Slavičín

Existují filmy – světy samy o sobě, v nichž události probíhají podle zvláštních zákonů a pravidel, poněkud odlišných od reality, kterým jsme dosud stačili přivyknout. Pokusem vytvořit takový filmový svět je i PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCIHO KATA, na počátku inspirovaný volnomyšlenkářstvím snů a dětských představ.

V první fázi psaní scénáře byl Juráček veden snahou nabourat zavádějící názorové stereotypy, jež se kolem jeho autorské filmové tvorby ustálily v souvislosti s POSTAVOU K PODPÍRÁNÍ (vliv Franze Kafky; důraz na žánr politické alegorie atd.). S tímto úsilím korespondoval i původní záměr učinit z Gulliverovy výpravy do Balnibarbi a Laputy sled obrazů odvozených ze vzpomínek a fantazií hlavní postavy a tím zcela potlačit satirickou linii obsaženou ve Swiftově knize. Z dvanácti kapitol, na které je film rozčleněn, se Juráčkovi podařilo tento přístup nejlépe uplatnit v úvodních dvou. V dalších částech subjektivní hledisko ustupuje pozici zvědavého, ale vnitřně nezaujatého pozorovatele, jak je do tohoto postavení stále více směrován i samotný Gulliver. Tato postupná proměna poznamenává žánr filmu, který se pohybuje mezi tragikomickou nadsázkou, poetickým příběhem (viz Gulliverův komentář znějící mimo obraz) a Juráčkem na počátku tak odmítanou politickou alegorií. Ve vyobrazení systému fungování Laputy a Balnibarbi, v chování jejich obyvatel není totiž těžké najít paralely se životní praxí v době komunistického Československa - v obecné rovině to je např. falešný kult a současně obava z nedotknutelné vládnoucí autority. Propojení reality a filmové fikce podtrhuje také fakt, že do detailů a podrobností vymyšlený svět Balnibarbi a Laputy, stejně jako Gulliverovy snové představy a vzpomínky, v nichž se mu zjevuje jeho dávná láska Markétka, Juráček s kameramanem Janem Kališem přibližují bez výraznější (přebujelé) stylizace obrazu. K vytvoření jakoby cizího světa využívají zdánlivě obyčejné a přirozené fotogeničnosti pustnoucí krajiny a interiérů rozpadajících se budov, které zároveň v sobě mají i dostatek přízračnosti. Neustálý kontakt filmu a skutečnosti vyvolává v divákovi pocit zneklidnění a zároveň se zesiluje vyznění jednotlivých scén, viz snová sekvence Gulliverovy návštěvy „domu zbudovaném bláznem“ vrcholící scénou balancování na prohýbající se prkenné podlaze.

NFA

oooo O oooo

Případ pro začínajícího kata

Hrdina filmu, Swiftův Lemuel Gulliver v moderním rouše, se dostává do tajemné země Balnibarbi, nad kterou se odedávna vznáší její hlavní město Laputa. Je to, jak hlásal pracovní název filmu, „krajina vlídných bludiček“. Setkává se zde s podivnými lidmi a prožívá podivuhodná dobrodružství, v nichž mu jde téměř vždy o život. Žánrové zařazení filmu je značně nesnadné. Psalo se o něm jako o „grotesce, plné pitoreskních příhod, honiček a rvaček“. Stejně dobře bychom jej však mohli označit jako tragikomedii, satiru, utopii, absurdní drama, pohádku nebo politický film. Mísí se v něm sen s prvky reálného života, minulost s přítomností, poezie se...

Hrdina filmu, Swiftův Lemuel Gulliver v moderním rouše, se dostává do tajemné země Balnibarbi, nad kterou se odedávna vznáší její hlavní město Laputa. Je to, jak hlásal pracovní název filmu, „krajina vlídných bludiček“. Setkává se zde s podivnými lidmi a prožívá podivuhodná dobrodružství, v nichž mu jde téměř vždy o život. Žánrové zařazení filmu je značně nesnadné. Psalo se o něm jako o „grotesce, plné pitoreskních příhod, honiček a rvaček“. Stejně dobře bychom jej však mohli označit jako tragikomedii, satiru, utopii, absurdní drama, pohádku nebo politický film. Mísí se v něm sen s prvky reálného života, minulost s přítomností, poezie se satirou. ..

oooo O oooo

trailer

http://www.youtube.com/watch?v=UfGgYKRD0SI

oooo O oooo

 PAVEL JURÁČEK:

Případ pro začínajícího kata

1969

Existují filmy – světy samy o sobě, v nichž události probíhají podle zvláštních zákonů

a pravidel, poněkud odlišných od reality, kterým jsme dosud stačili přivyknout. Pokusem

vytvořit takový filmový svět je i PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCIHO KATA, na počátku

inspirovaný volnomyšlenkářstvím snů a dětských představ.

