Slavičín

VZESTUP KOREJSKÉ KINEMATOGRAFIE

http://belldandy.bloguje.cz/600939-vzestup-korejske-kinematografie-v-tvorbe-deseti-reziseru.php

belldandy

Tento článek je pokud se nepletu více jak dva roky starý. Od té doby se z vlny korejských filmů stala stará záležitost. Vznikl festival korejských filmů a české fanouškovské stránky. Z Park Chan-Wooka se stal kultovní režisér. Kim Ki-duk jím už byl! Ale na to korejské číslo Cinepuru nějak ne a ne dojít. Nejsem si moc jistá, jestli smysl tohoto článku pominul či nepominul. Třebaže v současnosti se začínám zajímat spíše o rumunské filmy... (Ovšem zatím jsem jich viděla pramálo),  uvědomuji si, že jsem zatím nedokázala sehna ani všehny ty korejské, co jsou tu zmíněné. A tak si nějak říkám, že koneckonců  nikdy není pozdě. Třeba jste na tom zrovna tak.

Před nedávnem jsem se dala do vyhledávání informací o korejské kinematografii a zjistila jsem, že současný stav je dost tristní. Odhodlala jsem se proto pustit na tenký led a sestavit krátký přehled tvůrců a jejich filmů, který má posloužit především mě a třeba i vám jako první podklad pro studium tohoto tématu. Větší část zde uvedených filmů jsem dosud neviděla a proto přiznávám, často vařím z vody. (Z toho důvodu prosím proto o schovívavost. Pokud mě nachytáte při chybě, rozhodně mě upozorněte a chyba bude napravena. Příliš se na mě ale za to  nezlobte.) Tento článek je prostým svodem informací z několika mála zdrojů: Než jsem se k uskutečnění svého záměru odhodlala vyšla v Cinemě stať Kamila Fily, která mi společně s nepříliš obsáhlým katalogem z nedávno proběhlého Festivalu korejského filmu a s údaji na Allmovie.com posloužil jako zdroj.

Třebaže se v Koreji se točí filmy již od roku 1903, větší pozornost na mezinárodním poli vzbudila korejská, přesněji jihokorejská, kinematografie až v posledních dvou desetiletích. Poslední dobou se objevilo několik korejských filmů, které tím směrem upřeli i mou (ale nejen mou) pozornost. (To už koneckonců víte z jedné z březnových glos. Tento článek je vlastně rozšířením oné glosy.) O úspěchu korejských filmů svědčí, že se dostávají dokonce i u nás do distribuce a v Hoolywoodu se připravují remaky mnohých korejských filmů (např. My Sassy Girl, Oldboy, Il Mare).

1. Korejská Nová vlna

Takzvaná nová vlna korejského filmu se objevuje od poč. 80.let. Souvisí s obdobím politického neklidu, demonstrací proti vládě, které vrcholí v Kwangju 1980, kde při policejním masakru zemřelo více než 200 civilistů. Za hlavní dva mezníky v korejské kinematografii lze považovat lehce zapamatovatelné roky: 1988, 1999. Roku 1988  byla zrušena cenzura. Objevilo se několik nadějných režisérů, jejichž tvorba je považována za to nejlepší v korejském filmu.

