Slavičín

ANGLICKÁ KINEMATOGRAFIE

Již v prehistorii kinematografie patřila Anglie k zemím s prudkým rozvojem fotografické a filmové techniky*. Jedno z prvních veřejných představení se konalo v únoru r. 1896 v Londýně. Na přelomu století fotografové z Brightonu (brightonská* škola) posunuli kupředu vývoj filmových vyjadřovacích* prostředků, ale jejich objevů (detail*, paralelní montáž*, polyekran*, dramaturgický* princip záchrany v posledním okamžiku) využili především Američané, kteří svými filmy zaplavili anglický trh. Teprve ke konci éry němého* filmu došlo k většímu rozšíření anglické produkce*. V té době byl v Anglii podobně jako v Německu, Itálii i Československu vydán zákon, nutící majitele kin* k promítání domácích filmů. Proto se mohla v r. 1937 anglická kinematografie pochlubit 250 filmy, zatímco ve 20. letech se natáčelo sotva 25 filmů ročně.

K nejlepším režisérům* 30. let vedle A. Kordy*, který položil základy rozvinutého filmového průmyslu* a jehož přičiněním byl anglický film schopen konkurovat americkým výrobkům, patřili A. Hitchcock* a Antony Asquith (entony eskvis, 1902-1968). Asquith se proslavil adaptacemi* dramat, z nichž nejlepší byla Pygmalion (1938) podle G. B. Shawa, a válečnými dramaty. Jedním z nich bylo např. zpracování tragické invaze v Gallipoli za I. světové války s názvem Boj o Dardanely (1930) či Příběh jedné z nich (1943) o anglické

ponorce v německých vodách. Asquithovy hrané* filmy se vyznačovaly psychologickým laděním, ale často i značně dokumentaristickým, civilním přístupem k zobrazované skutečnosti. Britská dokumentární* škola té doby vyšla především ze sovětského dokumentárního a hraného filmu 20. let a díla J. Griersona*, R. Flahertyho*, A. Cavalcantiho*, P. Rothy* a dalších byla významným příspěvkem k rozvoji anglického i světového filmu.

Zvláštní význam má dokumentaristická poéma o jízdě poštovního vlaku Noční pošta  (1936) Basila Wrighta

(1907-1987) a Harryho Watta (heri vot, 1906-1987). Přesně rytmizovaná montáž, konkrétní zvuky, básně W. H. Audena a hudba* B. Brittena učinily z tohoto filmu klasické dílo, které bylo často vzorem pro dokumentaristické zpracování obdobného tématu. Arthur Elton (1907) ve filmu Dělníci a práce (1936) a s Edgarem Ansteym (1907) ve společném filmu Problémy bydlení (1935) použili metody ankety ke ztvárnění sociálních problémů. H. Watt se později přiklonil k rekonstruovanému dokumentu, umožňujícímu větší soustředění na problém i dramatičtější zpracování. Tak tomu bylo např. ve filmu o práci telegrafní služby Severní moře (1938). Ke skupině J. Griersona patřil i Novozélanďan Len Lye (1901-1980), který se vedle dokumentů zajímal především o animovaný* film. Své filmy Krabice barev (1935) a Kaleidoskop (1936) kreslil přímo na filmový pás* (bez použití kamery*). Tuto animaci převzal N. McLaren*, s nímž Lye později v Kanadě spolupracoval. Za války, kdy produkce opět poklesla až na 37 filmů ročně, pokračoval rozvoj dokumentárního filmu, k jehož čelným představitelům patří Humphrey Jennigs (1907-1950), tvůrce poetických sociálních dokumentů. Ve filmech Srdce Británie (1941) a Hoří (1943) zobrazil život statečných občanů za válečného ohrožení a v poválečném Deníku pro Timothyho (1946) uvažoval jako P. Rotha* ve svých dílech té doby nad nevábnou sociální perspektivou Británie.

