2001: Vesmírná odysea

Filosofická filmová opera. Evoluce a smysl existence lidstva v několika epochách, během kterých je člověk konfrontován se zlověstným a mlčícím symbolem mimozemského života. Science-fiction film, po kterém už filmové sci-fi nikdy nebylo jako dříve, a souběžně napsaný stejnojmenný science-fiction román, po němž se sci-fi literatura navždycky změnila. Jeden z největších mýtů filmové historie a společné mistrovské dílo dvou osobností svých oborů – režiséra Stanleyho Kubricka a spisovatele Arthura C. Clarka. Neopakovatelná cesta za hranice lidské zkušenosti, za hranice prostoru a času...(AČFK)

oooo O oooo

 2001: Vesmírná odysea

Tapíří kost vyhozená furiantsky do vzduchu vůdcem tlupy opolidí se kouzlem filmového střihu mění v kosmické plavidlo vznášející se vesmírným prostorem. Letuška pohybující se silou filmového triku sebejistě ve stavu beztíže v meziplanetárním letadle směřujícím k Měsíci. Naivní písnička o Daisy coby první a poslední vzpomínka palubního superpočítače HAL 9000, který se během letu na Jupiter rozhodl zlikvidovat lidskou posádku. Tajemný černý monolit mimozemského původu zvoucí astronauta Bowmana na výlet, jaký ještě žádný Pozemšťan neabsolvoval.

To všechno jsou scény z legendární sci-fi 2001: Vesmírná odysea, které se nesmazatelně vepsaly do filmové historie – a navíc fungují dodnes. O tom se mohou čeští diváci přesvědčit díky obnovené premiéře snímku, který přichází do kin v luxusní restaurované podobě v rámci chvalně známé akce Asociace českých filmových klubů - Projektu 100.

Stojí za to si připomenout, že před šestačtyřiceti lety režisér Stanley Kubrick natočil filmové dílo, které razantně změnilo dosavadní, dětskou tvář žánru. Není ovšem pravda, že filmová sci-fi si až do konce 60. let vystačila s naivními vyprávěnkami realizovanými v laciných kulisách. Pod vlivem výrazně dospělejší literární fantastiky vznikla řada „vážných“, často dokonce filozofujících děl. Teprve Kubrick však v roce 1968 zviditelnil vypravěčské možnosti žánru v rámci produkčně velkorysé podívané, realizované s novátorským trikovým zázemím. To udivuje přesvědčivostí a precizností i v dnešním, digitalizovaném světě, který dokáže cokoli, ale potýká se s nedostatkem fantazie.

Rozmáchlé vizionářství Kubrickova snímku, dotýkajícího se existenciálních otázek lidstva, se v následujících desetiletích setkalo s adekvátní odezvou snad jen v dílech sovětského režiséra Andreje Tarkovského. Technologické a vypravěčské inovace Vesmírné odysey se však dočkaly okamžité reakce – a ovlivňují filmovou sci-fi dodnes.

Vesmírná odysea bývá často vnímána jako výlučné dílo režisérského génia, který se do historie zapsal osobitými snímky nejrůznějších žánrů. Při práci na scénáři se ovšem tehdy čtyřicetiletý Stanley Kubrick spojil s rovnocenným partnerem - ceněným britským spisovatelem Arthurem C. Clarkem. V inspiraci jeho povídkou Hlídka vznikal paralelně scénář filmu i Clarkův stejnojmenný román. Ten se stal jedním z mezníků literární sci-fi – a současně slouží jako explicitní „návod“ k enigmatickému snímku.

Film, který se ve své době dočkal ocenění jen v rámci technických kategorií (vynesl Kubrickovi Oscara 1969 za nejlepší speciální efekty), totiž divákovi nic nevysvětluje. Ve třech kapitolách uvedených „opičím“ prologem nonšalantně vystřídá dva hrdiny, vědce Heywooda Floyda a astronauta Davea Bowmana, opírá se však hlavně o obrazovou a zvukovou složku orchestrovanou jako monstrózní filozofická opera. Ve filmu se odrážejí dobové spekulace kolem ovlivnění lidské historie návštěvníky z vesmíru (které rok po premiéře Odysey zpopularizoval - a zdiskreditoval – v knize Vzpomínky na budoucnost Erich von Däniken). Nad tezí, použitou v rámci žánru různé podobě mnohokrát předtím i potom, ovšem vítězí Kubrickova podmanivá schopnost zavést diváka do končin bezhraničné fantazie.

