Slavičín

Dům k pověšení

Hlavní hrdina filmu Perhan žije se svou babičkou Hatidžou, strýcem Merdžanem a nemocnou sestrou Danirou v romské osadě, ze které jsou pravidelně unášeny děti do Itálie, kde jsou využívány Ahmedovou mafií k různým zločinům. Perhan se zamiluje do krásné Azry, ale k docílení svatby potřebuje peníze, a tak se vydává na dlouhou cestu do Milána…

Kusturica svým filmem reagoval na článek v novinách, kdy skupina jugoslávských Romů byla zatčena italskou policií a obviněna z vykupování dětí z chudých romských rodin. Děti převážela ilegálně do Itálie, kde je nutila k žebrání, prostituci a krádežím. Kusturica odjel do Skopje a několik měsíců žil v romské osadě, ve které naslouchal starým mýtům vyprávějících o svobodě a smrti. Ve filmu propojil dokumentární rovinu se symbolickou, ve které jsou protagonisté čistší, věří ve své sny a touží po šťastnějším volnějším životě.

Ohlasy:

"Tvůrce jej charakterizoval jako "film o lásce"...", Infilmátor

"Fascinující sonda do světa víry, kouzel a magie",

Ocenění: MFF Cannes - nejlepší režie, nominace na Zlatou palmu

DŮM K POVĚŠENÍ (DOM ZA VESANJE)

.. Zpackals mi svatbu!" Toto zlostné obvinění nezazní jen jednou, nýbrž hned třikrát. Napřed je na vině alkohol, pak obtěžkaný život nevěsty a nakonec krvavý čin, který po ženichovi pošle na věčnost i vraha. Svatby však tvoří jen vrcholy příběhu o třech jednáních. Kusturicova cikánská kronika by se vlastně mohla bez folkloristicky zabarvených slavností obejít; příběh dospívání mladého Perhana oplývá dostatkem událostí.

Perhan je nejstarším bratrem Malika z Kusturicova druhého hraného filmu Otec na služební cestě (Otěc na službenom putu, 1985) v podání stejného herce. Miluje Azru, ale vzít si ji smí, až to někam dotáhne. Jenže tenhle snílek se vyzná jen v nevýdělečném umění. Po předcích sice zdědil nadpřirozené vlohy, ale jeho nadání se omezuje jen na okultní rozmluvy s krocanem a na tele kinetické schopnosti (dokáže pohybovat předměty na dálku). Mladíkovi z barákové kolonie na kraji Sarajeva nezbývá, než vydat se do světa. S bandou bohatého Ahmeda zamíří do Milána a zjistí, kde se ve skutečnosti bere Ahmedův majetek: vykořisťuje děti, které se jako žebráci, zloději, mrzáci a prostituti protloukají ulicemi bohatého sousedního státu a každý večer musejí odevzdávat své příjmy. Toto děsivé prostředí udělá rázný konec Perhanovu snílkovství. Tři pečená jablíčka, která mu dala pro štěstí na cestu babička, už dávno ztratil. Kolem Perhanovy iniciační životní cesty se vznášejí bílé závoje, smutná poselství větrné královny. Z těchto barev se vynořují sny, které jako surreálné vize doprovázejí film; v nich přežívají tradice cikánů, starodávné mýty a legendy, jež se pohybují na tenké archetypální hranici dvou základních témat života a smrti.

Perhanův příběh připomíná pohádku o Nebojsovi, který se vydal do světa, aby se naučil bát. Když se tak stane a vrátí se domů, kde najde svou milou těhotnou, nevěří už ani jí, protože v prolhaném světě nedůvěřuje ničemu. Azra zemře při porodu. Perhan pak čtyři roky bloudí zemí, hledá svou sestru a syna. Konečně je oba

nachází - v Ahmedových službách. Perhana zasáhne mstitelova kulka, klesne pod vlak, který ho měl s jeho malou rodinou dovézt zpátky domů. Na pohřbu se podává kořalka a pečená jablíčka. Život jde dál, ale ani jeho synovi nepřinese štěstí. Malý Perhan ukradne zlaťáky z otcových mrtvých očí a uniká ukryt pod velkou papírovou krabicí. Dětství a dospělost tu netvoří dva oddělené světy, stejně tak ani dobro a zlo, krása a ošklivost, láska a násilí. Pro národ, který dnes patří k lumpenproletariátu a vlastní existenci si musí zajišťovat kriminalitou, neexistuje žádná logika ani morálka, nýbrž jen princip přežívání. Pro cikány, jako je Perhan, už v tomto reglementovaném světě není místa.

