Slavičín

Iva Janžurová

Iva Janžurová: Výchovu muže jsem já bláhová stále nevzdala

V jejím životě se udály dva zázraky - dostala krásné role, za něž je dodnes vděčná, a žije pod jednou střechou společně se svou početnou rodinou, na kterou je pyšná. Osmašedesátiletá herečka Iva Janžurová je stále plná energie a v jednom kole - právě natáčí nový seriál Cukrárna a k tomu stíhá i hraní na své domovské scéně v Národním divadle.

pondělí 4. ledna 2010, 11:42

Své dcery a jejich rodiny máte pořád pod svými křídly. Byl to váš sen?

V našem domě bydlíme celkem tři rodiny: já se Slávkem (divadelní režisér a herec Stanislav Remunda - pozn. aut.), Teodorka s manželem Tomášem a syny Alfrédkem a Kajetánem a také Sabinka s manželem Adamem a jejich dětmi Vincentkem a Adinkou.

Znám spoustu maminek, které by z toho nadšené nebyly, ale já bych byla strašně smutná, kdybych je neměla u sebe. Ustoupím ve všem a jsem na ně hodná, protože nechci nikdy zaslechnout „tady se nedá žít“. Je to krásné, ale protože kromě toho hezkého přitom stále vnímáte i všechny jejich starosti, je to náročnější než vidět svoje dospělé děti jen jednou za měsíc. Také se mi líbí, že mám pod střechou navíc dva syny, tím myslím zetě. Společně s jejich maminkami se dělíme o všechny jejich potřeby.

Jak s rodinou prožíváte Vánoce a Silvestra?

Letos jsem hlavně přemýšlela, jak to udělat, abychom dodrželi tradici a přitom se najedli tak akorát. Naši mladí totiž na Štědrý den odpoledne ještě jezdí ke druhým babičkám, tam se už notně pomějou a já je mám pozvané všechny na večeři.

Tradičně připravuji rybí polévku a potom je kapr načerno s vídeňským knedlíkem a pak teprve smažený kapřík s bramborovým salátem, vše podle receptů mé maminky. A vánočky jsou vždycky. Zbytek svátků se také vždy odvíjí od práce. Letos jsem na Nový rok odpoledne hrála ve Stavovském divadle, takže jsme poslední den roku strávili v Praze a uměřeně. K silvestrovskému večernímu pohoštění peču švýcarské briošky.

Váš muž Stanislav Remunda v loňském roce prodělal mozkovou příhodu a jeho zdravotní stav byl chvíli velmi vážný. Všude prohlašoval, že jste ho vytáhla z hrobu a že jste jeho anděl…

Zaznamenala jsem ale i spoustu neúspěchů. Z jedné rehabilitační léčebny mi prakticky uprchl a teprve teď si uvědomuju, jak mě to celé vysilovalo, i když ani dnes to s jeho zdravím není ještě ideální. Měla jsem o něj velký strach, ale vlastně i o sebe, že přijdu o tu jeho pevnou oporu, kterou mi celý život poskytuje.

Když se mu podaří mě naštvat - hlavně teď mívá sklon mentorovat mě a všelijak napomínat - odjedu si na chalupu jakože natruc. Tam je mi dobře, mám ráda ticho, ale vždycky si uvědomím, jak by mi bez něj bylo tího a teskno. Jenže mu to nesmím moc říkat, hned by se moje „výchova“ rozpadla. Každá žena by měla vědět hned na samém začátku vztahu, že muže nepřevychová ani o píď. Já bláhová to ještě nevzdala.

Jak je na tom zdravotně teď?

Koupila jsem mu hole na chození, a když přijedeme na chalupu, říkám mu, aby s nimi šel na procházku do lesa a jen tak se nevracel. Znáte to, v zimě dostane za úkol přinést jahody, v létě rampouch. Je tam terén pro něho tak akorát a vždycky, když se vrátí, hned hlásí, jaký je venku příjemný vzduch. Jsem přesvědčená o tom, že pohyb je důležitý pro každého.

