Slavičín

PAVEL JURÁČEK (1935 - 1989)

Pavel Juráček

Navzdory spoluautorství u námětů a scénářů několika úspěšných filmů ze šedesátých let bývají v souvislosti s Pavlem Juráčkem zmiňovány především tři tituly, jejichž konečnou podobu ovlivnil také jako režisér. Ostatně právě Juráčkovy pochybnosti o možnostech jiného tvůrce zinscenovat adekvátním způsobem původní záměr autora scénáře byly důvodem, proč se rozhodl v některých případech sám přistoupit k praktické realizaci. V dějinách světové kinematografie nalezneme několik režisérů (např. Jean Vigo), jejichž skromná filmografie, co se počtu titulů týká, na sebe strhává trvalou pozornost intenzitou „zhmotnění“ svébytného filmového světa a originalitou uměleckého stylu. Pavel Juráček bezesporu do této skupiny filmařů patří, a to především zásluhou středometrážní POSTAVY K PODPÍRÁNÍ (režírované společně s Janem Schmidtem) a svého vrcholného díla – PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA.

Přijetí na obor scenáristiky a dramaturgie pražské FAMU v roce 1957 bylo už druhým Juráčkovým pokusem o vysokoškolská studia, kterému předcházelo vyhoštění z filologické fakulty (obory žurnalistika a český jazyk) a následné zhruba roční působení ve funkci redaktora Vesnických novin Nymburska. V květnu 1961, ještě jako student (FAMU nikdy formálně nedokončil), získává post dramaturga v jedné z barrandovských tvůrčích skupin. Scenáristicky spolupracuje jak se staršími, už úspěšnými režiséry (Jindřich Polák, Karel Zeman), tak s filmaři nastupující generace – představiteli tzv. české nové vlny (Jan Schmidt, Hynek Bočan, Věra Chytilová). Pro zahraniční odbornou veřejnost se stává jednou z nejoriginálnějších osobností mladého českého filmu díky POSTAVĚ K PODPÍRÁNÍ, groteskně absurdnímu příběhu popisujícímu marné úsilí hlavního hrdiny dostát své povinnosti a vrátit kočku do již neexistující půjčovny.

V povídkovém filmu KAŽDÝ MLADÝ MUŽ z vojenského prostředí Juráček sice znovu potvrzuje cit a postřeh pro komické paradoxy mezilidských vztahů či „soužití“ jednotlivce a odosobněného systému, ale nedaří se mu dosáhnout podobné sevřenosti formy jako u ostatních režijních počinů.

V roce 1969 dokončuje svůj několikaletý projekt PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA.

Pro kritický postoj ke stávajícím politickým poměrům musí odejít z FS Barrandov a je mu znemožněno působit nadále v kinematografické oblasti. Po podpisu dokumentu Charta 77 odchází na nátlak Státní bezpečnosti do NSR, kde se mu však nepodaří profesionálně se uplatnit. V roce 1983 se vrací do Prahy, kde o šest let později umírá.

Výběrová filmografie:

Režisér:

1963 Postava k podpírání (společně s Janem Schmidtem)

1965 Každý mladý muž

1969 Případ pro začínajícího kata

Scenárista:

1960 Hlídač dynamitu (r. Zdeněk Sirový)

1961 Černobílá Sylva (r. Jan Schmidt)

1964 Bláznova kronika (r. Karel Zeman)

1963 Ikarie XB1 (r. Jindřich Polák)

1965 Finský nůž (r. Zdeněk Sirový)

1965 Nikdo se nebude smát (r. Hynek Bočan)

1966 Konec srpna v hotelu Ozon (r. Jan Schmidt)

1967 Kinoautomat Člověk a jeho dům (režie Ján Roháč, Radúz Činčera, Vladimír Svitáček)

oooo O oooo

Pavel Juráček (2. srpna 1935 Příbram – 20. května 1989 Praha) byl český filmový režisér a scenárista, výrazný představitel české nové vlny 60. let. Byl signatářem Charty 77.

