Slavičín

Andaluský pes

Un Chien Andalou

Francie 1928, 14 min.

Režie: Luis Bunuel

Produkce: Luis Bunuel, Salvador Dali

Scénář: Luis Bunuel, Salvador Dali

Kamera: Albert Dubergen

Hrají: Pierre Batcheff, Simone Mareuilová, Jaime Miravilles, Salvador Dali, Luis Bunuel.

V úvodním záběru svého prvního filmu vystupuje sám režisér. Brousí si břitvu (ryze mužský nástroj), pak vychází na terasu. Mrak zrychleně (zdůraznění "trikovosti", imaginativnosti filmového média) protne měsíc. Zvrácená asociace hrdiny nás donutí dívat se na rozříznutí ženina oka. Úvodní sekvence je inspirována Bunuelovým snem, což nijak neomlouvá její šokující brutalitu. Divák je zraněn stejně jako žena - je donucen se koukat, okem, které si již napořád ponese stigma toho co spatřilo. Mladí tvůrci se oddali bezhraničnosti surrealismu - Luis Bunuel jakoby v sekvenci s okem naplnil svou vizi sebe jako filmového tvůrce. Nebát se, šokovat, donutit a zraňovat.

V Andaluském psovi se film stává doslova zázračným materiálem schopným zhmotnit sny, vize a touhy. Hrdinové se pohybují v bludné smyčce opakujících se reinkarnací, v zajetí osudové a všedestruktivní "lásky". Zázrak znovuzrození je darován pouze jim. Divák nemá možnost mazat to, co viděl a začínat znovu. Ženě je rozříznuto oko, v následující scéně je opět vidoucí, což se ovšem neplatí pro diváky. Naše trauma je na rozdíl od hrdinky trvalé. Realita "surreálna", tedy časoprostoru, který není ničím omezen a kde neplatí žádné zákony, se nakonec stává mučivým a svazujícím prokletím - právě pro ono věčné bloudění a nemožnost spočinutí. Poslední záběr na dvojici uvězněnou v písku je nejstatičtější z celého filmu. Kouzlo je pryč.

Leitmotivem filmu je vztah muže a ženy. Jejich láska je prostoupena šílenstvím, obsesemi, fatalitou a smrtí. V jedné scéně se oba koukají na přejetou dívku na ulici. Muž se otáčí k ženě s výrazem neskrývajícím vzrušení. Smrt je podnětem ke splynutí, tedy k potenciálnímu vzniku nového života… Touha je pak prezentována jako šílenství zatemňující rozum. Muž s očima v sloup slintá a zuřivě hmatá po ženiných prsou, která se mění v její zadnici. Ukojení touhy je stejně těžké jako táhnutí dvou pian s mrtvým dobytkem, jezuity a starozákonními deskami.

Andaluský pes demytizuje společenské mravní kodexy, sexuální tabu a objevuje hlubiny lidského podvědomí. Pouhých sedmnáct minut je naplněno horečnými vizemi, frustrací z nenaplněnosti, agresivitou, nepotlačovanými pudy a fantasmagorickými vizemi. V historii filmu se jedná o první triumf svobodné fantazie, byť patologicky ovlivněné šílenstvím, které nese každý z nás uvnitř.

" Cílem bylo odmítnout každou myšlenku či obraz, které by měly nějaké rozumové, psychologické či obecně kulturní vysvětlení. Otevřít všechna okna do iracionálna. Uplatnit jen ty obrazy, které na nás zapůsobí a nevyžadují si zdůvodnění, proč se objevily." L.B.

"Dívej se z okna, jako bys poslouchal Wagnera. Ještě patetičtěji." pokyn L.B. představiteli hl. role Batcheffovi

"Andaluský pes je snová šifra erotického útoku." Konrad Eberhardt

http://www.nostalghia.cz/

ANDĚL ZKÁZY

El ángel exterminador, Mexiko - Španělsko 1962

režie: Luis Bunuel

námět: Luis Bunuel, José Bergamin - hra Los naufragos de la Calle de la Providencia

scénář: Luis Bunuel, Luis Alcoriza

kamera: Gabriel Figueroa

hrají: Silvia Pinalová (Laetitia - Valkýra), José Baviera (Leandre), Augusto Benedico (dr. Conde), Luis Beristáin (Christian), Antonio Bravo (Russel), Claudio Brook (majordom), Ofelia Montescová (Beatriz), Lucy Gallardoová (Lucia Nobilová), Enrique Rambal (Edmundo Nobile), Xavier Massé (Eduardo) ad.