Hraný film 40. let převzal od dokumentarismu realistické vidění skutečnosti a smysl pro autentičnost detailů. Předním režisérem tohoto směru, nazývaného v historii* filmu britským* civilismem, byl  D a v i d L e a n (dejvid lín, 1908), který spolupracoval s dramatikem Noelem Cowardem. K jejich nejlepším filmům patří film o dramatických chvílích posádky torpédoborce Moře náš osud (1942), propagující konzervativní společenské myšlenky, a Pouto nejsilnější (1945), v retrospektivě* a s vynikajícím využitím zvuku* vyprávěné drama krátké lásky vdané ženy. Lean pak do konce 40. let ještě vytvořil citlivé přepisy Dickensových románů Velké naděje (1946) a Oliver Twist (1947). Jeho dřívější asistent C a r o I R e e d (kerl ríd, 1906-1976) natočil polodokumentární film Cesta vpřed (1944) o tvrdém výcviku nováčků a střihový* dokument o válce Nehynoucí sláva (1945), Proslavil se však spíše realistickým sociálním dramatem ze života waleských horníků ... a hvězdy mlčí (1939), jež bylo adaptací románu A. J. Cronina. Na černou sérii francouzského a amerického filmu navázal C. Reed kresbou prostředí i hlavního hrdiny v příběhu pronásledovaného irského bojovníka za svobodu Štvanec (1946) a v adaptaci Greenova špionážního románu o pašerákovi penicilínu Třetí muž (1949). Civilistický charakter má i drama války v poušti Devět mužů (1942) H. Watta a příběh havárie bombardovacího letadla Jedno z našich letadel chybí (1942) Michaela Powella (1908). Z proudu civilismu se částečně vymyká kriminální (krimi*) psychologický příběh Thoralda Dickinsona (1906 až 1984) Plynové lampy (1940) a tvorba L. Oliviera*. V první polovině 50. let se britský film, reprezentovaný především komediemi ze studia* v Ealingu, ve světovém měřítku nijak významně neprosadil. Komerční* úspěch přesto zaznamenaly některé veselohry, jako byl příběh bankovního úředníka a jeho pečlivě naplánované velké loupeže Zlaté věže (1951) v režii Charlese Crichtona (1910), příběh gangsterů a jejich oběti Pět lupičů a stará dáma (1955) režiséra Alexandra Mackendricka (1912) a série stylových vražd aristokratických příbuzných Šlechetná srdce a šlechtické korunky (1949) Roberta Hamera (1911-1963).

Obrat nastal až v polovině 50. let, kdy se v divadle a v literatuře objevila skupina "mladých rozhněvaných mužů" (J. Wain, J. Brain, J.Osborne, K. Amis aj.), kteří ve svých románech a dramatech (Sestup níže, Místo nahoře, Ohlédni se v hněvu, Šťastný Jim) vytvořili typ mladého hrdiny bouřícího se proti morálce měšťácké společností. Koncem 50. let se k nim přidružili mladí filmaři T. Richardson*, L. Anderson*, J. Schlesinger* a John Clayton (1922), kteří do té doby psali odborné kritiky a články a natáčeli krátké filmy. Tak vznikla r. 1958 produkční společnost Woodfall, jež vyrobila většinu filmů této skupiny, nazývané free* cinema.

V 60. a 70. letech se na tvorbě významných děl vedle režisérů free cinema, kteří neodešli do USA, podíleli i někteří autoři starší generace. C. Reed adaptací románu I. Stonea Ve službách papeže (1965) vytvořil výpravné psychologické drama o vztahu Michelangela a jeho mecenášů a z Dickensova Olivera Twista vznikl r. 1968 v jeho režii vynikající muzikál*. D. Lean adaptoval román P. Boullea o dramatu britských vojáků v japonském zajetí Most přes řeku Kwai (1957), Pasternakova Doktora Živaga (1965) a životopis slavného agenta britské tajné služby Lawrence z Arábie (1962). Britskou tajnou službu oslavují také pravidelné adaptace špionážních pohádek pro dospělé lana Fleminga o agentovi 007 Jamesi Bondovi, které natáčel zpočátku T e r e n c e

