Šrámek nikdy nestal členem Lidových novin, často do nich přispíval a tak se dostal i do těsnějšího kontaktu s Čapkem.

Od společné divadelní práce (Měsíc nad řekou, Plačící satyr), se začalo rozvíjet přátelství, které dalece přerostlo profesionální zájmy. Do té doby jednostranné projevy náklonnosti, začaly být opětovány i Šrámkem, který v Čapkovy nalezl nezištného přítele, obdivovatele a zároveň obhájce své tvorby. Šrámek, introvertní samotář měl přece jen mnoho společného se sdílnějším a slavnějším kolegou. +Capek si ydrobňoval si přítelovo jméno na Šrámeček a zařadil si ho mezi několik lidí, pro které přerušoval svou práci, když zatelefonovali. Šrámek navštěvuje Čapka i v jeho bytě v Říční ulici, kde se pomalu začínala utvářet tradice pátečních setkání, při kterých se nejprve scházeli přátelé z okruhu uměleckého, později se připojili i osobnosti života politického. O něco později si však vytvoří tradici mnohem skromnějších pondělků, kdy se spolu prochází za Prahou. Čapek měl rád Šrámka až nekriticky a jednoznačně ho vždy hájil proti kritikům. O tom, jak hodně si Čapek Šrámka vážil a jak hluboký, přátelský cit k němu choval, obsáhl ve svém "článku na rozloučenou" Čapkův přítel a nakladatel Julius Firt: "Snad o tom málo známém Čapkovi povím nejvíc, když dnes na něho pozdravím, koho to vlastně ze všech mužů u nás nejvíce miloval. Každý, znaje ho jen z literatury, jistě řekne: Masaryka. Ano, to byla jistě jeho velká láska. Ale kolik z vás je, kteří víte o tom, jak měl rád Fráňu Šrámka? Ještě neví o tom ani sám Šrámek mnoho, jistě s ním o tom nikdy nemluvil, na to byl příliš chlapské nátury, a také proto, že věděl by mu to Šrámek moc zazlíval. To poznal jen ten, kdo ho před lety viděl čekat na obvyklou pondělní Šrámkovu návštěvu, kdo poznal jeho smutek, když tyto schůzky ustaly, kdo pozoroval jeho úsilí vpašovat k lehce onemocněvšímu Šrámkovi lékaře a kdo viděl jeho planoucí zrak, stoupaje s ním do nejvyššího patra vršovického činžáku, aby s ním pozdravil Šrámka šedesátníka."

Po smrti Karla Čapka (1938) uveřejnil Šrámek v Lidových novinách tuto kratičkou báseň, ve které prozrazuje, co pro něj přátelství s Čapkem znamenalo:

K. Č.

25. XII. 1938

To nám ta růže, ta tmavá růže

tak brzy porozkvetla,

vždyť by nám stačila, byla by stačila

jenom těch vánočních

stromků světla.

Chodil jsem do Říční,

chodil jsem do Úzké,

teď budu chodit na Vyšehrad,

s tebou si, Čapku zaskočený,

popovídat.

"Karel Čapek se nestaral o to, kdo ho jak snáší, ale byl šťasten, když mohl někde objevit kus přátelství" (Olga Scheinpflugová) a u Šrámka ho objevil...