Slavičín

Kočár do Vídně

Komorní psychologické drama osvědčené autorské dvojice Kachyňa-Procházka je křehkou studií o přerodu strachu až do nenávisti. Na pomstu připravená Krista (jedna ze životních úloh Ivy Janžurové), kterou dva němečtí vojáci na sklonku války přinutí, aby je svým vozem dovezla k rakouské hranici den poté, co Němci oběsili jejího muže, nakonec nedokáže nepřítele zabít a zoufalou útěchu najde v objetí vyděšeného mladičkého vojáka (nesnesitelně dlouho živené napětí explodovalo do nečekaně lidského, milostného sblížení). Ráno je tak najdou partyzáni a - neznajíce složité peripetie - krutě s nimi zúčtují. Film kromě nevšedního tématu zaujme...

Komorní psychologické drama osvědčené autorské dvojice Kachyňa-Procházka je křehkou studií o přerodu strachu až do nenávisti. Na pomstu připravená Krista (jedna ze životních úloh Ivy Janžurové), kterou dva němečtí vojáci na sklonku války přinutí, aby je svým vozem dovezla k rakouské hranici den poté, co Němci oběsili jejího muže, nakonec nedokáže nepřítele zabít a zoufalou útěchu najde v objetí vyděšeného mladičkého vojáka (nesnesitelně dlouho živené napětí explodovalo do nečekaně lidského, milostného sblížení). Ráno je tak najdou partyzáni a - neznajíce složité peripetie - krutě s nimi zúčtují. Film kromě nevšedního tématu zaujme originální poetikou: napjatá, tiše hrozící atmosféra opuštěného lesa koresponduje s pocity protagonistů, mlčenlivost jako nemožnost dorozumění…

Kino AERO ...

20.08.2010   Stanislav Polauf   Film

Mimořádné dílo české kinematografie. Komorní příběh o ženě, jíž Němci za války zabili muže a ona je přesvědčena, že má právo na pomstu. Jenže spravedlnost a naplnění práva války nakonec mají v rukou jiní...

Příběh je napohled jednoduchý, komorní. Mladé ženě Kristě (jedna z vrcholných rolí Ivy Janžurové) Němci zabili muže. Ani ho nestačila oplakat a už ji vojáci přinutí aby zapřáhla vůz a odvezla jednoho těžce raněného k rakouským hranicéím. Pro ni to je pokyn zhůry jak naplnit spravedlnost. Veze raněného německého vojáka a vedle ní sedí mladičký Rakušan, jemuž válka rozhodně k srdce nepřirostla (Jaromír Hanzlík). Vynikající záběry Josefa Illíka snímají střídavě tváře nemluvných aktérů, sledují pruh rovné silnice před nimi a zároveň míhající se koruny stromů z pohledu raněného vojáka (Luděk Munzar). Krista vojáčka postupně odzbrojí a už už zvedá sekeru k rozhodnému úderu. Ale...msta a zaslepenost uprostřed lesního ticha ustupují lidskému citu, v Kristě se namísto pomstychtivé zaslepenosti probudí lidskost. Tragický osud dokonají jiní - ti, kteří byli až dosud líčeni jako hrdinové - partyzáni... I v poslední den války se zabíjí...

Spisovatel a scénárista Jan Procházka ke vztahu okupantů a Čechů řekl: "Chtěl jsem se aspoň prstem dotknout několika věčných pravd. Němci, budou říkat, že film je protiněmecký, Češi, že je protičeský a partyzáni, že je protipartyzánský..." Právě demýtizace partyzánů, kteří zde nejsou hrdinové, ale nelidští mstitelé, byla tím, co režimu na filmu nejvíce vadilo. Z dnešního pohledu však převažuje vedle nevšedního tématu intimního příběhu především zamyšlení nad etickými problémy lidské existence. "Všechny osoby jednají v zájmu svého morálního práva", řekl Karel Kachyňa. A to "znamená ve válce jen jedno: zabít", doplnil Jan Procházka. Film zavrhuje násilí, které, ať je vedeno jakýmikoli úmysly, vždy nakonec přeroste do aktu pomsty, odplaty, zloby a nenávisti. Snad to pochopí z filmu i generace, které slovo válka už mnoho neříká.

Ještě připomenu, že film pochází z plodné dílny scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni. Vedle poetických filmů jako byla NADĚJE či VYSOKÁ ZEĎ přerůstajících do silných dramat NOC NEVĚSTY, AŤ ŽIJE REPUBLIKA A UCHO a končící ještě dozvukem filmy UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE či KRÁVA. Výrazným podílem na kvalitách filmu se podílejí herci - Iva Janžurová v roli Kristy a Jaromír Hanzlík v roli mladičkého, o životě i válce téměř nic netušícícho nepřítele.