Yo u n g  (terens jang, 1915), od poloviny 60. let pracující převážně mimo Anglii. U nás z jeho tvorby známe filmy Čekej do tmy (1967) o slepé ženě napadené gangstery, Valachiho svědectví (1972) o boji uvnitř newyorské mafie a Člen klanu (1974) o příčinách vzniku rasistické organizace Ku-klux-klan. Režisérem podobného typu je také R i c h a r d Le s t e r  (ričrd lestr, 1932). Proslavil se hudebním filmem Jazzová revue (1962), na nějž navázal komediemi se skupinou Beatles Perný den (1964) a Pomoc! (1965), satirickou komedií s Johnem Lennonem Jak jsem vyhrál válku (1967), nepřílíš zdařilým komedíálním zpracováním Dumasových Tří mušketýrů (1973-74), katastrofickým * filmem o zaoceánském parníku Ohrožení Britanniku (1974) a variantou na úspěšný western* Butch Cassidy a Sundace Kid-mladá léta (1978). V Anglíi natáčelí v té době í

S. Kubrick* a R. Polanski*, ale k nejvýznamnějším tvůrcům tohoto období patří J. Losey* a K. Russel*. Výraznější cítění pro sociální problémy prokázal pouze Ken Loach (1936) ve filmu Smůla na patách (1967), který je příběhem dívky, jejíž muž a milenec jsou zavření pro krádež a ona zůstává sama s dítětem, pak v psychologíckém dramatu chlapce z horníckého městečka Kes (1969) a v analýze vztahu lékaře ke své dceři-schizofreničce Rodina (1972). Na mládež se zaměřil také Sidney J. Furie (1933) v hudebních filmech s Clíffem Richardem Klub mladých (1961) a Báječný život (1964); z jeho další tvorby jsme mohlí vidět životopisný film o černošské zpěvačce B. Hollidayové Billie zpívá blues (1972). Bryan Forbes (1926) vytvořil pozoruhodný přepis dramatu z prostředí japonského zajateckého tábora Král Krysa (1965), drama lásky dvou tělesně ochrnutých mladých lidí Běsnící měsíc (1970) a znamenitě zadaptoval horor* Iry Levina Stepfordské paničky (1974). Autorem napínavých dobrodružných filmů, zabývajících se problematikou násilí, je Peter Col1inson (1938), jehož nejlepším dílem je Umírání za dlouhého dne (1968), drastická studie nesmyslnosti válečného vraždění. Mimořádným tvůrčím zjevem je i původně divadelní režisér P e t e r  B r o o k  (pitr bruk, 1925), který s J. Moreauovou (hvězda*) a s J. P. Belmondem (hvězda*) natočil přepis románu M. Durasové Moderato cantabile (1960). V letech 1961-63 pracoval na filmové adaptaci románu W. Goldinga Pán much o skupině chlapců, snažících se přežít vynucené osamění, a natočil vlastní divadelní inscenaci hry Petera Weisse Marat-Sade (1966). Podobně filmově ztvárnil svou další inscenaci Dělej a přestaň (1968), zaměřenou proti válce ve Vietnamu, a přepis Shakespearova Krále Leara (1969). Pozoruhodná je i Brookova adaptace životopisu filozofa Gurdjieffa Setkání s významnými lidmi (1979).

