Slavičín

Sladké hry minulého léta

Několik televizních filmů bylo u nás natočeno na barvu již v dobách, kdy ještě barevné vysílání neexistovalo - patří mezi ně také slovenský snímek Sladké hry minulého léta. Režisér Juraj Herz se inspiroval povídkou Guye de Maupassanta a se smyslným podbarvení letní pohody vypráví o osudech pihovité pradlenky, o níž projevuje zájem celá skupinka kamarádů. Úsměvné vyprávění, opírající se o uvolněné herecké ztvárnění (mimo jiné Lasica a Satinský), přitom nijak neskrývá závažnější okamžiky, které se do lidského života rovněž vkrádají. Sladké hry minulého léta zvítězily na festivalu televizních filmů v Monte Carlu. (oficiální text distributora)

oooo O oooo

Obsah filmu

Televizní film inspirovaný Maupassantovou povídkou Muška natočil režisér Juraj Herz již v barvě, přestože v dobové televizní praxi převažovala černobílá. Barevný film dal tvůrcům možnost impresionistické hry s obrazem, který ovládl výtvarnou scénu v době, kdy se odehrává příběh snímku. Mladá pradlena svou krásou, čistotou a radostí ze života neskonale okouzlí pět bohémských nápadníků. Ti se také radují z každodennosti, narušují místní konvence a lehkovážným způsobem unikají před zodpovědností. A přestože v životě přijdou i těžší chvíle, jakou je i Muščino těhotenství, radost to kumpánům nezkazí. Snímek získal Velkou cenu – Zlatou nymfu na...

Televizní film inspirovaný Maupassantovou povídkou Muška natočil režisér Juraj Herz již v barvě, přestože v dobové televizní praxi převažovala černobílá. Barevný film dal tvůrcům možnost impresionistické hry s obrazem, který ovládl výtvarnou scénu v době, kdy se odehrává příběh snímku. Mladá pradlena svou krásou, čistotou a radostí ze života neskonale okouzlí pět bohémských nápadníků. Ti se také radují z každodennosti, narušují místní konvence a lehkovážným způsobem unikají před zodpovědností. A přestože v životě přijdou i těžší chvíle, jakou je i Muščino těhotenství, radost to kumpánům nezkazí. Snímek získal Velkou cenu – Zlatou nymfu na 10. MTF Monte Carlo 1970. Snímek byl uveden na Febiofestu v roce 1997 a 1999.

18. Febiofest 2011 ..

oooo O oooo

SLADKÉ HRY MINULÉHO LÉTA

Posted in Redakce at 23.51 od admin

Film Sladké hry minulého léta vznikl jako součást umělecky ambiciózní dramaturgie slovenské televize a v roce 1970 získal na televizním festivalu v Monte Carlu nejvyšší ocenění Grand Prix spolu se Zlatou nymfou za kameru (Jozef Šimončič). Autorka literárního scénáře Alta Vášová tu režisérovi nabídla rozšířenou (dotvořenou) verzi drobné črty Guy de Maupassanta (1850 - 1893), kterou slavný romanopisec a povídkář (v tomto oboru vytvořil okolo 300 textů) psal v roce 1890, v době, kdy už před ním osud odkryl své karty a zjevila se mu perspektiva neodvolatelného konce na následky progresivní paralýzy (v roce svého úmrtí se pokoušel o sebevraždu). V Mušce se rozpomíná na značně vzdálené období, na 70. léta, kdy se v plné síle oddával bujarému vodáckému životu a těšil se slávě nikoliv spisovatelské, ale flamendrovské. Na řece si tehdy kompenzoval zejména ubíjející šeď ministerského úřadování: nejprve působil na ministerstvu námořnictví, později, na přímluvu Gustava Flauberta, svého literárního zasvětitele, se přesunul na ministerstvo školství. Jeden z Maupassantových životopisců, Armand Lanoux, vystihl spisovatelův mladistvý životní režim následovně: “Za mlžného svítání vyráží na vodu, naslouchá jejímu bratrskému šplíchání, útěku vystrašené krysy a otírání boků o rákosí. Vdechuje z plných plic, zabírá vesly, sám mezi pytláky, a když začíná slunce stoupat, skáče co nejrychleji do oddělení třetí třídy vlaku, který páchne po mokrých psech. aby si odtrpěl svých sedm nepřetržitých hodin v žaláři státní opery, kam každé ráno přichází pozdě, udýchaný, zčervenalý a nazlobený.” (Miláček Maupassant. Praha 1985, s. 84).