V první fázi psaní scénáře byl Juráček veden snahou nabourat zavádějící názorové

stereotypy, jež se kolem jeho autorské filmové tvorby ustálily v souvislosti s POSTAVOU

K PODPÍRÁNÍ (vliv Franze Kafky; důraz na žánr politické alegorie atd.). S tímto úsilím

korespondoval i původní záměr učinit z Gulliverovy výpravy do Balnibarbi a Laputy sled

obrazů odvozených ze vzpomínek a fantazií hlavní postavy a tím zcela potlačit satirickou linii

obsaženou ve Swiftově knize. Z dvanácti kapitol, na které je film rozčleněn, se Juráčkovi

podařilo tento přístup nejlépe uplatnit v úvodních dvou. V dalších částech subjektivní

hledisko ustupuje pozici zvědavého, ale vnitřně nezaujatého pozorovatele, jak je do tohoto

postavení stále více směrován i samotný Gulliver. Tato postupná proměna poznamenává žánr

filmu, který se pohybuje mezi tragikomickou nadsázkou, poetickým příběhem (viz Gulliverův

komentář znějící mimo obraz) a Juráčkem na počátku tak odmítanou politickou alegorií. Ve

vyobrazení systému fungování Laputy a Balnibarbi, v chování jejich obyvatel není totiž těžké

najít paralely se životní praxí v době komunistického Československa - v obecné rovině to je

např. falešný kult a současně obava z nedotknutelné vládnoucí autority. Propojení reality

a filmové fikce podtrhuje také fakt, že do detailů a podrobností vymyšlený svět Balnibarbi

a Laputy, stejně jako Gulliverovy snové představy a vzpomínky, v nichž se mu zjevuje jeho

dávná láska Markétka, Juráček s kameramanem Janem Kališem přibližují bez výraznější

(přebujelé) stylizace obrazu. K vytvoření jakoby cizího světa využívají zdánlivě obyčejné

a přirozené fotogeničnosti pustnoucí krajiny a interiérů rozpadajících se budov, které zároveň

v sobě mají i dostatek přízračnosti. Neustálý kontakt filmu a skutečnosti vyvolává v divákovi

pocit zneklidnění a zároveň se zesiluje vyznění jednotlivých scén, viz snová sekvence

Gulliverovy návštěvy „domu zbudovaném bláznem“ vrcholící scénou balancování na

prohýbající se prkenné podlaze.

oooo O oooo

PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA

Československo 1969

režie a scénář: Pavel Juráček

námět: Jonathan Swift, Gulliverovy cesty – volně inspirováno

kamera: Jan Kališ

hudba: Luboš Fišer

hrají: Lubomír Kostelka (Lemuel Gulliver), Klára Jerneková (Markéta), Miroslav Macháček

(Munodi), Pavel Landovský (fízl)

JURÁČKŮV GULLIVER

Divákova cesta ke Případu začínajícího kata není jednoduchá. Působí čímsi magicky a zároveň se jedná o fresku či satiru plnou pitoreskních příhod, honiček a rvaček.. Vytržen z časových souvislostí a okleštěn od dobových odkazů by mohl útočit na jakýkoliv totalitní režim. Některé jeho odkazy (filmové týdeníky s Gagarinem, moderní automobil v úvodu, fízl…) však zastaraly, a tak celý film sám o sobě dostává historizující ráz. To vše zůstává jako signum šedesátých let, ač nastínil dekadentní vizi vývoje totalitní společnosti (ať je již oddaná svému králi a bitvě o Laputu nebo J. V. Stalinovi a památce druhé světové války). Ovšem syžet filmu stále nadčasově postihuje většinu totalit našeho světa.

Na každý pád se Pavel Juráček již podruhé pokusil u filmu zviklat pozici režiséra tím, jak se jí bravurně ujal a nezměnil na svém scénáři i po několikaletém zákazu jeho realizace málem ani větu. Občas zamrzí, že nešel ve svém autorství až k autorskému herectví, aby se zhostil také hlavní role Lemuela Gullivera, čímž by svůj film posunul do žánru grotesky, kde se kolem hlavního aktéra jakožto vůdčí osoby točí všechny ostatní profese (režie, scénáristika a nakonec i dramaturgie). Do hlavní role ve skutečnosti Juráček obsadil Lubomíra Kostelku, jehož distignovanost zmateného cizince působí častokrát více než roztomile.