Prvním korejským režisérem, který svou pověstí překročil hranice své země, se stal v druhé polovině 80. let Im Kwon-taek. Im Kwoon-taek je stále považován za nejvýznamnějšího korejského režiséra, jehož filmy se vyznačují, jak vizuální krásou tak intelektuální hloubkou. K filmování se dostal vlastně náhodou. Začínal jako asistent „výroby“ u režiséra Chung Chang-Wha. Později přešel sám k režii a od roku 1962 natočil 3 – 8 filmů ročně. Teprve postupně přestal Im Kwon-taek chápat filmování jen jako prostředek obživy, ale také jako prostředek sdělování myšlenek. Korejská kritika si ho výrazněji povšimla prvně až roku 1973, kdy natočil film Jabcho (1973). Nadále zůstal velmi pilným režisérem a proto z jeho opravdu obsáhlé tvorby chci upozornit jen na několik nejvýznamnějších filmů. V jeho filmech zůstává patrná výrazná levicová orientace snad důsledek rodinného dědictví (pocházel z rodiny významného korejského levicového představitele). Ve filmech Sibaji (1987) nebo Adada (1989) dávají hrdinové přednost lásce před bohatstvím. Zatímco v Sibaji vznikne náklonnost mezi bohatým mužem a chudou dívkou, která se měla stát za úplatu dárkyní dítěte. Hluchoněmá Adada dává zase přednost chudému rolníkovi před svým alkoholu a jiným neřestem propadlým manželem. Ve své tvorbě se také iIm Kwon-taek často zabývá korejskou národní tradicí. Mandala (1981) je určitým zamyšlením nad smyslem buddhismu v moderní společnosti. Seopyonjae (1993) se zas dotýká umírající korejské tradice pansori – písňového přednesu příběhů. K této řadě může nejspíš přičíst i Im Kwon-taekův předposlední životopisný snímek Opojen ženami a malováním (2004). Film byl uveden na letošním Febiofestu a vypráví o životě korejského malíře Jang Seung-up „Ohwona“. Další významné filmy: Chokpo (1978), Gilsodom (1986), Aje Aje Bara Aje (1989), Festival (1997), Chunhyang (2002).

Zatímco Im Kwon-taek natáčel filmy po celá osmdesátá léta, tzv. korejská nová vlna se výrazněji dostala ke slovu až po zrušení cenzury roku 1988. Vévodila pak korejské kinematografii po celá léta devadesátá. Předními představiteli těchto let jsou mladí režiséři Park Kwag-Su a Jang Sun-Woo. Narozdíl od Im Kwon-taeka směřoval Park Kwag-Su k filmování přímo. Již na vysoké škole měl jasno v tom, že se chce v budoucnu věnovat režii. Psal kritické články o filmech a měl ctižádost obnovit v budoucnu korejskou kinematografii. Než se stal režisérem navštěvoval filmové kurzy v Paříži na filmové škole ESEC a pracoval jako asistent režie u Lee Chang-ho. Jeho prvním filmem byl Chilsu a Manud (1988), politicky zabarvená komedie. Všechny Kwag-Suovy filmy  jsou výrazně politicky angažované a provokativní. Roku 1993 založil vlastní a zároveň první nezávislou korejskou filmovou společnost. Podpořen zahraničními financemi zde natočil dva nejvýznamnější filmy korejské nové vlny. Film To the Starry Island (1994) je alegorií primárního korejského tématu a největší národní bolesti, rozkolu mezi severem a jihem. A Singel Spark (1996) se zase vrací mezi politické aktivisty do neklidného období  sedmdesátých letech.

Podle všech zpráv se mi Jang Sun–Woo jeví jako vůbec nejzajímavější korejský režisér. Jeho filmy mají na Allmovie výborné hodnocení a také opravdu „zajímavý“ děj. Jsou výrazně „šoking“. Proto, pokud někdo snad vlastníte některý z následujících filmů přistoupím velmi ochotně na jakoukoli rozumnou výměnu. (To ale platí nejen o filmech Jang Sun–Wooa)  Většina Jang Sun-Wooových filmů zpracovává erotická tabu témata s otevřeností, která byla v tu chvíli i v Koreji vnímána jako nekonvenční. Na rozdíl od Park Kwag-sua nejsou jeho filmy výrazněji politicky angažované. Výjimkou je ovšem film A Petal (1996), který se vrací do roku 1980, do časů Kwagjuovskému masakru. Duševně chorá žena pátrá po svém bratru, protože netuší že její bratr už byl zabit během vojenského výcviku. Protože je to Jang Sun-Woo nemůže na ni čekat samozřejmě nic jiného než brutální zneužití. Bad Movie (1997) je zase šokujícím obrazem ze života korejské mládeže, v němž mají být k vidění orální i sadomasochistické praktiky. Součástí filmu jsou také animované sekvence. Nejslavnějším Jang Sun-Woovým filmem je Gojitmal (1999). Námětem filmu, jenž bývá srovnáván s Ošimovou Koridou lásky, byla kniha „Tell Me a Lie“ spisovatele Jang Jung Ila. Film začínající v duchu Nabokovy Lolity, postupně přechází v líčení sadomasochistických praktik v duchu markýze de Sade. Středoškolačka Y se ochotně podvoluje několikanásobné ztrátě panenství (týká se několika tělesných otvorů) s téměř čtyřicetiletým sochařem J. Erotická posedlost obou dvou se stupňuje a nabývá sadomasochistický nádech. Díky tomuto vztahu stojícímu mimo běžné normy se z hrdinů stávají sexuální štvanci. Jejich pozice před divákem však osciluje mezi směšností a dojemností. (navazující glosa)

