Slavičín

ŘECKÁ KINEMATOGRAFIE

První filmová projekce* se v Aténách konala až r. 1896 a stálá kína* zahájila svůj provoz v r. 1909. Mezitím vzniklo několik krátkých * reportážních* snímků a r. 1911 také první krátká groteska * s figurou Spiridiona, již se ve filmu stal populární komik Spiros Dimitrakopulos. K zakladatelům řecké kinematografie patří předevšim bratři Gaziadisovi, synové známého aténského fotografa. Peníze a zkušenosti získali v zahraničí a založili doma počátkem 20. let produkční* společnost. Vedli ji bratři Kostas, Michalis a Alexandros, zatímco Dimitris, který získal tvůrčí zkušenosti u F. Langa*, G. W. Pabsta* a E. Lubitsche*, se věnoval režii. Natočil melodrama* Láska a vlny (1923) a velký úspěch tohoto i dalších filmů umožnil bratrům Gaziadisovým rozvinout stálou produkci, takže brzy jejich společnost natáčela kolem sta filmů ročně. Sentimentální příběhy z lidového prostředí, vulgární frašky a zpracování látek antických bájí a dramat vždy tvořily osu této produkce, vytvářené většinou v podmínkách vojenské diktatury. Patrně nejvýznamnějším dílem němé* éry bylo poetické a výtvarně stylizované zpracování báje o lásce Dafnis a Chloe (1930) režiséra *, básníka a prozaika Orestise Laskose.

Zvuková* éra se v Řecku prosazovala jen váhavě, především díky nedostatku financí na technické zařízení. Jisté oživení tvorby nastalo až po 2. světové válce a za občanské války. Filmy tzv. aténské školy* bývají často srovnávány s díly italského neorealismu*, s nimiž mají společný předmět zobrazování a často i vyjadřovací prostředky. Jiorgos Zervos natočil Krvavé vánoce (1950) - drama námořního kapitána, který se vrací r. 1944 domů, a když nenalezne svůj domov ani příbuzné, vybavuje si ve vzpomínkách příčiny této tragédie. Režisér Grigorios Grigoriu v adaptaci" Xenopulosova románu Rudá skála (1949) vykreslil podmínky života na venkově a v Trpkém chlebě (1951) vylíčil osud dělníka, který se obětuje pro budoucnost svých dětí. Za hlavní roli v psychologickém příběhu o lásce a krevní mstě Mrtvé město (1950, rež. Frixos Iliadis) získala na festivalu* v Cannes uznání budoucí významná představitelka tragických postav Irena Papasová. Greg Talas v Bosém bataliónu (1953) vyprávělo dětech, které byly za okupace vyhnány Němci ze sirotčince a řeckým šmelinářům i Němcům kradou potraviny. Komediálním laděním kriminálních (krimi*) filmů (např. Nelida - 1956) na sebe upozornil profesionálně skvělý Nikos Kunduros, který však svou tvorbu podřizoval módním vlnám. Klasikem řeckého filmu se po návratu z Anglie stal M i c h a l i s K a k o j a n n i s (1922). Jeho druhým filmem - Stella (1955) - bylo psychologické drama zpěvačky, která raději vyprovokuje svého žárlivého milence k tomu, aby ji zavraždil, než by svolila k omezeni své svobody sňatkem. Hlavní postavu vytvořila herečka* Melina Mercouriová, později spolupracující rovněž s J. Dassinem*. Kritikou mravního pokrytectví buržoazní rodiny pak byly Kakojannisovy další filmy Dívka v černém (1956) a Skoncování se lží (1958). Oba se vyznačují jemnou psychologií a strohým výtvarným pojetím. Mezinárodní úspěch měla Kakojannisova adaptace* románu Nikose Kazantzakise Řek Zorba (1964) se strhujícím výkonem Anthonyho Quinna a překrásnou hudbou* Mikise Theodorakise. Vynikající úroveň má i trojice myšlenkově aktualizovaných přepísů Euripidových tragédií Elektra (1962), Trójanky (1970) a lfigénie (1977) stejného režiséra.

