Slavičín

Juraj Herz

* nar. 4.9.1934

Kežmarok, Československo

Biografie

Režisér, scénárista a herec Juraj Herz se narodil 4. září 1934 ve slovenském Kežmaroku. Ke konci války byl spolu s rodiči deportován do koncentračního tábora. Po válce studoval na bratislavské Střední uměleckoprůmyslové škole fotografii a po ní na loutkářské fakultě DAMU režii a herectví. Poté spolupracoval jako režisér a herec s divadlem Semafor. Do menších úloh byl obsazován i ve filmech a brzy začal pracovat na Barrandově také jako asistent režie a pomocný režisér, mimo jiné na filmu Obchod na korze režisérské dvojice Ján Kadár - Elmar Klos.

Jako samostatný režisér debutoval roku 1965 středometrážním snímkem Sběrné surovosti podle povídky Bohumila Hrabala. V následujících letech bylo zřejmé, že do naší kinematografie vstoupil talentovaný originální tvůrce, který se se stejnou jistotou a elegancí pohybuje na poli psychologického dramatu (Znamení Raka, Petrolejové lampy), komedie (Kulhavý ďábel, Holky z porcelánu), tragické grotesky (Spalovač mrtvol), hororu (Upír z Feratu), stylizovaného romantického příběhu (Morgiana) a v neposlední řadě i působivé pohádky s tajemnou atmosférou (Panna a netvor, Deváté srdce, Přezůvky štěstí). Jeho filmy se vedle žánrové různorodosti vždy vyznačovaly smyslem pro budování napětí, ale také smyslem pro humor (často černý), mimořádná pozornost byla věnována výtvarně stylizované stránce obrazu i promyšlenému výběru a vedení herců.

Juraj Herz ve své znamenité a úspěšné sérii filmů pokračoval také po roce 1987, kdy emigroval do NSR. Dále natáčel klasické i moderní filmové pohádky (Žabí princ, Hloupá Augustina, Císařovy nové šaty), více se věnoval tvorbě dokumentárních TV filmů i seriálů pro různé televizní společnosti v Německu, Rakousku, Francii i USA. Od začátku devadesátých let střídavě točí v České republice a v zahraničí filmy i dokumenty, inscenace a seriály, působí jako divadelní režisér v činohře i v opeře. Za vlastní filmovou tvorbu získal řadu domácích i mezinárodních ocenění, včetně velkých cen na festivalech v Karlových Varech, v Monte Carlu, v Chicagu aj. Vedle toho byl vyznamenán Velkou cenou bavorské televize a Státní cenou Bavorska.

Zdroj: katalog 44. MFF pro děti a mládež Zlín 2004

oooo O oooo

Režijní filmografie

2010 Habermannův mlýn

2009 T.M.A.

2008 Dívka a kouzelník (TV film)

2006 Záhada starého talismanu

2005 Miluj bližního svého (TV film)

2004 Černí baroni (TV seriál)

Tajné sny (TV film)

2001 Černí andělé (TV seriál)

Experiment (TV film)

Politik a herečka (TV film)

1996 Maigret a hlava muže (TV film)

Maigret tend un piege (TV film)

Passage

1993 Císařovy nové šaty

Hloupá Augustina

1991 Drahtseilbahn, Die (TV seriál)

Wolfgang A. Mozart (TV seriál)

Žabí princ

1988 August '39 (TV seriál)

Liebe ist stärker als der Tod (TV film)

1987 Gagman (TV seriál)

1986 Kouzelné galoše

1985 Zastihla mě noc

1984 Sladké starosti

1983 Straka v hrsti

1981 Buldoci a třešně

Upír z Feratu

1979 Křehké vztahy

1978 Deváté srdce

Panna a netvor

1976 Den pro mou lásku

1975 Holka na zabití

1974 Holky z porcelánu

1973 Toulavý Engelbert (TV film)

1972 Dotek motýla (TV film)

Morgiana

Pekař Vilém a sličná Naďa (TV film)