Narodil se roku 1935 v Příbrami. V letech 1953–1956 studoval žurnalistiku a češtinu na tehdejší Filologické fakultě Univerzity Karlovy, pověst „hýřila“ a bohéma však vedla k jeho vyloučení. Poté, v roce 1957 byl přijat ke studiu dramaturgie na FAMU (do roku 1961), kde studoval dramaturgii u profesora Františka Daniela a současně se už podílel na některých námětech či scénářích včetně Stropu Věry Chytilové. Úředně školu nedokončil, nastoupil do Filmového studia Barrandov, kde v letech 1962-1970 zastával funkci dramaturga. Natočil dva samostatné autorské filmy Každý mladý muž a Případ pro začínajícího kata, spolupracoval na snímcích Hynka Bočana, Karla Zemana či Jana Schmidta. Na počátku 70. let byl propuštěn z Barrandova, po podpisu Charty 77 vyslýchán StB a nakonec donucen k odchodu za prací do SRN (1977–1983). Ani tam, ani po návratu domů se mu však už na dřívější práci nepodařilo navázat. V květnu 1989 zemřel.

Wikipedie

oooo O oooo

Juráček psal scénáře pro jiné během pár týdnů. Jeho opus magnum Případ pro začínající kata připravované několik let jej málem zničilo: alkohol, koňské dávky fenmetrazinu (droga populární v 60. letech v bohémských kruzích s podobným účinkem jako pervitin), perfekcionismus, běsnivé noci (týdny) pochyb nad založenou stránkou v psacím stroji, aniž by udělal jediný úder, blouznivé propady mezi postavy, které mu doslova ožívaly pod rukama. Na konci faustovské urputnosti však zůstala jedna z perel československé kinematografie.

bozo.cz

oooo O oooo

Pavla Kreuzigerová

Soubor deníků, které si scénárista a režisér Pavel Juráček vedl v letech 1959-74, vydá téměř na tisíc stránek. Rozhodne-li se editor pro takto rozsáhlý výbor z textů jedné osoby, riskuje, že se čtenář bude nudit, případně se mu autor svou upovídaností pořádně zprotiví. Jan Lukeš, který vybíral z Juráčkových zápisků však tušil, že pozoruhodný sled zážitků a myšlenek, které si jejich pisatel v průběhu let zaznamenal, dokáže strhnout téměř každého.

Na prvních stránkách Deníku vstupujeme do osobního i profesního života velmi nadějného studenta scénáristiky na pražské FAMU. Od počátku je jasné, že máme tu čest s člověkem mimořádně inteligentním, který nad sebou i svým okolím důkladně přemýšlí (což však v závěru přeroste v poněkud patologickou snahu vše analyzovat a to ho odvede nejen od schopnosti skutečně tvořit, ale také skutečně žít). Už na začátku se také setkáváme s mnoha lidmi, kteří Pavla Juráčka ovlivní a budou ho provázet až do konce života. Velká část z nich se postupně stane slavnými osobnostmi, někteří budou mít podobně pohnutý osud jako on sám. Juráček je nezřídka zachycuje nemilosrdným objektivem neviditelné kamery. Ví, co si o kom myslet. A umí být ostrý.

Deníkové zápisky byly pro Juráčka, jak sám zmiňuje, terapií. Dokázal si díky nim tříbit své názory i tvůrčí postupy. Nesmírně zajímavé jsou proto pasáže, ve kterých přemýšlí o svých scénářích. Umožnil nám tak vstoupit přímo do vlastní „scénáristické kuchyně“ a tak spolu s ním můžeme promýšlet jednotlivé filmové scény nebo konstruovat příběh.

