Slavičín

FELLINI FEDERICO (I)

Nar. 20. l.1920, Rimini, jako syn lázeňského hoteliéra. 1937 odešel do Florencie a odtud pak do Říma, kde se živil jako kreslíř vtipů pro populární časopisy. Od 1940 měl možnost pracovat jako gagman i ve filmu, nejprve u veseloher komika Macaria, natáčených režisérem Mariem Mattolim, pak jako spoluscenárista filmů s Aldo Fabrizim, s jehož souborem jezdil jako konferenciér a textař i na zájezdy na venkov. Spolupracoval dále i s redakcemi humoristických časopisů. Od r. 1944 pracoval s Robertem Rossellinim jako scenárista a asistent režie při realizaci filmů "Řím otevřené město", "Paisá", "Zázrak", "František z Assisi" a naposledy "Evropa 51". Scenáristicky se podílel i na filmech Alberta Lattuady "Zločin Giovanniho Episcopa", "Bez soucitu" a "Mlýn na Pádu". Od roku 1948 byl asistentem režiséra Pietra Germiho u filmů "Jménem zákona", "Cesta naděje", "Město se brání" a "Zbojník z Tacca del Lupo".1950 mu Lattuada svěřil spolurežii filmu Luci del varietá (Světla varieté) ze zákulisí provinčních operetních scén. 1952 vytvořil svůj první samostatně režírovaný film Bílý šejk (Lo sceicco bianco), satiru na falešnou romantiku, šířenou populárními ženskými týdeníky, s Albertem Sordim. 1953 natočil pro povídkový film Cesara Zavattiniho Láska ve městě (Amore in cittá) epizodu "Sňatková kancelář", hranou jako všechny ostatní neprofesionálními herci. V témže roce vytvořil film I Vitelloni (Darmošlapové), v němž, jak sám prohlásil, zobrazil kus vlastního mládí, prožitého ve společnosti synů zámožných místních občanů v posezónních měsících lázeňského městečka. 1954 Silnice (La strada), příběh dvojice potulných artistů, líčený s poetickou melancholií jejich bezvýhledného, bídou a strádáním poznamenaného života, s americkým hercem Anthonym Quinnem a Felliniho ženou Giuliettou Masinovou; film byl oceněn Hlavní cenou na festivalu v Benátkách. 1955 se zahleděl se satirickým přídechem na lehkovážný život drobných podvodníků, těžících z důvěřivosti prostých lidí k reprezentantům církve, ve filmu Podvodník (Il bidone), v němž hlavní roli sehrál jiný výrazný americký herec Broderick Crawford.1956 osudy římské prostitutky Cabiriiny noci (Le notti di Cabiria), s dalším velkým výkonem Masinové. 1957 pro ni napsal scénář k filmu režiséra Eduarda De Filippa "Fortunella". 1960 Sladký život (La dolce vita), široce pojatá freska zahálčivého a bezcílného života římských boháčů, s Marcellem Mastroiannim v roli novináře a s Anouk Aiméeovou, Anitou Ekbergovou a Nadiou Grayovou v úlohách reprezentantek světa buržoazie; film získal Velkou cenu na festivalu v Cannes. 1961 natočil pro povídkový film Boccaccio 70 epizodu "Pokušení doktora Antonia" s Peppinem De Filippem a Ekbergovou. 1962 se vyrovnal jako filmař se světem, jehož se stal sám svým způsobem představitelem i obětí, v poetické komedii 81/2 (Otto e mezzo) s Mastroiannim v roli filmového režiséra, žijícího na rozhraní snových představ i střízlivé reality; film získal Velkou cenu na festivalu v Moskvě. 1965 realizoval další filozofickou úvahu o smyslu života, promítnutou do osudů ženy, usilující marně o probuzení ochabujících citů svého muže Giulieta a duchové (Giulietta degli spiriti) s titulní rolí napsanou opět pro Masinovou a se Sandrou Milovou, Sylvou Koscinovou a Valentinou Cortesovou v dalších rolích.1966 připravoval kriminální vědeckofantastickou komedii Il viaggio di G. Mastorna (Cesta G. Mastorna) s Mastroiannim, jejíž natáčení odložil. Koncem 1967 natočil poslední ze tří epizod (první dvě Louis Malle a Roger Vadim) filmu Trois histoires extraordinaires - Tre passi nell delirio (Tři podivuhodné příběhy) podle povídek Edgara A. Poa, nazvanou "Tobby Dammit" s Terencem Stampem. 1969 vytvořil na motivy Petroniova Satyriconu velmi osobitě pojatou antickou paralelu k svému "Sladkému životu". 0 filmování "Satyriconu" natočil americký novinář Gideon Bachman televizní dokument, nazvaný "Ciao, Federico!" (Buď zdráv, Federico!). 1970 ho přivedla jeho stará láska k cirkusům a artistům k melancholickému zamyšlení nad soumrakem cirkusů a klaunského umění ve filmu Klauni (I Clowns), natočeném v produkci italské televize RAJ, distribuovaném však i v kinech,1972 evokoval s velkou dávkou fantazie a poezie historii i současnost italského hlavního města Roma, a 1974 vytvořil protějšek tohoto díla ve filmu Amarcord kde s hořkou ironií zaznamenává vzpomínky z vlastního mládí, prožitého na menším italském městě za fašismu. 1975-76 se vrátil k tématu o životě klasické postavy milovníka Casanova, s Donaldem Sutherlandem.