V 60. letech se řecká kinematografie až na výjimky, jako je např. pokus o socíálně laděný obraz různých osudů lidí z chudinské čtvrti Předměstí snů (1962, rež. Alekos Alexandrakis), orientovala na díla komerční* a experimentální*. Představitelem tohoto druhého směru byl především Nikos Papatakis (1918), který se podílel na dílech amerického undergroundu* a ve Francii natočil formálně komplikovaný a obrazově silně stylizovaný přepis Genétovy hry Služky pod názvem Propasti (1965). Po návratu do Řecka natočil o rok později podobně formálně vypjaté podobenství o sporu pastýře s nepřátelským okolím Pastviny zmatku.

Obrodu umělecké kinematografie znamenají až 70. léta, kdy nastupuje celá řada mladých režisérů, a po pádu plukovnického režimu se také poněkud uvolňuje politický tlak. Současně však v důsledku rozvoje televize klesá návštěvnost kin* a samozřejmě také produkce, která se z tradični stovky snižuje až na patnáct filmů ročně. Nejvýznamnějši díla kritizují společenskou, politickou a ekonomickou praxi minulého režimu. Tasos Psarsas ve filmu Pod směšnou záminkou (1973) líčil vykořisťování družstva pěstujícího tabák, dokument* Saki Maniatise a Jíorgose Tzeberopoulose Megara (1973-4) zachytil vyvlastňování půdy pro kapitalistické průmyslové podnikání, které ožebračeným rolnikům neposkytlo žádnou možnost obživy. Týrání politických vězňů zobrazil Jannis Smaragdis v Cele č. O (1975) a surové potlačeni studentských bouří z r. 1973 rekonstruoval za pomocí dobových dokumentů Nikos Kabudikis ve Svědectvích (1976). Podmínky života politických vězňů na ostrově Makaresos ukázal ve Šťastném dnu Pantelis Vulgaris, který předtím vytvořil citlivou studii obtížného života venkovské služky v zámožnější městské rodině Anniny zásnuby (1972). K proudu experimentální* kinematografie se přiřadil Nikos Panajotopulos dílem Barvy duhovky (1975). Poté vytvořil alegorický obraz ze života současné společnosti Zahaleči z rodného údolí (1978) a Melodrama (1980). Nejvýznamnějším řeckým režisérem tohoto období je bezesporu Theodoros Angelopulos (1936), který debutoval * studií o společensko-ekonomickém pozadí jedné vraždy Rekonstrukce (1970). Po Dnech šestačtyřicátého roku (1972), v nichž evokoval politickou atmosféru Metaxasovy diktatury na připadu vězně, který jako rukojmího zadrží v cele poslance, získal široký mezinárodní věhlas Putovním divadlem (1974). V tomto filmu ukázal Angelopulos podstatné zvraty politického vývoje své země v letech 1939-1952 - diktaturu generála Metaxase, německou okupaci, komunistická povstání a nastolení vojenského režimu generála Papagose - prostřednictvím osudů kočovných herců, hrajících pastýřské melodrama S. Persidiase Pastýřka Golfo. Jména herců přitom symbolicky odkazují na osudy homérovských Atreovců, zejména na moderní revoluční podobenství Oresta a Elektry. Ve svém dalším filmu Lovci (1976) Angelopulos symbolizuje vztah příslušníků vysoké buržoazie k revolučnímu vývoji společnosti na jejich reakci na nalezení mrtvoly partyzána z občanské války r. 1947. V Alexandrovi Velikém (1979) slouží příběh zbojníka z počátku tohoto století k úvaze o přeměně revolučního činu v osobní diktaturu a jejím historicky zákonitém svržení lidem. Toto epické politické dílo si z festivalu* v Benátkách odneslo nejvyšší ocenění (ceny* filmové) - Zlatého lva - což dokazuje, že řecká kinematografie v tomto období byla na významném vzestupu.

Jan Bernard a Pavla Frýdlová - MALÝ LABYRINT FILMU - Albatros 1988

Do anketního výběru zařazeny filmy:

Ameriko, Ameriko

Řek Zorba

Krajina v mlze

Hrací skříňka