Slavičín

Moulin Rouge

Muži chladnou, jak půvaby vadnou a léta začnou přibývat. Ať je broušený tak či onak, diamant nic nepřekoná, diamant je náš nejlepší kamarád... Paříž, 1900. Byl jeden hoch, zvláštní, okouzlený hoch, smutný pohled měl, byl však velmi moudrý, jednoho dne, jednoho zázračného dne potkali jsme se na cestě záhadné a při tom, jak jsme si o mnohém povídali, o bláznech a králích, tak mi pověděl: To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a v lásce být milován. Moulin Rouge. Noční kabaret. Tančírna a bordel. Jeho majitelem byl Harold Zidler. Království nočních rozkoší, kde bohatí i chudí chodili za mladým a krásným podsvětím. Nejkrásnější ze všech tam byla žena, kterou jsem miloval. Satine. Byla kurtizána. Prodávala mužům svou lásku. Říkali jí jiskřivý diamant. Byla hvězdou. Žena, kterou jsem miloval, je mrtvá. Je tomu rok, co jsem přijel do Paříže. Psal se rok 1899, bylo to milostivé léto lásky. Nevěděl jsem nic o Moulin Rouge, Haroldu Zidlerovi ani Satine. Svět žil bohémou a já přijel z Londýna,abych byl její součástí. Na vršku poblíž Paříže stála vesnice Montmartre. Nebyla to, jak mi řekl otec... hříšná vesnice! ...ale bohémský svět, hudebníci, malíři, spisovatelé. Říkalo se jim děti revoluce. Ano, měl jsem žít bez halíře a měl jsem psát o pravdě, kráse, svobodě a o tom, v co jsem věřil nejvíc ze všeho. O lásce. (oficiální text distributora)

oooo O oooo

Moulin Rouge

Publikováno: 13.8.2011 Goldie

Autor: xxmartinxx

Asijský červenec máme za sebou, ale moc na západ se neposuneme. Navštívíme totiž Austrálii a jeden z jejích nejzářivějších kousků. Doslova. Moulin Rouge představuje dávno zašlý lesk muzikálů, aniž by se k nim ale "jen" vracelo, a září tak silně, že na rozdíl od jiných genderových filmů zaměřených na první pohled na ženy neoslovuje pouze "své" pohlaví. Je to zároveň posun na pomyslný vyšší level, kdy Baz Luhrman plně využívá pravidla MTV popkultury, kde se vedle sebe může objevit Nirvana, Pink, Beatles a Whitney Houston, aniž by to někomu připadalo divné. A protože Moulin Rouge představuje filmový experiment, který nemá srovnání, bude i goldie silně specifická (a dlouhá). Píšeme ji totiž já i Aleee zároveň, kdy každý navazuje novým odstavcem. Doufáme, že se tak dobereme ultimátní pravdy o tomto nevšedním kusu filmového materiálu.

Aleee: Film Moulin Rouge je specifický také z dalšího důvodu. Spojuje v sobě americkou, tu pravou hollywoodskou, a australskou větev kinematografie. Byť Austrálie jako taková produkovala snímky už v počátcích dvacátého století v době němého filmu a z každého desetiletí lze vybrat pár zásadních děl, jedná se o díla širší divácké obci spíše neznámá. Málokoho při vyslovení slovního spojení "australská kinematografie" napadne jméno nějakého režiséra. Peter Weir je znám především díky svým novějším americkým filmům. Stejné to je i u Petera Jacksona (za splnění podmínky, že australský film rozšíříme i na sousední Nový Zéland), který se proslavil Pánem prstenů. Oba tvořili v Austrálii i Spojených státech, ale právě režisér Moulin Rouge Baz Luhrman tyto dvě kinematografie opravdu propojil. Australský režisér navíc obsadil herečku, která se stala symbolem celého propojení. Nicole Kidman, Australanka (ač se narodila na Havaji, na nejmenším kontinentě světa strávila značnou část života), byla a je jednou z nejznámějších hollywoodských hereček.

xxmartinxx: Rád bych řekl, že Moulin Rouge napravuje "škody" po nejslavnějším (přesněji řečeno nejvýdělečnějším) australském "blockbusteru", Krokodýlu Dundeem, to by ale nebyla tak úplně pravda. Skrývá se v něm totiž podobná horkokrevnost, čirá radost z vyprávění a snaha diváka zaujmout tím, že ho ze své podstaty zapojuje do dění a přenáší na něj své pocity, až se zdá, že by rád smazal hranici mezi světem filmu a tím reálným. Zkrátka nás chce "vtáhnout do dění". Jen Baz a jeho klipové šílenství, jež doslova bortí audiovizuální mýty, mají přece jenom větší hodnotu než výplachové dobrodružství buranského lovce.