Zde se Juráček dopouští protimluvu, když tvrdí, že Gulliver není tím pravým hrdinou, který by doopravdy dělal hrdinské činy. V porovnání s Juráčkovým středometrážním filmem Postava k podpírání, kde ustrašený představitel Herolda Karel Vašíček hledá ztracenou půjčovnu koček, aniž by ho napadlo zbavit se půjčené kočky jiným způsobem (Heroldovi dává Juráček rozřešení teprve až v Katovi během scény slavnostní popravy v podobě fízla, který mu tašku s kočkou vytrhne z rukou), je Gulliver skutečným hrdinou. V několika momentech totiž vzdoruje osudu, ač svou sebejistotu teprve hledá.

Konkrétně se jedná o vzepření se vyšetřovatelům, kteří ho považují za zajíce Oskara a klamné přiznání, že je skutečně zajícem Oskarem, když chce zachránit Patrika a ostatní. A když odchází od Dominiky, vydá se na ulici přes Dominičino varování, že ho její kluk strašlivě zmlátí. Nezmlátil. Zde Juráček vyjímečně škrtl dialog, umístěný v původním scénáři, a hned na škodu věci. Gulliver tam Dominičinu příteli řekne, aby se zouval, když jde k ní do postele.

Dalším zajímavým zastavením, narušujícím linii Gullverova hrdinství, je postava básníka, kterou potkává na nádraží, kam básník chodí, aby se mu přihodilo něco velkolepého (přijel vlak). Když však Gulliver poznamená, že na přejetí zajíce, díky němuž se do Balnibardi dostal, není nic velkolepého, odpoví mu básník: „Jenže vy jste, pane, primitiv. Kdežto já jsem básník.“

Při hledání Patrika Beila potom zastavuje svým křikem dav zběsile běžících nesvéprávných lidí. Nakonec i v jeho rozčilení, kdy se neustále probouzí vedle Dominiky místo vedle jeho Markéty, je cosi hrdinského. Nepřijímá jinou ženu než Markétu. A ještě něco nemůže přenést Gulliver přes srdce, Juráčkovými slovy vyjádřeno: „Jde o jistotu a bezpečí, které blbost přináší blbému.“ (Jaromír Blažejovský: Příběh Lemuela G., Kino 1993, 4) S takovými lidmi se má vyrovnat i sám Lemuel Gulliver při cestě po Balnibardi, inspirované románem Jonathana Swifta (1667 – 1745) Cesta do Laputy a Balnibardi, třetí knihou Gulliverových cest, jež Juráček reflektuje. Lemuel se však s nimi nemůže smířit a předně s jejich apatickým přístupem k realitě, a tak ke konci stále hlasitěji křičí: „Promiňte, promiňte, promiňte!“

Rozvrstvení plochy celého filmu, kde se neustále prolínají jednotlivá témata do vzájemně navazujících kapitol, může mást. Freskou bych Kata nazval pro jeho těžkou uchopitelnost po prvním shlédnutí. Stejnou měrou jako za satiru a fresku můžeme Kata označit za moderní pohádku, o níž „Juráčkovi spolupracovníci svorně prohlašovali, že něco tak komplikovaného ještě netočili.“ (Filmový přehled 1970, 28) Sám jsem viděl film několikrát a při tom jsem jednou měl v ruce i jeho scénář.

Juráček v Katovi kromě výrazného hereckého obsazení využil dalšího živlu. Tím bylo filmové vidění Jana Kališe. Juráček již léta před realizací, jak uvádí ve svém deníku, uvažuje o pozici režiséra, pročež by potřeboval i zkušeného kameramana. S Kališem se mu jeho přání vyplnilo. Bezpochyby Kališova přínosu častokrát využil, ovšem jeho představa prostředí se rodila už dávno před samotným technickým scénářem. Juráček si tehdy (4. října 1964 – přičemž scénář byl hotov v roce 1967) do deníku poznamenal: „Odmalička mě vzrušují zchátralé domy, dvory zarostlé kopřivami, zchudlé zámky, zbořené zdi,… konečné stanice,… jízdní řády staré padesát let,… mapy zemí, které přestaly existovat, firemní štíty zaniklých obchodů, reklamní nápisy na zboží, jež se už dávno neprodává…“ Dokonale celý záměr vystihuje dialog Gullivera s Vilmou Seidovou, jedoucích po zničené krajině autem:

