Slavičín

Podzimní almanach

Originální název: Öszi almanach

Drama

Tarrův pátý celovečerní film předznamenává jeho vrcholné tvůrčí období. Poprvé se zde setkáváme s prostředím, které můžeme směle nazvat předpeklím, a to v souladu jak se zážitky postav, tak s výraznou stylizací filmu. Sledujeme osud pěti postav uvězněných v propletených vztazích, kde lze jen těžko rozlišit mezi potřebami citovými, sexuálními a majetkovými. Vzájemná závislost neumožňuje postavám vystoupit ze začarovaného kruhu boje o "trofej", jejíž obsah se mění tak rychle, jako vznikají a zanikají strategická spojenectví mezi postavami. Jejich vyšinuté chování je zde ještě psychologicky podmíněno a neohlašuje zánik společnosti jako v režisérových pozdějších filmech. Od nich se také liší upřednostňováním prostorových vztahů na úkor časových, kdy nemožnost úniku je doslova znázorněna situováním děje do jediného bytu.

ooo O ooo

Jesenný almanach predstavuje v tvorbe režiséra Bélu Tarra obrat od autentického, dokumentárne ladeného režijnému štýlu k formalizmu, štylizovanej práci s priestorom, svetlom a hereckými výkonmi. Film portrétuje rozvrátené vzťahy medzi ľuďmi, poznačené krutosťou, odcudzením a morálnym úpadkom. Päť postáv príbehu sa nachádza v uzavretom priestore jedného bytu. Vzťahy medzi nimi sú riadené strachom a túžbou, nenachádzajú však žiadnu vzájomnosť či pochopenie. Matka a syn sa nenávidia a navzájom podozrievajú z využívania. Matka sa bojí, že jej syn sa o ňu zaujíma iba pre peniaze, syn si zase myslí, že ho prostredníctvom nich matka vydiera. Slúžku Annu používa matka ako svojho otroka. Jej milenec sa zase zaujíma iba o jej telo. A nájomník, ktorého syn do bytu privedie, zasa myslí iba na peniaze, ktoré by tu mohol ukradnúť.

ooo O ooo

Ceny: Maďarský filmový týden 1984: nejlepší herec (Miklós B. Székely), MFF Locarno 1984: Cena Ernesta Artarii (Béla Tarr)

Podzimní almanach znamená ostrý zlom v Tarrově tvorbě a zaujímá v ní zcela výjimečné postavení, jelikož žádný z předchozích ani následujících filmů mu není podobný. Namísto polodokumentárních sociálních kritik si režisér zvolil výraznou stylizaci. V příběhu dodržuje jednotu místa, jímž je dům, obývaný nemocnou Hédi, jejím synem Jánosem, ošetřovatelkou s milencem Miklosem a bývalým učitelem Tiborem. Společné obydlí působí dojmem uzavřeného akvária, v němž se nájemníci setkávají při rozhovorech a v konfliktech. Všichni z nějakého důvodu potřebují ty ostatní, a tak spolu žijí, přestože se často nenávidí a jejich vzájemné vztahy jsou plny nepřátelství, zášti, přetvářky a odcizení. Snad nejvíce je spojují Hédiny peníze, kolem nichž se točí minimalistický děj.

Podobně jako v předchozích filmech nechává režisér herce improvizovat a rozvíjí tak příběh pomocí dialogů vznikajících na místě. Jako vždy brání divákovi proniknout do myslí postav, neboť nepropracovává jejich psychologii, avšak z hlediska stylu se vydává zcela novým směrem. Důležitou roli hrají barvy, pomocí nichž se Tarr tentokrát vyjadřuje. Různobarevné je také svícení, dílu tak dominují červená, modrá a zelená, jež se spolu setkávají a mísí. Roztržitou ruční kameru střídá statickými záběry a poklidnými jízdami. Záběry nabývají na délce, čehož bude autor hojně využívat u všech dalších děl. Nebrání se žádnému možnému úhlu záběru, můžeme tedy sledovat prostředí z nadhledů či podhledů (dokonce absolutních), prostor snímá přes nejrůznější překážky. Sílí tendence opustit detaily a polodetaily, začínají převažovat polocelky. To co zůstává, je ale sklon k nezúčastněnému pozorování dění na plátně, a je na postavách, aby si své problémy vyřešily. Tvůrce do příběhu nijak nezasahuje a nechává ho zcela na jednotlivých hrdinech a nepřívětivém prostředí, do něhož je zasadil.

Milan Cyroň - 36 Letní filmoví škola Uherské Hradiště