Jaroslav Brož & Myrtil Frída - 666 profilů zahraničních režisérů - ČS Filmový ústav 1977

Federico FELLINI

(režisér, autor námětu, scenárista) * 20. 1. 1920 - Rimini (IT)

†. 31.10.1993 Řím, Itálie

Život je cirkus, jedno dlouhé a nádherné představení. Račte vstoupit. Švihnutím biče zkrotím šelmy, své aktéry, a podmaním si ctěné publikum. Hudbo, zazni! A už jsou tady klaunové: nevěřte jejich smíchu, přehlušuje pláč a pod slzami se skrývá legrace. Salta, krasojezdkyně, divy světa, hříčky přírody, stvůry, trpaslíci, nejtlustší žena světa. A teď nám pověstný milovník Casanova zatančí s mechanickou loutkou. Račte sledovat módní přehlídku pro pány kardínály. Zavítejte s námi do antiky, navštivte černé Nubijce a divé barbary, Že to bylo jinak? Kdo je hnidopich a chce poučovat sebe a jiné, tomu vrátíme vstupné a poklona. Tady se chceme bavit. A dopřát si i chvílku dojetí.

Cirkus stojí na náměstí - a teď už na břehu moře, jeho šapitó lemují zářící světla. Nyní tam uprostřed manéže postává malý chlapec. A už to je dospělý, rozčarovaný a unavený muž, místo kouzelnické čapky má na hlavě měkký černý klobouk, který mu půjčil pan ředitel, vlastně režisér Fellini, caro maestro. Byl sám, opuštěný, ale už není: ti všichni, které přivolala jeho fantazie, ti, které zaříkával a očarovával, stojí nyní v manéži, utvoří kruh, popadnou ho za ruce a může se začít s točením. Dokola jen, dokola.

Světla pohasla, manéž se vyprázdnila. Tmavý cirkus na břehu nočního moře. K jeho vlnám přichází kočovný komediant z nekonečných silnic, na kterých opustil levně koupenou holčičku, prosťáčka božího. Nedaleko odtud je sráz, na kterém klečí římské nočňátko a prosí zrádce svých iluzí, aby ji zabil. A nejsme daleko od místa, kde ukamenovali jednoho z podvodníků. Je to vůbec ono moře, na které vyplulo celé město, aby spatřilo letmý přelud slavnostně ozářené zaoceánské lodi a z něhož se vynoří pirát, jeden z Giuliettiných duchů? Spíše je to smutná hladina, na kterou znuděně civí darmošlapové, když skončila sezóna a je po legraci.

Samá voda, samá voda. Nenechme se mýlit zdáním. Všechno je jinak. Je to pořád ono věčné moře, nevzrušený svědek lidského mumraje. Dívá se slepým pohledem jako ta prapodivná ryba, kterou na břehu najdou posmutnělí účastníci sladkého života. Bylo to takhle, anebo jinak? Na tom nezáleží, vždyť to je iluze, kouzelnické vystoupení, cirkusové představení. Ne pokaždé veselé a rozverné, í do něho někdy zazní roztesknělý zvuk křídlovky a dokonce funebrácký pochod; i klaunové umírají. Jenomže i to patří k cirkusu. Bývaly však jiné doby. Lepší, horší? Zkrátka jiné. Nemá smysl po nich vzdychat, ale bylo by nevděčné na ně zapomínat jen proto, že ted' nás uchvátil ohňostroj. A proto od něho na chvilku odvraťme zrak a zachovejme vážnost.