Jenže v jednu chvíli si člověk začne říkat, že se v životě naběhal už tolik, že to stačilo. Pak ale všechny tekutiny v těle jakoby zatuhnou, a proto Slávkovi říkám, že musí cvičit a chodit. Užívá léky na ředění krve a snažíme se jíst podle diety, která k tomu patří, což znamená, že kličkujeme mezi poctivou domácí kuchyní mojí maminky a mými vlastními ozdravujícími improvizacemi.

Jste spolu skoro už čtyřicet let, ale nevzali jste se. Proč?

Po svatbě hrozí manželům po větší roztržce rozvod, zatímco takhle se žádné oficiální řešení nenabízí. Vše plyne dál a po čase se na roztržku zapomene. Všechno se uklidní bez stěhování, dělení dětí a majetků. Tu a tam se to zopakuje, takže nabudete jistotu z pravidelných cyklů roztržek a smiřování, ze kterých žádná katastrofa neplyne. To je ta výhoda.

Jak jste se vlastně dali dohromady? Oba jste za sebou měli už jedno manželství…

Seznámili jsme se v Divadle na Vinohradech a poprvé spolu hráli ve hře Skřivánek, která pro mě byla dost důležitá, byla to první veliká role v první sezóně. Hrála jsem svatou Janu a Slávek francouzského krále Karla. Tam jsme se sešli v docela hutném dialogu, ale v té době jsme byli jen kolegové. Pouze se mnou žertoval, jak bylo v divadle obvyklé.

A pak jsme spolu nazkoušeli hezkou americkou hru Básník a kočka a měli jsme s ní veliký úspěch v Praze i na zájezdových představeních. Právě v té době začalo krachovat moje krátké manželství, byla jsem smutná, v autě na cestách jsem vedle něho pobrekávala a svěřovala se mu. Slávek mě utěšoval a rafinovaně se nevnucoval. A tak se z toho vyvinul vztah.

Jak jste se potom jako herečka cítila pod jeho režisérskou taktovkou?

Byl to trošičku rozdíl, protože díky našemu partnerskému vztahu jsem si vždycky dovolila být drzejší a u každého detailu jsem se ptala proč. A vzhledem k téhle nezdvořilosti, kterou jsem vůči němu projevovala, jsem se naučila spoustu důležitých věcí, protože on věděl něco, co já ještě nevěděla. Často jsem mu odporovala a říkala, že tomu nerozumím a proč to chce tak a tak.

Říkala jsem mu: „A teď ti ukážu, co po mně chceš!“ a naschvál jsem tu jeho verzi hodně přehrála. A to byla ta chvíle. Než jsem skončila a začala se, jak jsem měla v úmyslu, vysmívat, uvědomila jsem si, jak silně a přesně jeho požadavek funguje. Donutil mě pochopit, že jsou ještě další možnosti v herectví. A pak jsem ho začala jako režiséra plně respektovat, což bylo docela důležité i pro náš vztah. O divadle jsme spolu mluvili nekonečné hodiny.

Právě teď pro Českou televizi natáčíte nový třináctidílný seriál Cukrárna. Co o něm můžete prozradit?

V lednu začínáme natáčet v ateliérech, a pokud vím, seriál by se v televizi měl vysílat na podzim roku 2010. Režíruje ho Dušan Klein a s ním teď zažívám podobnou krásnou zkušenost, jakou jsem měla například s Oldřichem Lipským nebo s Jurajem Herzem, kdy vás režisér vede, ale zároveň vás respektuje. Neomezuje vaši svobodu a to je pro herce velký dar.

Hrajete čipernou důchodkyni Blážu Kohoutovou, která se svými kamarádkami v podání Jany Štěpánkové a Nadi Konvalinkové zásadním způsobem zasáhne do osudu majitelky cukrárny Veroniky Žilkové…

Majitelce cukrárny vstupuju do života profesního, který se týká chodu cukrárny, ale také osobního. Je to ale laskavé, tak doufám, že se to divákům bude líbit. Všechno začíná tím, že moji mladí, kterým jsem zvyklá pomáhat, odjedou do Ameriky a mě najednou pohltí prázdnota. A pak se sejdu se svými kamarádkami a zajdeme do cukrárny…

Jak často chodí do cukrárny skutečná Iva Janžurová?

