Slavičín

ALFRÉD  RADOK

Bratr filmového režiséra Emila Radoka (1918–1994), otec operního režiséra Davida Radoka (* 1954). Čtyři roky navštěvoval reálné gymnázium v Českých Budějovicích (1926–30), kvintu (i přes opakování) nedostudoval na reformním reálném gymnáziu v Prachaticích (1930–32), nakonec však maturoval na obchodní akademii v Písku (1936). Dva roky byl vojákem prezenční služby, sloužil i v Olomouci, kde se seznámil s Marií Tesařovou (1922-2003), svou pozdější ženou a spolupracovnicí. Do civilu byl propuštěn až po mobilizaci koncem listopadu 1938. Zapsal se na novinářské oddělení Svobodné školy politických nauk v Praze. Po 17. listopadu 1939 se s bratrem Emilem Radokem krátce ukrýval jako zemědělský dělník na osamělém statku blízko Sušice. Začátkem 1940 se oba stali úředníky Janyškovy továrny na klobouky ve Valašském Meziříčí. V polovině téhož roku zde Radok se členy sokolské Mladé scény realizoval svou první významnou režii (Krále Lávru K. H. Borovského). Díky ní se od podzimu stal asistentem režie u E. F. Buriana v divadle D 41.

Po likvidaci divadla v březnu 1941 začal Radok režijně připravovat několik inscenací pro pražské soubory, ze všech však sešlo. Stal se asistentem režie v Městském divadle Na poříčí, ale ani zde se připravované inscenace nedočkaly premiéry.

První jeho režií v profesionálním divadle (pod pseudonymem Vladimír Bureš) byla inscenace Šrámkova Ostrova veliké lásky v Městském divadle v Plzni (duben 1942). V lednu 1943 dostal pro svůj položidovský původ výpověď.

Byl přijat v Praze do Městského divadla na Vinohradech, fiktivně jako úředník, ve skutečnosti jako lektor. Na počátku roku 1944 vinohradskou divadelní budovu dostala činohra Národního divadla a Radok přešel do Lidového divadla Uranie. V září 1944, kdy bylo vydáno nařízení o zastavení provozu divadel na území protektorátu, byl Radok internován v táboře Klettendorf u Vratislavi. V lednu 1945 odtud uprchl.

Ihned po válce se stal režisérem Divadla 5. května (mj. zde režíroval svou hru Vesnice žen a zahájil dlouholetou spolupráci se scénografem Josefem Svobodou). V sezoně 1946/47 působil v Divadle satiry jako umělecký vedoucí (spolu s Oldřichem Lipským) a režisér, souběžně vyučoval na dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze (1946–48).

V roce 1947 se vrátil do Velké opery 5. května (která vznikla jako samostatný soubor z operního souboru Divadla 5. května), a po jejím administrativním zrušení přešel do Národního divadla, kde již dříve režíroval pohostinsky. Roztržka se šéfem činohry Jindřichem Honzlem jej v červenci 1949 přivedla do FS Barrandov a jeho Divadla státního filmu. V letech 1950–54 působil ve Vesnickém divadle, od sezony 1954/55 opět v Národním divadle (do 1959, nejvýznamnější z jeho režií tu byl Osbornův Komik).

Roku 1957 byl Radok jmenován uměleckým vedoucím kulturních pořadů v čs. pavilonu na Expo 58 v Bruselu: se spolupracovníky přivedl na svět Laternu magiku a představení Expo 58, jemuž se dostalo velkého mezinárodního uznání. Se stejným týmem vytvořil i pražské představení Laterna magika II (1960). Z funkce šéfa a režiséra Laterny magiky byl však odvolán a musel odejít i z činohry Národního divadla. Na konci roku 1960 byl přijat do Městských divadel pražských. Do Národního divadla se vrátil v sezoně 1965/66.

Po srpnové invazi 1968 odjel přes Německo do Švédska (inscenace Molierova Misantropa v Göteborgu). Již před svou emigrací pohostinsky režíroval ve Varně (1957), Vídni (1965), Mnichově (1965), západním Berlíně (1966) a Bruselu (1967). Po odchodu pak v göteborgském Folkteater vytvořil třináct inscenací, dále režíroval v Belgii (1969) a v Německu (jeho dramatizací Böllovy povídky Klaun bylo v roce 1970 otevřeno divadlo Schauspielhaus v Düsseldorfu). Poslední Radokovou inscenací byli Mrožkovi Emigranti v lednu 1976 v norském Bergenu. Na jaře 1976 byl pozván do vídeňského Burgtheatru, aby zde uvedl dvě aktovky Václava Havla. Uprostřed příprav však zemřel na pátý infarkt; pochován je v Göteborgu.

Radok přispíval do periodik: Lubina (Frenštát pod Radhoštěm), Program D 41, Nedělní noviny, Divadelní a filmové noviny, Divadlo, Divadelní noviny, ale především téměř do všech divadelních programů her, které uváděl na jeviště.

