Slavičín

Křižník Potěmkin

Sergej Michailovič Ejzenštejn:

Filmové drama Filmové recenze a kritiky Němý film Ruský film 28. Prosinec 2008Sergej Michailovič Ejzenštejn: Křižník Potěmkin

Přibližovat druhý film Sergeje Michailoviče Ejzenštejna, Křižník Potěmkin, jako nejlepší film všech dob je sice klišé, ale chtě nechtě se mu nelze vyhnout: ano Křižník Potěmkin, dá-li se tedy vůbec do kategorie filmu zařadit, protože jej dalekosáhle přesahuje, je nejlepší film všech dob, kdy jeho shlédnutí není otázkou toho nejzákladnějšího vzdělání, jak bývá mnohdy předesíláno, ale je otázkou zcela principiální, kdy ochuzen žil a umírá ten, kdo jej neshlédl, neprožil, neprotrpěl a nenechal se jím roztrhat na cucky.

Dnes, již asi není důležité, že Křižník Potěmkin byl natočen na politickou objednávku se zpoplatněním své době tak, že jeho děj jen stěží lze brát jako odraz skutečných událostí, jež se v ruské Oděse v roce 1905 odehrály.Jak čas tak zejména obrovská vnitřní síla filmu přehlušují cokoliv ostatní a Křižník Potěmkin lze brát jen jako nejvrcholnější umělecké dílo, jež odolává všem režimům, politickým idejím i času, a to, co si při jeho sledování prožije divák dnes, se přespříliš nebude lišit od toho, co vyvolával ať již v roce svého vzniku, 1925, tak roce následujícím, kdy byl ve značně sestříhané - zcenzurované verzi předveden i českému diváku, potažmo získal ocenění Americké filmové akademie, v roce následujícím, kdy získal nevyšší cenu na Světové výstavě v Paříži, či v roce v 1950, kdy byla u nás poprvé uvedena plná a plnohodnotná verze, nebo roce 1952, respektive opakovaně v roce 1958, kdy byl Mezinárodním výborem pro dějiny filmu určen jako „nejlepší film všech dob“.

A aby byl výčet úplný do našich filmových klubů se Křižník Potěmkin dále dostal ještě v roce 1964, potažmo v roce letošním, 2006, kdy byl v obnovené premiéře uveden v rámci Projektu 100.

Z revolučního roku 1905 se Sergej Ejzenštejn zaměřil právě na události kolem vzpoury na bitevním křižníku Kníže Potěmkin Tauridský, jež vypukla dne 27. června, zejména z časových důvodů, kdy byly na prosinec 1925 ustanoveny oficiální oslavy 20-letého výročí revoluce, ale teprve v červnu byl schválen filmový scénář, původně Niny Agadžanovové, který ovšem Ejzenštejn významnou měrou pozměnil.

Vlastní film je po vzoru antických tragédií (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa) rozdělen do pěti samostatných částí, Muži a červi (Červivé maso), Drama v přístavu, Mrtvý žádá spravedlnost, Oděské schodiště a Setkání s eskadrou, kdy Ejzenštejn dosáhl kombinací kamery a střihu, se střídáním detailů obličeje, davových scén, ale i expresivní scény s lyrickými. Vrcholnou a nejslavnější scénou je pak masakr na oděských schodech a zejména scéna umírající matky, jež z ruky pouští kočárek s plačícím dítětem, jenž se rozjíždí dolů po schodišti mezi umírajícími, utíkajícími i zemřelými. Tato v reálu několika vteřinová scéna je Ejzenštejnem prodloužena opět střídáním celkové davové scény, detailů obličeje matky i dítěte, rukou i okrasného emblému na pásku jenž je zavalován krví ze střelné rány, kolečka kočárku, holínek střílejících vojáků i okolo ležících těl.

Na rekordně krátkém natáčení se podílelo jen několik herců a v některých záběrech více než 10.000 komparsistů. Černobílou verzi Ejzenštejn původně koloroval červenou barvou vlajky vlající na Potěmkinovi, avšak do dnešních časů se bohužel zachovala jen jako temná skvrna. Rovněž původně němá podoba byla v historii několikrát ozvučena doprovodnou hudbou, poprvé v roce 1950 ruským skladatelem Nikolajem Krjukovem, v roce 2004 pak například britskou hudební skupinou Pet Shop Boys, naposledy pak v roce letošním, jež právě teď probíhá vybranými kiny, s počítačově upravenou hudební stopou Christopha Pajera.