Nadějný umělec se však nenarodil právě do doby, která by takovým lidem přála. A tak se skrze dramatické zvraty jeho osudu po roce 1968 dostáváme k širším společensko-politickým souvislostem a jejich reflexi. Byl to právě Juráček společně s Antonínem Mášou, kdo jako jediní režiséři tzv. nové vlny v československém filmu neprošli politickými prověrkami na Barrandově. Události na počátku normalizace československé filmové tvorby jsou proto zachyceny opravdu zblízka a ponurá atmosféra počátku 70. let vystupuje z prostoru mezi řádky velmi živě. V souvislosti s nemožností investovat své tvůrčí schopnosti do skutečných projektů přichází bohužel i Juráčkova postupná destrukce osobnosti. Neschopnost soustředit se, paranoidní představy, ztráta umění rozlišovat podstatné od okrajového, ztráta motivace. Takové jsou závěrečné stránky posledního z jeho deníků.

Snem Pavla Juráčka bylo napsat velký román. Nikdy se k tomu nedostal. V denících však zaznamenal román vlastního života. Mimořádná literární úroveň, dramatický osud autora a vzácná schopnost jít pod povrch zdánlivě obyčejných událostí z něj učinily román skutečně čtivý.

[ Nejoblíbenější citát ] Příbram 22. srpna 1959

Jestliže po sobě přečtu to, co jsem právě napsal, skoro vždycky ustrnu úlekem. Deník je pro mne, kdybych ho chtěl ovšem číst, nejbližším důkazem nemohoucnosti. Raději jej nečtu. Nevracím se nikdy k předcházejícím stránkám, leda až po dvou třech letech, až když mohu to, co mi způsobuje trapné rozpaky omlouvat rozdílem let…….

Příbram 25. října 1959

….Vězím po krk ve scénářích a filmových námětech, a ty mě vlečou od literatury. Z počátku jsem nevěděl, že se musím bránit, a teď je skoro pozdě. Dříve nežli jsem se něčemu naučil, připravil mě film o všechno, co ve mně mířilo k pravé literatuře. Stal jsem se rozmnožovatelem filmových kammerspielů, polopravd, podlehl jsem stereotypnosti zápletek a běh života drobím do obrazů a scén…….

Praha 24. dubna 1962

…Na příklad Kundera, ten bude jednou slavný. Jenže je to posera, úzkostlivý maminčin mazánek, který se bojí funkcionářů jako čert kříže, který se nikdy nedovede rozhodnout…Vzít si hnědou nebo zelenou kravatu? Jít na oběd do Klášterní nebo do Moskvy? Zabývá se tím celé hodiny, radí se o tom, vyvrací jedno nebo druhé sobě a každému, koho se zeptá, a večer uvažuje, jestli neudělal chybu, když se nakonec přece jen rozhodl…..

18. března 1965

…Zítra mám uměleckou radu pro Každého mladého muže. Jestli to nezakáže HPS, budu letos točit svůj druhý film. A mám z toho moc veliký strach. Příliš jsem si zvykl na úspěch Postavy. Obešla celý svět a já se teď děsím představy, že mám do toho jít znovu. Předloni mě nikdo neznal, bylo to jednoduché, byl jsem bez odpovědnosti., nic by se nestalo, kdybych natočil sračku, avšak nyní mám stále v paměti záplavu chval a potlesků a článků, zástupy lidí, kteří mi gratulovali, fotografy blýskající na mne svými fialovými světly, novináře kladoucí mi ve všech jazycích stále stejné otázky…Mám strach. Mám strašný strach….

30. ledna 1970

…Po letošním srpnu bylo náhle jasné, že umělecké svazy budou brzy vyřízeny. Před dvacátým jsme si vzrušeně vykládali, že Husák zmoudřel a že se delegace spisovatelů od něho vrátila s nadějemi.