Soupis Radokových divadelních režií obsahuje 72 položek, z toho sedmkrát jde o režie jeho vlastních textů. Většinu ostatních inscenovaných textů sám upravil (i když jako autor textové úpravy byl explicitně uveden pouze ve dvanácti případech).

Podle vlastních scénářů Radok režíroval filmy Daleká cesta (1949, sc. + Erik Kolár a Mojmír Drvota), Divotvorný klobouk (1952, podle V. K. Klicpery) a Dědeček automobil (1956, sc. + Adolf Branald, podle Adolfa Branalda), film Dědeček automobil byl v roce 1957 odměněn na V. MFF San Sebastián /Španělsko/ Stříbrnou mušlí a cenou filmové kritiky. Scénář filmu Divotvorný klobouk se v roce 1964 stal základem představení inscenovaného v Divadle Jiřího Wolkera. – Pro Čs. televizi vznikl film V pasti (1955, podle povídky Theodora Dreisera Půjdete na chvíli ke mně?) a inscenaci Šach mat (1964, podle povídky Stefana Zweiga Královská hra). Režíroval zde rovněž hru Liona Feuchtwangera Ďábel z Bostonu (1957). Pro mnichovskou televizi pak režíroval inscenaci Die Berufe des Herrn K. (1969, podle Franze Kafky). – Pro Čs. rozhlas upravil a režíroval hru Lišák Pedro (1955, podle komedie Miguela de Cervantese). – Pro loutkové divadlo i pro Čs. televizi byla upravena hra Podivné příhody pana Pimpipána (1964, s Marií Radokovou). – Zdeněk Hedbávný časopisecky vydal z Radokovy pozůstalosti hru Balada stínů (Divadelní revue 1994, č. 4), napsanou 1942 a podepsanou pseudonymem Vladimír Bureš. V rukopisu zůstává Radokova autobiografie (naposledy uložena v archivu Jiřího Cieslara). – Radok byl in memoriam vyznamenán řádem T. G. Masaryka III. stupně (1991). – Od 90. let je udělována Cena Alfréda Radoka v osmi divadelních kategoriích. – Používal pseudonymů Karel Kat, Vladimír Bureš a šifer Č-dok, -r., k. k. a R. R.

 O dramatickou tvorbu se Radok pokoušel již od studentských let, avšak podstatná část z ní zůstala pouze v rukopisu, mj. i proto, že on sám o ní neměl příliš vysoké mínění. U jeho her je vždy jako spoluautorka vedena manželka Marie Radoková. Výjimkou jsou hra Balada stínů, drama o dvou dílech, zachované v rukopisu a podepsané pseudonymem Vladimír Bureš, a dále Vesnice žen, která vznikla na sklonku války. Ve druhé hře zachytil dramatik situaci vesnice, v níž jsou ženy po odchodu mužů vystaveny psychickému teroru jedné z nich. Radok zde odsuzuje slepou poslušnost ideologii a hlásí se k myšlence politického divadla; výrazný vliv E. F. Buriana se projevuje i v propojení prvků realismu, expresionismu a baladického symbolismu.

Naproti tomu hra pro děti Podivné příhody pana Pimpipána je moderní pohádkou s písničkami v podobě naivních dětských říkanek a s množstvím bizarních postav a postaviček, pracující s tradičními pohádkovými rekvizitami i s prvky současných reálií. Oddechová konverzační komedie pro dvě osoby z poloviny 50. let Stalo se v dešti poeticky a s vkusem vypovídá o manželských starostech a strastech. Radokovu literární tvorbu uzavírají četné dramatizace cizích látek, jež spojuje ohled na maximální rozvinutí herecké akce a scénického dění. – Radokova vlastní dramatická tvorba stojí ve stínu jeho hlavní tvůrčí činnosti, třebaže i v ní projevoval autorské aspirace. Jako režisér nepovažoval divadelní text za nedotknutelný, ale naopak s ním pracoval jako s materií, kterou je nutno pro inscenaci připravit. Do textu inscenovaných her zasahoval tak, aby co nejvíce vyhovoval režisérskému záměru. Radokovy úpravy byly natolik specifické, že žádná z nich nebyla převzata jinými inscenátory.

http://www.slovnikceskeliteratury.cz/

oooo O oooo

ALFRÉD RADOK (1914 - 1976)

