Slavičín

FANNY A ALEXANDR

Drama / Fantasy / Mysteriózní
Švédsko / Francie / Západní Německo, 1982, 188 min (Director's cut: 312 min)

Režie: Ingmar Bergman
Hrají: Kristina Adolphson, Allan Edwall, Bertil Guve, Ewa Fröling, Jarl Kulle, Lena Olin, Pernilla August, Harriet Andersson, Gunnar Björnstrand, Kerstin Tidelius, Heinz Hopf, Erland Josephson

"Místo: provinční městečko, výjimečně pokojné a úpravné. Nic nehrozí, pokojný život" Když Ingmar Bergman koncipoval příběh - kroniku rodiny usazené ve Švédsku před první světovou válkou -, žil v mnichovském exilu, protože byl ve své vlasti stíhán pro údajný daňový únik. Poté, co byl zproštěn všech obvinění, se vrátil a natočil dosud největší švédský film: v mezinárodní koprodukci, formátu vhodném jak pro kino, tak i pro televizi, s rozpočtem šesti milionů dolarů. Fanny a Alexandr bude posledním hraným filmem režiséra a scénáristy Bergmana, který chtěl přestat, než ho přemůže "únava a prázdno". Posléze už natočil jen několik televizních filmů, napsal několik scénářů pro jiné režiséry a věnoval se divadelní režii.

Fanny a Alexandr je "milostným vyznáváním životu", řekl o svém loučení s filmem třiašedesátiletý režisér. Ještě jednou rozehrál všechny rejstříky svého urnu: sen a noční můra, bytí a nebytí - hamletovská látka má ve filmu své místo -, portréty a skupinové záběry. Košaté dílo starého autora konfrontuje obě prostředí, jimž se ve svých filmech už tolikrát zabýval: živý a tolerantní život komediantského světa (rodina Ekdahlova) s puritánsky stísněnou a přísnou protestantskou domácností (rodina biskupa Vergéruse). Zpočátku film překypuje hnědo-rudou nádherou volánových šatů, velkolepé výpravy, hravých detailů a květnatě barokního životního stylu. Ta tvoří ostrý protiklad důrazně šedé každodennosti v domě biskupa Vergéruse, kam se děti Fanny a Alexandr nastěhují se

svou matkou. Ta se po smrti manžela, divadelního ředitele, za biskupa provdá. Alexandr, náhle vytržený ze světa her, prchá do vlastní fantazie. V mnoha částech sledujeme děj očima hlavního hrdiny. Kamera se sníží do dětské perspektivy, leží schovaná pod stolem či udiveně stojí před obrazy laterny magiky.

Jak lngmar Bergman přiznává ve své autobiografii, jako dítě si rád vymýšlel: "Že můj otec není mým skutečným otcem. A já že jsem syn slavného herce. ( ... ) A pastor Bergman mě nenávidí a pronásleduje mě." Tato dětská fantazie tvoří jádro filmu. Jak režisér s autobiografickou látkou nakládá, ukazuje i postava služky. U Bergmanových pracovala jistá Linnéa. "Bylo mi šest a okouzloval mě její veselý úsměv, její bílá pleť a její bujné rusé vlasy." Jednou ji nějaký muž přivedl do jiného stavu, ale své otcovství popřel. Pastor Linnéu propustil, protože si ve svém domě nemohl dovolit těhotnou služebnou. Mladá žena na to skočila do řeky. Zato ve filmu dopadne všechno dobře: rodina chůvu Maj s láskou přijme a ona porodí. Film upravuje skutečnost, čímž získává pro Bergmana nezvykle veselý základní tón.

Bergman ještě jednou otevře takřka všechna témata svých filmů: lásku k divadlu, vztahy mezi pohlavími, umírá a smrt, sen a skutečnost, sexualitu zbavenou tabu, hledání ztraceného dětství. Otázku po existenci Boží vyřeší pohled dítěte: Alexandr vidí Boha, z něhož se vyklube velká loutka; za dráty tahá člověk. Magické okamžiky, násilí, brutalita, ale i spása, radost a živost - lidé mohou vzít své životy do vlastních rukou.

