Slavičín

CARMEN

Španělsko (Emiliano Piedra) 1983. 35 mm, barevný, 102 min.

R: Carlos Saura; Se: Antonio Gades, C. Saura na motivy novely Prospera Meriméeho;

K: Teodoro Escamilla; D: Félix Murcia;

St: Pedro del Rey; H: Paco de Lucía + ukázky z opery "Carmen« Georgese Bizeta. O: Antonio Gades (Antonio), Laura del Solová (Carmenl. Cristina Hoyosová (Cristina), juan A. jiménez (Juan), Sebastian Moreno (Escamillo), )osé Yepes (Pepe Girón), Paco de Lucía (Paco).

Na začátku osmdesátých let zažil legendární příběh o Carmen ve filmovém světě hotový boom. Vedle Saurovy Carmen vzniklo Godardovo Křestní jméno Carmen (Prénom: Carmen) a Carmen Francesca Rosiho. Saura svou verzi pojal jako multimediální dílo složené z opery, divadla, tance (flamenka), literatury, hudby a filmu, čímž se přiblížil vlastnímu snu o "totálním filmu". Carmen je zárovei'1 druhým dílem jeho taneční trilogie, vzniklé ve spolupráci s nejvýznamnějším představitelem španělské školy flamenka Antoniem Gadesem. Trilogii zahájila Krvavá svatba (Bodas de sangre, 1981) F. Garcíi Lorky a uzavřela ji Carodějná láska (El amor brujo, 1986).

Zatímco do Krvavé svatby Saura začlenil již existující Gadesovo baletní představení, je Carmen společným dílem obou umělců. Nevycházeli přitom - jako Rosi - z Bizetovy opery, která se značně podepsala na klišé folklorně exotického Španělska, ale z její předlohy, novely Prospera Mériméeho. Právě Mérimée podle nich vyjádřil zásadní povahové rysy Carmen velmi výrazně: je to osudová žena z lidu, která bez ohledu na zavedenou měšťáckou morálku jedná podle vlastního instinktu, jejíž "vlčí", popř. "cikánské oči", divoká krása a smyslnost muže fascinuje a nakonec ničí. Saura s Gadesem chtěli vytvořit současnou, specificky španělskou a autentickou Carmen, jejíž hrubou sílu a agresivní vitalitu zachycují prastaré rytmy flamenka a jeho erotická řeč těla. Těžiště filmu představuje tvůrčí proces, v němž vzniká baletní podoba příběhu o Carmen, v jehož důsledku mýtus nabývá převahu nad přítomností.

Snímek se odehrává převážně v madridském tanečním studiu choreografa Antonia. Ten svou inscenací Carmen doslova žije a hledá vhodnou představitelku hlavní role, protože mu technicky dokonalá primabalerína Cristina připadá příliš stará. Ve škole flamenka narazí na Carmen, která sice neoplývá obzvláštním talentem, ale je mladá a tvárná, a především dokonale ztělesňuje tuto bájně vášnivou postavu. Z pozice moci si "svou" Carmen vychová tvrdým tréninkem, udělá z ní umělkyni a propadne jí. Během filmu se vztah tvůrce a stvoření obrátí: na základě taneční role si skutečná Carmen uvědomí svou - mýtickou - svobodu a sílu a úspěšně se od Antonia odpoutá. Děj se - jak se s tím v Saurových filmech setkáváme často - nepozorovaně osciluje mezi zdáním a bytím, jevištěm a životem, snem a skutečností. Fikce (baletní zkoušky klíčových scén), v nichž se tancem vyjadřují city jako vášeň, láska, nenávist a žárlivost, odrážejí stávající skutečnost (vztah AntoniojDon José - Carmen) a obráceně. AntoniojDon José se v závěru stane obětí vlastní obsesivní vášně. Carmeninu svobodu nedokáže přijmout, ovládne ho žárlivost a surový "machismus": muž svůj zidealizovaný výtvor Carmen zabije - je to hra, anebo skutečnost?

Film i novela jsou vyprávěny z perspektivy muže s patriarchálními sklony. Kamera přejímá Antoniův pohled: zpočátku mužský pohled zkoumá a ovládá "objekt", tanečnici, pak je souběžně s Carmeninou rostoucí samostatností symbolicky oklešťován - kamera pozoruje pozoruje dění často zvenčí, oknem či v zrcadlech studia. Dramaturgie filmu pracuje tak, že reálný děj přebírají a vyostřují taneční sekvence, např. ve střetu Carmen a Cristiny v továrně na tabák.