Pak vtrhli do ulic frajeři s vyhrnutými rukávy a bílými přílbami, tři dny řezali každého, kdo jim padl do rukou, a Husák najednou zapomněl na to, co řekl teprve před týdnem,

Umělecké svazy se rázem staly kontrarevolučními centry, Brůžek vydal v Rudém právu prohlášení Umění ano, ale bez tvůrčích svazů! A FITES se stal terčem, do něhož se počali strefovat den co den Jan Kliment a všichni ostatní. Vymysleli si přesně to, co by napadlo i většího vola! Svazy jsou ovládány hrstkou pravicově oportunních politických dobrodruhů…

26. července 1970

Všechno začíná znovu, ocitli jsme se opět v padesátých letech a není naděje na zázrak. Nikdy bych nevěřil, co je v Čechách kurev a zbabělců. Nemohu věřit svým očím, neboť charaktery a povahy, o nichž jsem dříve jenom čítal a s nimiž jsem se za celý život nesetkal, chodí náhle mezi námi. Svině, jež přes noc změnili barvu, lháři zapírající nos mezi očima, poserové, jež uhýbají při setkání pohledem, vyděšení pomyšlením, že by jim mohla být připomenuta jejich včerejší slova.

Pokouším se alespoň existovat. Dělat nemohu nic, jsem prašivý, stýkat se se mnou je nebezpečné, jsem nikdo a mám být rychle zapomenut. Já, Jirka Menzel, Honza Němec, Tonda Máša, Ester Krumbachová a dalších deset, dalších sto, dalších tisíc…..Jako v Rusku.

 [ Informace ] Juráček, Pavel: Deník (1959-1974). (Jazyk knihy: čeština) NFA, Praha, 2003 (Praha). ISBN: 80-7004-110-2.

PAVEL JURÁČEK (1935 - 1989)

Navzdory spoluautorství u námětů a scénářů několika úspěšných filmů ze šedesátých let bývají v souvislosti s

Pavlem Juráčkem zmiňovány především tři tituly, jejichž konečnou podobu ovlivnil také jako režisér. Ostatně právěJuráčkovy pochybnosti o možnostech jiného tvůrce zinscenovat adekvátním způsobem původní záměr autorascénáře byly důvodem, proč se rozhodl v některých případechsám přistoupit k praktické realizaci. V dějinách světovékinematografie nalezneme několik režisérů (např. Jean Vigo),jejichž skromná filmografie,

co se počtu titulů týká, na sebe strhává trvalou pozornost intenzitou „zhmotnění“ svébytného filmového světaa originalitou uměleckého stylu. Pavel Juráček bezesporu do této skupiny filmařů patří, a to především zásluhou

středometrážní POSTAVY K PODPÍRÁNÍ (režírované společně s Janem Schmidtem) a svého vrcholného díla – PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHOKATA.

Přijetí na obor scenáristiky a dramaturgie pražské FAMU v roce 1957 bylo už druhým Juráčkovým pokusem o vysokoškolská studia, kterému předcházelo vyhoštění z filologické fakulty (obory žurnalistika a český jazyk) a následné zhruba roční působení ve funkci redaktora Vesnických novin Nymburska. V květnu 1961, ještě jako student (FAMU nikdy formálně nedokončil), získává post dramaturga v jedné z barrandovských tvůrčích skupin. Scenáristicky  spolupracuje jak se staršími, už úspěšnými režiséry (Jindřich Polák, Karel Zeman), tak s filmaři nastupující generace – představiteli tzv. české nové vlny (Jan Schmidt, Hynek Bočan, Věra Chytilová).

Pro zahraniční odbornou veřejnost se stává jednou z nejoriginálnějších osobností mladého českého filmu

díky POSTAVĚ K PODPÍRÁNÍ, groteskně absurdnímu příběhu popisujícímu marné úsilí hlavního hrdinydostát své povinnosti a vrátit kočku do již neexistující půjčovny.

V povídkovém filmu KAŽDÝ MLADÝ MUŽ z vojenského prostředí Juráček sice znovu potvrzuje cit a postřeh pro komické paradoxy mezilidských vztahů či „soužití“ jednotlivce a odosobněného systému, ale nedaří se mu dosáhnout podobné sevřenosti formy jako u ostatních režijních počinů.

V roce 1969 dokončuje svůj několikaletý projekt PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA.