Autobiografická, nicméně též volně fabulovaná próza Muška nabízí vypravěčovo vyznání (”Má velká, jediná a stravující vášeň byla po deset let Seina.”), velmi lapidární charakteristiky několika postav - členů vodácké kolonie z Bezons (tam se mimochodem odehrává rovněž Výlet do přírody, zfilmovaný Jeanem Reonirem v roce 1935) a jednoduchý děj: mezi mužskými členy posádky “Obráceného listu” se jednoho dne objeví čilé, zvláště pokud jde o vyřídilku, stvoření, na které si činí právo jeden z vodáků (Jednoočka): “Byla milá, nijak hezká, skica ženy, v níž bylo vše, taková kresbička, jakou malíři dovedou nakreslit třemi tahy na ubrousku po večeři se sklenkou koňaku a cigaretou.” (Guy de Maupassant, Z Paříže a venkova, Praha 1965, s. 301). Záhy začnou v Muščině přízni pytlačit i ostatní, a tak, když se zjistí, že otěhotněla, nezbývá než přijmout kolektivní otcovství. Od této povinnosti však vodáckou partičku osvobodí dramatická nehoda - pád kormidelnice do vody na ostrý kámen a potrat mrtvého plodu. Maupassant končí příznačnou zjihle cynickou pointou: velký žal Mušky “zastaví” Jednoočka příslibem, že jí udělají jiného chlapce.

Nutnost rozvinout pro film drobnou zápletku mohla vést filmové tvůrce k tomu, aby “vodákovu vzpomínku” včlenili do většího celku, jenž by těžil z velmi bohaté autorské zkušenosti, dokumentované v korespondenci, v díle a ve svědectvích současníků. Naznačené řešení - to jest životopisný film zaznamenávající jisté období z biografie slavného francouzského literáta - by znamenalo pro slovenskou produkci mimořádně náročný, ba přímo nedostupný projekt. Autoři scénáře proto postupovali moudře, jestliže děj Mušky pojali jako čirou fikci a dotvářeli ji jaksi zevnitř - z potencionálních možností načrtnutých postav, několika málo situací a jednoduché zápletky.

Za nejvýznamnější dramaturgický posun uskutečněný ve scenáristické verzi Maupassantovy črty lze považovat domyšlení a dotvoření odvrácené strany “sladkých her”, to jest městského prostředí, odkud se do přírody - k Seině (ve filmu ji nahradil Dunaj) - utíkalo. Konfrontací příroda - město získal film dramatický akcent, který se vyhrotil zvláště v souvislosti s existencí ženské hrdinky, jejíž typ předurčovalo pojmenování Muška, vyvolávající představu křehkosti, subtilnosti, poletavosti, neklidu, dětskosti…, ale i života visícího jakoby “na vlásku”. Filmová Muška ztělesněná Janou Plichtovou, fotogenicky velmi výraznou a dávající tušit hlubší prožitkovou vrstvu, přichází mezi typově (nejen fyziognomicky) různorodou skupinu flamendrovských bohémů, trávících víkendy na řece a v boudě obývané malířem Goyou, z městské periférie, kde jí na úmornou dřinu pradleny dává zapomenout občasné pomilování a flaška absintu. V průběhu flámu, na vodě a na slunci Muška rozkvétá, nevázaně dovádí, září štěstím a obšťastňuje svou mužskou suitu. Ve městě a ve své chudé světničce propadá zoufalství, smutku, apatii. Tento kontrast štěstí - zoufalství; dále naplnění - marné toužení, svátečnost - všednost, iluze - realita apod. tvoří ve filmu Sladké hry minulého léta polarity dodávající prozaické črtě další dramatický rozměr.

Dramaturgické důsledky přineslo i nové pojetí ženské postavy, její proměna v dívku věrně milující, což se prověřuje několika neúspěšnými pokusy o získání její přízně. Rotschildovo vlastnické právo Muška s výjimkou nevinné koketérie respektuje, a tím se vnáší do vodácké kolonie (zvláště v podvečerním čase) erotické napětí. Jinak vyznívá rovněž gesto kolektivního otcovství: motivuje ho domněnka, že ti druzí s kormidelnicí také spali, právě tak jako snaha utajit, že “já” jsem neuspěl (s Muškou Sladkých her minulého léta se tedy hraje více než s tou Maupassantovou).

Tvůrci filmu se sice velmi moudře vzdali ambice natáčet variace na náměty u autorova života, inspirovali se však kontextem výtvarným: impresionismem, s nímž Maupassant velmi bezprostředně souvisel - svou láskou k Seině a jiným vodám i formou některých přírodních líčení. Jedno z nich čteme také v Mušce: “Jako ostatní mají vzpomínky na něžné noci, já mám vzpomínky na východy slunce v ranní mlze, v plynoucích bloudících parách před svítáním bílých jako mrtvoly, pak při prvních paprscích, dopadajících na louky, zrůžovělých, že se srdce zaradovalo; a mám vzpomínky na měsíc, postříbřující rozechvělou a tekoucí vodu jasem, v němž rozkvétaly všechny sny.” (Z Paříže i venkova, s. 300).

Již z krátké citace je patrné, jak Maupassantovo krajinářství souzní s impresionistickým malířstvím, které znamenalo vyvrcholení plenérismu s akcentací světla - jeho proměn, pohybu, působení na barevné odstiňování apod. - světla, jež se se zvláštní intenzitou projevuje na vodních plochách.

“Ztvárnil nedostižně radosti tance a družného stolování, pohodu přátelské zábavy při sklence vína a něžnosti v trávě ve stínu stromů, zachytil šťastné chvíle výletů, odpoledních koncertů v zeleni, letních koupelí v náručí živlů a přírody.” - Se všemi těmito náměty impresionistické malby, které zmiňuje Jaromír Neumann ve své renoirovské monografii (Auguste Renoir, Praha 1963, s. 8) , se divák ve Sladkých hrách minulého léta setkává. Tvůrci filmu, mezi nimi pak zejména architekt Zbyněk Hloch a kameraman Jozef Šimončič, šli ve své výtvarné inspiraci ještě dál, když některé obrazové celky řešili jako volné citace malířských zobrazení: objevují se monetovské horizontální kompozice s řekou, travnatými břehy a letní oblohou. Kompozice oživované rozmanitými plavidly, veslaři, pestře oděnými ženami se slunečníky, promenujícími se Pařížany, kteří tehdy začali houfně opouštět prostory města. Ve filmu Sladké hry minulého léta lze rovněž spatřit figurální náměty připomínající tvorbu Edgara Degase (intimita mytí vlasů, poloobnažené pradleny s příznačnými gesty); Muščino koupání vybaví zářivé akty Augusta Renoira. Světlo (sluneční jas), barva, pohyb, rytmus (dotvářený náladovou hudbou francouzského koloritu) - všechny tyto složky se významně podílejí na dojmovosti - impresivnosti Herzova filmu. Když “sladké hry” léta končí, atmosféra se prudce mění - pohasíná: nehledíc na déšť, vyprovokuje Muška ještě jednu společnou vyjížďku, v jejím závěru ale padá do vody, odkud kamarádi vynášejí bezvládné tělo. Musí být přivolán lékař, dítě však už nezachrání. Sám spád událostí - příjezd černého kočáru, nervózní čekání mužů, útěk opilých slečinek - vytváří jakýsi chmurný komentář. Tak jako v předloze se Muščin smích ale obnoví a lze tedy doufat, že pro ni nastanou ještě nějaké “sladké hry” - budoucího léta.

Mrs. Mravcová

Marie Mravcová (1947) studovala na FF UK český jazyk a literaturu a poté dějiny a teorii filmu.

Od roku 1976 pracovala v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, nyní působí jako odborná asistentka na katedře české literatury a literární vědy FF UK a současně přednáší dějiny světové literatury na FAMU.

Podílela se na řadě kolektivních publikací o literatuře 20. století, ve studiích ve Filmovém sborníku historickém, Filmu a době či Iluminaci se soustřeďuje na vztah literatury a filmu, kterému věnovala také samostatnou publikaci Literatura ve filmu (1990).