Slavičín

RAŠOMON (1950)

Režie: Akira Kurosawa

Hrají: Toshirô Mifune, Machiko Kyô, Masayuki Mori, Takashi Shimura, Minoru Chiaki, Daisuke Katô

Tři poutníci se sejdou za bouře v pobořeném chrámu. Dřevorubec (Takaši Šimura), Kněz (Minoru Čiaki) a Plebejec (Kičižiro Ueda) zapálí oheň a přemítají nad pochmurným příběhem. Tak začíná příběh vyprávěný uvnitř příběhu o manželské dvojici a banditovi, kteří se setkají na lesní cestě. Dřevorubec později objeví manželovu mrtvolu a svědčí u výslechu před policisty, kteří vyšetřují, co se stalo. Vysvětlení natolik vyděsí Kněze a pobaví Plebejce, že během bouře přijdou na čtyři možné podoby zločinu.

Zápletka je tvořena konkurenčními úhly pohledu vyprávěnými v retrospektivě a snímanými dlouhými záběry pohyblivé kamery. Ve zvláštním grošovaném světle Rašomon podrobně vykresluje nejisté perspektivy. Pravdivost postav na plátně a popisovaných scén se tudíž odráží nepravdivě a zavádějícím způsobem. Skutečnosti jsou předkládány jako důkazy, ale okamžitě jsou zpochybňovány. Neslučitelnost překrývajících se příběhů manžela, manželky a bandity ztěžuje přímočarou výpověď. Každý z vypravěčů je zkrátka nedůvěryhodný a v souladu s tím i celý film.

Nejde o nic menšího než o gnoseologickou noční můru, ale přesto končí oscarový snímek Akiry Kurosawy příměsí mravního dobra. Třebaže Rašomon implicitně zkoumá ztracené možnosti obnovy a usmíření, jeho ústřední téma o nalézání pravdy jako rozlišování mezi dobrem a zlem je neseno prostými skutky laskavosti a sebeobětování.

Když je lesní cesta zkoumána z perspektivy bandity Tadžomara (Toširó Mifune), vidíme ho jako rozpustilého rošťáka. Jakmile zahlédne Masako (Mačiko Kyóová), okouzlí ji natolik, že se mu dobrovolně oddá, a potom bandita přeřeže pouta jejímu samurajskému manželovi Takehirovi (Masajuki Mon), aby spolu bojovali, až nakonec je ten druhý zabit. Masako je ze svého pohledu znásilněna, zneuctěna a poté odmítnuta svým manželem. Propadne hysterickému hněvu, v němž ho zabije. Takehiro souhlasí pouze s tím, že ho zabili a skrz médium (Fumiko Honma) vysvětluje jak se jeho žena ukojila Tadžomaruovu vášeň, než z rukou bandity požadovala jeho. Tadžomaru nevidí na vraždě nic dobrého, on i Masako prchají a nechávají Takehira na místě, aby spáchal sebevraždu.

Každý příběh je vyprávěn z vlastní vypočítavé perspektivy. Tadžomaru je tak bezohledný zločinec, Masako nevinná oběť a Takehiro hrdý bojovník. To všechno vypadá jako pravda, dokud Dřevorubec neobjasní, co on sám ve stínu zahlédl. Jeho podání potvrdí manželčinu plytkost, banditovu předstíranou chvástavou odvahu a manželovu zbabělost. Rovněž popírá vlastní spoluvinu na zločinu, dokud se tématu nechopí Plebejec a nerezignuje na hledání pravdy.

Kurosawa končí bezútěšné vyprávění v pozitivním tónu. Za zbořeninou svatyně je nalezeno opuštěné dítě. Dřevorubec předkládá myšlenku o lidské dobrotě, vztahuje ji na sebe a zavazuje se, že se o sirotka postará. Vezmeme-li v úvahu formální schizofrenii Rašomona v brilantní vypravěčské struktuře, jde důsledně logické vyústění tohoto prvního Kurosawova mistrovského díla. GC-Q

RAŠOMON

Stephen Prince

Stať Stephena Prince byla napsána jako teoretický úvod k DVD s filmem Rašomon, které v roce 2002 vydala společnost Criterion Collection. Pozoruhodným způsobem jsou v ní soustředěny všechny podstatné filmově-teoretické a historické souvislosti k tomuto Kurosawově veledílu. Stephen Princ je autor knihy The Warrior’s Camera: The Cinema of Akira Kurosawa (1999) a nesčetných článků a kritik z oblasti filmu a jeho historie.

