Slavičín

Piano

Vášeň je síla, vůči které jsme bezmocní. Nostalgická romance o lásce, která vzplála v drsném prostředí novozélandské pustiny. Do nehostinného prostředí bělošských osadníků přijíždí z Anglie za novým mužem němá Ada s nemanželskou dcerkou Florou. Přiváží s sebou milovaný klavír, bez nějž nemůže existovat. Zvláštní, uzavřená a oduševnělá žena se s obchodnickým manželem Stewartem neshodne. Postupně však podléhá jemnému nátlaku jiného muže, který odkoupil od Stewarta její nástroj. Posedle zamilovaný Baines jí postupně piano odprodává, a ona za to platí narůstající povolností. Ta je však stále méně vynucována; později má naplněný milostný vztah za následek prudkou reakci oklamaného manžela. Příroda je vůči bílým osadníkům krajně nepřátelská: neustále prší a všude je spousta bahna. Moře je stále bouřlivé, husté stromy a křoviska jsou jen obtížně prostupná. Vztahy mezi jednotlivými postavami jsou nejednoznačné a jejich charaktery jsou obtížně dešifrovatelné. (oficiální text distributora)

oooo O oooo

Piano

- goldie

Publikováno: 2.10.2011

Autor: xxmartinxx

V sekci goldies neradi upadáme do stereotypu. Neustále se snažíme střídat tvůrce, země, žánry i doby s tím, že občas zaženeme resty nějakou specialitou. Tou minulou byl asijský měsíc, nyní je na řadě pět týdnů a pět vydání věnovaných tomu zásadně spanilejšímu pohlaví: V říjnu se budeme věnovat ženám - režisérkám.

Říká se, a co si budeme nalhávat, není to neopodstatněné, že kinematografie je umění a zábava spíš mužů. Pro ženy prý bývá film moc doslovný a nechává málo místa pro fantazii a vlastní osobnost. Natáčení závisí spíš na technice, kamerách, světlech, mikrofonech a střihu - není to moc vznešené a spíš se to podobá práci v dílně než tvorbě umění. Proto se prý ženy neobjevují před plátnem nebo za kamerou tak často. Nepátrejme ale po statistikách. Řada vynikajících snímků má skutečně koncovku -ová, podívejme se na jeden z nich.

Ženský pohled na svět (tedy jak já si ho jako muž představuji) nemůže reprezentovat vhodnější kus než Piano. Nádherný romantický film plný emocí a pocitů navíc vyvrací fakt, že tento ženský způsob vyprávění nemůže vyprodukovat skutečnou kvalitu. Piano jsem si vybral jako první ze série schválně, protože na první pohled plně zapadá do "pilcherovské" škatulky braku, červené knihovny, jíž všichni nenávidíme, ale zároveň je kvalitní a plnohodnotnéVypráví o nešťastné hrdince z viktoriánských dob, kterak na pro ni zprvu nedostatečně prudérním Novém Zélandu zažívá svůj milostný trojúhelník se snaživým, ale chladným Angličanem a tajuplným Maorem. Srdce zaplesá a na konci nezůstane jediné oko suché. Takže námětem skutečně žádné terno. Kdybychom vynechali fakt, že Piano je mimo kontext dobrý film, považuji jeho vznik za důležitý čistě z principu. Režisérky, když chtějí být brány vážně, se leckdy snaží vybírat témata a točit stylem, aby se za každou cenu vyhnuly škatulce dámičky za kamerou (leckdy mám ten dojem z Bigelow). Jako by se za své pohlaví styděly, což považuji za hloupé a krátkozraké, protože nám pak na plátně "něco" chybí.

Na romantických filmech není nic špatného, to už by dnes tvrdil jen největší ignorant. Doby vysmívání se Titaniku kvůli slzopudnému finále jsou zkrátka pryč a za své emoce se nemusí stydět kulturista Franta stejně jako paní Růžičková ze školní jídelny.U romantických podívaných tedy již není problém s jejich námětem a stupiditou - "mužské" akční filmy bývají stejně, nebo i více hloupé - problém je, že jsou většinou špatně natočené, neumětelsky provedené a vůbec šílené kvality. Ženy, které se o film přímo nezajímají, jaksi přijaly pozici "těch bez vkusu, které se dobrovolně dívají na nesmysly, protože tomu nerozumějí," takže jsou genderové produkty jim určené házeny produkcí za hlavu a vznikají buď rovnou jako televizní projekty (na to jsou specialisté německy mluvící národy), nebo jsou roztažené do neúnosné délky coby seriály (á la Latinská Amerika). Nač kvalitní provedení, když ho nikdo neocení? Ženské si pobrečí tak i tak a chlapi by to odsoudili "prostě proto". Přitom abraka dabra - stačí kouzelná hudba, schopní herci, pevná ruka za kamerou, jasná vize, dobře napsaný příběh (i nejobyčejnější námět může být dobře napsán) a máme tu film, který měl vyhrát Oscara nejen za herce a scénář.Piano skutečně není složité, stejně jako není složité Vykoupení z věznice Shawshank. Není originální, stejně jako není originální Forrest Gump. Přesto je radost se na něj dívat.

Jane Campion se nesnaží bortit mýty o ženách za kamerou - ona je ženou za kamerou - a podle toho její dílo vypadá. Protože umí točit, minimálně uměla v tomhle případě, vznikl zároveň dobrý film. Piano zkrátka dokazuje, že jde natočit naprosto cokoliv, když víte, jak to prodat. I proto se stal jedním z nejúspěšnějších filmařů historie George Lucas, průměrný scenárista i režisér, který věděl, co divák chce, na rozdíl od bez nadsázky geniálního Orsona Wellese, jenž si musel na natáčení vydělávat účastí v reklamách a stupidních hororech - studia o něj nestála.

Jane Campion získala vynikající soundtrack Michaela Nymana, skvělý kvartet herců (Holly Hunter, Harvey Keitel, Sam Neill a mladá Anna Paquina) a naplno využila krajinu Nového Zélandu. Tím prakticky zaručila, že i kdyby si za námět vybrala reklamu na prací prášek, měla by šanci natočit jedinečný film. "A o tom to je." Posledních řekněme třicet let již moc nového nenatočíte, to ale neznamená, že vaše práce nemá smysl.

Piano je zkrátka nádherná "pohádka pro dospělé", jak někteří říkají s posměškem, jiní s omluvným tónem, ovšem tentokrát se není čemu smát a co omlouvat. Je romantickým, smutně krásným zážitkem, který byl natočený tak dobře, že ho můžeme jedině nahlas chválit Jedním dechemMůže existovat čistě romantický film, za jehož zhlédnutí se netřeba stydět? Rozhodně ano! Piano dokazuje, že nejvyššího diváckého zážitku lze dosáhnout i tím, co bychom v jiných rukou mohli považovat za nejhorší odpad pro "baby bez vkusu". Jistě není náhoda, že se tak ženské látky musela chopit režisérka, a to Jane Campion ve své nejlepší formě.