Hudební jednotu filmu narušuje kombinace flamenkových rytmů s útržky Bizetovy opery. Jednoduchým dekoracím vládne smyslná tělesnost pohybů ve hře zdání a skutečnosti - odrážená v zrcadlech. Sugestivnost tanečních sekvencí přitom vzniká zejména zásluhou mistrné kamery Teodora Escamilly

LEXIKON SVĚTOVÉHO FILMU - ORPHEUS 2005

NÁZORY:

Carmen, nadčasový příběh o lásce a jejích hořkých koncích, je v pořadí druhým hudebním filmem Carlose Saury, jehož inspirací se stala stejnojmenná opera Georgese Bizeta. Do hlavní mužské role režisér obsadil slavného tanečníka Antonia Gadese. Předlohu pak přenesl do světa flamenca a vytvořil příběh šéfa tanečního souboru Antonia, který pracuje na nastudování inscenace Bizetovy Carmen. Poté, co nalezne ideální představitelku titulní role, roztočí se kolotoč milostného vztahu plného posedlostí, jenž kopíruje libreto známé opery. Na festivalu v Cannes snímek obdržel Cenu za umělecký přínos a v roce 1984 byl nominován na Oscara.

Carmen je pronikavým a provokativním zkoumáním vzájemného prolínání skutečnosti a uměleckého díla. Východiskem Saurova přístupu je kulturní zkoumání zásadního charakteru (a vnímání) španělské identity. V základech této perspektivy je cílevědomá snaha Antonia Gadese pozbavit věhlasný příběh Carmen kulturní karikatury, již nalezneme v Bizetově opeře, a v důsledku toho naplnit předlohu původními významy. Není také bez zajímavosti, že Saura prostřednictvím Antoniovy cílené snahy rozložit tento kulturní mýtus pronikavě vykresluje svého hrdinu jako doslovné ztělesnění autentické španělské kulturní identity.

Carlos Velo, Strictly Film School / 29. 4. 2007

CARMEN

Filmový příběh se odvíjí paralelně s reálnou love story, která vznikne mezi protagonisty při zkouškách na baletní představení. Taneční výraz vstupuje i do soukromého vztahu Josého a Carmen (Laura del Solová), tancem v pohybové stylizaci vyjadřují dialog, erotický vznět, něžné vyznání i prudký spor. Skrze tanec herci projevují emoce postav i své vlastní. Drama vášně a žárlivosti je vygradováno zrcadlovým zdvojením, které kamera Tea Escamilla vizualizuje souběžným záznamem na zrcadlové stěně ve zkušebním studiu. V hudbě rozpoznáváme úryvky z Bizetovy opery v osobité interpretaci významného kytaristy Paca de Lucíi (ve filmu hraje sama sebe), který je skladatelem filmové hudby i autorem aranžmá operních árií. Tak jako Gades se svým souborem vytváří moderní pohybové parafráze lidových španělských tanců, těží de Lucía inspiraci z tradičního španělského flamenca. Platí to o slavné Habaneře z Carmen v originálním Lucíově provedení, kterou Saura inscenuje jako žertovnou oddechovou scénku herců o přestávce, nebo o strhujícím výjevu z tabákové továrny, kdy se dělnice mezi sebou porvou. Saura záměrně stírá hrany mezi nacvičovaným představením a skutečností (filmovou), aby navodil nejistotu, co je hrané a co opravdové. S gradací divadelního příběhu se stupňuje i napětí ve vztahu obou protagonistů - v sólech i duetech. Nezapomenutelná taneční konfrontace se rozpoutá mezi Carmen a její sokyní, první dámou souboru (Cristina Hoyosová, nezapomenutelná Nevěsta ze Saurova filmu podle Lorcovy Krvavé svatby a později hlavní hrdinka v Čarodějné lásce). Úmyslně znejasněná je hazardní karetní hra Josého-Gadese s Carmeniným mužem, která pojednou plynule přejde do ostrého, tanečně stylizovaného souboje. Saura nevysvětluje, zda se výjev skutečně stal, nebo byl jen zhmotněnou představou žárlivé představivosti. Stejně zmátne i exaltovaný předsmrtný tanec Josého s Carmen. Zamýšlí jej zhrzený milenec jako rozloučení s milovanou bytostí, kterou chce zabít, anebo jde jen o patetické scénické gesto? Stanislava Přádná AČFK