Dovolím si ještě ocitovat Jana Procházku:" Nepopírám, že film má závažné politické aspekty. Vztahy k Němcům, kteří nás obklopují, vždy do jisté míry určovaly, určují a budou určovat jakékoliv naše vztahy. Hodně se u nich říká, že tu bylo zabito plno nevinných Němců. Ano - byli tu zabiti nevinní lidé. Češi, Slováci, Němci, kdekdo. Válka zabíji hlavně nevinné. Koho jiného? Copak do válek šli někdy i jiní, než ti, kterým se vůbec nechtělo? Ale jakmile už zabíjení nastane, má své vlastní zákony. Redukují se ve snahu přežít: buďto zabiju, nebo budu zabit. Tenhle motor smrti je hlavním v každé válce..."

Kočár do Vídně (1966)

Je to velmi silný příběh, který nemůže zanechat diváka chladným. Režisérem není nikdo jiný než Karel Kachyňa, tvůrce s velkým citem pro vážná témata. Tento film jsem poprvé shlédla, když mi bylo asi patnáct let ve Filmovém klubu na ČT. Měla jsem z něj velmi silný zážitek. Když jsem se rozhodla, že o něm napíšu, musela jsem se na něj podívat, abych popsala své bezprostřední pocity. Budu se zaobírat hlavně svými pocity, jinak by strohý děj stačil na pár řádků.

Úvodní slova filmu: Venkovské ženě oběsili muže. Nebojoval proti nikomu. Zabili ho pro výstrahu. Ukradl pár pytlů cementu. Pohřbila mrtvého téže noci, blížila se fronta. Kdoví, jak dlouho by potom čekal. Před kuropěním vešli do domu smutku dva vojáci, netušili, co se stalo. Poručili vdově připravit vůz, zapřáhnout koně a jet s nimi. Ano, řekla si, je to nad slunce jasný pokyn boží. Modlila se, aby nezakolísala a měla sílu vyplnit spravedlnost.

Jedou lesem. Selka (Iva Janžurová) řídí povoz. Na seně leží zraněný německý voják Günter (Luděk Munzar), vůz doprovází druhý voják Hans (Jaromír Hanzlík). Je začátek května 1945 a tito vojáci jsou zběhové, kteří se snaží přes Znojmo dostat do své mateřské země – do Rakouska. Jedou stále lesními cestami. Selka neustále přemýšlí, jakým způsobem by se jich zbavila. Oči jí přelétají nad zbraněmi, které Němci mají. Neodváží se.

Jejich cestu doprovází vzdálená střelba a zvony snad odněkud z vesnice. Zraněný Němec má velké bolesti, byl by se i zabil, kdyby mu v tom jeho kamarád nezabránil. Každý z nich má úplně jiný charakter. Günter je plný zloby a nenávisti. Naopak Hans se snaží chovat k selce slušně. Samozřejmě nemůžeme vědět, jaké činy páchal frontě. Ze začátku to vypadá, že Iva Janžurová za celý film nepromluví. Stále je slyšet jen němčina z úst dabérů. Selka se fikaně snaží během různých zastávek zbavovat jejich zbraní i kompasu. Má k Němcům velký odpor, nereaguje na jejich dary, kterými ji uplácí. Hans odstraní ze své uniformy výložky a orlice. Když Němci zjistí, že přišli o několik zbraní a jedou špatným směrem, vypadá to, že ji zabijí. Nakonec vůz odjíždí bez ní, ona se snaží doběhnout ho, Hans na ni pálí. Selka utíká do lesa, ale z povzdálí ho pozoruje. Vůz se musí vyhnout vlastním německým jednotkám, špatně by se vysvětloval poničený mundůr.

kocar_nahled1 Celý děj doprovází nádherná a smutná symfonická hudba v doprovodu varhan. Selka v lese zahlédne ruské vojáky. Rozhodne se Němce varovat. Po dlouhém hledání nalézá Hanse kopajícího hrob pro svého kamaráda. Hans cítí v blízkosti povozu vzdálenou pozorovatelku, tak se rozhodne zanechat jí ho a jít pěšky. Když se selka neukáže, Hans usíná vedle povozu. Selka ho zbaví zbraně a jde na něj se sekyrou. Nad vykřikujícím se Němcem se smiluje, odhodí sekyru a vystačí si s vlastními dlaněmi. Toto je velmi silná scéna, která nakonec skončí obětím. Usnou přitulení na povozu. Zde je nacházejí „partyzáni“. Za jedoucí povoz přivážou Němce s oprátkou kolem krku. Rychlá jízda ho přiškrcuje. Selka se snaží vůz přibrzďovat. Nadávají jí do kurev. Pak ji snad i znásilní. Partyzáni prý nejsou nacisti, tak Němce „milosrdně“ zastřelí. V závěrečně scéně se selka vrací stejnou cestou, mrtvý Hans jí leží na seně.