V první řadě Luhrman vsází na emoce. Právě těmi je Moulin Rouge prostoupeno natolik, že nemám problém přiznat, že ve mně tato výprava do hlubin Paříže probudila veškerou škálu citů, jakkoli změkčile to zní. Radost, zábava, smutek, čiré poblouznění krásou Nicole, ale i touhou po pravdě, svobodě a lásce; tím vším Moulin Rouge oplývá a ve znamení postmoderny to dokonale vrství.

Právě "postmoderna" je slovo, které okolo Bazova spektáklu uslyšíte nejčastěji, ačkoliv bude málokdy uvedeno do správné souvislosti. Postmoderna totiž neznamená pestrobarevnost a "rozjuchanost", jak si někteří myslí, ale mnohovrstevnatost a symboliku. Právě tím, obzvláště mnohovrstevnatostí, Moulin Rouge disponuje. A právě to ho dělá výjimečným dílem, které zasluhuje přídomky typu "nesrovnatelný". Natočit postmoderní film je totiž zásadně těžší než napsat takovou knihu, jak ostatně příznivci Ecovy Růže moc dobře vědí.

Aleee: Ecův román Jméno růže je výborná a v pravém slova smyslu postmoderní kniha, která disponuje onou mnohovrstevnatostí, jež se projevuje mimo jiné tak, že "jednodušší čtenář" čte dobrodružný román, trochu lepší detektivku, ale ten náročnější vnímá i hlubší roviny. Režisér Annaud, jenž má na svědomí stejnojmenný film, však přetavil takřka dokonalou knihu ve snímek, který sice sám o sobě není špatný, ale bohužel se zabývá jen onou detektivní zápletkou, což žádný milovník předlohy nemůže akceptovat. Moulin Rouge sice není dopředu ničím svázáno, ale charakter postmoderního díla je jasně daný. Luhrman natočením tohoto muzikálu ukázal, jak se se ctí s takto náročným úkolem vyrovnat.

V čem je Moulin Rouge vlastně postmoderní? Opět zde najdeme několik rovin příběhu. Někdo vidí skoro až laciný kýč, hýřící barvami, někdo jímavý milostný příběh rozvíjející se mezi nádhernou kurtizánou Satine a mladým spisovatelem Christianem. Další vidí tragiku, protože jejich vztah zkrátka nemůže mít růžovou budoucnost, jiný Moulin Rouge vnímá především jako kabaret či muzikál plný rozjuchaných písní a tanečních kreací. Je jen na divákovi, co si vybere a jak bude film chápat. A to je na postmoderních dílech to nejlepší. Annaud může blednout závistí.

xxmartinxx: I proto je dnes Moulin Rouge stavěno před své následovníky, kteří se na vlně nadšení chtěli svézt. Chicago získalo Oscary, ne však srdce diváků, protože mu chyběla vnitřní energie a stalo se jen režisérovou exhibicí; Fantom Opery pak přebral pouze bezduchý kýč, který je ovšem jen jednou z mnoha vrstev Moulin Rouge. Nerozepisujme se ale víc o tom, že při "odlupování" oněch vrstev bychom se mohli dostat až k základům bohémské revoluce a třídním rozdílům evropské společnosti přelomu století. Na postmoderně je krásné právě to, že tyto věci se zmiňovat nemusejí - každý zkrátka vnímá přesně tolik, kolik si sám přeje, nebo na kolik stačí.