, SSSR, 1925 (75 min.)

Režie: Sergej Michailovič Ejzenštejn

Scénář: Nina F. Agadžanová

Kamera: Eduard Tisse, Vladimír Popov

Hudba: Eric Allaman, Nikolai Kryukov, Vladimir Heifetz, Chris Lowe

Hudba: Eric Allaman, Nikolai Kryukov, Vladimir Heifetz, Chris Lowe

Střih: Sergej Michailovič Ejzenštejn

---------------------- OOO ---------------------

Křižník Potěmkin - recenze

Recenze

Autorka: Aleee

Němý film a ještě k tomu sovětský? Pokud si nejste jisti, zadržte, protože Křižník Potěmkin není jen agitka či propagandistické dílo, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejednou byl tento snímek vyhlášen nejlepším filmem všech dob (např. bruselská anketa filmových historiků, rok 1958), dodnes funguje a inspiruje mnohé tvůrce světového formátu, kteří z něj velice rádi opisují.

Sergej M. Ejzenštejn nenatočil příliš mnoho filmů, zato však každý jeho počin můžeme považovat za inovativní a jakýsi mezník ve světové kinematografii. Nejinak tomu je u Křižníku Potěmkin. Bolševici se na film jako takový zaměřovali. Němý film mluví jen jedním, a to vizuálním jazykem, je nadnárodní, sjednocuje etnika a není tu požadavek na gramotnost diváků, ideje lze tedy snadněji zprostředkovat masám lidí. Roku 1925 Ejzenštejn na zakázku začíná tvořit Křižník Potěmkin, je to přesně dvacet let od ruské buržoázní revoluce.

Přese všechno se z Křižníku vyklubal výborný film. Jakožto zástupce sovětské montážní školy byl i Ejzenštejn ovlivněn např. americkým filmařem Griffithem (viz Intolerance). Do filmu však pronikají novátorské postupy a prvky. Ejzenštejn sám měl obrovský vliv na dějiny filmu, ač byly jeho snímky dostupné spíše vzdělaným intelektuálům. Narozdíl od svých kolegů se neopírá o literaturu 19. století, ale prosazuje současná témata. V Křižníku Potěmkin nenajdeme jednoho hlavního hrdinu jako např. u jeho kolegy Pudovkina, ale soustředíme se spolu s režisérem na masu.

Drama o vzestupu dělnické třídy natáčel Ejzenštejn s neherci (tzv. naturščiky), a to přímo v přístavu Oděsa, tedy v autentickém prostředí. V rámci příběhu vycházel z reálných událostí roku 1905, ale pro film historii modifikoval. Nově pak vycházel z antické tragédie, co se formy vyprávění týče. Film rozdělil na pět částí, které odpovídají antickému dramatu (expozice, kolize, krize, peripetie, katarze - kterou nahradil tradiční katastrofu). V první části nazvané Lidé a červi se námořníci bouří proti nelidským podmínkám na lodi, kdy odmítají jíst zkažené maso. Posléze dostanou v části Drama na zádi vojáci rozkaz námořníky zastřelit, ti se ale přidají na jejich stranu. V části Mrtvý volá je zabit voják a dochází k seřazení ostatních vojáků na oděském schodišti. Oděské schodiště, část čtvrtá, přináší zmasakrování davu. V poslední části Setkání s eskadrou se očekává střet křižníku, který vyplouvá na moře, ale vojáci ho nechají odjet. Právě tento heroický konec se rozchází se skutečností.

Obsahem Křižník Potěmkin podléhá době vzniku a dnes lidi asi neuhrane. Je třeba ale říci, že i přesto všechno dokáže zaujmout, zasáhnout a funguje, a to hlavně díky vynikající práci se střihem a novátorským postupům. Jak tedy Ejzenštejn pracoval, že nás baví dílo staré pětaosmdesát let, které je němé a vlastně propagandistické? Všechny epizody rozdělil tzv. cézurou na dvě kontrastní poloviny. Jednání má své vyvrcholení a závěr. Každá část tedy divákovi dává emocionální podnět, dohromady to pak vytváří ještě silnější emoce.

