Slavičín

Černý Petr

Pronikavá psychologická a sociologická generační studie skládá mozaiku drobných, zdánlivě bezvýznamných událostí v životě šestnáctiletého učně, to vše s komediálním nadhledem a porozuměním pro svět otců i synů té doby. Film, který autenticky zobrazuje hledání mladých lidí i generační odcizení, v podtextu odhaluje pokleslost poměrů poznačených provinčností a frázovitostí.

Tvůrci se zcela podřídili naturelu protagonistů (excelují tu kapelník kolínské dechovky Jan Vostrčil, známy z dalších vynikajících filmů, a posluchač DAMU Vladimír Pucholt), dialogy tak vyvolávají dojem magnetofonového záznamu autentických rozhovorů. Dobromyslné kázání pedantského otce vyznívá jako řetěz zoufale neúčinných frází, které namísto důvěry vytvářejí vakuum vzájemného nepochopení. Scény s Petrem, Pavlou a oběma zednickými učni mají charakter líbezných ilustrací pubertálních nejistot a exhibicí. Nezapomenutelný je dětinský spor okolo pozdravu "Ahoj!". Kresba života malého českého člověka v jeho uzavřeném světě, film o dvojí morálce (Petr nastoupí do samoobsluhy jako prodavač, aby se od vedoucího dozvěděl, že jeho hlavní úlohou bude hlídat zákazníky), zábavná metafora o úskalích vstupu do života, ale i společenská alegorie. První Formanův velký film se vyznačuje uvolněností a lehkostí. Kultura obrazu a úspornost vyjádření se markantně projevují například v klíčové sekvencí sobotní tancovačky, ve které se několik dějových epizod proplétá s dokumentárně laděnými pohledy, dokreslujícími atmosféru zábavy (doba mody twistu a semaforských písniček) a typologii postav. Mimochodem, kuchyně a taneční sál jsou dvě prostředí příznačná pro Formanovy české filmy vůbec.

oooo O oooo

MILOŠ FORMAN:  Černý Petr

1963

Stejnojmenná povídka Jaroslava Papouška, který ji svému příteli Miloši Formanovi poskytl

jako předlohu, se původně odehrávala těsně po válce. Hlavní hrdina Petr se učil u soukromého

hokynáře a zmatky jeho dospívání násobily i politické události kolem blížících se voleb.

Scenáristé Papoušek a Forman děj přenesli do současnosti a Petra umístili do samoobsluhy.

Šťastnou volbou se ukázalo obsazení některých rolí talentovanými neherci, pro jejichž

vyhledávání měl schopnosti zvláště Formanův spolupracovník a kamarád z dětství Ivan

Passer. Pro roli Petrova otce objevil kolínského kapelníka dechové hudby Jana Vostrčila.

Šedesátiletý úspěšný herecký debutant si pak zahrál ještě v dalších filmech. Představitel titulní

postavy Ladislav Jakim neviděl přes nesporné nadání svou budoucnost v herectví a poté, co

dostudoval, stal se právníkem. Vladimír Pucholt, zde jako zedník Čenda, hrál ve filmu už od

dětství a byl jedním z nejnadějnějších mladých herců. Ale také on toužil po jiné kariéře.

V roce 1967 odešel do Velké Británie, vystudoval medicínu a stal se nakonec dětským

lékařem v Kanadě.

Film ČERNÝ PETR, který sklízel vavříny už v době svého vzniku, úspěšně odolal

zkoušce časem a dodnes si uchoval pro vnímavého diváka kouzlo.

oooo O oooo

Miloš Forman: Černý Petr

29. Leden 2009

* Československá nová vlna

Černý Petr, ve filmografie Miloše Formana vůbec první celovečerní snímek, v mnoha ohledech navazuje na italský neorealismus, ke kterému však přidává značnou dávku ironie, psychologie postav i své doby tak, že jej lze dodnes zařadit nejen jako nadčasový, ale zejména za vůbec první dílo vznikající československé nové filmové vlny.