2. Současný korejský film

Jak bylo řečeno nová vlna slavila určitý úspěch na mezinárodním poli, ale v korejských kinech v devadesátých let dominovaly americké filmy. Korejská vláda totiž zároveň zrušila zároveň z cenzurou omezení na dovoz zahraničních filmů. Korejský film zůstával finančně nerentabilní. Tento stav ovšem skončil s koncem tisíciletí. Mezníkem se tentokrát stal rok 1999, kdy byl natočen a uveden v kinech film Swiri režiséra Je-gyu Kanga. Nebývalý komerční úspěch tohoto snímku odstartoval nové kolo úspěšných korejských snímků. Objevila se celá řada nových korejských filmařů, kterou následující krátký přehled ani omylem nevyčerpává. Je to jen náznak jmen, o kterých bylo v poslední rok nejvíce slyšet. Korejská filmografie už nemá jednoznačně kontroverzní náboj nové vlny, ale pro minimálně evropského diváka se vyznačuje značnou svébytností. Ať už jde o milostný příběh či brutální nářez jsou korejské filmy emotivně vyhrocené, efektivně působící, v žádném směru necenzurované. Ovšem pozor: dějově jsou značně komplikované - akce střídá reakci a děj se v rychlém tempu neustále posunuje kupředu. Zápletka se zamotává. Nezávidím korejskému středoškolákovi, který se snaží svým přátelům převyprávět děj posledního filmu, na kterém byl v kině. – Koreané sledují pozorně vývoj filmu , jak v okolních ásijských zemích, tak ve světě a rychle a briskně na vše reagují. Jejich filmy jsou dostatečně svébytné, aby bodovaly na velkých filmových festivalech, ale zároveň platí, že nejnovější korejský filmový vzmach má oproti nové vlně výrazně komerční rozměr.

Velký úspěch filmu Swiri(1999) režiséra Jacky Kanga (Je-gyu Kang) byl jistě do určité míry podmíněn v Koreji věčně aktuálním tématem: špionážní love-story řešila nebezpečí ohrožení příměří mezi severem a jihem. Ještě před Swiri natočil Jacky Kang romantický hororový příběh The Gingko Bed (1996). Znalec umění objeví v odpadu krásnou postel z Gingko žurnálů a odnese ji do svého domova. Netuší, že v posteli je uvězněna duše princezny a do ní je zamilován nebezpečný duch, který svou pevnou formu může udržet jen pojídáním lidských srdcí. Po Swiri se Jacky Kang ještě jednou vrátil k tématu severo-jižních vztahů a to svým následujícím filmem Bratrstvo Tae guk Gi = MYEO (2004). Ve válečné vřavě se tu ocitají dva bratři, starší bratr se snaží ochránit život toho mladšího.

Dříve než se Lee Chang-dong stal režisérem živil se jako spisovatel a scénárista. Napsal scénáře pro dva nejvýznamnější filmy To the Starry Island (1994), A Singel Spark (1996), již výše zmíněného Park Kwag-sua. Třebaže se k filmování dostal až poměrně pozdě rychle získal pověst jednoho z nejlepších korejských režisérů. Roku 1997 debutoval filmem Zelená ryba a pak již přišel úspěch s filmem Peppermint Candy (1999). Kritický film o korejské společnosti je vyprávěný podobně jako Nolanovo memento pozpátku. Jeho nejnovějším filmem je Oasis (2002), která vypráví o nepravděpodobné lásce mezi z vězení propuštěným mladíkem a dcerou jeho oběti. Aby toho nebylo málo trpí ona dívka mozkovou obrnou mozku. Za tento film získal stříbrného lva na benátském filmovém festivalu.

