Slavičín

Jean-Luc Godard: U konce s dechem
Tomáš V. Odaha
Vynecháme-li ze snímku francouzského filmové revolucionáře, ne-li rebela, Jeana-Luca Godarda, U konce s dechem, vlastní příběh, který je pro film ostatně pouhou kulisou, odhalíme filmový skvost, jež nejenže stojí za revolucí, která byla koncem 50. let odstartovala francouzskou, a potažmo i evropskou, Novou vlnu, ale získáme i snímek, jež jak už pro osobnost samotného režiséra Jeana-Luca Godarda, de facto absenci filmové scénáře, což dalo herecké dvojici, Jeanovi-Paulu Belmondovi a Jeane Sebergové do té doby neuvěřitelnou hereckou volnost, kdy v dlouhých až několikaminutových improvizacích ztvárnili to, o co usilovaly celé filmové generace - tj. život, lásku i zradu, to vše s necenzurovaným vnitřním nábojem, který z filmové plátna teče v podobě hmatatelného fluida.Jean-Luc Godard: U konce s dechem
Osudem Jeana-Paula Belmonda bylo stát se jedním z nejcharismatičtějších filmových herců, čemuž bylo bohužel podřízeno zcela vše a při výčtu dobrých Belmondových filmů zůstaneme asi právě jen u tohoto, co do příležitosti hlavní role, prvního v pořadí tak, že právě teprve v kontextu U konce s dechem lze teprve prohlédnout, jak moc Belmondo talentovaný herec je a jak moc byl jeho talent zabit. Ostatně totéž byť s cynickým podtextem lze říci i o krásné Jean Sebergové, (její život byl ukončen předčasně na samém vrcholu filmové dráhy), která s Belmondem vytvořila nejen zcela jednu z nejromantičtějších filmových mileneckých párů, ale byla mu i náležitou hereckou partnerkou, která s ním dokázala rezonovat i v těch nejobtížnějších plně improvizovaných scénách.
Nicméně U konce s dechem je především exhibice Jeana-Luca Godarda, který nejenže porušil veškeré dosavadní filmové zákony s absencí scénáře, kdy jsou bez přípravy improvizovány i role statistů a neherců; dynamickou kamerou - celý film natočil Raoul Coutard pouze ruční kamerou; střihem, jež narozdíl od běžného postupu, kdy jsou do jednoho celku spojovány nesourodé záběry kamery, Godard a Decugisová postupují zcela opačně a na části rozstřihávají souvislé záběry jedné kamery, nenávratně rozbil na kusy doposud nemyslitelné.Jean-Luc Godard: U konce s dechemAvšak vynechal-li jsem v úvodu jakékoliv líčení vlastního příběhu tak, aby byl dán maximální prostor k osvětlení příčin, proč se snímek U konce s dechem stal jedním z nejdůležitějších filmů evropské kinematografie, nelze se nyní nepozastavit alespoň nad vlastním smyslem, který lze položit někam mezi život tady a teď, neomezenou svobodu a neodvratnou smrt, po které ruku v ruce s nezničitelným entuziasmem hlavní hrdina touží, protože bere buď vše nebo nic. A v okamžiku, kdy mu jeho milenka oznámí, že jej udala policii, aby tak sama sobě dokázala, že jej nemiluje, je u konce se svým dechem.
Čekáte-li pak od závěrečné scény, kdy postřelený Michel Poiccard vrávoravě běží ulicí, aby na jejím konci padl k zemi, jakoukoliv sentimentalitu, budete zklamáni, protože pro lacinou hru na divákovi city zde není místa.

BELMONDO Jean-Paul

¬ 9. dubna 1933 - Neuilly-sur-Seine, Paříž (Francie)