Nicméně podmínky, za kterých Černý Petr vznikal, zdaleka neodpovídají řadě ocenění, jaká film posléze získal - Forman byl zejména silně omezen rozpočtem 2 miliónů korun, za které byl navíc nucen natočit i středometrážní film Kdyby ty muziky nebyly. Tyto vnější okolnosti možná paradoxně pomohly k tomu, že Forman vlivem mnoha improvizací, sázkou pouze na neherce (výjimkou byl jen Vladimír Pucholt, který studoval 4. ročník DAMU), objevil svou geniální režijní talent s jakým dokázal celý film nejen ukočírovat, ale zejména mu dát jasné kontury, podtext i nadtext tak, že v širším ohledu je Černý Petr filmem nejen revoltujícím, ale také i revolučním.

Onu proklamovanou práci s neherci, kdy Forman objevil řadu hereckých tváří, které se staly ikonami českého filmu 60. let - v Černém Petrovi je to Jan Vostrčil - původně kapelník dechové kapely, kterého Forman objevil při natáčení zmíněného snímku Kdyby ty muziky nebyly (Vostrčil hereckou nabídku hrát Petrova otce dlouho odmítal, nicméně nakonec souhlasil s tím, že se ve snímku objeví i dechová kapela) a Božena Matušková jako Petrova matka (původně Formanovi pouze pronajala svůj byt, ale opět se nechala do filmu zlákat s tím, že bude hrát jen tak, jak sama bude chtít - a do značné míry i improvizovala).

V tomto smyslu stojí za zmínku způsob, jakým Forman s neherci pracoval - uvědomoval si silné omezení v tom, že neherec je schopen zahrát jen sám sebe a to navíc pouze v situaci, kdy je schopen se se svou postavou plně ztotožnit. Navíc pak neherec není schopen scénu zahrát opakovaně na několik pokusů, tedy bylo nutné vše přizpůsobit tomu, aby se jednotlivé scény podařily na první či v nejhorším případě na druhou klapku. Proto také Forman nedával svým nehercům číst scénář, ale vše vysvětloval a sám předehrával přímo na place.

Snímek se na počátku setkal jen s vlažným přijetím, kdy sice neměl problémy s cenzurou či soudobou socialistickou filmovou kritikou, která přirozeně sledovala spíše stranické než umělecké aspekty díla. Formanovi však Černý Petr dokořán otevřel vrátka k dalším snímkům a to zvlášť poté, co film vyhrál první cenu na festivalu v Locarnu, kde porazil i největší režijní esa té doby jakými byli Jean-Luc Godard - iniciátor francouzské nové vlny a Michelangelo Antonioni. (Tento úspěch pak Formanovi zajistil produkování svého snímku z roku 1967 Hoří má panenko italským filmovým magnátem Carlo Pontim , krom jiného i manželem jedné z nejslavnějších hereček všech dob, Sophie Loren).

Černý Petr se mi poprvé zjevil v podobě tenoučkého rukopisu, který mi kdosi přinesl. Napsal ho sochař Jaroslav Papoušek a všude ho s ním vyhazovali. Novelka se odehrává po válce v jednom hokynářství, a protože já to prostředí důvěrně znal, hned jsem viděl, jak skvěle ho Papoušek vystihl. Líbil se mi náznakový příběh i jeho hrdinové. Dokonce jsem měl pocit, že ten příběh je jako vystřižený z mého života.

Spojil jsem se s Papouškem, jestli by to nechtěl se mnou upravit pro film. Byl pro, a tak jsme to hned rozjeli a zakrátko byl první scénář hotov. Až později jsme příběh posunuli do současnosti, do samoobsluhy na počátku šedesátých let, kde starší vedoucí samoobsluhy zaškoluje do práce mladého muže. Mladík má hlavně hlídat, aby v krámě nikdo nekradl. Má se stát zodpovědným člověkem, rozuměj: fízlem, a on se tomu vzpírá. Když pak jednou opravdu zahlídne starší ženskou, jak něco v krámě ukradne, nedokáže ji prásknout. Jde za ní ven, ale nakonec ji nechá být a vedoucí i jeho táta jsou z něho nešťastní.