Když Akira Kurosawa natočil Rašomon, byl čtyřicetiletým režisérem na začátku kariéry. V průběhu 50. let ale vytvořil některé ze svých největších filmů a získal si mimořádný a trvalý vliv na filmaře celého světa. Rašomon se zjevil v období, kdy v letech 1949 až 1951 Kurosawa končil spolupráci se studiem Toho v němž začínal a kde udělal většinu dosavadních filmů. Během těchto let natáčel i pro Shochiku, Shin Toho a Daiei. Právě společnost Daiei byla zpočátku neochotná Rašomon financovat, protože zamýšlený film byl příliš nekonvenční a existovaly obavy, že bude pro publikum nesrozumitelný. Ty se ale ukázaly jako liché - film byl jedním z nejvýnosnějších titulů Daiei v roce 1950.

Film je nekonvenční, dokonce radikální, ale tyto vlastnosti jen dopomohly jeho zámořské slávě a to v době, kdy se uměleckému filmu začala věnovat větší pozornost v odborných kruzích. S malým nadšením vyslala Daiei film na mezinárodní festivalovou soutěž. Vítězství na prestižním festivalu v Benátkách 1951 ale světu oznámilo jak Kurosawův talent, tak nutnost brát japonský film vážně. Zbytek je, jak se říká, historie.

Jako většina Kurosawových filmů je i Rašomon založený na dvou příbězích Rjunosuke Akutagawy. Odehrává se v období sociálních nepokojů a válek v 11. století, období v němž Kurosawa odhaluje meze lidského chování. Film otevírá setkání tří lidí, kteří vyhledají ochranu před prudkým lijákem pod zřícenou bránou Rašomon, střežící jižní vstup ke hlavnímu městu. Během čekání na konec bouřky zavedou mnich (Minoru Chiaki), dřevorubec (Takashi Shimura) a prostý občan (Kichijiro Ueda) diskusi o nedávném a ostudném zločinu - šlechtična (Machiko Kyo) byla znásilněna v lese, její manžel, samuraj (Masayuki Mori) byl zabit (vražda nebo sebevražda), a zloděj pojmenovaný Tajomaru (Toshiro Mifune) byl zatčen.

Když se film hrál na festivalu v Benátkách a poté byl uveden do mezinárodní distribuce, bylo publikum ohromeno. Nikdo nikdy zatím nic podobného neviděl. Odvážný, nelineární přístup k vyprávění ukázal detaily zločinu tak, jak souvisejly se svědectvími svědků nebo účastníků. Kurosawa ukazuje čtyři verze zločinu podle svědectví dřevorubce, ženy, Tajomarua a ducha zabitého manžela. Vyprávění tak ustavičně líčí stejnou událost, čtyřikrát za sebou. Každé další vyprávění se ale od ostatních liší. Kurosawův vizionářský přístup měl enormní filmový a kulturní vliv. Tímto filmem odkázal světu filmu a televize závěť, překvapující možnost zpětného vyprávění klíčových událostí, které se navzájem liší a přizpůsobují. Nespočetné další filmy a televizní pořady v budoucnu přepracovávaly motiv Rašomona začleněním protikladných zpětných motivů a nevěrohodného vyprávění.

Ale Rašomon měl mnohem větší vliv než jen na oblast filmu. Měl obrovský dopad na moderní kulturu. Rašomon je vzácným příkladem díla, které překročilo svou vlastní filmovou podstatu. Rašomon vstoupil do běžné hantýrky každodenní kultury znázorněním představ o relativitě pravdy a nespolehlivosti, nevyhnutelném subjektivismu a paměti. V právní oblasti, například, právníci a soudci často používají termín "Rašomon efekt", kdy se přímé svědectví o zločinu konfrontuje s protikladným svědectvím.

Kromě toho, filmové nelineární vyprávění se stalo určujícím znakem moderního filmu a v polovině 50. let pomohlo přetvořit filmové umění. S Rašomonem a svými následujícími filmy se Kurosawa přiřadil k předním světovým filmovým umělcům - vedle Ingmara Bergmana, Federica Felliniho, Michelangela Antonioniho a Satjádžita Ráje. Stejně jako jejich filmy byl i Rašomon více než jen komerční zábavou. Byl to film plný myšlenek, vytvořený umělcem s důmyslným estetickým myšlením.