Zajdu tam jen tu a tam, protože vím, že se v cukrárnách moc rozšupovat nemůžu. Když jsem byla malá, maminka doma dělávala i kremrole a naučila mě péct spoustu dobrot. Jenže jak jsem pak pekla pro svou rodinu, ve všech receptech jsem postupně ubírala cukr, abych přespříliš nekynula, a tak jsem nás všechny naučila na málo sladkou chuť.

Když dnes přijdu do cukrárny a něco si dám, všechno je pro mě přeslazené. Před natáčením jsem se ale byla s vnoučkama podívat v jedné z těch vyhlášených, abych si to tam očíhla a zavnímala cukrárenskou atmosféru. A ještě se chystáme jinam. Na takovou příjemnou špionáž, které mohu říkat příprava na roli, najdu v rodině spolupachatele snadno.

Na natáčení Nemocnice na kraji města jste se také tak připravovala?

O skutečných zákulisních praxích nemocnic, o vztazích mezi lékaři a sestrami jsem tenkrát nevěděla nic, a tak jsem před natáčením absolvovala základní exkurzi v mostecké nemocnici, a dokonce se byla podívat i na operaci kyčelního kloubu, ačkoli to moje role nevyžadovala. Bylo to spíš pro kolegy, kteří hráli doktory, ale přesto jsem to chtěla vidět.

Vycházela jsem hlavně ze své představivosti o charakteru postavy. Prostředí jsem brala jen jako vymezení hranic. Stejně jako scénář, který mi pan Dietl vesele povoloval rozvíjet. Někteří lékaři si ze seriálu tenkrát dělali legraci, že to takhle v nemocnici vůbec nechodí, ovšem pak se s nemocničními tématy v televizích takzvaně roztrhl pytel a oni, myslím, už dneska nevědí, čemu se mají divit dřív.

Ve čtvrté sérii oblíbeného seriálu se však již Marta Huňková, provdaná Pěnkavová, se svou rodinou neobjevila.

Netajila jste se tím, že vám to bylo líto…

Ta role se ke mně přivinula jako odkopnutý pejsek a nedala se, dokud jsem si ji nezamilovala. Režisérovi Jaroslavu Dudkovi jsem dvakrát řekla, že to, prosím, hrát nebudu. Po přečtení prvních dvou dílů jsem neviděla nic než nepříjemnou ženskou, která donáší na doktory. Říkala jsem kolegům, že by mě potom houfně zatracoval personál všech nemocnic, protože u nás je zvykem přisuzovat hercům charaktery jejich postav.

Šla bych si léčit jednu bouli a odcházela bych se dvěma. Ale kolegové mě upozornili, že když to odmítnu, možná si už neštrejchnu ani v Divadle na Vinohradech, kde jsem tehdy byla v angažmá. Jaroslav Dudek byl totiž naším kmenovým režisérem. Když mě oslovil potřetí s tím, že čeká do neděle, protože obsazení musí oznámit v pondělí ráno, volala jsem mu v pondělí ráno v půl osmé, že to tedy vezmu. A také jsem mu řekla, že to dělám jenom kvůli němu, aby se na mě nezlobil.

Pak se z ní ale přece vyklubala krásná bytost a Vašek Pěnkava to odhalil jako první. Na konci třetí série jste se však ocitli v nezáviděníhodné finanční situaci…

A to jsem si právě říkala, jak má autor rafinovaně připravený dramatický terén pro příště, jak se tihle dva lidé budou muset potýkat s chudobou. Ale autor byl vyměněn a ten další (scenáristka Lucie Konášová - pozn. aut.) neměl na takové potýkání asi sílu nebo chuť nebo nápady. Viděla jsem z toho pokračování jen mizivé útržky, tak ani nevím, jestli toho mám doopravdy litovat.

Jak byste si tedy představovala pokračování osudů manželů Pěnkavových?

Silným motivem - a mimochodem velmi aktuálním - by mohl být zápas manželů o vyřešení dluhů, což podle mého názoru skýtalo nekonečné lidsky vypjaté i dramatické a komické možnosti. Vedle toho tu byl nedořešený a zatím jen načatý vztah s romskou rodinou, do níž se přiženil jejich syn. I tam mohli Pěnkavovi hledat pomoc nebo společně hledat viníka, který Vaška Pěnkavu okradl. Marta, která se z výšky vrchní sestry rázem propadla až na nejnižší stupeň své profese, by se určitě dokázala nějak zábavně rehabilitovat.