Když jsme s Papouškem dotáhli scénář do podoby, kdy jsem s ním byli spokojení, začal ho Šebor na Barrandově prosazovat jako nenákladný projekt. Myslím, že by nám ale Černého Petra nikdy nepovolili, kdyby se o něj nakonec nezasadil Vojtěch Jasný, mladý, podivuhodně vlivný režisér, který vystudoval filmařinu v Moskvě a právě začínal se svými vlastními filmy.

Role mladých lidí jsem obsadil velice snadno. Už dlouho jsem čekal na možnost pracovat s Vladimírem Pucholtem. Objevil jsem ho při konkursu na film Dědeček automobil. Tehdy byl ještě moc mladý, ale udělal na mě nesmazatelný dojem. Pro Černého Petra byl naopak zase moc starý, a tak jsem mu dal roli Petrova kamaráda zedníka. Pucholta jsem měl ve třech svých filmech. Je to jeden z nejtalentovanějších herců, s jakými jsem kdy pracoval.

Dlouho jsem ale nemohl najít pro našeho učně ze samoobsluhy tátu. Kromě Papouška se mnou na filmu dělal i Ivan Passer. Ten se jednou vypravil očíhnout nějakého kapelmajstra pro film Kdyby ty muziky nebyly, jenže si nějak popletl zkušebny a viděl jinou kapelu. Přiběhl nadšením celý bez sebe.

„Toho chlapa musíš vidět, Miloši. To není člověk, ale sopka člověčenství.“

A měl pravdu. Ještě ten večer jsem toho šedesátiletého kapelníka obsadil do filmu Kdyby ty muziky nebyly. Jan Vostrčil tu roli vzal, ale jenom proto, že pro dechovku žil a dýchal a že by pro ni udělal cokoli. Rovnou jsem ho i poprosil, jestli by se nepodíval na roli Petrova otce, ale on mě s ní rovnou odpálkoval. V tomhle filmu žádná dechovka nebyla a on přece ze sebe nebude dělat šaška, má práce až nad hlavu. Nenechal jsem se odradit a hučel jsem do něj tak dlouho, až jsme spolu nakonec uzavřeli dohodu. Ten scénář si přečte, ale jestli na tu roli kývne, budu muset do toho filmu nějak zamontovat dechovku.

Nejdřív jsem se bál, že Vostrčil bude na roli Petrova otce stejně moc starý. Ladislavu Jakimovi, který hrál titulní roli, mohl být klidně dědečkem. Ale když se ti dva sešli nad textem, jejich věkový rozdíl jen podtrhl konflikt, který mezi sebou měli, a tak jsem si uvědomil, že určitá nesourodost může dokonce prohloubit dramatickou pravdivost. A nakonec se nám podařilo dostat do filmu i tu dechovku.

Vostrčilovu ženu v Černém Petrovi hraje paní Matoušková, kterou jsem objevili, když jsme byli na obhlídce terénu. Přišli jsme se podívat, jestli by její dům nemohl být domovem našeho hrdiny. Paní Matoušková ty peníze za pronájem moc potřebovala, takže nenechala nic náhodě a napekla obrovský tác buchet. Dům se nám hodil skvěle a buchty byly senzační, a když jsem tak tu čilou buclatou bělovlasou maminu sledoval, jak to na nás hraje, najednou mě to trklo.

„Paní Matoušková, jak by se Vám líbilo zahrát si ve filmu?“

Rozesmála se, až se celá třásla. „Já? Copak já jsem ňáká herečka?“

„No a proč ne?“

„Ale jděte!“

„Moc byste se nám hodila. A samozřejmě že vám dobře zaplatíme.“

„Co bych jako měla dělat?“

„Budete tady a budete píct buchty!“

„Tak jo, to zvládnu!“

A mámu jsme měli obsazenou. Máma měla zasáhnout do děje ve chvíli, když se Petr se svými otcem hrozivě pohádají. Několik týdnů jsme točili po Kolíně a pak jsme jednou ráno vyrazili s celým štábem k Matouškovům. Dům krásně voněl a všude ležely hory buchet. Chudák paní Matoušková celou noc nespala a jenom pekla. Na okenních parapetech vychládaly tácy plné buchet, v pekáčích se škvířil tuk a na zemi v kuchyni stál škopík se zadělaným těstem. Zatímco jsme se tam dopoledne vybalovali a chystali, obcházela paní Matoušková kolem a všem nabízela buchty. Byly báječné, ale dost mastné a syté, takže brzy už nikdo nemohl. Paní Matoušková z toho byla na mrtvici. Vždycky když někdo tu její buchtu odmítl, myslela si, že propadla jako herečka. Nejspíš si ani nevšimla, kdy její herecká kariéra začala naostro.

