Slavičín

oficiální stránky města
Úterý, 30. listopad 2021

Vyhledávání

čtvrtek 10. - 21,15 hodin - COLETTE

Colette 4

Drama / Romantický / Válečný / Historický  -  Česko / Slovensko / Nizozemsko, 2013, 125 min
Režie: Milan Cieslar
Scénář: Arnošt Lustig, Milan Cieslar
Kamera: Marek Jícha
Hudba: Atli Örvarsson
Hrají: Clémence Thioly, Jiří Mádl, Eric Bouwer, Ondřej Vetchý, Petr Vaněk, Michal Dlouhý, Andrej Hryc, Helena Dvořáková, Ivan Franěk, Pavel Rímský, Ondrej Kovaľ, Miroslav Táborský, Václav Chalupa, Sabina Rojková, Dan Brown, Zuzana Mauréry, Kristína Svarinská, Barbora Kodetová, Anna Kočicová, Emma Smetana, Elena Podzámska, Juraj Hrčka, Jo…
Vstupné 80 + 1,  DO 12 LET NEVHODNÝ

Colette 7
Colette

Milostný příběh zajatců Viliho (Jiří Mádl) a krásné belgické židovky Colette (Clémence Thioly) vypráví o osudu tajné lásky v prostředí hrůzy a smrti, o tenké hranici mezi dobrem a zlem a pravdou a lží.. V osvětimském koncentračním táboře se před námi odhaluje nelítostný svět každodenního boje o přežití. Vládne tu přísná hierarchie i mezi samotnými vězni. Obchoduje se se vším, co může zachránit život, nebo alespoň na chvíli oddálit smrt. Židovka Colette přijíždí do Osvětimi transportem z Belgie. Vězeň Vili jí poradí, co má říci při selekci, a tím ji zachrání před smrtí v plynové komoře. Colettiny krásy si brzy všimne fanatický důstojník SS Weisacker (Eric Bouwer) a zaměstná ji ve své dílně. Nezadržitelně propadá jejímu kouzlu a zároveň se opájí krutostí a mocí nad životem a smrtí rasově méněcenné bytosti. Navzdory každodennímu utrpení se Vili a Colette sbližují. Jejich láska jim dodává sílu snášet peklo koncentračního tábora. V zoufalém boji o život společně naplánují riskantní útěk...(oficiální text distributora)

oooo O oooo

Láska je silnější než smrt

Andrea Faltýnková  - 09. Září 2013 Rubrika: Český

„Příběh Colette z Antverp se vypráví těžko. Mezi tím, co se stalo ženám za druhé světové války, je výjimečný, dokonce i mezi výjimkami.“

Příběh Colette tvoří třetí a poslední část volného cyklu Židovská trilogie2 spisovatele Arnošta Lustiga. Ne tak známá Lustigova novela se dočkala i filmového zpracování. Stejnojmenný snímek Colette, který režíroval Milan Cieslar, vstoupí do českých kin již 12. 9. Divákům nabídne prostřednictvím židovské dívky Colette nový, odlišný pohled na hrůzy odehrávající se v období holocaustu. „Arnošt Lustig dospíval v tomto prostředí a silné ženské hrdinky byly vždycky jeho vůdčím leitmotivem. Nechtěl jsem šokovat. Filmů o brutalitě holocaustu je hodně. Chtěl jsem jít cestou lidského příběhu,“ dodává režisér.

Snímek Colette je milostným příběhem dvou mladých lidí, Colette Cohenové a Viliho Felda, jejichž láska se rodí jako bílý květ mezi každodenní bolestí a utrpením, jež pevně svírá ostnatý drát koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Po Démantech noci (1964, Jan Němec), Transportu z ráje (1962, Zbyněk Brynych), Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou (1965, Antonín Moskalyk) a Ditě Saxové (1967, Antonín Moskalyk) se jedná již o páté filmové zpracování Lustigova díla, které oproti ostatním pracuje se zcela odlišnou poetikou a stylovým ztvárněním záběrů, kde se vzájemně prolínají lyrické a realistické pasáže dokreslující na jednu stranu tíživou situaci v táboře, ale i osvobozující touhu a pocit vzájemné blízkosti obou hlavních postav.

