Slavičín

STALKER

Hrdinou Tarkovského filmu „Stalker“ je člověk, který ke svému štěstí potřebuje Zónu. Zóna je v tomto filmu zvláštním opuštěným místem, ze kterého odešli lidé a kde stopy po jejich činnosti zahlazuje příroda. Zdmi budov prorůstá vegetace, dešťová voda zaplavuje mozaikovou dlažbu a větrem vyvrácené sloupy elektrického vedení se ztrácejí ve změti kořání a trní.

Stalker je v tomto místě šťastný. Je tu sám v naprostém Tichu. Jedinými zvuky jsou poryvy větru, šumění trávy a občasné zavytí psa. Stalker se ponoří do trávy, nasává hořkou vůni hlíny a po vyholené hlavě si nechá lézt mravence. Po dlouhé chvíli se obrátí na záda a hledí do nebe. Na tvář mu padají kapky deště a on slastně přivírá oči.

Večer se Stalker vrací ze Zóny zpět. Za hranicí Zóny začíná civilizace. Chemičky tu chrlí oblaka kouře. Na silnicích je rozježděné bláto. Stromy jsou křivé a holé. Rachotí tu vlaky, skřípají brzdy aut. Stalkerova dcera je mrzák.

Ale Stalker je šťastný. Pomalu chodí mezi vší tou špínou a spouští - a usmívá se. V očích má svoji Zónu. Svoje místo, ve kterém je šťastný. Místo, které mu stačí navštívit jednou za měsíc. Nebo za rok. Nebo za deset let. Podstatné pro něj je to, že o Zóně ví. Že ví, že na něj Zóna čeká. Se Zónou před očima dokáže žít v té spoušti.

Takovou Zónu má každý z nás. Má ji opravdu každý, i když leckdo neví, jak ta jeho vypadá. Kdekdo nad tím ani nepřemýšlí, ale kdyby tak učinil, přijde na to, že z koutku jeho mysli na něj jeho Zóna mrká.

Pro někoho má podobu východu Slunce nad jarní krajinou. Pro jiného podobu chvilkového vidění barevné krásy po marihuanové cigaretě. Pro dalšího podobu svíravého píchnutí u srdce při poslechu Beethovenovy symfonie. Mnozí ji vidí vznášet se nad oltářem v rozptýleném světle z presbytáře. Další jí zahlédnou při prvním kopnutí ještě nenarozeného dítěte…

Zato ti lidé, kteří o svou Zónu přišli, jsou snadno poznatelní. Nemají ji v očích. Často pijí. Nebo jsou na ostatní zlí. Když se k nim Zóna dlouho nevrací, přestávají být z vlastního rozhodnutí lidmi. Umírají.

Jenže i ti, kteří svou Zónu mají, s ní musí jednat s úctou. Hýčkat si ji. Nepouštět jí na denní světlo. Nemluvit o ní. Vždyť jak smutné je konání těch, kteří se rozhodnou přesvědčit ostatní o tom, že jen ta jejich Zóna je ta jediná a pravá! Sami sebe svými výkřiky pak usvědčují z falešnosti. Vždyť Zóna je Zónou právě proto, že každý má tu svou - vlastní, neopakovatelnou, nepopsatelnou.

Jedno mají všechny ty Zóny společné. Jedno nesmírně důležité. To základní. Pomáhají žít v té špíně a spoušti. Jen díky nim jde Stalker v roztrhaných kalhotách rozdrásanou krajinou, před sebou jen písek a popel a za ním stopy až k obzoru, jak hejno lesklých ryb.

Převzato ze zona.bloudil.cz

Ceny:

•Cena francouzské kritiky

•Cena ekumenické poroty na MFF v Cannes (1980)

ooo O ooo

Vytříbené, poeticky a emocionálně vypjaté filozofické dílo na téma myšlenkové síly člověka, který si je vědom základních životních hodnot a který dokáže žít a jednat v souladu s nimi; o cestě, která se stává očistným zdrojem zkušeností. Scénář probral z původní předlohy pouze základní sujetovú situaci - existenci Zóny a povolání Stalkera - převaděče do Zóny, záhadného, tichého, pulzujícího území nejasného původu. Celý film se kromě rámcové kompozice (Stalkerů byt a bufet) odehrává v jednom uzavřeném místě v jednom dni jako putování za tajemstvím v Zóně, umožňujícím cestu k sebepoznání, k naději. Teorie o nadpřirozeném působení Zóny, její smrtících nástrahách a čarovné moci "místnosti" uprostřed ní, plnicí nejskrytější přání, se představuje jako součást diskrétního Stalkerovho učení v metaforách, jevů však není ničím potvrzována. Stalker (s vyholenou hlavou asociuje propuštěného politického trestance) doprovází do přísně střežené Zóny Spisovatele a Profesora. Vyzývá k usilovnému soustředění se na cestu, k odpovědnosti za každý krok, v jeho jednání je podstatný respekt k skrytému řádu Zóny. Ve vzájemných dialozích si postavy vysvětlují své názory na svět, smysl a hodnoty života. Po návratu Stalkerova žena hovoří o vlastním smyslu života, ve kterém je zázrakem lidská láska. Jejich chrom dcerka jako výraz síly lidského ducha telekinetické posouvá sklenice po stole. Nápadným rysem filmu, ve kterém dlouhé "meditativní" jízdy převažují nad montáží, je stylizace jeho scenérie - mimořádně asketické, fascinující hutným napětím.