Jeho otec Paul Belmondo, původem Sicilan, byl sochařem a matka se vzdala kvůli rodině malířských ambicí. Starší bratr Alain se stal ředitelem produkční firmy a sestra Muriel se prosadila jako tanečnice. V mládí se věnoval spíš různým sportům, zvláště vynikal v boxu. V šestnácti letech se nakazil tuberkulózou, a když se vrátil z ročního léčebného pobytu v Cantalském pohoří, byl rozhodnutý stát se hercem. Od počátku 50. let působil v různých divadelních zájezdových souborech, ale vystupoval také v divadle Marigny. Po přípravném hereckém kursu u Raymonda Girarda byl roku 1952 přijat na pařížskou Konzervatoř, kde pak čtyři roky studoval ve třídě Pierra Duxe. První výrazný jevištní úspěch zaznamenal teprve v roce 1957 na jevišti pařížského Théâtre Athenée úlohou Petruccia v Shakespearově komedii Zkrocení zlé ženy. Před filmovou kamerou začínal epizodními rolemi, než ho objevil mladý filmový kritik a začínající filmař Jean-Luc Godard, který ho obsadil do krátkého snímku o rozchodu milenecké dvojice Charlotte et son jules (1958, Charlotta a její kluk). Godarda však Belmondův přirozený civilní projev zaujal natolik, že mu svěřil ústřední party také ve třech celovečerních filmech, jež patří ke stěžejním dílům nové vlny a oběma umělcům přinesly mezinárodní slávu a uznání. Aniž se musel pokoušet o hlubší psychologickou charakteristiku, nastínil Belmondo postavy sebevědomých a svobodomyslných mladíků, osaměle revoltujících proti konvencím měšťácké morálky s bezprostřední přesvědčivostí a impulzivní živelností: bývalý obchodník s auty, zloděj, vrah a sebevrah Michel Poiccard v kultovním snímku U konce s dechem; potenciální milenec Alfred v komedii o manželském trojúhelníku Žena je žena; nezaměstnaný Ferdinand Griffon, prchající se svou milenkou (A. Karinová) před policií a dvěma gangsterskými bandami, ve volném filmovém zpracování románu Lionela Whitea Bláznivý Petříček. Posměšným pohledem, jaký se zračil v jeho pohublé tváří s výraznými rty a boxerským nosem, dokázal s mimickou strohostí projevovat nejen cynické pohrdání a světáckou lehkovážnost, ale vyjadřoval jím i dobrosrdečnou vychytralost, upřímnou radost a smysl pro komickou nadsázku. Ačkoliv nepředstavoval zjevem typ romantického krasavce, temperamentem, mužností a citlivou duší si podmanil diváky po celém světě, ať už ztělesňoval tvrdé gangstery (100 000 dolarů na slunci, Borsalino, Bezva finta), neohrožené ochránce zákona (Strach nad městem, Dobrodruh, Policajt nebo rošťák, Samotář), frivolní či elegantní svůdce (Veselé velikonoce, Zvíře), vynalézavé zlodějíčky a podvodníky (Velký šéf, Bezva finta) nebo sympatické dobrodruhy (Cartouche, Manželé z roku II) ve filmech nejrůznějších žánrů a kvalit. V sérii filmů parodujících špionážní snímky (Muž z Ria, Muž z Honkongu a Muž z Acapulka) poprvé dokonale spojil svůj komediální talent s fyzickou zdatností, díky níž se nenechával zastupovat kaskadéry ani v těch nejnebezpečnějších scénách (činil tak až do pokročilého věku v mnoha dalších filmech). Ze stereotypu postav, které rozvíjel a obměňoval v rozmanitých variantách v 70. a 80. letech, se vymyká mimo jiné úloha stárnoucího svérázného podnikatele Sama Liona, který se rozhodne zásadně změnit vlastní život tím, že se vydává za nezvěstného, a přitom tajně pomáhá své rodině, v melodramatu Cesta zhýčkaného dítěte (režie C. Lelouch). Za svůj výkon byl oceněn Césarem 1988. Na konci 80. let se vrátil na jeviště divadla Marigny, kde vytvořil pod vedením Roberta Hosseina titulní party v Sartrově přepisu Dumasovy hry Kean (1987) a v Rostandově romantické komedii Cyrano de Bergerac (1990). V roce 1973 založil produkční společnost Cerito Films, s níž se podílel na produkci mnoha svých filmů. Projevil se i jako literární autor, napsal své paměti Trente ans et vingt-cinq films (1963, Třicet let a pětadvacet filmů) a předmluvu k výboru básní Arthura Rimbauda. V letech 1963-1966 byl prezidentem Asociace francouzských herců. V roce 1991 obdržel z rukou ministra kultury Jacka Langa stužku řádu Čestné legie. V letech 1959-1967 byl ženatý s tanečnicí Renée "Elodie" Constantovou. V roce 1989 se sblížil s o třicet let mladší Nathalií Thardivealovou.

1956

q Les copains du dimanche (Přátelé na neděli; režie Henri Aisner)

1957

q A pied, ŕ cheval et en voiture (Pěšky, na koni a vozem; režie Maurice Delbez) (A pied, a cheval et en voiture)

1958

q Sois belle et tais-toi (Buď hezká a mlč; režie Marc Allégret)

q Les tricheurs (Podvodníci; režie Marcel Carné)

q Un drôle de dimanche (Podivná neděle; režie M. Allégret)

1959

q A bout de souffle (U konce s dechem; režie J.-L. Godard)

q Ein Engel auf Erden (Anděl na zemi; režie Geza von Radvanyi)

q A double tour (Na dva západy - ČTV; režie Claude Chabrol)

q Les 3 mousquetaires (TV - Tři mušketýři; režie Claude Barma)

q Classe tous risques (Riziková třída; režie Claude Sautet)

1960

q Moderato cantabile (režie Peter Brook)

q La Française et l'amour (Francouzka a láska; režie Henri Verneuil)

q Les distractions (Zábavy; režie Jacques Dupont)

q Lettere di una novizia (Dopisy novicky; režie Alberto Lattuada)

q La ciociara (Horalka; režie Vittorio De Sica)

q La viaccia (Statek; režie Mauro Bolognini)