I proto může Kusturica rozehrát všechny rejstříky, může kolísat mezi pohádkovou knížkou a melodramatem či cirkusovým světem, mezi brutalitou a něžností, mezi snem a realitou. Převažuje smutek nad tímto malým kočovným národem, který se nikdy nevzdal svobody a musí za to draze platit. Tady se předkládá účet ztrát, ztráty nevinnosti, vyhnání z ráje, který přežívá už jen v obyčejích a mýtech.

Kusturica si s tímto filmem dal načas.

Žil mezi cikány a natáčel devět měsíců, převážně s neherci. Jeho práce se opakovaně dává do souvislosti s Fellinim, ale silněji tu působí literární vlivy Márquezovy, Llosovy, Cortázarovy či Borgesovy. Trivialitě všedního života unikají jeho cikáni na křídlech fantastického realismu a záchranu nacházejí ve světě poezie.

LEXIKON SVĚTOVÉHO FILMU - Marli Feldvosová

Na třetí film nadějného a talentovaného E. Kusturicy se čekalo s netrpělivostí. Snímek se dotýká nesmírně naléhavého a aktuálního problému: černého obchodu s romskými dětmi do zahraničí. Motiv nelegálního a nemorálního obchodu s nezletilými umožnil režisérovi vytvořit rozsáhlou a poutavou fresku. Vlastní příběh Domu k pověšení široce osciluje kolem ústřední dějové linie, jejímž nositelem je Perhan. Sice ještě kluk, ale už ví o životě dospělých své. Vychovala ho babička v ubohé romské osadě, o mamince ví jen z vyprávění, a kdo je jeho otcem, snad tuší. O to víc se upíná k děvčátku Azře, protože to je pro něj naplněním těch nejkrásnějších, ale i nejtajnějších snů, pečlivě skrývaných před špinavým, zabláceným a krutým světem, v němž žije. Perhan si je téměř jistý, že se s Azrou jednoho dne ožení, i když ona ho teď vůbec nechce. Ale ještě před tím se musí postarat o svoji nemocnou sestřičku. Na takové léčení je ovšem třeba spousta peněz, a tak se chlapec zaplete do černého prodeje romských dětí do Itálie. Jednoho dne však pochopí, že i on je jen loutkou v rukou "velkého šéfa" a všechny jeho sny, v něž věřil, stojí na hliněných nohách... Přestože Dům k pověšení má mnohem tragičtější ladění než obě předchozí Kusturicova díla, charakterizoval jej tvůrce jako "film o lásce". Při zpětném pohledu se ovšem Kusturicova charakteristika jeví jako oprávněná a platná. Dům k pověšení je skutečně o lásce v jejích nejrůznějších projevech a podobách. Perhan má hluboký citový vztah k Azře, k nemocné sestře, k matce, kterou nikdy neviděl, k babičce Hatidji a ke světu, do něhož ona bytostně patří. Je to svět plný tesklivých písní a často až nepochopitelných vášní. Svět, v němž platí jiná pravidla i jiné hodnoty. Ale právě Kusturicovi se podařilo proniknout pod jeho povrch, aby pak o něm vydal ojedinělou uměleckou zprávu. Měla zcela jiný výrazový slovník, než jeho předchozí snímky. Sám to vysvětlil: "Tváří v tvář zoufalému životu Cikánů jsem cítil, že musím zvolit přístup 'větší než život'." Obrazové ztvárnění filmu je velkým malířským plátnem. Střetávají se v něm křehké, snové, poetické sekvence plné metafor s drsnými, naturalistickými záběry, dokumentujícími velikost lidské bídy. Pramen: Milica Pechánková, příloha Lidových novin z 23.1. 