„Paní Matoušková,“ požádal jsem ji. „Mohla byste si tady stoupnout a jen tak poslouchat, jak se ti dva hádaj?“ A postavil jsem ji do záběru.

„Bezva! A teď bych rád, abyste jim řekla, co si myslíte o tom, jak se ten kluk chová. Nelíbí se vám to, že jo. Je nějak moc drzej, viďte. Prima! Jedem!“

Paní Matoušková se zhluboka nadechla a pak vypálila od plic, co si o tom myslí. Naprosto pravdivě, spontánně a přirozeně. Její herecký výkon byl stejně fantastický jako její buchty.

Se všemi neherci jsem pracoval právě tímhle způsobem. Nikdy jsem jim neukázal scénář. Naučil jsem se text nazpaměť a každou scénu jsem jim předehrál, aby věděli, jak si to představuju. Musel jsem si být jist, že vědí, o co se jedná a jak se k tomu jejich postavy staví. Pak jsme to rovnou bez zkoušení sjeli. Naši neherci si vždycky pamatovali jenom kousek ze psaného dialogu, který jsem ji předvedl, a zbytek museli podat vlastními slovy. Když nám to šlo, stávali se sami sebou a slova, která říkali, sedla jako ulitá.

Práce s neherci ovšem vyžaduje výborný scénář. Nejsou schopni zahrát scénu, která není pravdivá, zatímco dobrý herec umí zakrýt faleš scénáře dokonce i před režisérem. Po pravdě řečeno, čím lepší je herec, tím je ten paraván bytelnější. Neherci však nezahrajou nic, s čím se nemůžou instinktivně ztotožnit. Navíc jsou schopni zvládnout jen omezený počet opakování. Když něco říkají potřetí počtvrté, mechanicky to začnou papouškovat a veškerá báječná bezprostřednost je ta tam. Když jsme stříhali definitivní verzi Černého Petra, většinou jsme vzali hned první klapku.

Zatímco herecký profík nevnímá lidi kolem, ale uvědomuje si hlavně kameru, s neherci to bývá právě naopak: kamery si nevšímají, ale děsí je to množství lidí na place. Brzy jsem zjistil, že ušetřím spoustu času, když můj štáb bude sestávat pořád ze stejných známých tváří. S neherci se mi pak pracovalo rychleji než s profesionály.

Černého Petra i Kdyby ty muziky nebyly jsme natočili za sedm týdnů a náklady byly zruba dva miliony korun. Znamenalo to ovšem, že Papoušek, Ivan a já jsme spali v jednom hotelovém pokoji a živili se buchtami paní Matouškové. Byl jsem pořád ještě takový zelenáč, že mi nic nepřipadalo nemožné, a často jsem o nemožné žádal i kameramanského veterána Honzu Němečka.

Stejně jsem ale v průběhu natáčení tu a tam propadal panice. Díval jsem se na pana Vostrčila, paní Matouškovou a všechny ty mladé, jak hrajou sami sebe, a najednou mi to celé přišlo tak obyčejné a fádní, že mě polila hrůza. Proboha, říkal jsem si. Koho tohle bude bavit? Vždyť v tom filmu nemám nic jiného než klukovské kecy, řeči rodičů a blafání pánů šéfů. Proč by za tohle měli lidi platit, když se stačí podívat kolem sebe? Všechny scény mi najednou připadaly strašně nudné bez špetky spásného nadhledu nebo vtipu, tak hloupě opravdové, že jsem se musel několikrát držet, abych je „nevylepšoval“ nějakým vtípkem, gagem nebo umělou dramatičností. Pořád jsem si opakoval, že přesně tohle chci, že takové scény člověk zná ze skutečnosti, ale nezná je z filmu. A výsledný efekt bude pramenit ze součtu všech těch banalit. Když se mi podaří shromáždit co „nejreálnější“, co nejobyčejnější úryvky ze života, vznikne teprve ta pravá satira.