1971 Petrolejové lampy

1970 Noční můry (TV film)

1969 Sladké hry minulého léta (TV film)

1968 Kulhavý ďábel

Spalovač mrtvol

1966 Znamení Raka

1965 Sběrné surovosti

oooo O oooo

JURAJ HERZ - filmový režisér, scenárista a herec. Vystudoval fotografii na bratislavské Uměleckoprůmyslové škole (1950–1954), poté divadelní režii a herectví na pražské DAMU (absolvoval v roce 1958). V letech 1960–1961 spolupracoval jako herec a režisér s divadlem Semafor a jako herec hostoval v Alhambře v programu divadla Bukola. V roce 1961 se stal pracovníkem Filmového studia Barrandov. Začínal jako asistent Zbyňka Brynycha (Transport z ráje) a pomocný režisér dvojice Ján Kadár a Elmar Klos (Obžalovaný, Obchod na korze). Jako samostatný režisér debutoval v roce 1965 středometrážním snímkem podle povídky Bohumila Hrabala Sběrné surovosti, jeho prvním celovečerním filmem je psychologické kriminální drama Znamení Raka (1966).

Své nejlepší filmy natočil na přelomu 60. a 70. let (Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy, Morgiana). V 70. a 80. letech byl nucen přizpůsobit se do značné míry "požadavkům doby", nicméně jeho tvorba širokého žánrového rozsahu většinou neklesla pod hranici vysoké kvality a byla oceněna na řadě festivalů. Uznání si získal především vynikajícími adaptacemi literárních děl. Určitý únik hledal v pohádkovém žánru (Deváté srdce, Panna a netvor), v němž mohl uplatnit zálibu v hororovém ladění svých filmů. Často pracoval i pro televizi, pro kterou natočil např. turgeněvovský příběh Dotek motýla (1973) či pokus o muzikál na středověké motivy Toulavý Engelbert (1973). Jeho nejvýznamnějším televizním filmem se staly Sladké hry minulého léta (1969), které byly uvedeny i v kinech. Díky své výrazné fyziognomii byl Herz často využíván jako herec vedlejších či epizodních rolí. V 80. letech odešel do Německa, v 90. letech natočil několik filmů v česko-německé koprodukci. Jeho manželkou je herečka Tereza Pokorná.

Vybraná filmografie (režie, není-li uvedeno jinak): středometrážní snímek podle povídky Bohumila Hrabala Sběrné surovosti (1965, + spol. na scénáři), kriminální psychologické drama z nemocničního prostředí podle Hany Bělohradské Znamení Raka (1966, + spol. na scénáři), lyrická hudební komedie o lásce a manželství Kulhavý ďábel (1968, + spol. na scénáři, herec v hlavní roli), mistrovská hororová tragikomedie podle novely Ladislava Fukse s vynikajícím Rudolfem Hrušínským v hlavní roli Spalovač mrtvol (1968, + spol. na scénáři; Trilobit 1968 za režii a za kameru), televizní poetická hříčka podle povídky Guy de Maupassanta Muška pod názvem Sladké hry minulého léta (1969, Hlavní cena Zlatá nymfa na MFF v Monte Carlu), vynikající adaptace románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (1971, + spol. na scénáři), drama na motivy novely Alexandra Grina Morgiana (1972, + spol. na scénáři; Zlatý Hugo na MFF v Chicagu; v obou filmech podala vynikající výkon Iva Janžurová), komedie z pracovního prostředí Holky z porcelánu (1974), detektivní komedie Holka na zabití (1975, + herec), křehký psychologický příběh mladého manželství Den pro mou lásku (1976), temně laděné pohádky Deváté srdce (1978) a Panna a netvor (1978, + spol. na scénáři), psychologický snímek Křehké vztahy (1979, + spol. na scénáři), bláznivá mafiánská komedie Buldoci a třešně (1981, + spol. na scénáři, herec), sci-fi horor podle námětu Josefa Nesvadby Upír z Feratu (1981, + spol. na scénáři, herec), rockové podobenství na motivy středověkých satir s hudbou Michaela Kocába Straka v hrsti (1983/1988, + spol. na scénáři; snímek se točil v roce 1983, do videodistribuce byl uvolněn v roce 1989, do kin v roce 1991), situační komedie Sladké starosti (1984), snímek inspirovaný osudem novinářky Jožky Jabůrkové Zastihla mě noc (1985, + spol. na scénáři), pohádka Přezůvky štěstí (1986), pohádka Žabí král (1990), moderní komediální pohádka z cirkusového prostředí Hloupá Augustina (1993, + spol. na scénáři, herec), koprodukční pohádka podle H.Ch.Andersena Císařovy nové šaty (1994, + herec), černá groteska na motivy stejnojmenné novely Karla Pecky Pasáž (1996), T.M.A. (2009).

oooo O oooo

Juraj Herz - Martina Hudečková

17. 9. 2010

otec dokumentaristy Michala Herze(*1960), a manžel herečky Terezy Pokorné. Pochází z rodiny lékárníka a na sklonku války byl s rodiči deportován do koncentračního tábora.