1997 Filmové listy, redakčně upraveno a kráceno. Bibliografie: Lidové noviny 23.1.197 (Filmové listy), Cinema 2/97, s. 59 (recenze) II. varianta Hlavním hrdinou filmu je dospívající sirotek Perhan, poklidně vyrůstající v péči své babičky až do doby, kdy je shodou okolností stržen do víru dramatických událostí. Romský mladík Perhan totiž miluje dívku, která je zároveň předmětem zájmu jeho strýce - cikánského barona. Mocný příbuzný se s ní i celou tlupou Romů vydává na "vandr" do Itálie a Perhan se vydává za ztracenou láskou též... Snímek se odehrává mezi Romy a převážně rómsky se v něm také mluví. Dům na oběšení je fascinujícím průhledem do naprosto jiné reality, žité sice na našem kontinentě a v našem čase, ale pro standardního Středoevropana s nepředstavitelnou citovou intenzitou. Emir Kusturica opět nabízí, podpořen svým tradičním temperamentem, neuvěřitelnou, takřka felliniovskou imaginací a filmařským nadšením, výjimečný, emotivně košatý zážitek. Svět tesklivých písní a temných vášní S Emirem Kusturicou jsem se poprvé setkala v červenci roku 1981 na Festivalu jugoslávských hraných filmů v Pule. O jeho režijní prvotině jsem tehdy věděla jen tolik, že nese název Vzpomínáš na Dolly Bell?. Milica Pechánková Promítali ji hned první festivalový večer, po ambiciózním projektu renomovaného Veljka Bulaji#e Vysoké napětí (Visoki napon). Prostřednictvím filmového plátna jsme se ocitli na sarajevském předměstí 60. let. Byl to nejen úplně jiný svět, ale hlavně naprosto jiný film. Bez přetvářek a falešných kompromisů, lidsky hřejivý a čistý, bez laciných frází a gest. Rezonoval v něm tragikomický motiv české nové vlny, ale jinak byl originální, motivací svého příběhu i prostředím, do něhož byl zasazen. Perlička, nalezená Sarajevany Abdulahem Sidranem (spisovatelem a básníkem) a Emirem Kusturicou na dně řeky Miljacky, která protéká jejich rodným městem. Zatímco pulská porota její lesk a půvab "přehlédla", Emir Kusturica se zanedlouho vydal s Dolly Bell do Benátek a vrátil se odtud se Zlatým lvem za nejlepší festivalový debut. S Abdulahem Sidranem se znovu setkali při práci na filmu Tatínek na služební cestě. I tentokrát mělo jejich společné vyprávění tragikomický nadhled, jen téma bylo méně poetické, ale o to naléhavější a varovnější. Bylo příběhem rodiny, jejíž hlava musela projít "očistnou vězeňskou kůrou" 5O. let. A protože její nejmladší člen ještě nebyl pokryt společenskými mimikry své doby a nevěděl, co se kde říkat smí a co ne, vyprávěl všude, že tatínek odcestoval služebně, protože právě tak mu to maminka vysvětlila. Ani výlet do Cannes nebyl pro Emira Kusturicu v roce 1985 zbytečný. Jeho zavazadlo zatížila pocta nejvyšší - Grand prix festivalu - Zlatá palma. Na Kusturicův třetí film se tedy právem čekalo s netrpělivostí, která na domácí půdě přerůstala postupně v napětí. Bylo podmíněno skutečností, že vedle sebe, téměř paralelně, vznikaly tematicky velice blízké projekty a pod oběma byli podepsáni absolventi FAMU. Goran Paskaljevi#, Kusturicův starší kolega, realizoval podle vlastního scénáře snímek s názvem Anděl strážný (Anjeo čuvar), který se dotýkal nesmírně naléhavého a aktuálního problému: černého obchodu s romskými dětmi do zahraničí. Motiv nelegálního a nemorálního obchodu s nezletilými byl obsažen i ve scénáři talentovaného Gordana Mihi#e, na němž od počátku spolupracoval i Emir Kusturica. Vzájemná konfrontace Anděla strážného s Domem k pověšení však přitakala staré