V Bergmanově snímku se sešla celá švédská filmová elita v čele s Erlandem Josephsonem a Gunnarem Bjornstrandem; mezi protagonisty patřili i členové rodiny, syn Mats a dcera Anna. Režisér ve svém díle na rozloučenou shromáždil řadu z těch, jež známe z jeho dřívější produkce. A neplatí to jen pro herce, nýbrž i pro štáb. Za kamerou například stál Sven Nykvist, s nímž Bergman spolupracoval už na Večeru kejklířů (Gycklarnas afton, 1953). Fanny a Alexandr, vyznamenaný řadou cen, mezi nimi i čtyřmi Oscary, začíná divadelní miniaturou a končí Strindbergovou "Hrou snů«.

ooo O ooo

Fanny a Alexandr (Fanny och Alexander)

Publikováno: 22.12.2003

Ingmar Bergman po celá desetiletí oslovoval umění milovné publikum, ohromoval je svými výpravami do tajů lidské (a především ženské) duše Tweet Ingmar Bergman po celá desetiletí oslovoval umění milovné publikum, ohromoval je svými výpravami do tajů lidské (a především ženské) duše. Dokázal postihnout nejen jemňoučké předivo vztahů mezi lidmi, ale také vyhmátnout nejrůznější strachy ukryté v podvědomí. Po celou druhou polovinu minulého století patřil Bergman mezi filmařské stálice, které ovlivňovaly ani ne tak vypravěčství samé, jako spíše pozvolné, mnohovýznamové rozkrývaní vyprávěného příběhu.

Většinu jeho děl tvoří komorní dramata, ale občas se rozmáchl k rozměrné historické fresce. V 70. letech to bylo např. Hadí vejce, o desetiletí později Fanny a Alexandr. Tento tříhodinový rodinný epos (existuje k němu i stejnojmenný televizní seriál) můžeme pokládat za jakousi přehlídku autorových nejoblíbenějších postav, témat i postupů. Vnáší sem přesné postřehy o společenském klimatu v době před sto lety, ať již je to bylo družné a veselé měšťanské prostředí, zachmuřená strohost biskupova domu nebo magická přitažlivost příbytku starožitníkova. Pečlivě oživuje dobové zvyklosti a obyčeje, podrobně si všímá stolování, sociální hierarchie, postavení služebnictva. Postihne víření dobových kostýmů i zařízení pokojů, s málokdy vídanou přirozeností evokuje nikoli jen vnější podobu, ale přímo zživotňuje zvolená prostředí, aniž by se sebeméně kochal náznakem nostalgie. Rozmáchle zachycuje dávné společenské konvence i jejich porušování, načrtává nápady zraňující i rozverné - viz třeba působivý výjev se zapalováním prdů.

Veškeré dění je nazíráno dětskýma očima Fanny a Alexandra. Jejich matka ovdoví a provdá se za přísného duchovního (stejně jako ostatní znepokojivé záporné figury se u Bergmana tento člověk jmenuje Vergerus). Dětem skončí jejich bezstarostné dětství, náhle se ocitají v bludišti tíživých příkazů a zákazů, jimž se marně vzpírají. Přísný režim těžce doléhá na jejich - a zvláště Alexandrovu - obrazotvornost. Nastupují tělesné tresty a domácí vězení, zavírání v temné místnosti. Chlapec si stále častěji vypomáhá výpravami do světa vlastních snů a představ, do světa přeludů, kde viníci neuniknou spravedlivému postihu.

Bergman svůj rodinný portrét dovedně zaplňuje množstvím rázovitých postaviček, s porozuměním sleduje jejich počínání, ať již je zdrojem veselí a bezstarostné pohody, nebo naopak stísněnosti a děsivých traumat. Odmítá se věnovat jen ústředním postavám, které naopak do celkového mumraje - stávají se tak součástí rozsáhlého náčrtu švédské společnosti. V hereckém obsazení nalezneme řadu Bergmanových oblíbenců: Erlanda Josephona, Harriet Anderssonovou, Allan Edwalla, Jarla Kulleho. Důležité dětské role svědomitě ztvárnili Bertil Guve a Pernilla Allwinová.