Ejzenštejn pracuje s montáží atrakcionů (E. vlastní termín vyjadřující prvek, který se dá propočítat tak, aby vytvořil emocionální šoky). Jeho dialektická montáž přináší konflikt mezi tezí a antitezí, kdy v divákově mysli vzniká třetí a lepší forma, synteze. Vůbec celý film je vystavěn na sérii konfliktů a kontrastů, čímž vzniká ono dramatické napětí. Ideálním příkladem je epizoda Oděské schodiště. Kontrasty jsou všude - sešikovaní vojáci/neorganizovaný dav (herecká akce), kontrasty ve velikosti záběrů, ve stylu a narativní formě, emocionální kontrasty (kočárek/vojáci), kontrasty prostoru a další. Ejzenštejn navíc pracuje s časem a záběry uměle natahuje. Odsuzoval dlouhé realistické záběry, naopak prosazoval rytmický sled několika krátkých záběrů, což ve výsledku graduje vyprávění, navíc napětí je zde pravidelné, divák je neustále něčím zaměstnáván. Ve filmu jsou dramaturgicky využívány i mezititulky.

Za kamerou Křižníku Potěmkin stál Ejzenštejnův dvorní kameraman Eduard Tissé. Snímek byl ve své době nesmírně populární např. v Německu. Druhý hraný Ejzenštejnův film funguje dodnes, přinesl značně expresivní scény a novátorské postupy. Zajisté každý viděl ikonickou scénu s kočárkem řítícím se ze schodů dolů. A možná málokdo ví, že scéna, která se objevila v Neúplatných, Allenových Banánech či například v Bláznivé střele, má původ právě zde. Další filmaři se ale inspirovali i u mnoha jiných záběrů (detail na pochodující boty apod.). Jako by Ejzenštejn natočil vše a jeho následovníci už se jenom inspirují.

----------------------OOO----------------------

Křižník Potěmkin

více o filmu Křižník Potěmkin - kategorie Další recenze filmů - Publikováno: 2.4.2009

Ejzenštejnův film z roku 1925 je jedním z milníků filmové historie. Ejzenštejn usiloval o to, aby příběh šel vyjádřit bez titulků, jenom obrazemTweet Ejzenštejnův film z roku 1925 je jedním z milníků filmové historie. Ejzenštejn usiloval o to, aby příběh šel vyjádřit bez titulků, jenom obrazem. A to se mu v KP téměř podařilo. Je to film, který vyniká brilantním střihem. Film popisuje pravdivou údálost z roku 1905, kdy se posádka křižníku Potěmkin, pod heslem revoluce, vzbouří, a pluje do Oděsy, odkudžto odrazí, aby prorazila nepřátelskou flotilou. Film končí ve chvíli, kdy Potěmkin flotilou propluje. Dějiny Potěmkina ovšem zavály na moře bez uhlí, takže námořníci museli své vzdorné šíje sklonit. Před carským mečem.

Jak už jsem napsal, je to především střih, jehož umění je v tomto filmu dovedeno k dokonalosti. Jde o celkovou střihovou skladbu díla, promyšlené střídání detailů, celků, pohledů & protipohledů. Ostatně právě sovětská režijní škola razila přesvědčení kontextu záběrů (díváte-li se na lidskou tvář, tak podle toho, jaké záběry jí předcházejí/ následují, se vám bude zdát, že je napjatá, nebo uvolněná). Pověstnou pihou krásy se potom stává několik roztomilých záběrů střihaných přes osu (jde o scénu, kdy křižník míří do vod oděsských). Se střihem je samozřejmě spojena i kamera, která je naprosto úchvatná a vůbec si nezadá s dlouhatananánskými jízdami z Titániku.

Slabinou příběhu je, že hrdinou je zde loď, potažmo masa, a ne jednotlivec, se kterým byste se mohli nějak identifikovat. To, že film nakonec vůbec není nudný, ovlivňuje jednak řemeslná zručnost (výraz UMĚNÍ je vhodnější), jednak tři dlouhé masové scény, které jsou vyprávěny nejen pomocí velkolepých celků, ale právě mikropříběhy lidí, kteří se v mase pohybují: úvodní scéna, kdy se lodi zmocní rudí vzbouřenci; oděsské schody; a potom závěrečná nervy drásající sekvence: bude se muset křižník přesilou probít, nebo ho nechají projet? Tahle scéna je zajímavá tím, že ve chvíli, kdy je jasné, že flotila Potěmkina pustí dobrovolně, jakmile vám opadne adrenalin, film skončí. Režisér tím dosahuje toho, že film už není, vy jste zpátky v realitě, ale vaše smysly stále ještě visí v kouzlu příběhu. Tu vteřinu před doopravdovým procitnutím prožijete hrozně silně a film si tak moc dobře zapamatujete.