Samotná problematika filmového adaptování románů a novel Arnošta Lustiga představuje pro tvůrce mnohá úskalí. V případě Colette z Antverp je to neucelená struktura vyprávění, jež postrádá jakýkoliv vnější narativní rámec. Jedná se totiž o sled různých vzpomínek a zážitků z koncentračního tábora, které jsou vzájemně propojeny právě postavami Colette Cohenové a Viliho Felda. Milan Cieslar na scénáři snímku spolupracoval s Arnoštem Lustigem a právě na jeho popud byl ve snímku vytvořen narativní rámec lemující vyprávěcí kontury příběhu. V úvodních sekvencích se tak divák ocitá ve Spojených státech v roce 1973, kde se již jako padesátiletý spisovatel Vili Feld během slavnostní večeře, na kterou je pozván, setkává s tajemnou ženou, jež stejně jako on prošla koncentračním táborem a jako jedna z mála přežila. V tom okamžiku se příběh vrací v čase do roku 1943, kdy v Auschwitz-Birkenau Vili poprvé spatřil Colette.

Láska, hlad, smrt, bolest a strach prosakují každým řádkem Lustigovy novely Colette z Antverp. Téhož minimalismu a vykreslení prostředí koncentračního tábora docílil i Milan Cieslar ve svém snímku. Zejména budování mizanscény, jež pomocí tónování obrazu či střídání velkých celků a detailů dokázala prostřednictvím filmového plátna všechny tyto prožitky divákovi přenést. Významnou pozici zaujímá ve filmu hudba, která se stává jedním z hlavních činitelů dotvářejících komorní atmosféru. Zejména v milostných scénách lyričnost a poetičnost jednotlivých tónů, jež jsou na sebe vrstveny, vytváří tklivé melodie naléhající na divákovy city. Hudba je neustále přítomna i v diegetické formě. Velice silným momentem příběhu je například scéna zachycující večerní návrat vězňů na obytné bloky. Tu svou hudbou doprovází trio hudebníků, z nichž dva jsou synové jednoho z vězňů, jehož ztvárnil Ondřej Vetchý. Tísnivou atmosféru a stoupající napětí buduje rovněž střihová skladba vyznačující se v některých scénách poměrně vysokou kadencí, která vrcholí záběry zachycujícími události posledních dnů v koncentračním táboře.

Jak již bylo řečeno, Arnošt Lustig ve svých dílech svou pozornost často upíral na ženské hrdinky představující velmi silné osobnosti. Postava Colette (Clémence Thioly) však kromě duševní síly divákovi odkrývá i své slabiny, když se pro záchranu svého života několikrát podvolí krutému a fanatickému důstojníkovi SS (Eric Bouwer). Colette však ve srovnání s literární předlohou ve filmu nepředstavuje ústřední postavu. Úlohu hlavního narativního činitele, jenž buduje napětí a je součástí hlavních dějových zvratů, přebírá postava Viliho Felda (Jiří Mádl). Vili představuje alter ego autora knižní předlohy Arnošta Lustiga. Tato postava zrcadlí spoustu autobiografických zážitků autora, jež jí dodávají velkou míru autenticity, což dokládá především její psychologická propracovanost. Mnohé momenty, které Arnošt Lustig zažil před koncem války, kdy spojenecká vojska začala postupně osvobozovat polské koncentrační tábory, ožívají právě s postavou Viliho. Kupříkladu je to jedna ze závěrečných scén snímku, kdy se Vili stává součástí tzv. pochodu smrti, jenž Lustig v roce 1945 přežil a poté se až do konce války skrýval v Praze. Zajímavým styčným bodem příběhu jsou také scény odehrávající se již ve Spojených státech, v nichž jsou dále rozvíjeny otázky vlastního vypořádání se s minulostí mající existenciální ráz, které již byly velkou měrou rozvíjeny i v románu Dita Saxová.

V rámci tradice českého koncentráčnického filmu zaujímá Colette specifickou pozici. Po snímcích jako jsou Daleká cesta (1948) Alfréda Radoka či Přežil jsem svou smrt (1960) Vojtěcha Jasného Colette opětovně oživuje tématiku holocaustu v českém filmu. Podobně jako oba zmíněné snímky zachycuje Colette zcela explicitně prostředí koncentračního tábora (v případě Daleké cesty se jednalo o terezínské ghetto), který je většinou snímán z pohledu velkých celků. Jsou to především záběry na obrovské komíny krematoria zdůrazňující monstrózní velikost tábora a obrazně i celé německé říše3. Prostory uvnitř obytných bloků, kde vězni spí a pracují, jsou naopak vystavěny na detailních záběrech za užití minimálního svícení, což ještě více podtrhuje stísněnou atmosféru a kumulující se strach ze smrti. Milan Cieslar však těmto stísněným prostorám dokázal vtisknout i obrovskou dávku intimity a lidského tepla, a to zejména při milostných scénách. Podařilo se mu zachytit rodící se lásku dvou mladých lidí, zradu, pomstu a bolest, které navždy spojily životy lidí z koncentračního tábora.