Bylo to ale nejen moderní filmové vyprávění, co zapůsobilo na publikum a pomohlo z filmu udělat klasiku. Byla to také neobyčejná vizuální dovednost a síla, kterou Kurosawa přenesl na plátno. Stejně jako jiné jeho nejlepší práce, i Rašomon je pozoruhodně smyslové dílo. Nikdo nenafilmoval les tak jako Kurosawa. Záběry přímo do slunce, studium stínů na mýtině, průhled hustým houštím jako básnická metafora práva, jenž polapilo člověka do pasti. A především, zaujetí smyslové a hypnotické kamery pro pohyb lesního porostu - Kurosawa vytvořil v Rašomonu nejnádhernější a nesmrtelný vizuální zážitek, obdivovaný ve všech dekádách. Všichni kritici, kteří recenzovali tento film, byli nuceni zmínit jeho vizuální krásu a podmanivost Kurosawových obrazů.

V Rašomonu se Kurosawa vědomě pokusil obnovit a osvěžit estetickou slávu němého filmu. Brilantní kamera Kazuo Mijagawy je neuvěřitelně životná, mnoho pasáží je složeno z tichých čistě filmových sekvencí, v nichž je děj nesen jen obrazem, zvukem a hudbou Fumio Hajasaky. Jednou z nejlepších filmových scén vůbec je dlouhý sled záběrů pohyblivé kamery, popisující cestu dřevorubce do lesa, před tím, než nalezne stopy zločinu. Tyto záběry, podle Kurosawy, vedou diváka "do světa kde lidské srdce ztrácí cestu." Jen Kurosawa dokáže směle vytvořit sekvenci, v níž jen pohyblivá kamera charakterizuje místo i předmět scény. Hypnotické, vzrušující a půvabné záběry, jedny z největších v historii filmu.

Ani styl není pro Kurosawu prázdný pojem. Bravurní estetika jeho filmů je vždy pečlivě motivovaná a dokazuje proč je tak velký filmař. V Rašomonu Kurosawa odpovídá světu jako umělec a mravokárce. Druhá světová válka zpustošila Japonsko. S mravní naléhavostí a velkou uměleckou ctižádostí zobrazuje v sérii filmů (Nelitujeme svého mládí, Opilý anděl, Toulavý pes) zoufalství a zmatek tohoto období a prolíná je s líčením osobního hrdinství, přičemž nabízí modely pro sociální zotavení. Hrdinové těchto filmů byli Kurosawou hledané modely pro poválečnou generaci. Snažil se vytvořit naději pro zdevastovaný národ.

Hrdinství a touha po sociální obrodě, jakkoli ztělesněné těmito filmy, přesto musí bojovat s temnotou. Co když se svět nemůže změnit, protože sami lidé jsou slabí a zkažení? Kurosawovy filmy mají tragický rozměr, jsou to kořeny jeho občasných pesimistických myšlenek o lidské povaze. A Rašomon je první prací v níž ukázal pesimismus naplno. Lidské sklony ke lži a podvádění zde Kurosawu vedou k vyprávění příběhu, v němž dvojakost a marnost znaků dělá ze světa peklo a z pravdy obtížně nalezitelnou věc. Je popis zločinu spolehlivý? Je správný? Nikdo neví - vše je deformováno ve způsobech, jimiž to komentujeme.

Je to nepochybně pekelná vize - svět se roztaví v nicotu, v iluzi v níž se pohybuji jen jako stín v krajině. Bylo to příliš temné dokonce i pro Kurosawu (v tomto okamžiku jeho kariéry, ale ne později, když natočil RAN). A tak v posledním okamžiku vše zastaví a temnotu prosvítí. Dřevorubec (hraje ho Takashi Shimurou, zosobňující mravní víru v Kurosawových filmech 40. a 50. let) se rozhodne přijmout opuštěné dítě, a jak s tímto dítětem odchází, liják slábne. Soucit přetvoří svět - to byl Kurosawův ideál. Je to dostatečné? Každý, kdo vidí Rašomon se musí rozhodnout, zda tento náhlý konec je přesvědčivým řešením mravních a gnozeologických dilemat, Kurosawou tak silně zobrazených.

Ale ať už se každý rozhodne podle svého, o filmu platí, že Rašomon je skutečným a opravdovým klasickým dílem. Velikost filmu je hmatatelná a nesporná. Kurosawovo nelineární vyprávění a smyslový styl pomáhaly změně tváře filmu. A udivující je, že Kurosawa jako mladý filmař ještě mnoho jiných pokladů přinesl.

# Text je v anglickém originále publikován v bookletu k DVD Rashomon, vydaném společností Criterion Collection v roce 2002. Na internetu je přístupný na internetových stránkách společnosti Criterion Collection.