Pokud se shodneme, že existoval italský neorealismus, ať byl jakkoliv široký a obtížně definovatelný, není ani důvod popírat, že tento jev ochabl a rozbředl. A právě v onom údobí poklesu, ať už byly jeho příčiny jakékoliv, zaujímalo přednostní postavení na obloze italského filmu trojhvězdí velice rozdílných stálic: Visconti, Antonioni, Fellini. Nebyli zde jenom oni, ale stěží kdo se mohl postavit po jejich bok. Tu každodennost italského dneška s jeho bídou, prachem a oprýskaným pozlátkem, kterou nám dřív ukazovali Rossellini, De Sica a jiní, zachycoval potom i Fellini v kouzelném zrcadle svých příběhů - v zrcadle obrážejícím jeho ryze osobitý, ale přitom výstižný, výmluvný pohled. Skutečnost a zdání, iluze, naděje, rozčarování, zlo zrozené z bídy a hladu, z nevědomosti: náznaky byly už v Bílém šejkovi, a kdo je tehdy ještě nerozpoznával, toho mohla přesvědčit další tvorba. Jestliže se společenská smetánka a církev necítila potrefená, jestliže jí dokonce lahodil takový přístup, jestliže v něm nacházela krásu chudoby nebo oslavu boží milosti a spásy - tím hůř pro ni; a tím podrážděněji se potom ozvala proti jednoznačné řeči Sladkého života, kde už nebylo nic, co by mohlo vést k tak rozmanitým výkladům jako Zampanův usedavý pláč na mořském břehu pod noční oblohou nebo Cabiriin monolisovsky záhadný úsměv v závěru její cesty. Sladký život znamenal mezník ve Felliniho tvorbě: tady se začala plně uvolňovat jeho obrazotvornost, tady zesílil do dominanty jeho osobní tón svědectví a zpovědi, tady začala fantastická cesta do jeskynních příbytků antického Říma i do sněhových labyrintů tvůrcovy rodné Rimini. Ale i ten nejosobnější film 8 1/2, krédo a konfese Federika Felliniho, je otevřen dokořán divákům - a také současné společnosti; právě tak jako zdánlivě nevinná Zkouška orchestru pod tvářností hříčky vyzní jako ostrý útok proti ctihodným oporám moci.

Možná je všechno jinak. Rozhodně podle Felliniho interviewů, kde tvůrce s potěšením mystifikuje a vodí za nos ty, kdo se k jeho nelibosti snaží filmy vysvětlovat slovy a od něho samotného čekají odpovědi, které by jim mělo poskytovat dílo. O Fellinim ostatně vyšlo mnoho učených statí a knih. Kdo chce, ať se ponoří do jejich stránek. A na ty ostatní čeká cirkus; právě začíná další představení.

Lubomír Oliva: Režiséři (Itálie) - Československý filmový ústav 1984

Režijní filmografie

1990 Voce della luna, La

1987 Interview

1986 Ginger a Fred

1983 A loď pluje

1980 Město žen

1978 Zkouška orchestru

1976 Casanova Federica Felliniho

1973 Amarcord

1972 Řím

1971 Klauni (TV film)

1969 Satyricon

1968 Podivuhodné příběhy

1965 Giulietta a duchové

1963 8 1/2

1962 Boccaccio '70

1960 Sladký život

1957 Cabiriiny noci

1955 Podvodník

1954 Silnice

1953 Darmošlapové

Láska ve městě

1952 Bílý šejk

1950 Světla varieté

Zemřel režisér a scenárista Federico Fellini

vloženo: 31. 10. 2008 01:20, autor: Iveta Hamouzová

Federico Fellini Řím - Federico Fellini, legendární italský filmový režisér a scenárista, patří mezi nejvýznamnější režiséry světa. Za čtyřicet let své kariéry natočil přes dvě desítky filmů a některé jeho snímky bývají pravidelně zařazovány do žebříčků nejlepších filmů všech dob. Tento držitel pěti Oscarů, z toho jednoho za celoživotní dílo, zemřel 31. října 1993 v římské nemocnici Umberta I. po dvoutýdenním kómatu, do něhož upadl poté, co byl stižen dýchacími potížemi a zástavou srdce. Příčinou jeho smrti byla poté zástava srdeční činnosti.

.Federico Fellini se narodil 20. ledna 1920 v Rimini. Po maturitě na gymnáziu odešel v roce 1939 do Říma, kde se začal živit jako karikaturista. Od roku 1944 pak pracoval jako scenárista a asistent režie, později se scenáristicky podílel na některých filmech Alberta Lattuady. Ten mu v roce 1950 svěřil spolurežii filmu Světla varieté a o dva roky později potom Fellini vytvořil svůj první samostatně režírovaný film s názvem Bílý šejk. Poté následoval film Darmošlapové a v roce 1954 snímek Silnice, za který získal svého prvního Oscara.

Fellini pak během své kariéry obdržel toto největší filmové ocenění ještě třikrát, a to za snímky Cabiriiny noci, 8 a půl v hlavní roli s Marcellem Mastroiannim a za snímek Amarcord. Mezi jeho neméně významné filmy patří i snímky jako Sladký život, Giulietta a duchové, Ginger a Fred, Zkouška orchestru, Casanova, Satyricon či Hlas luny.