Režisér popouští uzdu fantazijnímu rozletu, umocněnému i barevnou nablýskaností, do níž se noří především vánočně vyzdobený dům v první třetině vyprávění. Poté převládají potemnělé odstíny. Ty mohou odkazovat k rozdílným významům: jednou probouzejí tíseň, když souvisejí s drilem bezmála vězeňským, podruhé ovšem tajemné příšeří uvolňuje rozlet snění a představ (neboť starožitníkův krám skýtá bezpečí). Bergmanův dvorní kameraman Sven Nykvist používá barevné řešení jako součást katarzního účinu, barvy v jeho pojetí nabývá výrazných charakterizačních hodnot.

Film byl u nás poprvé uveden v roce 1986 a dočkal se veskrze příznivého ohlasu. Možná i proto, že se neuzavíral do trudnomyslných podobenství, do pečlivě vykroužených vlnek na téměř nehybné hladině lidské existence. Zde naopak kypí život v jeho rozličných podobách, ačkoli svírán všelikými protivenstvími. Právě nebývalá naděje, která celé vyprávění provází, vtiskuje snímku překvapivou vroucnost, kterou vděčně přijali jak diváci, tak třeba členové americké Akademie, která Fanny a Alexandru udělila čtyři Oscary - za nejlepší zahraniční film, za kameru, výpravu a kostýmy.

Jan Jaroš

ooo O ooo

FANNY A ALEXANDR - Bergmanův malý velký svět

Fanny a Alexandr přišli na svět poté, co se Ingmar Bergman, jedna z největších legend evropské kinematografie, vrátil z německého exilu, kterýžto přijal poté, co se ve Švédsku zapletl do daňového skandálu. Ale to vlastně není důležité. Nic z toho. Krom toho prvního - tedy že se zrodila Fanny, tichá holčička, která toho moc nenamluví a Alexandr, vzdorný chlapec s bujnou fantazií a rodícím se pohledem na svět, ve kterém žije. Na svět bohaté městské rodiny, která drží pohromadě, která má své tradice, své zákony, své bílé a samozřejmě i své černé ovce. Rodiny, jejímž středobodem je stárnoucí, leč stále šaramantní babička Ekdahlová… A v této rodině Fanny i Alexandr Ekdahlovi, sourozenci, prožívají svůj první velký střet se skutečným životem, který je sice do jisté míry deziluzivní, ale nedokáže otřást mocí dětské imaginace.