moudrosti, že dělají-li dva totéž, nemusí být výsledek shodný. Zatímco Paskaljevi# nabídl divákům velice průměrnou variaci na dané téma, Emir Kusturica vytvořil rozsáhlou a poutavou fresku, vydávající - stejně jako kdysi Aleksandar Petrovi# - naléhavé a zasvěcené svědectví o "nákupčích peří", byť i v jiné době a v jiné situaci. Vlastní příběh Domu k pověšení široce osciluje kolem ústřední dějové linie, jejímž nositelem je Perhan. Sice ještě kluk, ale už ví o životě dospělých své. Vychovala ho babička v ubohé romské osadě, o mamince ví jen z vyprávění a kdo je jeho otcem, snad tuší. O to víc se upíná k děvčátku Azra, protože to je pro něj naplněním těch nejkrásnějších, ale i nejtajnějších snů, pečlivě skrývaných před špinavým, zabláceným a krutým světem, v němž žije. Perhan si je téměř jistý, že se s Azrou jednoho dne ožení, i když ona ho teď vůbec nechce. Ale ještě před tím se musí postarat o svoji nemocnou sestřičku. Na takové léčení je ovšem třeba spousta peněz, a tak se chlapec zaplete do černého prodeje romských dětí do Itálie. Jednoho dne však pochopí, že i on je jen loutkou v rukou "velkého šéfa" a všechny jeho sny, v něž věřil, stojí na hliněných nohách... Přestože Dům k pověšení má mnohem tragičtější ladění než obě předchozí díla, charakterizoval jej tvůrce jako "film o lásce" - podobně jako kdysi Dušan Makajev klíčové dílo tzv. černé série Člověk není pták. Při zpětném pohledu se ovšem Kusturicova charakteristika jeví jako oprávněná a platná. Dům k pověšení je skutečně o lásce v jejích nejrůznějších projevech a podobách. - Perhan má hluboký citový vztah k Azře, k nemocné sestře, k matce, kterou nikdy neviděl, k babičce Hatidji a ke světu, do něhož ona bytostně patří. Je to svět plný tesklivých písní a často až nepochopitelných vášní, protože každý Rom je jako hrom. Svět, v němž platí jiná pravidla i jiné hodnoty, a přestože je součástí naší civilizace, víme o něm vlastně jen z doslechu. Ale právě Kusturicovi se podařilo proniknout pod jeho povrch, aby pak o něm vydal ojedinělou uměleckou zprávu. Měla zcela jiný výrazový slovník, než jeho předchozí snímky. Sám to vysvětlil: "Tváří v tvář zoufalému životu Cikánů jsem cítil, že musím zvolit přístup 'větší než život' (the bigger than life)." (Film a doba č. 1- 2/1996). Obrazové ztvárnění filmu, na němž má významný podíl další z absolventů FAMU - Vilko Filač, je velkým malířským plátnem. Střetávají se v něm křehké, snové, poetické sekvence plné metafor něžných jak husí pírko, s drsnými, naturalistickými záběry, dokumentujícími velikost lidské bídy. I z tohoto pohledu je právě Dům k pověšení mostem k další Kusturicově tvorbě, která se vyostřuje v konfliktech i ve výrazu, a ne náhodou mu také vynesl Zlatou palmu za režii na MFF v Cannes 1989. Řeka Miljacka sice nadále protéká jeho rodným Sarajevem, ale předměstí, kde vyrůstal, dávno ustoupilo novostavbám a dům, kde měl své zázemí, nedávno smetla válečná smršť. Za své vzaly i jeho životní a politické ideály. Jugoslávská kinematografie ho zřejmě navždy ztratila, pro evropskou či světovou je však stále velkým příslibem. Autorka (1945) je filmová distributorka u firmy Bontonfilm a.s. Sinolička Trpkova jako Azra ve filmu Dům k pověšení (1989)

http://fk.lbc.cz/fdb/detfilm.asp?filmid=142 - Infilmátor