Park Chan-Wook se začal aktivně zajímat o film už na vysoké škole. Publikoval množství kritických studií o filmu. U filmu začínal jako asistent režie. Jeho první vlastní filmy nevzbudili velkou pozornost. Joint securty area (2000) ovšem znamenal zásadní průlom. Film chytře navázal na úspěch Swiri a opět se zabýval vztahy mezi severní a jižní Koreou. V demilitarizované zóně při hranicích dochází k vraždám. Film se objevil v kinech v době vylepšování vztahů mezi severem a jihem a zaznamenal podobně jako Swiri velký kasovní úspěch. Výrazně působivý a extrémně dojemný film si rozehrává kolem otázky, která strana touží rozpoutat válku. Nový směr jeho režírování pak nabralo s filmem Sympatie pro pana Pomstu (2002), který byl prvním filmem jeho dosud nedokončené trilogie o pomstě. Pomalý emotivní film s motivem prodeje orgánů a únosu. Po Sympatii pro pomstu následoval Oldboy (2004), který právě v současnosti celkem úspěšně běží i v našich kinech. Trilogii má zakončit ještě jeden film vyprávějící o mstě zralé ženy. V rámci Fébiofestu bylo možné také zhlédnou povedený povídkový film Tři … extrémy (2004), na němž se vedle Chan-wook Parka podíleli i honkkongský režisér Fruit Chan a japonský extrémista Takeši Miike. Jeho povídka „Cut“ na minimálním prostoru uzavřeného času a prostoru opět rozvíjí téma únosu.

Kwak Jae-yong zaujal hned svým prvním filmem My Sassy Girl (2001). Spletitý milostný příběh vypráví o chlapci, který naváže zpočátku ne zrovna jednoznačný vztah se značně nekonvenční, podnikavou a taky drzou dívkou. Nechybí nějaké to odhalené tajemství a několik tvrdých ran. Smích střídá dojemné chvíle. Pokud jde o sex je však film zcela nevinný! My Sassy Girl odstartovala vlnu svérazných korejských romantických komedií. Sám Kwak Jae-yong navázal na její úspěch podobně koncipovaným snímkem The Classic (2003), který vypráví zamotaný příběh jedné dívky a dvou vysokoškoláků. Film se dočkal určitého úspěchu, třebaže se už zřejmě vytratila svéráznost a překvapivost Jae-yongova debutu.

Bong Joon-ho je zatím tvůrcem jediného filmu, který však vzbudil doma i na v zahraničí velikou pozornost. Memories of Murder (česky se ujal název Pečeť vraha) vznikl na námět skutečných události  odehrávajících se ve Hwa-Sung,  městečku nedaleko Soulu v letech 1986-1991. „Detektivnost“ předstírající film vypráví o pátrání po masovém vrahu. Trochu psychologicky se zabývá životem policistů. Odhalování jejich neschopnosti má zároveň trochu sociálně-kritický nádech. Příběh je však možné interpretovat i jako postmoderní úvahu nad (ne)poznatelností pravdy. Excesy, jichž se policie dopouští jsou stejně tak komické, jako jindy budí ježení chlupů a zhnusení nad zneužíváním veřejné moci.

3. Kdo stojí tak trochu mimo?

Mluvila–li jsem o komplikovanosti děje korejských filmů, to ovšem neplatí o Kim Ki-dukovi, jehož filmy se spíše vyznačují až neuvěřitelnou jednoduchostí a strohostí (snad s výjimkou toho posledního). Psát o Kim Ki-dukovi je najedné straně nejzbytečnější a na druhou stranu je zase téměř nemožné ho z přehledu vynechat. Takže jen v rychlosti několik všeobecně známých fakt. Kim Ki-dukova popularita je založena na zahraničním uznání. V rámci domácí kinematografie patří Kim Ki-duk k okrajovým režisérům. Výrazný domácí komerční úspěch předchozích filmů se jeho díla tedy netýká. – Už jeho první u nás známý film Ostrov (2000, uveden v rámci Projektu 100) je sice v mnohém citově extrémní, ale nabízí příběh uzavřený, s malým počtem postav, pomalu se rozvíjející. Pobřežní hlídka (2002) je zase jedním s filmů odehrávajících se v demilitarizované zóně mezi jižní a severní Koreou. Je studií charakteru vojáka, v němž se probouzí stále výrazněji brutální sklony. Pomalý a dokonce trochu idylický je film Jaro, léto, podzim, zima …a zase jaro (2003). Nabízí mýtický příběh mistra, žáka a věčného koloběhu života. Předposlední Kim Ki-dukův snímek Samaritánka (2004) vypráví o dvou přítelkyních, z nichž jedna organizuje prostituování druhé. V druhé fázi filmu odhalí tuto skutečnost šokovaný otec jedné z nich a pokouší se s nastálou situací po svém vyrovnat. Důraz na vývoj charakterů, pomalé budování příběhu, to vše je blízké evropskému filmu a může být jedním z důvodů, proč se Kim ki-duk těší takové popularitě na evropských festivalech.