Milan Cieslar tak po snímcích Pramen života (2000) a Krev zmizelého (2006) jen potvrdil svou režijní vyzrálost a schopnost uchopit a zpracovat jedno z nejvíce problematických období moderních evropských dějin. O mezinárodních ambicích Colette svědčí už to, že snímek byl v původním znění natočen v anglickém jazyce s důrazem na národnostní příslušnost a přízvuk jednotlivých postav pocházejících z různých koutů Evropy. Pro české a slovenské diváky byl nadabován. V porovnání se zahraničními produkcemi, které do centra vyprávění povětšinou staví jednoho ústředního hrdinu, dokázal snímek Colette zdůraznit důležitost a význam každého jednoho člověka, jenž se dennodenně ocital na prahu života a smrti. „Protože láska je silnější než smrt…“

oooo O oooo

Colette: Láska a kafe v Osvětimi

Téma holokaustu bylo v českém filmu dlouho tabu. Výborné Daleké cestě (1948) Alfréda Radoka socialistický režim blokoval cestu k divákům a teprve v 60. letech začalo vyhlazování Židů za 2. světové války probleskovat příběhy o odvážných komunistických odbojářích a hrdinných partyzánech. Po roce 1989 situace nebyla o mnoho lepší – a nejzajímavější poznámkou k židovské filmová identitě v české filmu se tak zdá být Nedodržený slib (2009) natočený podle scénáře Jana Nováka. Inspirací se v 60. letech pro české filmaře stala hlavně díla Arnošta Lustiga, a to navzdory jejich obtížné filmovatelnosti.

Spisovatelova povídka inspirovala studentský film Sousto, který v roce 1960 natočil Jan Němec, pozdější autor jiné legendární lustigovské adaptace – Démantů noci (1964). Arnošt Lustig se podílel na přepisu svého terezínského milostného dramatu Transport z ráje, které v roce 1963 režíroval Zbyněk Brynych. Antonín Moskalyk pro televizi adaptoval jeho Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou (1965) a natočil i Ditu Saxovou (1965). Nyní do kin přichází filmový přepis milostného příběhu Colette: Dívka z Antverp, jejž spisovatel vydal v roce 1992 v rámci volné trilogie zpracovávající osudy židovských žen (kniha nyní vyšla znovu v Mladé frontě pod "filmovým" názvem Colette - a je velmi působivá.) Lustig, který zemřel v únoru 2011, se spolu s Milanem Cieslarem ještě podílel na scenáristické přípravě projektu. Samotný Cieslar ho vnímá v rámci jiných svých psychologických dramat z období druhé světové války – Pramenu života (2000) a Krve zmizelého (2005), jež měla i seriálovou podobu.

Ve všech třech případech stojí v centru režisérovy pozornosti ženy vystavené brutalitě doby, konkretizované do znásilňování jejich ženské podstaty. Podobně jako Grétka z Pramene života a Helga a její dcera Dorli z Krve zmizelého (jejichž duchovním otcem byl spisovatel a scenárista Vladimír Körner), i Colette Cohenová je konstruktem mužské mysli. Mladičká, krásná belgická Židovka v sobě díky lásce k českému spoluvězni Vilimu nachází sílu přežít zvrácenou vášeň mladého nacistického důstojníka Weissackera – a nese rysy oběti i unikavého předmětu touhy dvou protikladných milenců, kteří si ji vybrali, aby jí zachránili život.