Mimozemská inteligence, která určuje směřování lidstva v průběhu celé jeho existence, proto nedostala ve filmu podobu šestiprstého ufona s anténkami na hlavě, ale abstraktně neurčitého černého monolitu komunikujícího s vybranými příslušníky druhu beze slov. Pragmatičnost bezejmenného opočlověka a racionalismus Heywooda a Bowmana ustupují mystickému vzrušení otevřeného finále. To na sklonku roku 60. let konvenovalo s nadšením spojovaným s úspěchy vesmírného programu (jež stupňovalo soupeření USA a SSSR, jež se dostalo i do Kubrickova filmu).

V červenci 1969 – rok a čtvrt po washingtonské premiéře Vesmírné odysey – Američané přistáli na Měsíci. Příliš nákladný sen o "ovládnutí vesmíru" ovšem zkrachoval. Kosmických lodí tančících za zvuků Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji jsme se nedočkali, i když na základě současných technologických novinek může vzniknout žánrová spekulace ve stylu Gravitace (mimochodem jednoho z filmů, jež inspiraci Kubrickem hrdě přiznávají). 2001: Vesmírná odysea tak zůstává připomínkou euforické doby, kdy se lidstvo cítilo být povoláno k nadčlověčím úkolům. Jako reálnější modely budoucnosti se bohužel ukázaly dvě jiné Kubrickovy sci-fi – protiválečná satira Doktor Divnoláska aneb jako jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964) a podobenství o násilné podstatě člověka Mechanický pomeranč (1971).

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny, teď jsem k němu přidala pár detailů. Za možnost uveřejnit ho zde na blogu redakci děkuju.)

Vystavil Alena Prokopová v neděle, března 30, 2014

oooo O oooo

Vesmírná odysea bývá mnohými označována za jeden z vrcholů světového filmu. Vrchol vychvalovaný do nebes, oklikou však proklínaný do pekel. Psát o nejproslulejším a nejdůležitějším sci-fi všech dob není vůbec jednoduchá věc. Není totiž lehké si na ni udělat nezaujatý názor. Buď ji musíte obdivovat, nebo ji musíte nesnášet. Jako by nebylo nic mezi tím. Jako by nebylo možné pohlížet na ni jen jako na film, ale jakýsi souboj diváků elitářů a diváků konzumentů. Ani jedni nemají rádi, když jim tak někdo říká, ve zkratce jde ale o přiléhavé termíny.

Není žádná novinka, že krom filmů soustředících se na odvyprávění příběhu vznikají i takové, jimž vznešeně říkáme "filmové básně". Odysea představuje právě případ, kdy taková "lyrika" značně převládá. Nevypráví se tedy skrze slovní konfrontace postav, ale audiovizuální stránku. K obrazům navíc nesmíme přistupovat explicitně, ale interpretačně. Jen máloco je vyřčeno slovy a zobrazeno přímo... Na to byl Kubrick odborník a jeho původní povolání fotografa se odráželo v tendenci minimalizovat vliv dialogu a maximalizovat sílu obrazu.

Pokud tedy budete sledovat dějové linie a promluvy, abyste podle nich ihned identifikovali a složili klasický příběh, nejspíš se brzy přidáte do skupiny "tohle ne", protože tudy cesta k pochopení a hlavně k spokojenosti s touto klasikou skutečně nevede.

Nesledujeme totiž příběh v běžném slova smyslu, místo toho jsme strženi na neskutečnou plavbu vesmírem, kterou se musíme nechat pohltit a unášet, bez kladení jakéhokoli odporu, jinak nás ten proud semele.

Neříkám, že se musí "nepřemýšlet", naopak, Kubrick se nikdy neuchýlil k prázdnému umění pro umění. Odysea má co říct, jde o hlubokou metaforickou a informacemi nabitou podívanou umožňující podobně jako Osvícení (paradoxně divácky nejpříznivějšímu Kubrickově filmu) jedinečnou podívanou pro všechny, kteří filmy nekonzumují, ale aktivně vnímají a vlastně se sami podílejí na jejich významu.