Vystudoval fotografii na bratislavské Střední uměleckoprůmyslové škole a pak absolvoval režii a herectví na loukářské katedře DAMU.

Začátkem 60. let pracoval jako režisér a herec v divadle Semafor a dalších malých divadel v Praze. Roku 1961 se stal zaměstnancem FSB, kde začínal jako asistent režie.

Samostatně debutoval filmem Sběrné suroviny podle povídky Bohumi Hrabala. Další režie: Znamení raka, Petrolejové lampy, Den pro mou lásku, Křehké vztahy, Kuiltavý ďábel, Spalovač mrtvol, Upír z Feratu, Deváté srdce, Panna a netvor Přezůvky štěstí.

Jeho svéráznou tvář s uhradčivým pohledem využívali jaho film.kolegové  do epizodních rolí padouchů a exotických typů. Filomy: Každá koruna dobrá, Limonádový Joe aneb Koňská opera Transport z ráje, Obchod na korze, Dýmky.

Svůj osobitý rukopis si zachoval i po emigraci do SRN, kde vedle pohádek, režíroval i pro televizi dokumentární filmy a seriály. Od začátku 90. let střídavě působí v České republice a zahraničí a svou režijní profesi dělí mezi film a divadlo.

Zdroj: M.Fikejz:Český film

oooo O oooo

Novomanželé i po 22 letech.

25.1. 2008,

I cizinci, který by Terezu a Juraje viděl pospolu poprvé, by muselo být jasné, že tihle dva k sobě patří - a ne jako otec a dcera, ale coby přátelé, milenci, kolegové...

Povězte mi, jaké je to být s někým dvaadvacet let?

Juraj: Je to krátká doba.

Krátká?

Juraj: Podle toho, s kým jste. Když jste s někým dvě hodiny, může to být šíleně dlouhá doba, ale když jste s Terezkou dvaadvacet let, najednou máte pocit, že to rychle uběhlo.

Tereza: Zní to divně a hodně lidí to nemůže pochopit, ale my skutečně nestíháme. Nestíháme si všechno říct. Máme jen jeden problém, a to když ve společnosti něco vyprávíme, jdou nám myšlenky stejným směrem, povídáme naprosto totožné věci.

Juraj: I když jsme daleko od sebe, Tereza se baví v jednom koutě a já v jiném, ale oba vyprávíme to samé. Přátelé už si na to zvykli.

Tereza: Když má člověk štěstí, potká toho pravého a pozná ho, což je důležité, je jedno, kolik jste spolu let, stejně čas pořád nestačí.

Juraj: K tomu vám řeknu příklad: Můj otec se seznámil se svojí ženou, mojí mámou. Jí bylo šestnáct, jemu sedmnáct a do smrti se drželi za ruce, byli spolu dvacet čtyři hodin denně, otec byl lékárník a máma se naučila být jeho laborantkou.

Nepřijde mi zvláštní, že naši prarodiče a praprarodiče spolu žili a byli padesát šedesát let, ale v dnešní době, kdy se alespoň v Praze rozvádí skoro každé druhé manželství, si myslím, že je něco takového malý zázrak.

Tereza: Myslím, že to opravdu není běžné. Třeba jde jen o to, jak si lidé definují lásku - existuje několik druhů a vrstev, a když se to náhodou povede a spojí se všechny dohromady, stane se zázrak a vše funguje.

Říká se, že taková ta prvotní echt zamilovanost trvá přibližně tři čtyři měsíce.

Tereza: Jak u koho. U nás to má vlny...

Juraj: ...ale vždycky se to vrací.

Tereza: Nemyslím vlny do stereotypu. Ale po dvaadvaceti letech už člověk neskočí na pět hodin do peří...

Jak byste tedy definovali to, co k sobě cítíte?

Tereza: Jako lásku. Jednoznačně.

Juraj: Tereza je část mě a já jsem zase část Terezy a bez těch dvou částí není celek a nemohli bychom existovat. Nebo já určitě ne, abych nemluvil za Terezku.