I když jsem se snažila, vlastní pocity z toho příběhu se nedají nahradit. Tento film si našel určitě svého náročného diváka, který dokáže ocenit kvalitu a duši tohoto snímku. Rozhodně to není snímek promlouvající k davům diváků.

www.filmoveplatno.cz

Kočár do Vídně

Poslední film, který jsem měla tu čest navštívit na Filmovém festivalu v Plzni 2011 byl Kočár do Vídně. Film byl natočen roku 1966 režisérem Kachyňou. Knižní předlohu od J. Procházky jsme měli zařazenou mezi povinnou literaturu na Gymnázium, kde jsem studovala. Byl to hlavní důvod mého výběru. Na střední škole má člověk jiný program, než čtení povinné literatury, které je více než dost. Tento svůj dávný prohřešek jsem nyní chtěla napravit.

Ve filmu Kočár do Vídně se moc nemluví, takže kdo čeká sálodlouhé dialogy, si na chuť nepřijde. O co se ve filmu ale méně mluví, o to více se v něm hraje. Zajímavé téma podtrhli dokonalé herecké výkony Ivy Janžurové a J. Hanzlíka.

Celý děj filmu se odehrává v lese na sklonku války. Kočár se dvěma německými vojáky a unesenou ženou, která díky válce a Němcům přijde o manžela, směřuje do Vídně.

V myšlenkách žena plánuje pomstu. Příběh dvou hlavních hrdinů, německého vojáka Hanse a české selky Kristy nám ukazuje, že nezáleží na národnosti, jazykové bariéře či politické situaci. Láska si nevybírá. Dva „přirození nepřátelé" se během války sblíží díky společnému strachu, z obav z budoucnosti a nepříznivých životních podmínek. Osud nově nabyté snad i lásky, ovšem nepřál. Partyzáni toto vzájemné pouto přetrhají hned v samotném začátku. Hanse zabijí a Kristu znásilní. Snad za kolaboraci. V závěru se zdrcená žena s mrtvým Hansem vrací zpět do vesnice.

Kočár do Vídně je další dílo, které svědčí o pozoruhodné originalitě, talentu i výjimečné kulturní vyspělosti české kulturní elity šedesátých let.

Petra Dragounová  (22.4.2011)

8.8.2009

Kočár do Vídně po víc než čtyřiceti letech

Jan Čulík

V sobotu jsem, už snad jako poslední snímek v tematickém okruhu Zlatá šedesátá viděl v Písku klasický film Karla Kachyni, vzniklý podle scénáře spisovatele Jana Procházky Kočár do Vídně (1966). Není to film bez chyb, je to ale další dílo, které svědčí o pozoruhodné originalitě, talentu i výjimečné kulturní vyspělosti české kulturní elity v šedesátých letech. I o tom, že bez diskuse tito lidé zastávali a hájili základní principy lidství, bez ideologických nálepek, a byli tak součástí pevného jádra evropské civilizace.

Je to zvláštní: uplynulo několik hodin a film Kočár do Vídně se mnou zůstává – musím se k němu v myšlenkách vracet. Je velmi sugestivní. Doufám, že neurazím Julia Ševčíka a jeho film Normal, který se v podstatě zabývá týmž tématem jako Kočár do Vídně – totiž zvěrstvy v kontrastu s lidskostí. Jaký je však mezi oběma filmy obrovský rozdíl. Jak hluboký a znepokojující je Kočár do Vídně, a jak vlastně povrchní je ve srovnání s ním film Normal, navzdory vizuálně podnětné kameře, drastickým scénám vraždění a sebepoškozování a dalším trikům. Co se stalo za těch třiačtyřicet let, že došlo k takovému kulturnímu poklesu?

Přitom jsou vlastně prvky, z nichž je Kočár do Vídně vyroben, prosté. Film je černobílý, širokoúhlý. Náklady na výrobu tohoto filmu mohly být minimální. V podstatě jste potřebovali jen dva dobré herce, muže a ženu, představitele obou hlavních postav, selský vůz plný slámy a dva koně a s nimi jste během natáčení jezdili po lese. Vzniklo neuvěřitelné psychologické drama. Výraznou roli hraje ve snímku barokizující hudba

Z dnešního hlediska však divák najde na filmu určité nedostatky. Dnes už všichni víme a bereme za normální, že Češi po osvobození v květnu 1945 hromadně vraždili Němce jen proto, že to byli Němci – takže zavraždění nevinného, sympatického a slušného mladého muže v závěru Kočáru do Vídně nás už zdaleka tolik nešokuje, jak to muselo diváky šokovat v roce 1966.