Zastavím se u scény oděsských schodů. Podle mne jde o jeden z nejúchvatnějších momentů, který byl KDY natočen. Masa lidí tu utíká ze schodů před vojáky. Před hlavněmi. Před kulkami. Kamera snímá šik lesklých vojenských holinek (inspirace pro Leni Riefenstahlovou), střílené ženy & starce, prchající a bezmocné. Po zídce schodiště dolů zběsile prchá buňuelovská figura- beznohý muž. Odráží se dlaněmi a opičími skoky mizí ze záběru. Několik lidí se vojákům postaví, zraněného v náručí. Vojáci jsou neoblomní. Naprosto geniální je obraz, ve kterém je mladá žena zastřelena u svého kočárku, nad několika schody. Žena se skácí a svým mrtvým tělem kočárek postrčí. Kočárek i s miminkem se řítí dolů....tiše. Němě.

Ejzenštejn, stejně jako ve Stávce, kde bylo malé děťátko shozeno z pavlače, vyvolává v divácích pocit bezmoci. Přihlížejíce takovéhle hrůze (musí jí ovšem uvěřit a přijmout za svou, což je otázka kompozice celého díla) se diváci sami snaží vytrhnout ze své kůže a pomoci, ale stejně jako voyeur nevyjde ze stínu, aby nebyl přistižen, tak ani divák své křeslo neopustí..možná smířen s tím, že vlastně pomoci nemůže, nechce. Křižník Potěmkin je jednoduše FILMEM. Jde o jedno z nejsilnějších děl kinematografie vůbec, dílo, které inspirovalo- nebo ovlivnilo- snad všechny následující filmaře.

Šimon Šafránek

----------------------OOO---------------------

Křižník Potěmkin

více o filmu Křižník Potěmkin - kategorie Premiéry - Komentáře:0

Publikováno: 12.12.2005

S Křižníkem Potěmkinem, němým sovětským filmem z roku 1925, se od konce 50. let spojuje vítězství v anketě, kterou na světové výstavě v Bruselu 1958 uspořádali filmoví kritici a historici, aby vyhodnotili nejlepší film všech dob a národůTweet S Křižníkem Potěmkinem, němým sovětským filmem z roku 1925, se od konce 50. let spojuje vítězství v anketě, kterou na světové výstavě v Bruselu 1958 uspořádali filmoví kritici a historici, aby vyhodnotili nejlepší film všech dob a národů. S tímto efektním označením byl pak zmiňován ve všech tiskových materiálech světa, a tak se stal legendou i pro ty, kteří jej nikdy neviděli. Vědět o něm patřilo k všeobecnému vzdělání, stejně jako znalost základních filmů Charlese Chaplina, jehož Zlaté opojení (1925) se umístilo v bruselské anketě hned na druhém místě. Spojovat druhý celovečerní film režiséra Sergeje Ejzenštejna pouze s tímto úspěchem však nepřináší žádnou informaci o díle jako takovém. Je pouze snadno zpochybnitelnou nálepkou, která vzbuzuje očekávání, jejichž případné nenaplnění může zastřít skutečné kvality filmu znamenajícího mezník ve vývoji kinematografického umění.

Křižník Potěmkin se vyznačuje pečlivě komponovanou stavbou, která přináší jednu zjitřenou emoci za druhou s cílem vyburcovat diváka k boji proti bezpráví. Na počátku tohoto filmu, vznikajícího v euforické rudé atmosféře nedávno založeného Sovětském svazu, stál objemný scénář Niny Agadžanovové. Autorka v něm popisovala klíčové události revolučního roku 1905, kdy se poprvé výrazněji a na mnoha místech ruského impéria projevil odpor proti carskému režimu. Jednou z tehdejších událostí bylo povstání, které vypuklo 27. června na bitevní lodi Kníže Potěmkin Tauridský. Na rozsahem nevelkou epizodu (původně 43 záběry) se Sergej Ejzenštejn zaměřil z časových důvodů (v červnu byl scénář schválen, oslavy revoluce však měly začít už v prosinci 1925) a také po její výrazně symbolický charakter.