A o vnímání je Moulin Rouge především. Natočeno je skutečně skvostně, kdy zapojuje veškeré smysly diváka. Zde Luhrman využívá právě druhého znaku postmoderny - obdivu symbolu a zkratky. Celá postmoderní vlna vzhlíží k tomu, že lidstvo své vědění a zkušenosti dokáže vtěsnat do malých značek a obrázků, kterými si je snadno předává. Když uvidíme vykřičník, okamžitě v nás probudí emoce, stejně tak značka "stop" na ulici nebo nápis "exit".

To jsou samozřejmě základy, i na nich ale stavba Bazova díla spočívá. Moulin Rouge využívá jako symbolu prakticky úplně všeho. Postavy, jejich jména, jejich slova, samotný červený mlýn, ale vlastně i výběr hudby jsou symbolem. Z Beatles Christian zazpívá jediný verš, než se přesune k další řadě citací, aby vyvolal celou škálu emocí. Slova "all you need is love" mu stačí k navození atmosféry celé písně, kapely, doby. Podobných momentů se v Moulin Rouge nachází nepočitatelně. Od těch méně nápadných až po ty očividné, jako je skladba "Show Must Go On" zpívaná ve chvíli, kdy se Satine ocitne ve stejné situaci jako Freddie Mercury, když ji nahrával.

Aleee: I když je Moulin Rouge postmoderní dílo a pozorný divák může vnímat mnohost jeho rovin, stejně každý podvědomě cítí, že ústředním tématem filmu je láska. Asi nemá cenu podrobněji popisovat děj snímku. Stačí říct, že milostné vzplanutí mezi umírající kurtizánou, zasnoubenou navíc s vévodou, a anglickým spisovatelem je předem odsouzeno k zániku, což nám ostatně hned v úvodu sdělí sám hlavní hrdina filmu, který v tu chvíli vykonává roli vypravěče. Tím, že Luhrman do centra zájmu umístil téma lásky, následuje snímek tradici muzikálů a romancí. A protože tradice spíše následuje než bortí, láska nemá šanci. O to více je ale vášnivější.

Když se zmiňuji o lásce, nemůžu nezmínit ani spojené nádoby: muže a ženu. Samotný název filmu pochopitelně odkazuje ke stejnojmennému proslulému pařížskému kabaretu, nočnímu klubu. K tomu se váží konvence. Ženy jsou nádherné, smyslné. Jsou tu proto, aby muže uhranuly a staly se objektem jejich touhy. Satine je toho dokonalým příkladem. Navíc píseň Sparkling Diamonds (známější spíše jako Diamonds Are a Girl´s Best Friend) s sebou nese negativní konotace, které se váží k ženskému pohlaví. Aby toho nebylo málo, song ještě odkazuje k Marilyn Monroe i Madonně. Hudební číslo nejlepším možným způsobem reprezentuje ženskost a sexualitu. Postavení žen a mužů je nerovné, muži vládnou kabaretu, ženy jsou určeny k naplnění jejich tužeb. To by některým mohlo vadit. Přesto se na film nelze dívat negativně. Muži nedýchají při pohledu na Satine, ženské divačky děj a show okolo strhává stejně jako mužské pohlaví. Dokonalé balancování na hraně, z níž je snadné sklouznout k lacinosti, ale Baz Luhrman z toho vybruslil bez újmy.

xxmartinxx: Bez újmy dost možná proto, že vlastně není zdaleka tak černobílý, jak žánr a příběh nabízejí. Když se podíváme na o deset let mladší Sucker Punch, jenž má (nebo by mít chtěl) s Moulin Rouge společnějšího mnohem víc než jen hlavního organizátora hudebního podkresu (se slovem skladatel bych byl v tomto případě opatrný), vidíme i přes podobnosti zásadní rozdíly. Zatímco Sucker Punch jen primitivně razí cestu ke svému cíli, kritice genderových rozdílů, kdy každá žena musí být hodná oběť, která se topí v mužském světě, a každý muž zlý mocipán, Luhrman staví v podstatě svébytné charaktery. Vezměme si například ředitele kabaretu Harolda Zidlera. Tato postava by vyloženě vybízela k nějakému tyranství a prezentaci mužské nadřazenosti, k čemuž ale nedochází. I přes její zkratkovitost a karikaturizaci je vlastně plnohodnotná, což si kupodivu vůbec neprotiřečí.