Nejobtížnější scénu z Černého Petra jsme si nechali až na konec natáčení a pro produkci to byl zlý sen. Potřebovali jsme natočit dlouhou sekvenci na tancovačce, ale neměli jsme dost peněz na zaplacení komparsu. Bylo léto, a tak jsme se rozhodli najmout v Kolíně na sobotu večer zimní stadion a kapelu, napsat na vrata „Vstup volný“ a udělat to s lidmi, kteří přijdou. Za čtyři hodiny - od osmi večer do půlnoci - jsme museli natočit sedm minut čistého času, protože zopakovat se nedalo nic. V neděli by už lidé znovu nepřišli. Prostě chtělo to od celého štábu souhru přesnou jak švýcarské hodinky a já se musel víc než jindy spolehnout na Ivana.

Ve čtvrtek ráno se Ivan vypravil do města hledat nějaké zajímavé typy. Potřebovali jsme přilákat na tancovačku pár výrazných tváří, protože úplně se spolehnout na náhodu jsme přece jenom nechtěli. Ivan se celý den neobjevil a nevrátil se ani večer, takže spát jsem šel dot vzteklej. Ráno se probudím a Ivanova postel byla prázdná. Ani v recepci od něho nebyl žádný vzkaz. Proklel jsem ho a pustil se do příprav jenom s Papouškem. Ten pátek se netočilo a věnovali jsme ho zkouškám s herci, nasvěcování scény, přípravě harmonogramu na sobotní večer a spoustě dalších nezbytných věcí. Celý den jsem si byl jistý, že se Ivan co nevidět vrátí, ale on pořád nikde. Večer jsem na pár hodin usnul hlubokým spánkem z naprostého vyčerpání, ale v noci jsem se probudil a Ivanova postel byla pořád ještě prázdná. Až do rána jsem nezamhouřil oka. Honilo se mi v hlavě, co všechno mu řeknu. Jaká je sketa, že mě zradil ve chvíli, kdy jsem ho zrovna nejvíc potřeboval. Někdy se ale ukázat musel, a tak jsem si říkal, že Ivan přijde rovnou na plac. Jenže nebyl ani tam. Za celou dobu, co jsem ho znal, a tehdy už to byla celá půlka mého života, na něho nikdy neplatily žádné výhružky. Bylo mu to fuk. V životě nikam nepřišel včas a vždycky se řídil jenom svými vlastními pravidly. Rozčiloval mě tím, ale tajně jsem ho za to i obdivoval. Jenže tentokrát šlo o můj první film. Celá má kariéra, celý můj budoucí život visel na tomhle jediném vlásku, na riskantní tancovačce a deseti stránkách textu, které jsme museli za každou cenu dostat do krabice. Kvůli tomu jsem se zapřisáhl, že až se Ivan nakonec objeví, potlačím vztek a rovnou mu dám nějakou práci.

Na ten sobotní večer mám velice matné vzpomínky. Honili jsme se z místa na místo a nějak se nám podařilo všechno stihnout. Bylo dotočíno, ale Ivan nepřišel. Teď už jsem ho mohl klidně i zabít, ale byl jsem tak vyčerpaný, že by mi to za tu námahu už ani nestálo.

Dovlekli jsme se s Papouškem do hotelu ve dvě ráno. Odemkl jsem dveře pokoje a tam u stolečku seděl Ivan. Cítil jsem, jak mi stoupá krev do hlavy, ale dřív než jsem stačil vybuchnout, obdařil mě Ivan tím svým neviňoučkým úsměvem a povídá:

„Ty býku! Ty jsi mě opustil!“

Bacil jsem sebou na postel a začal jsem se chechtat. Dodnes nevím, kde během těch tří nejdelších dnů v mém životě Ivan byl a co dělal.