Čí pohled vlastně film Fanny a Alexandr je? Pohled anonymního vypravěče? Pohled Ingmara Bergmana? Pohled Alexandra Ekdahla? Na každé odpovědi ulpělo trochu pravdy. Všechny tři subjekty se v aktu filmové narace angažují. Anonymní vypravěč je ten, kdo nám předkládá sáhodlouhé hovory z rodinného života, nijak je nekomentuje, nechává diváka „býti svědkem“ života klanu Ekdahlů, nechává ho pobývat s Ekdahlovými, pocítit na vlastní kůži stereotypní život měšťácké rodiny se všemi radostmi i strastmi. Je to ten vypravěč, kterého bych shrnul jedním slovem - „obyčejný“. Jeho pohled je pohledem každé dospělé postavy filmu, jeho sluch je sluchem každé postavy filmu, vyjma Alexandra. Staví diváka do pozice, která smazává hranici imaginace. Cílem není pobavit, strhnout, nýbrž opatrně diváka vtáhnout dovnitř. Předestřít mu intimní rodinný svět, nechat ho smát se, když strýček Carl prdí na schodech, až svíce zhasínají, nechat ho nudit se, když babička Ekdahlová rozpráví v polospánku o svých podivných náladách. V té chvíli se vám chce zývat a spát a co je pozoruhodné - právě v té chvíli, kdy je ten pocit obzvlášť intenzivní, zabere kamera Žida Izáka, babiččina přítele a milence, který… nudou usnul. Jedná se o mistrovské sdílení emocí, ve kterém je už cítit sám Ingmar Bergman. Anonymní vypravěč je jeho účinnou pomůckou jak otevřít divákovi psychologii postav. Prostě tím, že ji nechá „dít se“ před jeho očima, aniž by k ní jako tvůrce nutně zaujímal vyhraněné stanovisko. On je pouze tím, který diváka lehce navádí, ale svůj obraz si tvoří každý vnímatel sám. Na něm leží váha imaginace. Musí naslouchat, musí se vciťovat. Nic z toho neudělá tvůrce servilně za něj. Svoje místo v rodině Ekdahlů si divák musí v první polovině tří hodinového snímku doslova vydřít sledování velmi monotónního a líně plynoucího příběhu, který se v žádném případě nesnaží být dramatický… A proč? Protože rodina Ekdahlů drama nesnáší, rodina Ekdahlů je tradiční prostor klidu a harmonie, uzavřený ve velkém a krásném domě. Všechny potencionální rušivé impulzy jsou okamžitě eliminovány. Nevěra se služkami je s úsměvem tolerována jako cosi, co k životu patří. Snad jen hýřivý strýček Carl a jeho německá žena znamenají vzruch. A proč? Protože nabourávají rodinnou harmonii, jakýsi posvátný kruh, který všechny Ekdahly drží pohromadě. Skutečným přeryvem filmu je však smrt. Smrt otce Alexandra a Fanny, která nejen že naruší harmonii rodu, ale v důsledku znamená rodinný rozvrat - narušení rodového pouta. Do bezpečného kruhu vstoupí nový manžel ovdovělé Emílie - despotický, bigotní a nesmiřitelně racionální biskup Peter Vergerus. Mnohem důležitější než fakt, že odvede Emílii a děti z bezpečí starého domu je však střet s Alexandrem, s Alexandrem, který byl až doposud naším nenápadným společníkem a zároveň třetí vypravěčem příběhu…

Pohled Alexandra Ekdahla stojí někde mezi pohledem postavy a pohledem Ingmara Bergamana. Obecně se poukazuje na zjevné autobiografické prvky filmu, ale mnohem důležitější je fakt, že Alexandr hájí režisérovo stanovisko. Oproti komu? Právě proti Vergerusovi, nesmiřitelnému nepříteli imaginace a volnomyšlenkářství - tedy základních principů, které jsou životně důležité za a) pro práci filmaře Bergmanova uměleckého postoje b) pro rodinný kruh Ekdahlů. Hybným momentem druhé půle filmu je čelní střet vzpurného Alexandra s chladným, prohnilým a přísným světem, který ztělesňuje jak sám Vergerus, tak jeho nepřívětivé a siré biskupství, obydlené zlomyslnou a napůl šílenou biskupovou sestrou, jeho starozákonně hrozivou matkou a odulou a na smrt nemocnou tetičkou. Chlapec se nechce smířit se ztrátou svého světa, svého domu, kde jsem společně s ním mohli sledovat pohádkové a fantaskní výlevy, které Bergman přímo začleňoval do jinak realistické narace (tančící socha atd.). Pro něj i jeho tvůrce znamená Vergerusův dům vězení - a to v přeneseném i doslovném smyslu. Mříže v oknech nespoutávají jen tělo, nýbrž i duši, myšlení a chlapec se odmítá tomuto tlaku poddat. Vede tichou válku prostřednictvím své představivosti (… nebo skutečně VIDÍ duchy?). Tvrdě naráží. Moment, kdy ho biskup donutí k absolutnímu ponížení se sice zprvu jeví jako prohra Alexandra, ale skutečná podstata pokoření vyjde najevo až v závěru filmu. Vergerus si ze vzpurného chlapce učiní strašlivého soupeře, jehož zbraní je smrtelná nenávist a duchovní revolta. Nedokáže chlapci sebrat fantazii, dokáže ho jen přinutit k jejímu slovnímu popření. Ale právě toto popření učiní z Alexandrovy imaginace nesmírnou zbraň, která biskupa magickým způsobem připraví o život. Ona pasáž patří k nejtajemnějším a nejmytičtějším filmovým momentům vůbec… bohužel, nejsem znalý židovské mystiky, kabaly a dalších věcí, pročež mi možná skutečná podstata tohoto momentu uniká a nezbývá mi, než ptát: bylo to skutečně dílo magie? Dílo náhody? Osudu? Na nic z toho Bergman přímo neodpoví. Vede svůj opus do strhujícího finále, v němž nezadržitelně zvítězí pouto rodiny, harmonie a ovšem - síla nového života, která dává záruku, že klan Ekdahlů bude pokračovat, že Alexandrův vzdor, rodinný respekt k tradicím a svobodě bude zachován, navzdory nezadržitelnému času, který nás celým filmem provází v podobě všudypřítomných hodin… A Alexandr? Učiní jedno důležité poznání - lidské svědomí nezapomíná. Moment, kdy se mu zjeví celý stín jeho viny, stín jeho smrtelné nenávisti, nastaví mu nohu a zmizí v chodbě, je nejdrastičtějším momentem celého snímku, tichým mementem, které značí jasný limit lidské fantazie a dětské naivity. Vinu. Vše, co v životě uděláme, se do nás navždy vepíše a žádné vítězství (byť třeba nad skrz naskrz zlým soupeřem) není bez viny a výčitek. Jako završení všeho zazní citát z Augusta Strindberga a film nekončí, ne, to jen divák je titulky vypuzen z rodiny Ekdahlových… Bez fanfár, bez hudby…