Vypravěčem filmové Colette je muž – zestárlý Vili, který se v roce 1973 v New Yorku osudovou náhodou setkává s budoucí tchyní svého syna – se svou láskou z koncentráku, kterou po válce marně hledal. Vili Feld je tak trochu alter egem samotného Lustiga, které prochází hned několika autorovými texty, a coby pro spisovatele je pro něj nejpřirozenější pustit se po setkání do sepisování jejich dávného příběhu. „Současný“ rámec vymyslel už Lustig, těžiště vyprávění se však rychle přesouvá do dvou posledních válečných let, do bezútěšných kulis lágru Osvětim – Birkenau. Spisovatelovo životní, autobiografické téma trvalé vykořeněnosti židovských obětí nacistické zvůle tak ustupuje do pozadí, a nahrazuje je přítomný čas spojený s mladými hrdiny. Podobně jako v milostném příběhu z komunistického vězení v 50. letech Kousek nebe (2004), i v Colette atraktivitu uživatelsky nepřátelského tématu zvyšují mladí, sympatičtí hrdinové (na jejichž „krásu“ láká filmový plakát). Na rozdíl od Viliho je Colette sice trochu morálně ambivalentní, pámbu však chraň, aby to umenšilo její přitažlivost: zatímco v předloze spí s nacisty, aby si uchránila život, ve filmu ji sexuálně zneužívá jen pohledný plavý nácek Weissacker.

Milan Cieslar, který mívá v otázce hereckého obsazení prakticky vždy šťastnou ruku, si do hlavních rolí vybral francouzskou herečku Clémence Thiolyovou a Jiřího Mádla. Právě ten v roli umanutého vězně Viliho znovu osvědčuje své „vážné“ herecké kvality, které zdůraznily už Pavlátové Děti noci nebo Slámova Čtyři slunce. Do značné míry tak umenšuje papírovost dialogů a patetičnost řady scén. Mádl se svým nehrdinským vzhledem je ideálním představitelem mladíka přezdívaného Malý pivo, který si v lágru získává respekt tím, že ani při mučení neudá své spoluvězně. Oduševnělá krása Thyoliové a Mádlovo herectví nenacházejí adekvátní protipól ve svém německém kolegovi Eriku Bouwerovi. Ten sice coby Weissacker vzhledově splňuje představu idealisty sloužícího peklu, jinak ovšem zapadá do důvěrně známé galerie „koncentráčnických“ typů (a až příliš něterými svými projevy připomíná postavu Amona Goetha ze Schindlerova seznamu). V této galerii už v rámci českého filmu zřejmě nikdy nebudou chybět vězňové v podání Ondřeje Vetchého a Milana Miroslava Táborského.

Colette se sice podřizuje pravidlům fikce a konfrontovat ji s historickou realitou nemá velký smysl, ani v rámci vlastního vypravěčského systému není ovšem příliš důvěryhodná. Na vině zřejmě není ani tak scénář (byť oproti předloze preferuje  i smířlivý happy end!). To spíš Cieslarova režie upadá do emocionálně neutrálních a dramaticky nevzrušivých „televizních“ zlozvyků. Takové potenciálně vnitřně rozporuplné scény, jakou je poklidné popíjení kafe za osvětimskými spalovacími pecemi, se mění v nechtěně komické okamžiky oslabující vyznění celého příběhu. Všednodenní realita lágru, opřená o rutinní „vetešnickou“ práci vězňů přebírajících věci po zavražděných obětech, se tak stává smutně nevyužitou kulisou filmu. Otázka devastace lidské integrity v nelidských podmínkách, nutící k chladnokrevnému kšeftování „vyvolených“ s okolím, se tak odsouvá kamsi za divácký obzor, apartně pocukrovaný sazemi z věčně dýmajících osvětimských komínů.

Cieslarova Colette tak bohužel zůstává podobně akademickým příspěvkem k filmům o holocaustu jako filmařské aktivity Matěje Mináče: nelze zpochybnit, že je „ušlechtilá“ a edukativní, ale co do filmařských kvalit zůstává průměrem. 

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu - v prodloužené verzi - redakci děkuji.)

Alena Prokopová

Colette

Colette 1

Colette 1

 
Colette 2

Colette 2

 
Colette 3

Colette 3

 
Colette 4

Colette 4

 
Colette 5

Colette 5

 
Colette 6

Colette 6

 
Colette 7

Colette 7

 
Colette 8

Colette 8

 
Colette 9

Colette 9

 
Colette 10

Colette 10

 
Colette 11

Colette 11

 
Colette 12

Colette 12

 
 
Vytvořeno 26.6.2014 19:08:35 | přečteno 2403x | kino
 

město Slavičín
Osvobození 25, 763 21 Slavičín

tel.: 577 004 800*
fax: 577 004 802
e-mail: podatelna@mesto-slavicin.cz
ID datové schránky: jsub2vd

IČ: 00284459
DIČ: CZ00284459
č.ú.: 2924661/0100, KB a.s.

 
load