1961

q Une femme est une femme (Žena je žena; režie J.-L. Godard)

q Léon Morin prętre (Kněz Léon Morin - ČTV; režie Jean-Pierre Melville) (Léon Morin pretre)

q Les amours célčbres (Slavné lásky; režie Michel Boisrond) (Les amours célebres)

q Un coeur gros comme ça (D - Takhle velké srdce; režie François Reichenbach)

q Un nommé La Rocca (Muž jménem La Rocca; režie Jean Becker)

1962

q Cartouche (režie Philippe de Broca)

q Un singe en hiver (Opice v zimě - ČTV; režie H. Verneuil)

q Le doulos (Práskač - ČTV; režie J.-P. Melville)

q L'aîné des Ferchaux (Nejstarší Ferchaux; režie J.-P. Melville)

1963

q Mare matto (Šílené moře; režie Renato Castellani)

q Peau de banane (Banánová slupka - ČTV; režie Marcel Ophuls)

q Dragées au poivre (Bonbony s pepřem; režie Jacques Baratier)

q L'homme de Rio (Muž z Ria; režie Ph. de Broca)

q Cent mille dollars au soleil (100 000 dolarů na slunci; režie H. Verneuil)

1964

q Echappement libre (Záhadný kontraband; režie J. Becker)

q La chasse ŕ l'homme (Honba na muže - ČTV; režie Édouard Molinaro) (La chasse a l'homme)

q Week-end ŕ Zuydcoote (Víkend na Zuydcoote - ČTV; režie H. Verneuil) (Week-end a Zuydcoote)

q Par un beau matin d'été (Jednoho krásného letního rána; režie Jacques Deray)

1965

q Les tribulations d'un Chinois en Chine (Muž z Hongkongu; režie Ph. de Broca)

q Pierrot le fou (Bláznivý Petříček; režie J.-L. Godard)

1966

q Tendre voyou (Sympatický dareba; režie J. Becker)

q Paris brűle-t-il? (Hoří Paříž?; režie René Clément) (Paris brule-t-il?)

q Le voleur (Zloděj z Paříže - ČTV; režie Louis Malle)

1967

q Casino Royale - V (režie John Huston, Ken Hughes, Robert Parrish, Joe McGrath, Val Guest)

1968

q Ho! - ČTV (režie Robert Enrico)

q La cerveau (Velký šéf; režie Gérard Oury)

1969

q Dieu a choisi Paris (D - Bůh si vybral Paříž; režie Gilbert Prouteau, Philippe Arthuys)

q La sirčne du Mississippi (Siréna od Mississippi; režie François Truffaut) (La sirene du Mississippi)

q Un homme qui me plaît (Muž, který se mi líbí; režie Claude Lelouch)

1970

q Borsalino (režie J. Deray)

q Les mariés de l'an II (Manželé z roku II; režie Jean-Paul Rappeneau)

1971

q Le casse (Kořist; režie H. Verneuil)

1972

q Docteur Popaul (Doktor Popaul - V; režie C. Chabrol)

q La scoumoune (Smůla; režie José Giovanni)

q L'héritier (Dědic; režie Philippe Labro)

1973

q Le magnifique (Muž z Acapulka; režie Ph. de Broca)

1974

q Stavisky - ČTV (režie Alain Resnais)

q Peur sur la ville (Strach nad městem; režie H. Verneuil)

1975

q L'incorrigible (Nenapravitelný; režie Ph. de Broca)

1976

q L'alpagueur (Likvidátor - V; režie Ph. Labro)

q Le corps de mon ennemi (Tělo mého nepřítele - V; režie H. Verneuil)

1977

q L'animal (Zvíře; režie Claude Zidi)

1978

q Flic ou voyou (Policajt nebo rošťák; režie Georges Lautner)

1980

q Le guignolo (Kašpárek - V; režie G. Lautner)

1981

q Le professionnel (Profesionál - ČTV; režie G. Lautner)

1982

q L'as des as (Eso es - V; režie Gérard Oury)

1983

q Le marginal (Dobrodruh - ČTV; režie J. Deray)

1984

q Les morfalous (Mrchožrouti - ČTV; režie H. Verneuil)

q Joyeuses Pâques (Veselé velikonoce; režie G. Lautner)

1985

q Hold-up (Bezva finta; režie Alexandre Arcady)

1987

q Le solitaire (Samotář; režie J. Deray)

1988

q Ittinéraire d'un enfant gâté (Cesta zhýčkaného dítěte; režie C. Lelouch)

q Tango Bar (režie Marcos Zurigana)

1992

q L'inconnu dans la maison (Neznámý v domě - V; režie G. Lautner)

1994

q Les cent et une nuits (Sto a jedna noc; režie Agnčs Vardová)

q Les misérables (Bídníci 20. století - V; režie C. Lelouch)

1996

q Désiré (režie Bernard Murat).