Dal vám za pravdu i Josef Dvořák, který hrál vašeho manžela?

Od natáčení třetí série jsme se spolu vlastně nesešli, ale už za to předchozí pokračování byl hrozně rád.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jste zazářila i v mnoha dalších rolích, převážně komediálních - vážnější role vám prý byly odepřeny jako trest za poslední díl seriálu Písně pro Rudolfa III. A také za to, jak jste spolu s Martou Kubišovou předávala květiny představitelům Pražského jara v roce 1968. Tenhle „trest“ jste však přece jenom vytěžila…

Ochutnala jsem už do té doby velké štěstí týkající se rolí, režisérů i hereckých partnerů. Ale vedle radosti z těch mimořádných příležitostí jsem už také věděla o mnoha úskalích, námaze a vyčerpání z té vlastní práce, z úsilí nezklamat a nepohřbít si tak další šance.

Poznala jsem i různé zákulisní triky, taktiky neboli podtrhy, které přináší divadelní a filmové prostředí, stejně jako omezování a zákazy z výšin kanceláří tehdejších několika kulturních dohlížitelů. To mě velice zaskočilo. Nebyla jsem asi jediná, která nečekané profesní volno využila k založení rodiny - o tom svědčí zvýšená porodnost v počátcích sedmdesátých let. Za to, co se v průběhu dalších let i tomu navzdory podařilo, jsem vděčná dvojnásob.

Když pak ale v polovině osmdesátých let jedna z mých dcer vyslovila přání být herečkou, vystrašilo mě to. Věděla jsem, že i když bude dobrá, přinese jí to něco jiného než mně. Obě moje dcery směřují však svými cestami moc pěkně i tak a své šťastné chvíle, i když jiné, nalézají také. Vždycky jsou šťastné chvíle pro něco a já před lety vstupovala do šťastné chvíle pro český film.

Který byl ten první?

Po DAMU jsem nastoupila do angažmá divadla v Liberci a za rok přišla nabídka do pražského Divadla na Vinohradech. Tehdy jsem od Karla Kachyni dostala malou roli ve filmu Ať žije republika, kde si mě jakoby oťukl, a hned nato mi dal krásnou velkou roli ve filmu Kočár do Vídně. A pak přišly ty další.

Jak vzpomínáte na spolupráci s Václavem Vorlíčkem, který vás mimo jiné obsadil do role slečny Milerové v seriálu Arabela?

Před Arabelou jsme spolu dělali film Pane, vy jste vdova, a když mi tuhle nabídku dal, řekl mi, že když ji nevezmu, film nenatočí. Když vám tohle řekne režisér už na začátku, víte, že máte jeho absolutní důvěru a pak se s ním vydáte kamkoli.

Kolik času věnujete sama sobě? Co vám dělá dobře a vrací síly?

Jednou měsíčně zajdu na kosmetiku a ke kadeřníkovi, a to výhradně k mojí kamarádce Evě Kameníkové do Studia Real v Dřevné ulici. Tam si odpočinu. A pak se snažím být co nejvíc v pohybu.

Kromě natáčení seriálu hrajete už dvaadvacátou sezónu v Národním divadle, kde máte několik nádherných rolí…

Rozhodně nepatřím mezi herce, kteří chtějí umřít na divadle. Vůbec každý herecký patos mi je protivný. Hrát divadlo je moje práce, často velice těžká, někdy i bolestná nebo naopak veselá. Mám ráda své kolegy, obdivuju je a snažím se, abychom byli společně úspěšní. Je to zaměstnání, kde se uplatní i starší ročníky, a to je ten kámen úrazu, proč si stále nedokážu dát s divadlem pokoj a můj muž si často stýská, že nemůžeme v červnu nebo v září jet k moři, kdy by to pro nás bylo nejvhodnější.