ooo O ooo

Nejslavnější dílo geniálního ruského režiséra natočené podle románu Bratrů Strugackých. Nebezpečná cesta Zónou k vysněné místnosti, kde noudří konečně najdou pravdu. Film Stalker natočil Andrej Tarkovskij jako svůj pátý film. Inspirace předlohou je velmi volná - z románového příběhu zůstal pouze základní motiv - Zóna. Zóna je jakýmsi tajemným, pečlivě střeženým prostorem na několika kilometrech čtverečních země, vzniklým snad za pradávné návštěvy mimozemských civilizací. Prostorem, skrývajícím jiné časoprostorové dimenze, kam je životu nebezpečno vstoupit. Přesto, anebo snad právě proto je Zóna místem, které přitahuje. V samém srdci této tajemné krajiny se prý totiž skrývá jakási „komnata", v níž se splní člověku jeho nejtajnější přání. Průvodcem těch, kteří nemohou odolat volání tajemné Zóny, je titulní postava filmu - Stalker.

ooo O ooo

Stalker /1979/

3 Říjen 2008 1 komentář

Název: Stalker Režie: Andrej Tarkovskij Stopáž: 163 min

Hraji: Antolij Solonicyn, Nikolaj Griňko, Alexandr Kajdanovskij

Žánr: Mysteriźni sci-fi Vznik: Sovětský Svaz

Motto: Hořké štěstí, než-li nudný život

Věčný zatracenec, věčný vězeň takový je Stalker. Muž provázející po zvláštním místě zvaném Zóna. Hledající se svými klienty místo, kde se plní vaše nejnitrnější přání v komnatě přání. Nic není však tak jednoduché, jak se zdá. Putování sebou nese velká úskalí vnitřního pochopení, vnitřních útrap, což není pro mnoho lidí snesitelné. Příběh zvláštního místa se zvláštními jevy, které v sobě zahrnuje strach a zároveň něco více, něco nepochopitelného.

Film založený na dialozích mezi hlavními postavami. Jsou hlavní devízou snímku Stalker. Některé ve vás zanechají hluboký pocit, jiné zase nesmírný smutek. Ačkoliv se jedná o sci-fi příběh nenaleznete v něm žádného mutanta. Snímek je však načichlý atmosférou a Tarkovského dlouhými záběry, umocňující dějovou linku. Divák si může myslet, že se odněkud někdo vyřítí, že někdo někoho usmrtí. Postupem si divák zvykne jen na putování a dialogy postav, které jsou možná mnohem více než-li mimozemské výjevy. Nepostradatelným faktorem je myšlenka víry. Lidé dnešní doby nevěří na žádné čáry a kouzla a už vůbec ne na Boha. Lidé jsou individualitami, kteří potřebují důkazy. Zapomínají však na věc, že věřit v něco, je nedílnou součásti našeho světa. Co když…..?! Otázka, která vrtá lidem v hlavě už po staletí.

Děj se odehrává na místě, které v minulosti postihla velká tragédie ve formě padlého meteoritu, který vše změnil. Lidé se jej snažili nalézt, ale nikdy se jim to nepovedlo. Tu se náhle v Zóně, tak jak se říká tomuto divnému místo, začínají ztrácet lidé. Zóna se stala pro mnoho lidí zatraceným místem a obehnali ho plotem. Místo, jež plní sny lidí. Lidé jsou však velice zvědaví a mnoho z nich se vydává do Zóny, aby získali svá nejnitrnější přání. Přicházejí zde lidé, kteří již nemají žádnou naději. Na dané místo se vypravují Profesor, Spisovatel se svým osobní Stalkerem. Každý z nich chce něco jiného od zvláštní komnaty. Zpočátku nevěří, ale s gradací děje a putování se Stalkerem se v nich něco pohne.

Místo, kde se plní sny. V určitých pasážích filmu mě až zamrazilo, když jsem si uvědomil, že to tak opravdu může fungovat. Myšlenka něčeho tak úžasného jako je komnata, která plní sny lidí, je na zamyšlenou. Lidé by jej okamžitě zneužili ve svůj prospěch, a proto se děj odehrává správným směrem.

Myšlenka, že na takovém místě je nespočetně mnoho lidí, kteří mají hříšné, sobecké sny, by mohlo mít katastrofální důsledky pro svět.

Autor: Filip Szkorupa

ooo O ooo