První veřejné předvádění Černého Petra se pořádalo v miniaturní projekci filmového klubu narvané spoustou lidí z Barrandova a jejich druhy či družkami, filmovými nadšenci, snobskými kritiky a veksláky. Sedl jsem si, že se taky podívám, ale sotva film začal, zbaběle jsem utekl. S Ivanem a s Papouškem jsme pak bloumali po chodbě po celou dobu promítání. Bylo to nejdelších devadesát minut v mém životě. Konečně začali lidé vycházet ven. Byli celí zaražení, jako by nevěděli, co si o tom myslet. Šebor se tvářil ustaraně.

„Smáli se na správných místech, ale na konci se zvedli a odešli. Absolutně žádná reakce.“

Když se na to dívám zpětně, je mi jasné, že se ani jinak chovat nemohli. Ten film totiž nemá konec. Prostě jen přestane.

Druhý den ráno mi Šebor volal a jeho hlas zněl o poznání líp.

„Něco se děje. Všechny dramaturgické skupiny si zažádaly o projekci. Nepamatuji se, že by se něco takovýho už někdy stalo.“

„A říkali něco?“

„Ne, vlastně ne, ale něco to s nima určitě udělalo.“

Recenze v novinách byly skvělé, a dokonce ani Rudé právo vzdor našemu očekávání ten film neodkráglovalo, přestože jeho kritik v něm nic moc zajímavého neshledával.

Brzy následovala zpráva, že Černý Petr byl vybrán na filmový festival do Locarna. Tam byla tvrdá konkurence. Nemyslel jsem si, že bych se mohl proti takovému Antonionimu nebo Godardovi prosadit, ale v každém případě mě to potěšilo. Konečně budu mít příležitost vycestovat do ciziny sám a bez dozoru policejních donašečů. Černý Petr to nakonec vyhrál nad Godardovými Karabiníky i Antonioniho Zatměním a získal hlavní cenu.

Byl to skvostný pocit, v němž se zadostiučinění mísilo s úlevou, neboť bylo jasné, že teď už půjde všechno snadněji. Každý úspěch na kapitalistickém festivalu rozezvučel barrandovské tamtamy a tyhle vavříny z Locarna mě určitě postrčí výš na žebříčku československé kinematografie. V každém případě budu mít možnost udělat si další film, a tentokrát už to nebude muset být dvoják.

Vedení Barrandova bylo tou cenou zřejmě překvapeno stejně jako já a urychleně Černého Petra nabídlo na filmový festival v New Yorku. Byl jsem na vrcholu blaha. Od té doby, co mě rodiče dovlekli na Sněhurku, jsem se toužil do Ameriky podívat a teď už mi stál v cestě jediný problém: jak přežít těch mučivých čtrnáct hodin v letadle.

Černý Petr sice získal pár příznivých ohlasů v novinách a vepsal mé jméno na zvací listinu festivalu, ale nic nevyhrál a z Hollywoodu se mi nikdo neozval. Bylo jasné, že než dorostu svým ambicím, čeká mě ještě spousta práce, a tak jsem se vrátil do Prahy, kde už na mě čekala Věra a zvony svatební.[1]

Černý Petr, Československo / Itálie, 1963 (84 min.)

Režie: Miloš Forman

Scénář: Miloš Forman, Jaroslav Papoušek

Kamera: Jan Němeček

Hudba: Jiří Šlitr

Hrají: Ladislav Jakim … Petr, Pavla Martínková … Aša, Jan Vostrčil … Petrův otec, Božena Matušková … Petrova matka, Pavel Sedláček … Sako, Vladimír Pucholt … Čenda, Zdeněk Kulhánek … Kudrnáček, František Kosina … vedoucí samoobsluhy, Josef Koza … zednický mistr, Antonín Pokorný … "zloděj", Jaroslav Kladrubský … skladník, Františka Skálová … zákaznice, Jaroslav Bendl … Franta Mára

trailer:

http://www.youtube.com/watch?v=IMrNy86tmAU