Tuhle sezónu hraju v představeních Na ústupu, Lucerna, Richard III. a v převlekovém kalupu také čtyři role v krásné pohádce Sněhová královna. A pak je tu ještě Mikve, drama týkající se ženské otázky a vzpoury proti pokrytectví a nepřirozenosti vztahů v rodinách a společnosti. Je to o izraelských ženách, ale naši diváci si tam své rozhodně najdou, a proto je hra úspěšná.

Toto jsou většinou vážné role, zato ve vašem Rodinném divadle máte na repertoáru hlavně komedie. Je to tak?

Je. Jezdíme na zájezdy po celé republice a ty hry, které uvádíme, se jmenují Vrátíš se ke mně po kolenou a Pudl a Magnólie, k níž Slávek ještě dopsal podtitul aneb Ani po kolenou se ke mně nevracej. Ta nám teď v reprízách už moc pěkně vyzrála a publikum se úžasně baví, tak ji mám nejraději. Teď už nás určitě pozvou i do Tábora, ten nám na seznamu zájezdů pořád chybí. Hry píšeme společně.

Jedním z mých přání do nového roku je společně se Slávkem v téhle pěkné práci pokračovat a dopsat další komedii. Musíme si pospíšit, Sabinka totiž hlásí, že ona svou hru pro nás už dokončuje. A aby se jí to podařilo, je moje další přání. Pak mám i jiná, ale když prominete, ta už zůstanou pod pokličkou.

novinky.cz

oooo O oooo

Životopis (biografie) / Informace:

Iva Janžurová pochází z učitelské rodiny z Vysočiny, studovala pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích, poté nastoupila na DAMU, kterou absolvovala v roce 1963. V letech 1963-1964 hrála v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, poté se stala oporou Vinohradského divadla (1964-1988), od roku 1988 je členkou činohry Národního divadla. V 90. letech začala hrát v rodinném zájezdovém divadle se svým manželem Stanislavem Remundou a dcerami Sabinou a Theodorou. V divadle za dlouhá desetiletí ztvárnila řadu postav, za všechny jmenujme Vančurovu Josefínu, Janu z Arku ve hře Skřivánek, zvláště v 70. a 80. letech dostávala charakterové a dramatické role, jichž se jí naopak v té době nedostávalo ve filmu a v televizi. V Národním divadle vynikla ve hře Židle, v pozdějších letech pak ve hře Šťastné dny (za kterou obdržela Cenu Alfréda Radoka).

Iva Janžurová nikdy nevynikala fyzickou krásou, jako její kolegyně Jana Brejchová nebo Olga Schoberová, přesto jí její mnohotvárný herecký projev a schopnost ztvárnit různorodé postavy umožnil, aby se již v 60. letech zařadila mezi přední hvězdy českého filmu. Ještě jako studentka na DAMU hrála v letech 1961-1963 v několika filmech; její role však byly epizodní a ostatně i filmy jsou dnes vesměs zapomenuté. První větší příležitost dostala ve válečném dramatu Ať žije republika (1965), i tento film je dnes (neprávem ovšem) téměř v zapomnění. Režisér Karel Kachyňa si ovšem povšiml výrazného talentu Ivy Janžurové a v následujícím roce ji obsadil do svého filmu Kočár do Vídně (1966); stejně jako v případě filmu Ať žije republika se jednalo o drama z konce války a opět podle scénáře Jana Procházky. Kočár do Vídně je neuvěřitelně syrový film a Janžurová zde na počátku své filmové kariéry dokázala velké herectví, omezené na minimální hlasový projev a vyjadřované především gestikulací a mimikou. Zajímavou, i když nevelkou roli psychicky narušené pacientky dostala v kriminálním dramatu Znamení Raka (1966) režiséra Juraje Herze. V témže roce se pak také objevila poprvé v televizním seriálu, a sice Eliška a její rod (1966). Následující rok naopak přinesl dvě velké komediální role, které představily Ivu Janžurovou v jiné tváři, později tak často opakované. Dodnes známé komedie Penzion pro svobodné pány (1967) a Svatba jako řemen (1967) byly ale v tomto smyslu objevné. Ve Svatbě jako řemen hrála poprvé také s Jiřím Hrzánem, s nímž se na filmovém plátně i v televizi objevovala často i v dalších letech. Hned v témže (a následujícím roce) spolu hráli v televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III. (1967-1968); tento hudební cyklus fiktivních a reálných příběhů s klipovými písničkami našich předních zpěváků měl ve své době obrovskou popularitu. V roce 1968 pak hrála Janžurová vedlejší role ve filmech Žert, Čest a sláva, Nejlepší ženská mého života, ale větší úlohu dostala v úspěšném seriálu Sňatky z rozumu (1968), kde hrála po boku své divadelní kolegyně Jiřiny Jiráskové. Následující rok pak přinesl opět komediální role ve filmech Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), Šest černých dívek (1969), především si ji ale pamatujeme z legendárních Světáků (1969), kde opět hrála naivku, byť s nádechem vychytralosti životem protřelé mladé ženy.