Vcelku anglícký film 70. let spoléhal na osvědčené kvalíty starších režisérů a udržoval si stabilní průměrnou úroveň v hraném i animovaném* filmu, kde studio Johna Halase a jeho manželky Jay Batchelorové přikročilo jako jedno z prvních k experimentům* s computerovou animací. Nové umělecké ani myšlenkové podněty, srovnatelné s úrovní děl dokumentární školy, civilismu či free cinema, anglický film v tomto období, poznamenaném nadvládou amerického kapitálu, nepřínesl. K jisté obrodě došlo v 80. letech, kdy - často za spolupráce 4. televizního programu - vzniklo několík významných uměleckých děl, jako Ohnivé vozy (1981) Hugha Hudsona, Kreslířova smlouva (1983) Petera Greenawaye, Místní hrdina (1983) Billa Forsytha, Jindy, jinde (1983) Michaela Redforda, Oráčův oběd (1983) Richarda Eyrea čí poslední díla Richarda Attenborougha Gándhí (1982) a Chorus line (1984). Úspěšně zde pracuje i režisér polského původu J. S k o I i m o w s k i, autor thrilleru* o člověku, který zabíjel silou svého hlasu, Křik (1978), příběhu o vykořisťování polských gastarbeiterů Melouchaření (1982) a adaptace novely Siegfrieda Lenze Majáková loď (1985).

MALÝ LABIRINT FILMU - Jan Bernard, Pavla Frýdlová – ALBATROS 1988

FREE CINEMA

Hnutí „Svobodný film“ se zformovalo roku 1956 kolem mladých nespokojených filmařů (původně dokumentaristů) Velké Británie, kteří své kriticky vyhraněné názory publikovali nejprve jako redaktoři časopisu Sequence. Jejich nejradikálnější mluvčí Lindsay Anderson byl také autorem prvního manifestu hnutí. Prohlášení znělo: „Jako filmaři věříme, že žádný film nemůže být dost osobní. Hovoří obraz. Zvuk zesiluje a komentuje. Velikost je nepodstatná. Dokonalost není cílem. Postoj znamená styl. Styl znamená postoj.“ Spolupodepsali jej Karel Reisz, Tony Richardson, Lorenza Mazzetti a Gavin Lambert. Jméno celému hnutí určil název programu dokumentárních filmů MAMINKA TO NEDOVOLÍ (Reisz, Richardson), SPOLU (Mazzetti, Anderson) a O DREAMLAND (Anderson), uspořádaný Lindsayem Andersonem v Národním kině při Britském filmovém ústavu, jenž také financoval jejich vznik. V období mezi roky 1956 a 1959 hnutí uvedlo v Národním kině celkem šest programů, prezentujících dále Andersonův film KAŽDÝ DEN KROMĚ VÁNOC, Reiszův MY JSME HOŠI Z LAMBETHU a řadu kontinentálních snímků podobného zaměření jako Polańského DVA MUŽI A SKŘÍŇ, Gorettův a Tannerův VEČERNÍ LONDÝN, Truffautovi ULIČNÍCI nebo KREV ZVÍŘAT Georgese Franjua či KRÁSNÝ SERGE Clauda Chabrola.

Duchovní spřízněnost tohoto britského hnutí s italským neorealismem a francouzskou Novou vlnou nebyla náhodná. Svobodný film také zdůrazňoval nutnost osobního pohledu a důležitost všedního dne a do místního hraného filmu rovněž vneslo s neméně vehementní revoluční prudkostí kontroverzní sociálně kritická témata, soudobé společenské problémy a všední prostředí obyčejného života.

Z celovečerních snímků se dostal do prominentního postavení trend určující umělecky závažné výpovědi Richardsonův film OHLÉDNI SE V HNĚVU, Reiszův V SOBOTU VEČER, V NEDĚLI RÁNO aAndersonův TEN SPORTOVNÍ ŽIVOT.

Svobodný film, ve své pozdější fázi hrané kinematografie také  nazývaný „Nový film“, dosáhl svého vrcholu kolem roku 1963. Posléze již většina jeho tvůrců tvořila mimo původní intence. Jeho zásadám zůstal nejdéle věren, a to obzvláště ve svém bojovém postoji proti britskému establishmentu, Lindsay Anderson.