Podobně jako Kim Ki-duk je Hong Sang-soo režisérem, jehož filmy se pravidelně objevují na mezinárodních filmových festivalech (u nás loni – 2004 - v Karlových Varech). Jeho psychologizující filmy se vyznačují cynickým pohled na změny v rodinných a všeobecně intimních vztazích a také značně bizarními názvy. Například Den, kdy prase spadlo do studny líčí spletité vztahy, jež se vyvinou mezi čtyřmi postavami. Na filmu se podíleli čtyři spisovatelé-scénáristé, kteří vytvořili charaktery oněch čtyř postav. Jsou to: neúspěšný romanopisec, jeho chladná přítelkyně, její manžel, a pohledný prodavač vstupenek, který miluje spisovatele. Ten vnáší do příběhu i homosexuální motivy. Režisér ponechal hercům mnoho prostoru k improvizaci a příběh vystavěl na základě jejich reakcí. – Na konfliktu dvou mužů usilujících o jedinou ženu je vystavěn film Žena je budoucností svého muže. Heon-jun je filmař vracející se z USA, setkává se se svým starým přítelem Mun-ho, profesorem umění. Při společné večeři spolu mluví o Seon-hwa, krásné ženě, kterou oba potkali na vysoké škole. Zatímco flirtují se servírkou, oba nezávisle na sobě pojmou rozhodnutí znovu se svou starou lásku setkat. Ta se však už zdaleka nepodobá oné dívce ze starých časů.

Závěr

Samozřejmě je tu i mnoho dalších jmen, která jsme dosud nezmínili a stále se objevují další. V rychlém přehledu zmíním alespoň několik režisérů, z nichž každý by si zasloužil v podstatě stejnou pozornost. Prozkoumání jejich filmografie ponechávám své budoucnosti a také tak trochu vám: Lee Hyun-seung (Moře), Kwak Kyung-taek (Přítel; Šampión), Kang Woo-suk (Silmido), Park Chul-Soo (Kazoku Cinema; 301, 302; San Pu In Koa; Farewell, My Darling), Lee Myung Sae (Nowhare to Hide; Na Ui Sarang, Na Ui Shibu ; Jidokhan Sarang; Gagman).

Pokud vás toto téma zajímá, mohu kromě výše uvedených zdrojů doporučit několik dalších, o nichž jsem se během psaní dozvěděla, ale sama jsem je nepoužila:  článek „Mentolky a jiné pálivé sladkosti“ J. Blažejovského ve Filmu a době (2000/3, s. 127-130.) a www.koreancinema.org. A ještě připomínám, už jsem to zmínila v úvodu k rozhovoru s Kamilem Filou, na konci roku se chystá právě pod redaktorským vedením Kamila Fila nové číslo Cinepuru věnované Koreji.

A pokud jde o filmy samy?  Několik jich bylo možné shlédnout v přehlídce Febiofestu, např. Tajný agent, Musa válečník, H, Noční můra, schodiště přání, Sorum , Telefon a Opojen ženami a malováním. Oldboy běží v české distribuci. U většiny ostatních však musíte hledat k jejich shlédnutí jiné vlastní cestičky. Na CSFD má korejský film už vlastní skupinu fanoušků – v čele s Májofkou. Takže je možno se obrátit tam. Taky se konal Festival korejských filmů, ovšem nejvýrazněji zaměřený na tvorbu Kim Ki-duka. – Můžeme ovšem oprávněně věřit, že i v dalších letech se korejské filmy budou na našich festivalech objevovat a možná budou mít větší zastoupení i v českých kinech. A to protože korejský film je právě na vzestupu.

belldandy