Film, po vzoru klasické antické tragédie strukturovaný do pěti uzavřených dílů (expozice, kolize, krize, katastrofa, katarze), začíná na palubě křižníku. Posádka odmítne přijmout zkaženou potravu a vzbouří se. Během vzpoury je zastřelen námořník Vakulinčuk. Jeho smrt otřese oděským obyvatelstvem, které uspořádá demonstraci. Ta je krvavě potlačena na schodišti k přístavu. Na druhý den se za rozbřesku blíží k Potěmkinovi eskadra, která však odmítá zaútočit a naopak vzbouřené námořníky vítá výkřikem: Bratři!

Hrdinou nejslavnějšího díla Sergeje Ejzenstejna není jednotlivec, ale dav. V případě oděského povstání šlo o tisíce statistů, které tehdy sedmadvacetiletému tvůrci pomáhal organizovat Grigorij Aleksandrov, budoucí samostatný režisér hudebních komedií. Scény natáčel kameraman Eduard Tisse, jenž bezezbytku naplnil Ejzenštejnovy představy o co nejpůsobivějších kompozicích. Díky sugestivně zvoleným úhlům záběru mohl divák nahlédnout nejen do vzrušených tváří stávkujících a jejich protivníků, ale například i do hlavní námořních děl, připravených k výstřelu.

Zvlášť přínosné pro kinematografii se stalo Ejzenštejnovo pojetí montáže (natočený materiál sám stříhal), založené především na střídání dramatických výjevů s lyrickými. Montáž přitom výrazně sleduje rytmus, který je jednou hravý (jídelní misky se v palubní kuchyni kývají ze strany na stranu), jindy má výrazně patetický charakter. Záleží na dramatickém napětí, jak dokládá scéna na oděském schodišti, kde drama kulminuje. Bouřící se dav je zde konfrontován s kráčejícími nablýskanými holínkami střílejících vojáků. Napětí vytváří záměrné prodlužování filmového času, v němž důležitou roli hrají pravidelně se opakující stejné záběry (holínky), a konfrontace celkových záběrů s detaily (ujíždějící kočárek s dítětem aj.). Svébytný komentář k zachycenému dění navíc vytvářejí krátké montážní věty, z nichž nejznámější je socha lva, který se vzpíná k výskoku, a přitom se jedná o tři sochy kamenných lvů.

Ve stupňování emocí šel Ejzenštejn ještě dál, když ve svém černobílém filmu nechal na znamení vítězství revoluce kolorovat rudou barvou prapor vlající na stěžni křižníku. Barva však z většiny filmových kopií zmizela a na jejím místě zůstala jen tmavá skvrna. Naše kopie nebude v tomto směru výjimkou.

Křižník Potěmkin měl premiéru 21. prosince 1925 v moskevském Velkém divadle. Pro svůj revoluční obsah se v zahraničí setkal se značnými problémy, v některých zemích (Holandsko) byl přestříhán. Později se stal předmětem nejrůznějších variací a parodií, jak ukazují filmy Woodyho Allena Banáni (1971) a Láska a smrt (1975) nebo komedie Juliusze Machulského Déja vu (1989) a gangsterka Briana De Palmy Neúplatní (1987), na kterou o pár let později reagovala parodie Petera Segala Bláznivá střela 33 1 / 3: Poslední trapas (1994). Jako většina významných němých filmů lákal Křižník Potěmkin hudební skladatele k tomu, aby jej opatřili hudebním doprovodem. Stalo se tak už rok po jeho vzniku: u příležitosti berlínské premiéry k němu zkomponoval hudbu Edmund Meisel. V roce 1950 jej zhudebnil ruský skladatel Nikolaj Krjukov a docela nedávno britská skupina Pet Shop Boys (2004).

Do českých kin se Křižník Potěmkin vrací už počtvrté. Nejprve se tak stalo v roce 1926 ve zcenzurované úpravě, poté roku 1950 v kompletní režisérské verzi. V roce 1964 měl obnovenou premiéru ve filmových klubech, které se o jeho uvedení postaraly i nyní. Ejzenštejnovo dílo, samo ideologicky sporné, se k nám vrací pokaždé v jiném historickém kontextu. Co však zůstává, je jeho oslňující filmová řeč, obrazová symfonie, která nemá obdoby.

Tomáš Hála