Hlavně tím (na rozdíl od srovnatelných ženských genderových filmů) odpadá otevřená nesnášenlivost vůči mužskému pohlaví, kdy je muž vnímán kladně jen tehdy, když se postaví proti tomu "být mužem". Jediná opravdu záporná postava je tu The Duke - Vévoda, jenž není prezentován jako "typický muž", ale jako "špatný muž", což představuje zásadní rozdíl.

Právě proto, že Moulin Rouge má tak unikátní postavy, které jsou sice zkratkovité, ne však černobílé, můžeme mluvit o skutečném prostoru pro herce "hrát", což v muzikálech a romancích není obvyklé. A není to úkol snadný. Nicole Kidman, Ewan McGregor a vlastně všichni další musejí (stejně jako celé Moulin Rouge) balancovat na hraně postmoderny, kýče, lacinosti a uvěřitelnosti. A všichni do jednoho to zvládají výtečně. Oscarová nominace pro Nicole může být důkazem.

Aleee: Příběh Moulin Rouge začíná symbolicky zvednutím opony, jako bychom právě dostali tu výsadu nakouknout pod pokličku jednoho kabaretu. Dirigent do rytmu znělky 20th Century Fox máchá hůlkou a každému je hned jasné, že tohle bude zajímavý a netradiční film i po formální stránce. Následuje výlet po pařížském Montmartru, kamera nám dopřává jízdu jako na horské dráze a my se postupně seznamujeme s místními lidmi a hlavně s hlavním hrdinou filmu Christianem. A pak vidíme onen slavný Červený mlýn, černobílý obraz se rychle střídá s barevným, tanečníci jsou rozmazaní, vše působí až psychedelicky. Christian začíná na stařičkém psacím stroji psát svůj příběh a postupně nám odkrývá vše, co se tehdy na přelomu století v Paříži odehrálo.

Film hýří sytými barvami. A stejně dobře jsou na tom kostýmy, které jsou přepychové, třpytivé a efektní. Přesně navozují atmosféru pozlátka a luxusu Paříže té doby. Všechny barevné kontrasty dopomáhají tomu, aby se divák najednou ocitl v doslova pohádkové říši, naprosto mimo realitu. Ostatně ceny Akademie hovoří za vše. Když film nakonec nebodoval v jiných kategoriích, tady ano. Vždyť v kategorii výprava porazil i Pána prstenů.

Choreografie tanečních scén je dechberoucí, jako bychom se opravdu ocitli v hledišti proslulého Moulin Rouge. Na druhou stranu vedle davových a náročných choreografií můžeme sledovat až intimní scény, kdy Satine a Christian zpívají dojemné duety. Co se týče písní, troufám si říct, že neomrzí. Že je lze poslouchat stále dokola. K překvapení všech oba hlavní herci dokázali, že jsou i výbornými zpěváky. A aby toho nebylo málo, uslyšíme Madonnu, Nirvanu i Queen v trochu jiném aranžmá. Zkrátka a dobře, Moulin Rouge boduje i na tomto poli.

xxmartinxx: Je to prostě konzistentně "přeplněný" film. Přeplněný barvami, emocemi, nápady a vším, co je možné na stříbrné plátno "vecpat". Znám jen málokoho, kdo by odolal. Je sice spousta diváků, kteří po bohémské první čtvrthodině vypínají s nepochopením, kdo ale Moulin Rouge dokouká do konce, odchází doslova zasažen. Nezáleží na věku, pohlaví a vkusu. Moulin Rouge je nad těmito přízemními pojmy. Jde si vlastní cestou. Je to pocta popkultuře, klasickým muzikálům, bohémské revoltě a nejzákladnějším lidským citům. Je to snímek komplexní a jednoduchý zároveň. Postmoderní diamant, který je nejlepším kamarádem všech filmových fanoušků.

oooo O oooo

Moulin Rouge

21.5.2003

by Redakce

Netradiční muzikál s jedinečným vizuálním stylem, barvitými kulisami, videoklipovým střihem, úchvatnou hudbou a silnou stylizací, to všechno a ještě mnohem víc je Moulin Rouge.