Dekáda sedmdesátých let byla pro Ivu Janžurovou především ve znamení komedií; bylo to dáno její společenskou angažovaností v závěru 60. let (známé jsou její veřejné projevy sympatií k Alexandru Dubčekovi) a na zásah vyšší moci nemohla točit závažnější společenská témata. Filmová kritika pak Janžurové často vyčítala rozmělňování a opotřebování jejího talentu v průměrných komediích, výše uvedený fakt však dokazuje, že to nebyla její chyba. A dokázala-li, že je výbornou komediální herečkou, je logické, že takové role dostávala často, nemohla-li hrát jiné. Hned na počátku 70. let hrála velké role v crazy komediích, v nichž doznívala tvůrčí invence let 60. - Pane, vy jste vdova (1970), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970) nebo Ďábelské líbánky (1970), úspěšný byl také přepis divadelní frašky Slaměný klobouk (1971), kde hrála znovu s Jiřím Hrzánem. V roce 1971 dostala jednu z mála dramatických příležitostí ve filmovém zpracování románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (1971). O rok později pak hrála zajímavou dvojroli v psychologickém dramatu Morgiana (1972). Tento film s výbornou hutnou atmosférou a zajímavým výtvarným zpracováním však ve své době téměř zapadl z již uvedených důvodů – doba si žádala odlehčený žánr. V dalších letech pak proto můžeme Janžurovou vidět opět v komediích Homolka a Tobolka (1972), Hodíme se k sobě, miláčku? (1974), Drahé tety a já (1974), Marečku, podejte mi pero! (1976), Zítra to roztočíme, drahoušku (1976), Což takhle dát si špenát (1977), ale také v několika zcela průměrných veselohrách.

Poměrně mnoho příležitostí dostávala Janžurová i v televizi, z počátku 70. let je na místě připomenout televizní komedii Kam slunce nechodí (1971), objevila se také ve dvou dílech cyklu o Alfonsku Karáskovi, později hrála v řadě pohádek. Zajímavou roli dostala v legendárním seriálu Nemocnice na kraji města (1977); i když její úloha potrhlé sestry Huňkové nevybočovala z řady jejích tehdejších kreací, v průběhu děje měla její postava zajímavý vývoj. Hrála také v seriálu Arabela (1979). Osmdesátá léta byla pro Janžurovou v oblasti filmu ještě slabší; stále hrála v komediích, které nevybočovaly z dobového průměru (Co je doma, to se počítá, pánové, 1980; Ten svetr si nesvlíkej, 1981), podobné role ztvárňovala i v televizi (seriály Létající Čestmír, 1984; Bambinot, 1984), nadále hrála také v pohádkách. Výraznou součástí její tvorby se v této době staly televizní skeče a scénky (například legendární nákup lístků do kina s Felixem Holzmannem).

V 90. letech Iva Janžurová omezila práci pro film i televizi, později ale dostala několik výrazných rolí, například ve filmu Co chytneš v žitě (1998), v televizi to byly zajímavé příležitosti v inscenacích Přepadení (2000) a Na psí knížku (2001). Velké role dokazující mnohostrannost jejího hereckého talentu ztvárnila ve dvou filmech začínající režisérky Alice Nellis – Ene bene (2000) a Výlet (2002). V televizi hrála také v pokračování Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (2003). V nejnovější době hrála matku ve slovenském filmu Poločas rozpadu (2007). I dnes má Janžurová řadu nabídek, na rozdíl od dob dřívějších si už ale scénáře vybírá, k tomu má závazky v Národním divadle a hraje také v rodinném zájezdovém divadle.