Dokážete ještě jeden druhého překvapit?

Tereza: Bez toho by to nešlo. Juraj mě občas dovádí k pláči - jako například, když mi dá kazetu s muzikou a řekne: „Postav tanec, ale potřebuju, aby se lidé smáli, nejméně dva potlesky na otevřené scéně,“ takže já sedím doma, brečím, potom si otevřu jednu z Jurajových oblíbených whisky, něco vytvořím a kupodivu to funguje. Říkám si totiž, že ho přece nemůžu zklamat. Ale někdy je to překvapování děsný nervák.

Juraj: Na Terezku se můžu absolutně spolehnout.

Tereza: Když si lidé vzájemně věří a nechtějí soutěžit a konkurovat si, tak to funguje. Když se Juraj rozhodl, že budu jeho pravou rukou u filmu, prostě mě hodil do vody a plav. Nechal mě inscenovat části filmu samotnou.

Juraj: Protože jsem důvěřoval, že to udělá. A udělala to výborně. Hned při prvním filmu přišla francouzská producentka a Terezky se zeptala, jestli nechce točit sama.

Tereza: Je to láska a důvěra a ono to pak přechází i do práce a všeho ostatního, co se vztahem dvou lidí souvisí. My všichni se často potýkáme s jakýmisi pravidly, která nám rodiče v dobré víře nandali do hlavy, stejně jako to udělali i jejich rodiče, a pak také s pravidly společnosti, ve které žijeme. A pokud se jimi někdo snaží řídit do detailu, myslím, že nemůže být šťastný, protože každý člověk je jiný a má jiné priority. Pravidla jsou diktována - ať už to bylo ve středověku církví (což přetrvává), či kýmkoliv -, aby ovládala lidi. Proč by nemohl být muž o dost starší než žena, nebo naopak, nebo žít žena se ženou a muž si vzít muže? Jakým právem o tom někdo chce rozhodovat? Vždy mě znova překvapuje, s jakým sebevědomím si někteří lidé berou právo soudit a chtějí tak rozhodovat o životním osudu druhých.

Podle psychologů přichází první dvě krize vztahu po třech a sedmi letech.

Juraj: Přišla?

Tereza: Ne. To my jsme neměli čas, budovali jsme nový domov v Německu.

Jaké to je, prožívat společné všednodny?

Juraj: Máme dost velký byt, takže Tereza má svůj kout, kde píše, má svůj svět, do kterého já moc nevnikám, protože je takový esoterický. Já mám zase svůj svět hluboce věřící, až militantně-ateistický.

Tereza: Pracujeme, pak si o tom povídáme, máme dceru, o kterou se staráme, jdeme s kamarády do hospody, nebo vaříme u někoho z nás, jdeme do kina, nebo si pouštíme filmy doma, protože Juraj filmy sbírá a milujeme je. A pak máme každý svou chvíli. Já si moc ráda čtu a Juraj si dělá svoje počítačové věci, a pak si zase povídáme a…

Nikdy za těch dvaadvacet let jste necítili potřebu být jeden dva týdny jeden bez druhého?

Juraj: Tereza spíš než já.

Tereza: Ne, já nemám potřebu být bez Juraje. Ale miluju Paříž a Juraj ji zase moc rád nemá, i když tam několikrát točil, a tak se tam jedu občas toulat bez něj. Mám skvělou přítelkyni, Jurajovu EX. Jednou se mě zeptala, jestli bych s ní nejela na Ibizu. Říkala jsem si, že je možná po dvaceti letech manželství čas odjet sama. A Jurajek byl nadšen, neboť moře na rozdíl ode mě moc nemiluje, a věděl, že se budeme mít skvěle, protože nás obě dobře zná. Bylo to naprosto úžasné! Má první dovolená úplně bez starostí. Ne že by s Jurajem a Annelie byly dovolené se starostmi, ale já pořád přemýšlím, jestli už nebylo moc moře a neměli bychom jít do nějaké hospůdky a jestli jsou nakrémovaní a... Važme si tedy přítelkyň svých lásek, protože s nimi určitě máme něco společného, a můžete tím pádem spolu prožít skvělé věci!

A vy, Juraji, jezdíte také na výlety bez Terezky?