Jeden z nejvýznamnějších českých divadelních a filmových režisérů

2. poloviny 20. století se narodil do rodiny, která mu poskytla tvořivé zázemí pro jeho další svobodný vývoj. Z otcovy strany jej formovala židovská tradice, ale s matkou mohl každou neděli navštěvovat katolický kostel, těšit se z malebné krajiny kolem Kolodějí. Výtvarně jej ovlivnily pohlednice zasílané otcem z front I. světové války a matčina večerní představení laterny magiky, z jejichž podnětu velmi záhy založili s bratrem Emilem (1918 – 1994), pozdějším tvůrcem polyekranu, vlastní stínové divadlo. Naprostý průlom v Radokově uvažování představovala pak jeho první návštěva Burianova divadla D a jeho představení Máje. (Podobně zasažen byl již jenom po zhlédnutí  filmu OBČAN KANE Orsona Wellese.) Pod vlivem E. F. Buriana hned po válce inscenoval v Divadle 5. května své první divadelní hry a opery, využívaje filmového svícení. V jeho hrách se objevovala rovněž herečka Marie Tesařová, jeho žena, nebo Blanka Waleská, již si vybral také pro svůj filmový debut. Dále působil v Divadle satiry, Národním divadle a Městských divadlech pražských (tady mu asistoval např. Václav Havel). Všude jej však pronásledovaly obrovské problémy ze strany vedení, a to navzdory často velmi příznivé umělecké kritice i diváckému ohlasu. Na jednu stranu byl už za svého života Radok považován za originální autorskou osobnost, jednoho z nejzajímavějších umělců v dějinách českého divadla vůbec, na stranu druhou byl systematicky omezován ve své práci.

Režisér, jenž svou poetikou navázal na burianovsky laděnou divadelní avantgardu, se vyznačoval mimořádně tvořivou invencí a fantazií a už v poválečném období využíval na jevišti filmové postupy (např. zadní projekce). Jeho cílem bylo co nejširší využití všech jevištních možností k vytvoření co nejpůsobivější atmosféry, těžící z expresivních prvků. Herce vedl k psychologickému podání role. Věnoval se činohře, opeře i operetě, kde

usiloval o vystižení hudby vizuálními prostředky. Při tom dospěl až k vytvoření nové inscenační formy, v níž se prolínají a kombinují divadelní a filmové prostředky - k Laterně magice. Takto pojaté představení bylo poprvé uvedeno v českém pavilónu na bruselském EXPO 1958. V souvislosti s Laternou magikou došlo v roce 1960 mezi Radokem a jeho mladými spolupracovníky k roztržce (Miloš Forman, Ján Roháč a Vladimír Svitáček), neboť režisér od nich očekával, že na jeho odstavení od projektu odpoví také svým odchodem. Se scénografem Josefem Svobodou, kde šlo o spor opravdu tvůrčí, nikoli osobní, obnovil spolupráci v roce 1966 a pracoval s ním i v počátcích své vynucené emigrace, která začala

v srpnu 1968. Po odchodu ze země působil především ve švédském Göteborgu, ale také

v Norsku, Německu, Rakousku a Belgii. Z divadelních režií: Vesnice žen (A. Radok), Veselá vdova (F. Lehár), Vassa Železnovová (M. Gorkij), Rigoletto (G. Verdi), Lištičky, Podzimní zahrada (L. Hellmanová), Komik (J. Osborne), Hra o lásce a smrti  (R. Rolland), Dům doni Bernardy (F. García Lorca), Emigranti (S. Mrozek)...

Ačkoli Radok natočil vlastně jen tři samostatné filmy, jeho filmové dílo zaujímá v české kinematografii výlučné místo. Po DALEKÉ CESTĚ také v DIVOTVORNÉM KLOBOUKU (1952) usiloval o novou filmovou formu. Klicperova stejnojmenná divadelní hra mu byla podnětem

k důmyslnému využití hudby a tance, díky nimž se jeho film stává radostným vírem. Lidský svět se svými obvyklými peripetiemi má v jeho podání podobu jakéhosi tržiště, jarmarečních výstupů a roztančeného shonu. Pro své novátorství a původnost filmového vidění musel Radok v 50. letech čelit útokům, v nichž byl obviňován z formalismu. Podstatná část filmu byla dokonce vystřižena a zničena. Rovněž secesní retro, inspirované stejnojmennou knihou Adolfa Branalda DĚDEČEK AUTOMOBIL (1956), má podobu umělecké reportáže, hravé mystifikace. Osou příběhu, zachycujícího slavné počátky českého motorismu, jsou sice dva ročníky mezinárodního motocyklového závodu ve Francii v letech 1904 a 1905, Radokovi však jde především o postižení atmosféry přelomu století. Bohatě využité dokumentární materiály o skutečných průkopnících jsou téměř nepozorovaně doplněny záběry novými, natáčenými tehdejší technikou a metodami práce. Konkrétní příběh českého mechanika Františka a Francouzsky Nanette se odvíjí od starých fotografií, což jen posiluje jeho zasazení do historie. Navzdory tomu, že film získal na MFF v San Sebastianu hlavní cenu kritiků

a v soutěži obdržel stříbrnou plaketu, další možnost již Radok v českém filmu nedostal.

Roku 1991 byl Alfréd Radok vyznamenán Řádem T. G. Masaryka III. stupně in memoriam. Ocenění za 72 divadelních režií, tři filmy, čtyři televizní inscenace a jednu rozhlasovou hru předal jeho někdejší žák, prezident Václav Havel, režisérově synovi Davidu Radokovi, jenž právě ve Stavovském divadle režíroval operu Don Giovanni.

Výběrová filmografie:

1947  Parohy (spolurežie František Sádek)

1949  Daleká cesta

1952  Divotvorný klobouk

1956  Dědeček automobil