Hereckou kariéru Ivy Janžurové provází také řada ocenění. V roce 1967 získala cenu Trilobita za filmy Penzión pro svobodné pány a Svatba jako řemen, v roce 1971 obdržela Cenu pro nejlepší herečku na mezinárodním festivalu fantastických filmů v Terstu, další cenu za nejlepší herecký výkon dostala na 27. festivalu československých filmů v Mladé Boleslavi za slovenský film Ja milujem, ty miluješ (1980). Dvakrát získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli Co chytneš v žitě (1998) a Výlet (2002). Za své divadelní počiny získala v roce 1998 Cenu Alfréda Radoka za roli Winnie ve hře Šťastné dny, v témže roce obdržela i Cenu Thálie. Pravidelně se umisťuje na předních příčkách v diváckých anketách.

Manželem Ivy Janžurové je divadelní režisér a herec Stanislav Remunda (*1927). Jejich dvě dcery, Sabina a Theodora jsou taktéž herečky (obě hrály s matkou například ve filmu Výlet).

Autor: argenson

oooo O oooo

Herecká filmografie

2010  Cukrárna (TV seriál) 

 Dárek 

2009  Dům U Zlatého úsvitu (TV film) 

 Hrubeš a Mareš Reloaded 

2008  Setkání v Praze, s vraždou (TV film) 

 Vy nám taky, šéfe! 

2007  Chyťte doktora 

 Poločas rozpadu 

 Trapasy (TV seriál) 

2005  Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do

deště 

 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem (TV

seriál) 

2003  Čert ví proč 

 Maryška (TV film) 

 Nemocnice na kraji města po dvaceti

letech (TV seriál) 

2002  Na psí knížku (TV film) 

 Výlet 

2001  Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko

1999  Ene bene 

 Kašpárkovy rolničky (TV film) 

 Přepadení (TV film) 

 Sponzor (TV film) 

1998  Co chytneš v žitě 

1996  Jak si pan Pinajs kupoval od kocoura

sádlo (TV film) 

 Manželská tonutí (TV seriál) 

1995  Omyl děda Vševěda (TV film) 

1994  Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka (TV

seriál) 

 Róza, strážné strašidlo (TV film) 

 Žiletky 

1993  Arabela se vrací aneb Rumburak

králem Říše pohádek (TV seriál) 

 Strašidla a spol. (TV seriál) 

1992  Nikdy nekončí (TV film) 

 O princi, který měl o kolečko víc (TV

film) 

 Uctivá poklona, pane Kohn (TV seriál) 

1991  Talisman (TV film) 

1990  Přísahám a slibuji (TV seriál) 

1989  Šampáňo (TV film) 

1988  Cirkus Humberto (TV seriál) 

 Přejděte na druhou stranu (TV seriál) 

1987  Ať přiletí čáp, královno! (TV film) 

 Mistr Pleticha a pastýř Jehňátko (TV

film) 

 O Háderunovi a víle Elóře (TV film) 

 O princezně na klíček (TV film) 

 Svobodárna (TV film) 

1986  Hvězdy nad Syslím údolím (TV seriál) 

 Jak se mele babí hněv (TV film) 

 Jsi falešný hráč 

 Mladé víno 

 O princezně, která ráčkovala (TV film) 

 Pan Pickwick (TV film) 

 Velká filmová loupež 

 Zlá krev (TV seriál) 

1985  Jestli jednou odejdu (TV film) 

 Když vy jste taková jiná (TV film) 

 Medvěd (TV film) 

 Náušnice (TV film) 

 O Matyldě s náhradní hlavou 

1984  Bambinot (TV seriál) 

 Barrandovské nocturno aneb Jak film

zpíval a tančil 

 Bohyně krásy (TV film) 

 Všichni musí být v pyžamu 

1983  Létající Čestmír (TV seriál) 

1982  Dobrá voda (TV seriál) 

 Dynastie Nováků (TV seriál) 

 Malý pitaval z velkého města (TV seriál) 

 Od sedmi do čtyř (TV film) 

 To se ti povedlo, Julie (TV film) 

1981  Cesta do Rokycan (TV film) 

 Jak se peče štěstí (TV film) 

 Jdi za štěstím (TV film) 

 Přišel na večeři (TV film) 

 Ubohý pan Kufalt (TV film) 

 Začalo to karafiátem (TV film) 

 Zralé víno 

1980  A máte nás, holky, v hrsti (TV film) 

 Co je doma, to se počítá, pánové... 