Juraj: Ne, protože jsem rád u počítače a ten nemůžu vzít s sebou. Laptop nemám rád, a tak musím zůstat tady. Ale jezdil jsem sám na natáčení. Od té doby, co dcera začala chodit do školy, Terezka musela zůstat s ní. Teď už je devatenáctiletá slečna.

Tereza: Juraj slíbil mojí babičce, že mi ukáže svět, a proto jsme i odešli z Čech. Hodně jsme cestovali. Já si zamilovala Paříž a Juraj Las Vegas.

Vy nemáte ráda Vegas?

Tereza: Ale jo. Když měl Juraj hodně práce, dohodli jsme se, že vybere cíl dovolené bez nás dvou. Zvolil Vegas, pomyslila jsem si, že to je konec, on chce bydlet v hotelu MGM a tam jsou i palmy umělé. Annelie prohlásila, že pojede raději na šermířské soustředění. My jsme tam poblíž dvakrát točili, a tak jsme to tam znali. Mezitím se ale Vegas změnilo, všechny dětské atrakce zmizely a vystřídaly je bazény a živé palmy. Takže jsem ležela pod stromem, četla si a bylo mi prima. Faktem je, že když jsme jeli asi po třech dnech taxíkem, ptal se nás řidič, jak dlouho už tam jsme. Když jsme mu sdělili délku našeho pobytu, začal kroutit hlavou a s lehkým nádechem despektu pravil: „Čtrnáct dní ve Vegas?“ Lidé tam opravdu jezdí tak na tři dny, ale už se nedá tolik vyhrát.

Proč se tam už nedá vyhrát?

Juraj: Já tam zažil dvakrát podraz. Jak lidé jezdí většinou na ty tři dny, provozovatelé a majitelé heren žijí v domnění, že se tam návštěvníci velmi rychle mění. Třeba se najednou ozve: „Vyhrál jsem milion tři sta tisíc!“ Všichni se kolem toho „šťastlivce“ seběhnou, protože Američané nezávidějí, gratulují mu, přijde jeho přítelkyně, obejme ho, přijdou úředníci, vyplňují šek... Přejde pět dní a já slyším: „Milion sto padesát tisíc!“ A vyhrál ten stejný pán. Stejný tlustý muž mu přijde gratulovat, stejná přítelkyně ho obejme, stejní úředníci přijdou vyplňovat šek. Aha, volavka! Tak to já nehraju.

Tereza: To je vlastně největší filmová dekorace se spoustou zábavy a mámení.

Umělý svět...

Juraj: Já nemám rád přírodu, nemám rád vodu, nemám rád les, mám deprese ve sněhu, ale tam jsou hotely, ve kterých jsou celé ulice, kde každých dvacet minut vychází slunce, ale jsou air condition. Za dalších dvacet minut slunce zase zapadá a v kavárně sedíte jako v podvečer.

Tereza: To je strašný! (smích)

Juraj: Je to skvělé! A navíc jsou tam výborné restauranty.

Tereza: Když jsme tam byli poprvé, naše dcera byla malá, a nesměla zůstat stát déle než pět minut u žádného z automatů, které jsou ovšem úplně všude. Hned totiž přišli pánové ve smokinku a požádali nás, abychom odešli do ballrooms určených pro děti. Tam sice nešlo o hazard, ale hrálo se stejně. Kvůli plyšákům, které jsme tam spolu vyhrály, jsme museli koupit nový kufr.

Juraj: To bylo ještě v době, kdy Las Vegas mělo fungovat jako zábava pro celou rodinu.

Tereza: Jednou Juraj vyhrál - sedm set dolarů. Koupili jsme lístky na různá show, jenže on tu částku druhý den zase prohrál. Šly jsme s obrovským plyšákem k výtahu a vidíme Juraje, jak stojí naštvaný u baru: „Jak jsi mě mohla nechat prohrát všechny peníze!“ vynadal mi. Pak si koupil knížku Jak vyhrát v Las Vegas a vše dostal zpátky.

A vyhrál jste opravdu kvůli té knížce?

Juraj: Ano, díky té knížce.

Tereza: Juraj totiž miluje návody.