Než se příběh začne odvíjet, to, co předcházelo, je vysvětleno titulkem. Manžel hlavní hrdinky, dovídáme se, nikde a proti nikomu nebojoval, jen ukradl dva pytle cementu, a proto ho nacisté zavraždili. Myslím, že je to chyba, že se o prologu dozvídáme jen z titulku. Svědectví z titulku je velmi kusé a dnes víme, že jedinému tvrzení nelze věřit. Kdoví, jaké byly okolnosti. Dnešní divák by asi potřeboval, aby se tato scéna ve filmu odehrála, aby si mohl sám usoudit, co se stalo.

V závěru filmu vrazi hlavního hrdiny ze snímku zmizí ostrým střihem na můj vkus až příliš rychle. Jasně, „partyzáni“ měli v těch „vzrušených“ dnech po ukončení druhé světové války mnoho na starosti, avšak střih, kdy v jednom záběru je českých vrahů plný povoz, a v druhém zůstává bez vysvětlení jen vdova s mrtvým mladým Němcem, je myslím příliš razantní. Ale to jsou maličkosti.

O co ve filmu jde?

Na statku vdovy po zavražděném muži se objeví dva němečtí vojáci, jeden velmi mladý (Jaromír Hanzlík), druhý, raněný, asi třicetiletý. Ti vdově (Iva Janžurová) nakáží, aby zapřáhla koně a odvezla je do Vídně. Jenže vdova je ztraumatizována a Němcům nedůvěřuje. Postupně jim sebere a zlikviduje pistoli, kompas a posléze Němci zjistí, že je vdova vozí nazdařbůh lesem. Plánuje proti „Němčourům“ pomstu. Vyženou ji od povozu, ale ona se vrací: bojí se přijít o povoz a o koně.

Třicetiletý raněný voják nakonec umře. Abych to zkrátil: mladý Němec Hans, jehož hraje Jaromír Hanzlík, je nesmírně slušný, nevinný a hodný člověk. Jeho přátelství a lidská slušnost nakonec přemůže i vdovinu nedůvěru. I když ho vdova nejprve zmlátí, mladí lidé se obejmou a pak usnou v objetí na korbě žebřiňáku.

Tam je objeví místní ozbrojení čeští „vlastenci“. „Kurvu“ od německého mladíka oddělí, přivážou mu na krk provaz a nutí ho běžet za povozem. A pak náhle, v lese, ho jeden „vlastenecký partyzán“ zastřelí na místě jako psa. Tolik humanita.

V dalším záběru čeští vlastenci zmizí a na svou usedlost se vrací vdova s žebřiňákem a v něm další zbytečně mrtvý, nevinný mladý člověk.

Film je intenzivním, komorním psychologickým dramatem mezi oběma hlavními postavami. Je pozoruhodné, jak se mezi vdovou a mladým Němcem Hansem navzdory nedůvěře a děsivým časům postupně tvoří silné pouto. Film je ostrým protestem proti kolektivní vině. Zdůrazňuje svým drastickým poselstvím, že není možné za zločiny odsuzovat příslušníky dané komunity jen proto, že ty zločiny spáchali jiní její příslušníci. Je zjevné, že v roce 1966 bylo trauma vraždění z doby druhé světové války v české společnosti ještě velmi živé, válka „kolovala mladé generaci v žilách jak rozdrcené sklo,“ jak kdesi napsal básník Jiří Šotola. Ale převeďme si to všechno do současnosti. Představme si, že by kdosi uprostřed dnešních antikomunistických orgií v tisku, ve filmu i v médiích, kdosi natočil otřásající, hluboké drama, z něhož by vyplynulo, že komunista je také člověk. Nepředstavitelné, že? Přitom „boj“ proti „revanšistickému“ západnímu Německu byl ještě v šedesátých letech součástí ideologie československého komunistického režimu.

Dialog Kočáru do Vídně je minimalistický a většinou je v němčině. Rozhovory Němce Hanse a jeho staršího spolubojovníka nejsou překládány. Zřejmě proto, aby se zdůraznila „nelidskost“ cizinců. Němci jsou, konec konců pro Čechy „němí“, nejsou to lidé. Paradoxem filmu je ovšem skutečnost, že uprostřed válečných hrůz nalezne vdova Ivy Janžurové slušnost a lidskost pouze u tohoto německého mladého muže, kterého samozřejmě vlna válečného násilí nemilosrdně smete.

trailer

http://www.youtube.com/watch?v=_TRZzgXrvzE