 Eva,Eva (TV film) 

 Ja milujem, ty miluješ 

 Rytmus 1934 

 Strach má velké oči (TV film) 

 Ten svetr si nesvlíkej 

 Veronika, prostě Nika (TV film) 

1979  Arabela (TV seriál) 

 Dívka světových parametrů (TV film) 

 Jak se naučit švédsky (TV film) 

 Jedničky má papoušek (TV film) 

 Kozel v kufru (TV film) 

 Láďo, ty jsi princezna! (TV film) 

 Pan Vok odchází 

 Zlaté rybičky (TV film) 

1978  Hejkal (TV film) 

 O vysoké věži (TV film) 

 Vdovcovy intimní večery (TV film) 

1977  Americké humoresky (TV seriál) 

 Což takhle dát si špenát 

 Ikarův pád (TV film) 

 Jak se točí Rozmarýny 

 „Já to tedy beru, šéfe...!“ 

 Nemocnice na kraji města (TV seriál) 

 Talíře nad Velkým Malíkovem 

 Velryba - Abyrlev 

1976  Bouřlivé víno 

 Fantastická neděle (TV film) 

 Jak ulovit tygra 

 „Marečku, podejte mi pero!“ 

 O Terezce a paní Madam (TV film) 

 Svůdnice na šest (TV film) 

 To byla svatba, strýčku! (TV film) 

 Zítra to roztočíme, drahoušku...! 

1975  Bohoušův syn (TV film) 

 Cirkus v cirkuse 

 O té velké mlze 

 Páni kluci 

1974  Drahé tety a já 

 Hodíme se k sobě, miláčku...? 

 Zahrada (TV seriál) 

 30 případů majora Zemana (TV seriál) 

1972  Homolka a tobolka 

 Morgiana 

1971  Alfons Karásek v lázních (TV film) 

 Bakaláři (TV seriál) 

 Kam slunce nechodí... (TV film) 

 Petrolejové lampy 

 Silvestrovské kousky Františka Housky (TV

film) 

 Slaměný klobouk 

 Zaprášené histórie Ema Bohúňa (TV seriál) 

1970  „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ 

 Ďábelské líbánky 

 Fantom operety (TV seriál) 

 Námluvy komtesy Gladioly aneb Přistání ve

skleníku (TV film) 

 „Pane, vy jste vdova!“ 

 Svatební noc (TV film) 

1969  Blázinec v prvním poschodí (TV film) 

 Hrozné děti 

 Světáci 

 Šest černých dívek aneb Proč zmizel

Zajíc? 

 Zabil jsem Einsteina, pánové... 

1968  Bouřka (TV film) 

 Čest a sláva 

 Jindřich IV. (divadlo) 

 Nejlepší ženská mého života 

 Pražský Sherlock Holmes (TV film) 

 Sňatky z rozumu (TV seriál) 

 Zámek 

 Žert 

1967  Lucerna (TV film) 

 Pension pro svobodné pány 

 Píseň pro Rudolfa III. (TV seriál) 

 Svatba jako řemen 

1966  Dýmky 

 Eliška a její rod (TV seriál) 

 Kočár do Vídně 

 Předpověď: nula (studentský film) 

 Znamení Raka 

1965  At' žije republika 

 Kupon (TV film) 

 Neviditelný (TV film) 

 Svatba s podmínkou 

1964  ...a pátý jezdec je Strach 

 Čintamani & podvodník 

 Dvanáct 

 Místenka bez návratu 

1963  Handlíři 

 Okurkový hrdina 

1961  Hledá se táta! 

 Jarní povětří 

 Spadla s měsíce 

 Turista (studentský film)