„U vás byla válka?“ ptá se Gulliver

 „Ne,“ kroutí hlavou Vilma, „co vás to napadá?“

Dalšími elementy, jimiž chtěl Juráček zobrazit úpadek celé společnosti, jsou nejrůznější scény ať již v podobě vědců z Akademie vynálezců, kde místo knih do regálů rovnají vystřižené postavy z panoramatické malby bitvy o Laputu, nebo záměr krále mezi počítače zahrnout i kladku, aby již nikdo nemusel myslet, což vyústí ve vynález myslícího stroje na ruční pohon. Docent Boux představuje tento stroj Gulliverovi, aby se za něj přimluvil: „A tak je napadlo použít na pohon tohoto stroje žentouru. Chtějí zapřáhnout dobytče a já nedopustím, aby tímto strojem točil vůl.“

Bylo by zajímavé zjistit, kdo byl pro Juráčka tím volem, který otáčel koly komunistické bezhlavé mašinérie. Juráčkovo myšlení je jiné než prastaré pravdy mudrců a zároveň jiné než myšlení avantgardy. Nebýt předčasné smrti, mohl jsem Juráčka potkat, jako jsem na ulici viděl Landovského, a zeptal bych se ho, jak vidí naši budoucnost dnes a jisto jistě by odpověděl. Teď nezbývá, než si domýšlet. Není to tak lepší?

Na Laputě se pak Gulliver o tomto myslícím stroji zmíní, ač během audience u guvernéra mlčel. Vzbudí všeobecné veselí stejně jako úmysl Akademie vynálezců zrušit elektrický proud, aby výsledky vědeckého bádání byly srozumitelné veřejnosti. Před pozváním na Laputu však měl být Gulliver potrestán během slavnostní popravy smrtí za to, že je zajíc Oskar, věrný služebník knížete Munodiho, jehož sušenky Akademie vynálezců zakázala. Docent Boux zde představuje novopečenému katovi svůj vynález – gilotinu. „A když mi v tom zůstane ruka, kdo mi co dá?“ reaguje kat v duchu naší mentality.

Vývoj společnosti pozpátku, to chtěl Juráček postihnout. Případ pro začínajícího kata je ale také věčné hledání Markéty něžnou Gulliverovou duší, která ji ztratila v mládí a i nadále ji považuje za utopenou. Nejsilněji pro mě Markéta nevychází jako princezna Niké, která dokazuje Gulliverovi, že Markéta žije a že to on ji utopil ve svých myšlenkách, ale jako dcera knížete Munodiho. Tu Gulliver potkává na břehu rozlehlého rybníka, přes jehož hladinu křičí za Markétou, která si ho nepamatuje. Sladký, nevinný hlásek herečky Kláry Jenerkové tak zazdí i léta známosti. Uvědomil jsem si tehdy, jaké by to bylo, kdyby na mě má životní láska postupem času zapomněla. Snad dlužno poznamenat, že film ukazuje mnoho podob jedné lásky či možná mnoho lásek stejné podoby. Nakolik byl Juráček schopen milovat, je mi záhadou.

V mnoha ohledech je tento film odrazem jeho vlastní duše, vždyť proto cituji z jeho vlastního života. Nastínil tak dík svému pozorovatelskému talentu mnoho otazníků, zejících jako stigma až do dnešní doby. Juráčkův osobní vklad, kdy jde doslova s kůží na trh, byl bohužel přehlušen a rozplynul se na pozadí politických a v důsledku toho i společenských změn konce šedesátých a celých sedmdesátých let. Jak byla Juráčkovi nejdříve zakázána realizace scénáře, v sedmdesátém roce bylo zakázáno promítání filmu.

S postavou obecního blázna Vyskoče, procházející volně dějem a přinášející element Juráčkovy dětské duše, kdy měl za to, že s fasádami sousedních domů končí svět, přichází ponaučení i pro samotného Juráčka. Nejvíce se zrcadlí ona dětskost v replice: „A kam to jdete? Tam už nic není!“

Na konci pak překročí dětskost do krajin moudorosti: „A to vám nestačí, že ty hodinky slyšíte tikat?“

Pavel Juráček je neslyšel. Po zákazu Kata, výpovědi z Barrandova a nakonec i nuceném odchodu z vlasti se již nikdy nevzpamatoval.

recenze: Václav Bartoš