Pro kritický postoj ke stávajícím politickým poměrům musí odejít z FS Barrandov a jemu znemožněno působit nadále v kinematografické oblasti. Po podpisu dokumentu Charta 77 odchází na nátlak Státní bezpečnosti do NSR, kde se mu však nepodaří profesionálně se uplatnit. V roce 1983 se vrací do Prahy, kde o šest let později

umírá.

Filmografie:

Režisér:

1963 Postava k podpírání (společně s Janem Schmidtem)

1965 Každý mladý muž

1969 Případ pro začínajícího kata

Scenárista (výběrově):

1960 Hlídač dynamitu (r. Zdeněk Sirový)

1961 Černobílá Sylva (r. Jan Schmidt)

1964 Bláznova kronika (r. Karel Zeman)

1963 Ikarie XB1 (r. Jindřich Polák)

1965 Finský nůž (r. Zdeněk Sirový)

1965 Nikdo se nebude smát (r. Hynek Bočan)

1966 Konec srpna v hotelu Ozon (r. Jan Schmidt)

1967 Kinoautomat Člověk a jeho dům (režie Ján Roháč, Radúz Činčera, Vladimír Svitáček)

PAVEL JURÁČEK (1935 - 1989)

Navzdory spoluautorství u námětů a scénářů několika úspěšných filmů ze šedesátých let bývají v souvislosti s

Pavlem Juráčkem zmiňovány především tři tituly, jejichž konečnou podobu ovlivnil také jako režisér. Ostatně právěJuráčkovy pochybnosti o možnostech jiného tvůrce zinscenovat adekvátním způsobem původní záměr autorascénáře byly důvodem, proč se rozhodl v některých případechsám přistoupit k praktické realizaci. V dějinách světovékinematografie nalezneme několik režisérů (např. Jean Vigo),jejichž skromná filmografie,

co se počtu titulů týká, na sebe strhává trvalou pozornost intenzitou „zhmotnění“ svébytného filmového světaa originalitou uměleckého stylu. Pavel Juráček bezesporu do této skupiny filmařů patří, a to především zásluhou

středometrážní POSTAVY K PODPÍRÁNÍ (režírované společně s Janem Schmidtem) a svého vrcholného díla – PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHOKATA.

Přijetí na obor scenáristiky a dramaturgie pražské FAMU v roce 1957 bylo už druhým Juráčkovým pokusem o vysokoškolská studia, kterému předcházelo vyhoštění z filologické fakulty (obory žurnalistika a český jazyk) a následné zhruba roční působení ve funkci redaktora Vesnických novin Nymburska. V květnu 1961, ještě jako student (FAMU nikdy formálně nedokončil), získává post dramaturga v jedné z barrandovských tvůrčích skupin. Scenáristicky  spolupracuje jak se staršími, už úspěšnými režiséry (Jindřich Polák, Karel Zeman), tak s filmaři nastupující generace – představiteli tzv. české nové vlny (Jan Schmidt, Hynek Bočan, Věra Chytilová).

Pro zahraniční odbornou veřejnost se stává jednou z nejoriginálnějších osobností mladého českého filmu

díky POSTAVĚ K PODPÍRÁNÍ, groteskně absurdnímu příběhu popisujícímu marné úsilí hlavního hrdinydostát své povinnosti a vrátit kočku do již neexistující půjčovny.

V povídkovém filmu KAŽDÝ MLADÝ MUŽ z vojenského prostředí Juráček sice znovu potvrzuje cit a postřeh pro komické paradoxy mezilidských vztahů či „soužití“ jednotlivce a odosobněného systému, ale nedaří se mu dosáhnout podobné sevřenosti formy jako u ostatních režijních počinů.

V roce 1969 dokončuje svůj několikaletý projekt PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA.

Pro kritický postoj ke stávajícím politickým poměrům musí odejít z FS Barrandov a jemu znemožněno působit nadále v kinematografické oblasti. Po podpisu dokumentu Charta 77 odchází na nátlak Státní bezpečnosti do NSR, kde se mu však nepodaří profesionálně se uplatnit. V roce 1983 se vrací do Prahy, kde o šest let později umírá.