Středem společenského života Paříže roku 1899 byly kabarety. Kurtizány potěšili oko (a někdy nejen oko) mnohého návštěvníka, chtícího odlehčit si od peněz. Kankán na jevištích řádil jak lev, víno teklo proudy, bohémové se opíjeli do němoty, absinth skolil mnohé duše a všude to hýřilo životem. Nejznámější z těchto podniků byl věhlasný Montmarterský kabaret Moulin Rouge, kde se scházela celá sorta prapodivných lidí. Avšak tato idyla, sladší než med politý karamelem by se dobře vyjímala, tak maximálně na letáku cestovky, týden hnijícím na opuštěném nádražním sloupu, ale do kina by nepřitáhla ani skupinu nahluchlých penzistů. Můžeme být však klidní, na pozadí tohoto nezřízeného světa se odehraje příběh básníka Christiana (Ewan McGregor) a kurtizány Satine (Nicol Kidmanová), jež se pod taktovkou Baze Luhrmanna změní v fascinující, lehce pikantní tragikomický příběh.

Christian, jakožto chudý, nezkušený a v podstatě naivní básník přijíždí do Paříže pln ideálů, aby se zde připojil k bohémské revoluci spisovatelů, malířů a huebníků. Hledá tu lásku a inspiraci. Zatím nemá o zkaženém Moulin Rouge, jež vede neuprosný byznismen Harold Zidler, chlápek chladnější než psí čumák, ani ponětí. To však velmi rychle získá, když se znenadání setká s excentrickým Toulouse-Lautrecetem. Záhy se stane Lautrecetovím přítelem a zároveň spolutvůrcem jeho hry Spektakulární Spektákl. Christian se tedy poprvé dostává do Moulin Rouge, aby z kurtizány vyloudil nějaké ty peníze na podporu jejich projektu. Z počátku nerozumí tomu, proč Satine jeho prosbě tak lehce vyhověla. Záhy však zjišťuje, že si jej hvězda jen spletla s bohatým Vévodou, avšak bohužel (nebo bohudík) je již pozdě: Christian se hluboce zamiloval. A co víc, Satine jeho city opětuje se stejnou vervou. Zatímco se nová hra upravuje v skutečně spektakulární show, milenci musejí svou lásku skrývat před všemi, obzvláště pak před extrémně náročným vévodou, jež považuje jak hru, tak Satine za výhradně svůj majetek.

Z takto nastíněného pohledu by se mohlo zdát, že Baz Luhrmann vyskočil z rychlíku novátorství, který za jízdy z komínu vyfouknul snímky jako Romeo a Julie a Tanec v Srdci, na pevnou zem zeleného palouku klasické romanticko-přeslazené podívané. Tato povrchní představa se však rozplyne hned s prvními záběry filmu, kdy se ocitáte v zprvu značně idealistické a později v bizardně zkarikaturované Paříži. Zřejmě Vás zprvu lehce dezorientuje zdání, že prostředí ve své síle ničí příběh, avšak až se aklimatizujete, budete bouchat nadšením až možná vybuchnete v ohňostroj dojetí. Ve filmu se mísí charakteristické prvky klasické romantiky, erotiky kankánu a pouťové zábavy 19.století s modernou století 20. Avšak obraz Paříže je velmi věrný, a to i přes skutečnost, že toto město bylo převážně vytvořeno v australských ateliérech. Tento moderní muzikál si vás kromě hereckých výkonů, sentimentálního příběhu a barvitého prostředí podmaní také známými písněmi. Ty hrají v Moulin Rouge zásadní roli. V nápaditých kulisách, které stupňují emoce a vyzvedávají nad hladinu kultovní rozměry písní do mnohdy vzájemně kontrastujících podob, Luhrmann dokazuje, že je muž na svém místě. Songy jako Come What May a Diamonds Are Girl’s Best Friends vás, pokud nejste sarkastičtí bezsrdeční příznivci akčních filmů, donutí v tichosti polknout slinu. Navíc, písně jsou zprostředkované nejen vystupováním hlavních protagonistů, ale zároveň i jejich hlasivkami – a zpívají vskutku skvěle.

oooo O oooo