Juraj: Základní věc: člověk musí vědět, kolik je ochoten prohrát. To má v jedné kapse. Všechny výhry dělí na dvě půlky. Jednu čast dá do jedné kapsy, které se nedotkne, a druhou do kapsy na hraní. Pak hraje tak dlouho, dokud není ta kapsa, kde jsou peníze, které je ochoten prohrát, prázdná. Ale v té druhé kapse je pořád víc, než do hry vložil. Ruletu jsem zkoušel nejdřív doma a zjistil jsem, že Američané mají jednu maličkost, co tady v Evropě není. Tady je jedna nula. V Americe jsou nuly hned dvě. A ta druhá je tak rozhodující, že si nedovedete představit, kolik takhle vydělají víc.

Vraťme se ale k mužům a ženám. Poslední dobou se pořád tvrdí, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.

Tereza: Teď si to všichni čtou. Já si myslím, že je ideální, když je každý trochu žena z Venuše a muž z Marsu a má to v sobě správně namíchané.

Juraj: Pro mě jako ateistu neznamená ani Venuše, ani Mars nic, co by mě mohlo ovlivnit. Mě ovlivnili moji rodiče a jejich geny.

Vy jste ale velmi racionální!

Tereza: On je velmi racionální, ale když ho něco bolí, tak přijde požádat o pomoc, ale hlavně že tomu nevěří. (smích).

Juraji, když milujete ty návody, máte nějaký návod na to, jak vycházet se ženou?

Tereza: Ono se to řídí samo... A já si už netroufnu dávat nikomu nějaké návody. Dobře si pamatuji, jak jsme se kdysi sešli v restauraci s Karlem Svobodou a Vendulkou a oni se nás ptali, jaké to je v manželství s velkým věkovým rozdílem, že jejich kamarádi mají řeči, že to nemůže fungovat.

Co jste jim řekli?

Tereza: Že je to báječné! Ale člověk nemá takové věci říkat, protože každá bytost je jiná a všechno má jiný background. Když jsem se do Juraje zamilovala, nevnímala jsem žádný věkový rozdíl, ani mě nenapadlo nad tím přemýšlet. Už se bojím rozdávat rady, protože pak nesete odpovědnost za jiné životy. Recept je vlastně jenom mít otevřené oči a srdce a poznat toho pravého, ať odpovídá, nebo neodpovídá něčím představám.

Myslím, že nad láskou a nad vztahy lidé zbytečně moc přemýšlí a kalkulují. Často hledají ideál, který vlastně ani neodpovídá jejich vnitřnímu ideálu. Když mě Juraj obsadil do naší první společné pohádky, Galošů štěstí, měla jsem kolem sebe vysoké, černovlasé, mladé sportovní muže, i můj partner byl takový. Když jsem kamarádce říkala, že budu točit s Jurajem, zasnila se: „Toho až poznáš, tak se zblázníš, je neuvěřitelně charismatický!“ „Ty ses zbláznila, není můj typ!“ „Upozorňuju tě, že jsi v životě takového mužského nepotkala!“

Ano, měla pravdu. Nejsou pravidla. Není nic. Člověk nemá přemýšlet a má se nechat vézt. Pamatuji si, že v době, kdy jsem měla všechno včetně popularity, hereckých a tančení sólových rolí, přišel moment, když jsem si řekla, že bych tohle všechno dala za to, kdyby přišel ten pravý. Vždycky jsem věděla, že pro mě je láska a vztah na prvním místě. A on přišel. Tak jsem zbalila kufry a šla s ním začít nový život. Chtěli jsme, aby se naše dítě narodilo ve svobodné zemi.

Terezko, co na to vlastně říkali vaši rodiče?

Tereza: Tatínek měl dva měsíce chřipku a nevycházel z pokoje a maminka se zhroutila a zhubla patnáct kilo. Takže potom byla úplně spokojená.

Juraj: Byl jsem tenkrát ženatý, se špatnou pověstí, o šestadvacet let starší.

Tereza: Na začátku jsme se setkávali s takovými reakcemi, že já jsem začínající herečka, která si chytla režiséra, protože je bohatý, což bylo ovšem úsměvné! Já totiž byla sólistkou baletu a herečkou jsem se stala, protože jsem po svém prvním filmu dostávala další a další nabídky na plátně i pražských jevištích a byla to pro mě krásná zábava. Vydělávala jsem v té době podstatně víc než Juraj, měla svůj byteček a on se ke mně přistěhoval s jedním kufrem. Lidi to zkrátka viděli tak, jak chtěli.

(Připravila: Pavla Hodková, Harper's Bazaar)