První impuls k filmu ANDĚL ZKÁZY se vynořil v Bunuelově mysli několik let před jeho realizací. Při jednom setkání s přáteli se náhle ohlédl a řekl: „Představme si, že lidé zde shromáždění nemohou opustit tuto místnost.“ O několik let později se z této jediné myšlenky zrodil scénář, napsaný společně s režisérovým stálým spolupracovníkem Luisem Alcorizou. Součástí scénáře byly i některé motivy převzaté a volně modifikované z tehdy neznámé divadelní hry básníka José Bergamina Trosečníci z Ulice Prozřetelnosti.

V ANDĚLU ZKÁZY jsou trosečníky účastníci večírku, na který bohatí manželé pozvali po koncertě asi dvě desítky přátel. Večírek se od začátku nedaří, neboť někteří ze služebnictva odešli před večeří a zbytek ve spěchu odchází v průběhu večeře. Po večeři hosté neodcházejí. Hostitelce je to z počátku divné, ale pak zjistí, že nikdo nemůže odejít. Něco jim v odchodu brání, ale nevědí co. Protože také zvenku nemůže nikdo do domu vstoupit, ocitnou se v naprosté izolaci. Jak plynou dny a noci a nedostává se jim jídlo a voda, začíná se tenká slupka dobrého vychování noblesní společnosti měnit. Odhalují se vzájemné averze, propuká nenávist, při hledání viníka jsou hosté schopni i zabít…

V Bunuelově tvorbě zaujímá ANDĚL ZKÁZY výjimečné postavení, srovnatelné s významem ZLATÉHO VĚKU. I v tomto obrazu úpadku rozumového, morálního, fyzického i duševního jsou hlavními tématy revolta, ateismus a nesmiřitelný útok proti světu, který žije s přesvědčením „po nás potopa“. Každý Bunuelův film však obsahuje nepřeberné množství významů symbolů a žádný nelze jednoznačně dešifrovat. Možná je to alegorie totálního selhání lidské společnosti nebo rasy. Možná je v něm sociální přístup. Služebníci mají instinkt, že něco není v pořádku, proto odcházejí. Bohatí instinkt ztratili, proto zůstali. Závěr filmu však i tuto explikaci zpochybňuje.V interpretaci nepomohl divákům ani sám Bunuel, jak dosvědčují jeho slova, uvedená v programu před premiérou filmu: „Bude-li vám film, který uvidíte, připadat nejasný nebo nepatřičný, život je rovněž takový. Věci se v něm opakují jako v životě a lze je rozličně vykládat stejně jako život. Autor prohlašuje, že si nechtěl pohrávat se symboly, aspoň ne záměrně. Nejlepší vysvětlení ANDĚLA ZKÁZY je možná takové, že rozumově není pro něj žádné vysvětlení.“ (Jiří Cieslar, Luis Bunuel. Čs. filmový ústav, Praha 1987, s. 60.)

Na rozdíl od ZLATÉHO VĚKU, který je konstruovaný na základě surrealistických automatismů, ANDĚL ZKÁZY je vystavěný z přísně zřetězených sekvencí, v nichž iracionálnost, sny a halucinace vytvářejí zneklidňující atmosféru, zakotvenou určitým způsobem v realitě. Absurditu příběhu zdůrazňují dialogy, sestávající z úryvků jakoby racionálních rozmluv, které pak v kontextu děje nabývají nové a nezvyklé významy. A nelítostná kamera Gabriela Figueroy, odhalující charakter a identitu protagonistů, podtrhuje další režisérovo sdělení o tom, že film je odrazem současného života a svědectvím stavu ducha našich dnů.

www.nfa.cz/andel-zkazy.html - Blažena Urgošíková