Slavičín

UTRPENí PANNY ORLEÁNSKÉ

(LA PASSION DE JEANNE D'ARC)

Francie (Société générale des films) 1927/28.

35 mm, čb, němý, 2210 m (88 min).

R: Carl Theodor Dreyer; Se: C. Th. Dreyer, joseph Delteil; K: Rudolph Maté;

Y: Hermann Warm, Jean Hugo;

Ko: Valentine Hugoová.

O: Maria Falconettiová {Johanka z Arku), Eugene Silvain (Pierre Cauchon), Maurice Schutz (Nicolas Loyseleur), Antonin Artaud {Jean Massieu), Michel Simon {Jean lemaitre), André Berley {Jean ďEstivetl.

Většinu Dreyerových filmů prostupuje téma kriticky interpretovaného náboženství. Sedm let před tím, než režisér svůj film realizoval, byla Johanka z Arku prohlášena za svatou. Natáčení trvalo asi osm měsíců a náklady vystoupaly do výše devíti milionů franků. Oficiálně Dreyer vycházel ze dvou knih Josepha Delteila, čerpal ale především z historických záznamů procesu. Mezititulky jsou doslovnými citáty z vyšetřovacích protokolů, přičemž film zredukoval tři měsíce trvající soudní jednání na jeden den. Hodnocení soudobé kritiky byla euforická. Thomas Mann, který se k novému médiu dlouho stavěl skepticky, byl toho názoru, že Dreyerovo dílo musí okouzlit každého, "kdo se pozvolna naučil věřit možnostem oduševnělosti filmu a cítí, že jej tento obdivuhodný experiment v této víře utvrdil". Utrpení Panny orleánské, bezpochyby jedno z nejslavnějších děl filmových dějin, se dochovalo v šesti různých verzích, aniž by bylo možné s jistotou říci, která z nich je ta původní. Originální negativ shořel v berlínských laboratořích. Pro francouzskou premiéru - světová premiéra se konala v Kodani - musel Dreyer svůj film na naléhání církve o 15 minut zkrátit. Později byla vyrobena zvuková verze, doprovázená klasickou hudbou. Zdá se, že rekonstrukce, která by přinesla uspokojivé výsledky, není možná.

Film se vyznačuje dvěma zvláštnostmi.

Jednak sestává převážně ze záběrů obličejů, které díky nezvyklým perspektivám kamery a v kontextu popisovaného dění dosahují ohromné působivosti. Dreyerovi šlo o vnitřní drama: "Mimika je duší obličeje, je důležitější než slovo. Charakter člověka se všemi jeho nuancemi často můžeme vyčíst z jednoho jediného svraštění čela či mrknutí oka. Mimika je nejpůvodnějším výrazem psychických procesů a je starší než slovo." V rysech obličeje Johanky z Arku vidíme její utrpení, její naději a její víru v boha.

Druhou zvláštností je Dreyerovo zacházení s dějinným kontextem. Upustil od jakékoliv historické zdobnosti, aby se vyhnul nebezpečí, že vyrobí film s nákladnými kostýmy, který se díky svému přestrojení sám odhalí. Místo toho zvolil asketickou jednoduchost. Šaty jsou prosté, oděvy církevních hodnostářů se příliš neliší od současných; stěny jsou hladké, bílé, holé a střízlivě osvícené. Obličeje jsou tak o to výmluvnější. Politické pozadí Dreyera nezajímalo; příběh mučednice měl pro něj nadčasovou platnost. Soudní jednání není zařazeno do žádné definované minulosti. Díky filmovému ztvárnění a otevřenosti je tento film aktuální a tato aktuálnost vyprchá teprve tehdy, až inscenované procesy, ať už před církevními nebo světskými soudy, už nebudou možné.

LEXIKON SVĚTOVÉHO FILMU - MICHAEL TÖTEBERG

ooo O ooo

LA PASSION DE JEANNE D'ARC (1928)

UTRPENÍ PANNY ORLEÁN5KÉ

Francie (Société générale de films) 110 min němý čb

Režie: Carl Theodor Dreyer

Scénář: Joseph Delteil, Carl Theodor Dreyer

Kamera: Rudolph Maté

Hrají: Renée Falconetti, Eugéne Silvain, André Berley, Maurice Schutz,

Antonin Artaud, Michel Simon,

Jean ďYd, Louis Ravet, Armand Lurville, Jacques Arnna, Alexandre Mihalesco, Léon Larive

Mistrovské dílo Carla Theodora Dreyera z roku 1928 - jeho poslední němý film a nejnádhernější ze všech filmů o Janě z Arku - je snímkem, který mu přinesl celosvětovou slávu, i když podobně jako většina jeho pozdějších filmů získal ohlas pouze u kritiky a v pokladnách kin dopadl bídně. Kopie původní verze, která se půl století považovala za ztracenou, byla nalezena v osmdesátých letech v jednom norském blázinci. Ostatní kopie byly zničeny při požáru ve skladu a dvě verze, které byly poté v distribuci, byly sestříhány z původně vyhozených záběrů.

Všechny Dreyerovy filmy byly natočeny podle románů nebo divadelních her právě s výjimkou Jany z Arku, jejíž námět spočíval na úředních záznamech ze slyšení u Janina soudu - třebaže na pečlivě vybraných a výrazně seškrtaných částech tohoto procesu. Film se točil pouhých osm let po Janině kanonizaci ve Francii a deset let po konci první světové války, což obojí hrálo v Dreyerově interpretaci významnou roli. Přilby, které nosí okupační britské jednotky z roku 1431 se podobají těm z poslední války a diváci z roku 1928 pohlíželi na film spíš jako na historický "dokument" než jako na pozdější filmy Petera Watkinse.

Janu hraje Renée Falconettiová, divadelní herečka, již Dreyer objevil v jedné bulvární komedii. Podle jeho instrukcí odehrála roli bez make-upu. Ona i její partneři jsou téměř výhradně zabíráni v detailu. Třebaže se zde herečka představuje v jedné z klíčových rolí filmové historie, žádný další film už nikdy nenatočila. V památné roli soucitného bratra Jeana Massieua se rovněž na plátně objevuje Antonin Artaud.

Dreyerův radikální přístup ke konstrukci prostoru a pomalá naléhavost jeho pohyblivé kamery vytvářejí ze snímku "obtížný" film v tom smyslu, v němž jako všechny velké filmy buduje od základů celý nový svět. Utrpení Panny orleánské je rovněž plné bolesti jako všechny Dreyerovy tragédie, ale jeho film zůstane živý ještě dlouho poté, co se většina komerčních snímků vytratí z paměti. JRos

1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE