Slavičín

NÁVRAT

Návrat ruského filmu na světovou scénu

Snímek Návrat slaví úspěchy po celém světě tak, jak se to už dávno ruskému filmu nestalo a režisér Andrej Zvjagincev bývá přirovnáván k Andreji Tarkovskému.

Komorní příběh přivádí na scénu dva bratry v klasické klukovské situaci: partička stojí na věži nad vodou, jeden za druhým skáče. Nejmladší z nich, dvanáctiletý Ivan, ale strach z výšky nepřekoná. Srab, s nímž se ještě o den později nikdo nebaví. Návrat domů po rvačce se starším Andrejem však přinese daleko větší zásah do života obou: v ložnici spí otec, který se po deseti letech zčistajasna vrátil. Matka mlčí, babička mlčí. A u večeře otec slíbí překvapeným klukům, že je vezme na dvoudenní výlet.

Společná cesta je ale něčím mnohem podstatnějším než rybářskou výpravou. Otec jakoby chtěl navázat na výchovu, vedenou mužskou rukou, která ovšem až do tohoto okamžiku neexistovala. Chlapci reagují každý podle své nátury: starší Andrej v naději nalezení dosud chybějícího prvku života začíná otce obdivovat, mladší Ivan vzdoruje, podezírá, klíčí v něm strach, jeho ještě dětská dušička je přímočařejší a zranitelná. Dlouho vynucované oslovení "tati" mu spontánně vyjde z úst až v zoufalém výkřiku, stvrzení toho, že života běh je jednosměrný a nic podstatného vrátit nelze.

Návrat je film s tajemstvím - chlapci ani diváci se nikdy nedozvědí, odkud se jejich otec vrátil ani co bylo skutečným cílem výpravy na ostrov. Není to podstatné a Zvjagincev se projevil jako nesmírný talent, když původní, vše vysvětlující scénář přepsal k obrazu svému.

Protože tady jde o srdce a o moudrost poznání, k němuž budou chlapci ještě dlouho po skončení kratičké epizody směřovat.

Film se natáčel v okolí Petrohradu, ve Finském zálivu a na ladožském jezeře a netřeba dodávat, jak lze tuto krajinu využít pro atmosféru filmu. Zvjagincev to dokázal skvěle a společně s hereckými výkony všech tří představitelů se mu to stalo hlavním stavebním kamenem.

Návrat překypuje emocemi v každé situaci, z nichž ty, v nichž Ivan nechává naplno propuknout své obavy, vzdor a pod tím ukrytou touhu po otcovsko-synovské vzájemné lásce patří k nejsilnějším. O sentimentu či citovém vydírání přitom nemůže být řeč.

Konstantin Lavroněnko v roli otce je nositelem nejen faktického tajemství příběhu, (jež je dokladem toho, že ne vždy je třeba znát odpověď na každou otázku), ale i lásky spíš tušené, ukryté pod tvrdou slupkou. Ví, že nelze chtít, aby se syn uměl zručně ohánět v lese sekyrou, když ho to táta nikdy neučil? Snad to i ví, ale přijmout to nechce a nedokáže, protože by to znamenalo přijmout i vlastní provinění na těch dvou, kteří už ho vlastně přestali (?) postrádat.

Návrat je film něžný a drsný zároveň, Zvjagincev vytváří i graduje napětí, naprosto přirozeně působí na city i myšlení diváků. Film, o němž se mluví jako o zázraku je přitom jen dokladem staré pravdy, že obyčejný příběh obyčejného života je tím největším a nejpůsobivějším dramatem.

Návrat

Rusko 2003

Režie: Andrej Zvjagincev, Scénář: Vladimír Moisejenko a Alexandr Novotockij, Kamera: Michail Kričman, Hrají: Vladimír Garin, Ivan Dobronravov, Konstantin Lavroněnko a další.

ooo O ooo

Andrej Zvjagincev: Návrat

Filmové recenze a kritiky 22. Květen 2008

Mnoha filmovým divákům, ale i jiným hledačům ztracené krásy, dělá mnohdy problém rozlišit kýč a umění. Sice neexistuje univerzální šablona, ale jedním ze znaků kýče je snaha svého diváka rozplakat srdcervoucí tragédií nespravedlivého osudu, jejíž konec navíc bývá umocněn pomalým skonem hlavního aktéra.

Taktéž srdceryvných příběhů o návratu ztraceného otce bylo již natočeno bezpočet a mohlo by se zdát, že toto téma již nemůže nabídnout, krom onoho obligátního klišé, nic nového.Ač ale Návrat navenek plní všechny výše vyjmenované znaky kýče, je filmem, který si uchová svou hodnotu i sdělení ještě po pěti generacích, byť mu chybí to nejdůležitější, co divák od filmového díla žádá: sdělení, symbol či novou cestu. Zkrátka Návrat je film, který mohl prožít kdokoliv z nás.

Jednoho dne se v doma po dvanácti letech objeví dávno zapomenutý otec dvou dospívajících synů Andreje a Ivana, ale ani oni sami ani divák se nedozví, kde byl, proč odešel a ani proč se vrátil. Jediné, co je všem od počátku jasné, je, že se nevrátil, aby zase uviděl svou rodinu, právě naopak snad i on sám toho lituje, ale tak či onak se nikterak nesnaží dohnat ztracené roky a jen na naléhání matky vezme své syny na dvoudenní výlet k jezeru, aby si společně zarybařili. Ale čekal-li někdo, že výlet postupně rozpustí otcovu chladnost a nedůvěru svých dětí, nedočká se ani jednoho. Otec od svých dětí, které nevědí, jak se k němu chovat, vyžaduje jen náležitý respekt a neváhá si je vymoci výhružkami i silou a stejně trestá i každý projev neposlušnosti. Aby své dva syny naučil, co je to život, chytí syčáka, jež Andreji ukradl peněženku, zavleče jej do temného kouta a chce, aby jej zmlátili. Poté, co odmítnou, uhodit bezbranného, posadí je do autobusu s tím, že má nějakou práci a na výlet nemůže. Vzápětí své rozhodnutí změní, ale výlet se musí o několik dní prodloužit a i když se nakonec po několika dnech dostanou k jezeru, je především mladšímu ale rozumově vyzrálejšímu Ivanovi zcela jasné, že jsou pro otce přítěží a celou cestu se snaží v mezích, kam až nesahá otcova surovost, vzdorovat. Vrcholem pak je ostrov, který měl být místem rybolovu, ale otec si na něm jen potřeboval vyzvednout zakopaný balíček a když se Ivan s Andrejem nevrátí se člunem namísto slíbené hodiny a půl ale až za hodin pět, otec již nijak nepotlačujíc svůj vztek a začne Andreje mlátit. I Andreji konečně dochází to, co se mu Ivan snaží povědět již od počátku a to, že na ně ona otec zvysoka kašle a začne řvát, ať jej tedy otec zabije. Drama vrcholí, otec se sekerou v ruce se ptá, aby opakoval, co řekl. Ivan chce se otce zaútočit s nožem, ale dostane strach a začne utíkat k majáku na druhém konci ostrova, kde překoná svůj panický strach z výšek a vyleze na něj. Jeho táta snad poprvé za celý výlet dostává zpětnou vazbu natolik silnou, aby si uvědomil, kam až ve své lhostejnosti pokročil a snaží se Ivana přesvědčit, aby slezl a při pokusu vylézt za ním, spadne a je na místě mrtev.

V tuto chvíli jakoby si Andrej s Ivanem vyměnili role, Andrej je najednou dospělý a zmatenému Ivanovi rozkazuje, co mají dělat. Rozhodne přetáhnout otce přes celý ostrov ke člunu, což jim vzhledem k jejich dosud dětské slabosti a otcově mohutné postavě trvá celou noc. Druhý den otcovo tělo naloží, ale těsně u protějšího břehu narazí na kámen a protrhnou na dně člunu díru. Než naloží do auta všechny zbylé věci a rybářské pruty, nepřipoutanou loď odnesou vlny a pomalu ji i s tělem otce potopí. Výkřiky „Táto, táto!“, pak ukáží, že Ivan i Andrej svého otce milovali, byť se jejich láska projevila až teď, když se otec pomalu potápí.

Návrat je příběhem bez odpovědí, byť odpověď bez otázky dává závěrečná scéna, kdy Andrej sedá za volant a odjíždí pryč ze zátoky, na dně zůstává tělo navrátivšího se otce a těsně před titulky jsou promítnuty fotografie, jež Andrej s Ivanem během cesty vyfotili a na kterých vůbec není jejich otec.

ooo O ooo

Andrej Zvjagincev: Mlčení nad traumatem pater absconditus

Jan Čulík

Jedním z nejzajímavějších filmů promítaných na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti je film ruského režiséra Andreje Zvjaginceva Návrat (Vozvraščenije) (2003).

Formálně a stylisticky byl Zvjagincev bezpochyby ovlivněn mystikem-klasikem moderní ruské kinematografie Andrejem Tarkovským, i když Zvjagincevova poetika je, zdá se, navzdory obrazům a motivům ovlivněným Tarkovským, na první pohled jiná, přístupnější, méně záhadná. Zdání však klame.

Návrat je příběhem dvou bratrů, jednoho asi třináctiletého a jednoho asi patnáctiletého, kteří žijí na malém ruském městě s matkou a babičkou. Život se jim vykolejí, když jednoho dne přijdou odpoledne domů a zjistí, že „nahoře v ložnici spí otec,“ jak jim sdělí matka. „Kde se tady vzal?“ - „Přijel,“ odpoví matka. Otec byl nepřítomen po dobu dvanácti let. Chová se, jako kdyby nikdy nezmizel. Navrhne synům, že je vezme automobilem na několikadenní rybářský výlet. Cestou opakovaně telefonuje a výlet se velmi výrazně pozmění. Nakonec jedou do přímořské, severské pustiny na vzdálený ostrov (natáčeno mj. v opuštěných, vojenských prostorách nedaleko finských hranic), kde otec posléze vykopá ze země jakousi skříňku.

Zdá se, že po pádu komunismu natáčejí filmaři v zemích bývalého sovětského bloku většinou filmy o mezilidských vztazích (taky o čem jiném) - a hlavním tématem ve Zvjagincevově filmu jsou právě vztahy mezi oběma syny a jejich navrátivším se otcem. Dvanáctiletá odloučenost je obrovskou emocionální překážkou. Zejména mladší chlapec Ivan se potácí mezi touhou tohoto neznámého muže milovat a vzdornými reakcemi na jeho strohé, vojensky tvrdé, patriarchální zacházení se svými syny. Mezi oběma chlapci a otcem dochází k řadě konfliktů, jejichž podtextem je láska a frustrace, že mezi sebou nemohou nalézt porozumění. Nakonec otec na ostrově zahyne. Zahyne právě proto, protože o své syny stojí, i když si mohli po celou dobu myslet, že je má v úmyslu jen trápit a podrobovat nesmyslnému vojenskému drilu. Otec se syny řádně nekomunikuje. Neřekne jim v podstatě nic. Nevíme proč. Ve filmu to není vysvětleno. Nikdo neví, proč se určité věci dějí. Stejně tak, jak asi muselo být pro šestiletého Zvjaginceva nevysvětlitelné, proč mu ze života zmizel otec.

Zvjagincev přiznává, že je ve své tvorbě ovlivněn Antonionim a Davidem Lynchem. Snad právě z těchto důvodů zůstává v Návratu celá řada jeho motivů nevysvětlena. Nevíme, proč byl otec pryč, nikdy se to nedozvíme, ani netušíme, proč se vůči synům chová tak patriarchálně a vojensky drsně. Zvjagincev řekl v Hradišti divákům, že ho to ani nezajímá.

Po tragédii, při níž otec zemře, se pak chlapci v sérii dramatických scén snaží dopravit otcovu mrtvolu na pevninu, poslední a důraznou metaforou otcovy nedosažitelnosti je to, že se jim loďka s otcovou mrtvolou na moři potopí. K otci prostě pro ně nebyla cesta. O rodiče vždycky nakonec přicházíme - ukradne nám je stáří, smrt. Film má intenzivní atmosféru, která kulminuje v silné napětí. K atmosféře přispívá i velmi dobrá kamera, jejíž práce v severské pustině bez lidí evokuje vizuální styl Andreje Tarkovského.

Andrej Zvjagincev byl odpovídal před promítáním svého filmu v Uherském Hradišti i po něm na otázky diváků, avšak velmi obezřetně. Na dotaz jednoho diváka, jaký měl vztah k otci, se zmínil o tom, že když mu bylo šest let, otec rodinu opustil. S tímto traumatem se Zvjagincev zjevně dodneška nevyrovnal. Odmítl o věci podrobněji hovořit, avšak přiznal, že si až při práci na filmu Návrat uvědomil, že ho jeho osobní zkušenost a vztah k nepřítomnému otci ovlivnil daleko více, než si původně myslel. Problém s hrubými otci je možná častější, než si myslíme: Zvjagincev přiznal, že scéna, v níž otec staršího syna fackuje a hrozí mu sekerou, byla založena na skutečné události, která se odehrála v životě jednoho ze scénáristů.

I když je na první pohled Zvjagincovův Návrat srozumitelnou studií psychologicky problematických vztahů mezi třemi blízkými osobami, jimž ve sblížení zabraňují zásadní, traumatické překážky, Zvjagincovova příbuznost Tarkovskému je větší, než by se člověk mohl na první pohled domnívat. Zvjagincev na otázku k této věci uvedl, že každý ruský režisér se musí vyrovnávat s obrovským Tarkovského dědictvím.

Při diskusi o filmu Návrat řekl Zvjagincev jednu zajímavou věc. Svým dílem usiluje o vytváření mýtu. Nechce činit jakékoliv soudy. Mýtus je pro něho nástrojem k porozumění skutečnosti, která není jinak poznatelná. Toto romantické pojetí není nové, ale je možná charakteristické, že se k němu přiklání Rus jako představitel kultury, která měla vždycky blízko k mystice. Vracejí se takovíto Rusové ke kořenům? Jako nástroj k porozumění skutečnosti využívá Zvjagincev přirozeně i svou osobní životní zkušenost. Avšak prvotním účelem jeho filmu není vypovídat o své životní zkušenosti a asi ani řešit si trauma chybějícího otce. Film Návrat vysvětlil Zvjagincev divákům jako metaforu neschopnosti mezilidské komunikace, nemožnosti předat zkušenost staršího člověka nové, mladší generaci, protože to, co starší člověk zakusil, nezažila.

Chtěl jsem se ho na tyto věci ptát dál. Mám však pocit, že se otázky o tom, jak rozumí roli mýtu a mezilidských vztahů při snaze porozumět skutečnosti, trochu zalekl. K domluvenému rozhovoru se nedostavil a později se omluvil, že o těchto záležitostech nechce hovořit. I v rozhovoru pro festivalový deník se vyhnul veškerým otázkám, týkající se významu jeho filmu. Nechtěl jsem, aby mi své dílo sám interpretoval, taková věc je vždycky ošidná: dílo musí hovořit samo. Chtěl jsem, aby pohovořil o svém postoji k mýtu, který se snaží tvořit. Zvjagincev má však zřejmě právem názor, že i o tom dostatečně výmluvně hovoří jeho film a on sám k tomu už nemusí dodávat nic.

Zdá se mi, že má Zvjagincev pocit, že jeho dílo je důsledkem boží milosti a k ní se smí tvůrce stavět jen s pokorou. Jak řekl včera Vojtěch Jasný: „Jsem jenom houslemi, na něž někdo hraje.“ Tento pocit ve Zvjagincevovi zjevně posiluje i skutečnost, že starší z obou chlapců, hrajících v Návratu přišel loni v červnu tragicky o život, shodou okolností to bylo přesně v den prvního výročí od chvíle, kdy začali o rok předtím Návrat natáčet. Jako by to bylo důkazem, že se svým filmem Zvjagincev dotkl skutečně něčeho tajemného a zásadního a bylo nutno za to přinést oběť. Nebo to skutečně byla jen nešťastná náhoda? Zvjagincev tedy mlčí. Promlouvá za něho jeho film.