Co vlastně znamená Fanny, co je pro Alexandra? Sestrou. Ničím víc, ničím méně. Tiché děvčátko s krásnýma očima a několika hereckými momenty, které vyráží dech. Její vzdor proti biskupovi je stejně odvážný a stejně statečný, byť právě tím, že není doložen slovy, jaksi nenápadnější a tím (trochu nelogicky) působivější než hlučný odboj Alexandrův. Ne, nechci víc prozrazovat, nemám ani dost dobrou paměť, abych všechna gesta malé Fanny analyzoval. Láska, s jakou Bergman tuto postavu vytvořil, je v skutečnou sourozeneckou láskou… A láska je to, co je pro celý film Fanny a Alexandr nejtypičtější. Láska funguje jako distinktivní rys. Buď dýchá z prostředí a jeho obyvatel, nebo je drasticky cítit její absence. Exprese prostředí je jeden z nejsilnější tvůrčích postupů, na kterém je svět filmu vystavěn. Dokonalá stylizace interiérů i exteriérů samozřejmě nestačí, a tak si Bergman vyžádává to, co je pro něj klíčové - fantazii, imaginaci. Vaší. Pokud mu ji dáte, zavede vás do svého svět tak hluboko, že ten začne být vaším…

Čím více se snažím vykřesat ze sebe jiskry slov, které by alespoň trochu připomněly žár filmu, tím více pociťuji marnost svého počínání. Ovšem, mohl bych se zde pustit ještě hlouběji do filmovědného rozboru, součástku po součástce demontovat dokonalý film, až by zbyla jen hromada šrotu. Ne, to nechci. Fanny a Alexandr není dílo k dekonstrukci, je to dílo k prožívání. Velký test toho, jak se divák umí na film dívat, Jestli mu ještě zbývá alespoň kapka schopnosti být aktivním účastníkem, ne pouze pasivním konzumentem. Jestli je divákem evropským, vychovaným ve feliniovsko-bergmanovském duchu, nebo otupělým produktem kinematografie americké, která převážně počítá s očima, ne však mozkem. Film Fanny a Alexandr patří mezi to nejlepší, co světová kinematografie kdy zplodila. Je to malý svět, ve kterém se zračí ten náš velký v celé svojí šíři a složitosti. Je to film o podstatě lidskosti i podstatě filmu…

http://www.metalopolis.net/art_downtown.asp?id=1212

Marigold