Čeká nás skutečný divácký oříšek a není přehnané tvrzení, že jde o velmi náročný film ve všech smyslech tohoto slovního spojení.

Stanley opět využívá pozvolného vyprávění, které někteří nazývají nudou, prázdnotou nebo prostě rozmělněností. Faktem zůstává, že život nemá filmové tempo. Lidé neutíkají z místa na místo, nemají dvě minuty do zničení světa a nepřepravují se helikoptérami. Jak by tedy mohl "odsýpat" snímek, který se dějově rozprostírá do milionů let? Podobně jako v případě obrazově snad ještě požitkářštějšího Barryho Lyndona se délka a neodsýpání stávají nutnou součástí děje.

Velikost nekonečného vesmíru i rozměr času na diváka musejí dýchnout, jinak bychom přece vůbec nemohli chápat, oč jde.

Tento ojedinělý a v americké kinematografii přece jenom do jisté míry odvážný postup dělá Kubricka unikátním, ale také nepřístupným. Vyprávět epochální příběh o smyslu existence lidstva tímto způsobem totiž přinejmenším vybočuje z obvyklých žánrových pokusů vesmír zpopularizovat.

Doposud tvrzené může být předmětem diskuse. Co by jím být nemělo, je zcela bez přehánění geniální audiovizuální forma, která má jen málo srovnání. Vizuální efekty, na svou dobu převratné, dnes rozhodně stále působivé, a samozřejmě do detailu promyšlená kompozice obrazu, ladění barev, souhra s jedinečně zvolenou hudbou... Málokdy film tak sebevědomě vyzývá ke kochání se každým záběrem.

Kubrick opět dokazuje, že každou vteřiny svého díla promýšlí natolik, aby přesně odpovídala jeho představám bez ohledu na přívětivost či atraktivitu. Mnozí ho kritizují právě kvůli kontrole a nekompromisním přehledu nad jeho filmy. Nulová svoboda štábu, neexistující improvizace, nekonečné opakování záběrů. Nutno ale podotknout, že na stejné (i když asi ne do podobné míry) podmínky si potrpí i mnoho dalších režisérů (Hitchcock, Cameron, Fincher), jen tím tolik neprosluli jako právě Kubrick.

Málokdy pak z filmu vyčnívá jeho monumentálnost tak okázale. Málokdo si troufl pokusit se stát komplexním dílem, zobrazujícím člověka od doby jeho vzniku až po povznesení na novou úroveň existence. 2001 se může jevit jako film povyšující se nad diváka. Pokud na jeho velikost nepřistoupíme, nebude pro nás ničím. Pokud se alespoň maličko nepokloníme, tak se do těchto dveří prostě nevejdeme a zůstaneme jen tápat na jejich prahu. Jestli jde o povýšenectví a jestli je to špatně, to asi záleží na každém z nás.

Za úctu a plnou koncentraci ale má co nabídnout na oplátku. Ne ukrácení času, ale přesně naopak čas, který chcete zastavit a co nejvíc natáhnout. Stejně jako můžeme v galerii projít kolem Picassova obrazu s tím, že jde o patlaninu beze smyslu, můžeme se u něj naopak zastavit a onu změť tvarů se pokusit pochopit. Podobné je to s Odyseou. Musíme se jí v první řadě chtít kochat, zastavit se u ní. Stránit u ní dlouhé minuty vstřebáváním každého detailu. Není mnoho filmů, u kterých by bylo zastavování se výživnější.

Přitom skutečný význam nemůže a ani nemá být odhalen. Když Kubrick s Clarkem připravovali scénář (nejde o adaptaci Clarcovy knihy, ta vznikala souběžně), zastávali názor, že pokud někdo Odyseji zcela porozumi, oba v jeho případě zásadně selhali. Samotná pointa navíc není zas tak důležitá. Z celého filmu nemá být vyvozen nějaký konkrétní závěr. Pointou Vesmírné Odysey je jen a jen Vesmírná Odysea sama o sobě. Napovídá to i fakt, že rozměry monolitu hýbajícího dějem přesně odpovídají o devadesát stupňů otočenému filmovému plátnu. 2001 je pak sama monolitem povznášejícím diváka. Zdá se to být od Kubricka arogantní, že naznačuje, že jeho dílo vás pozvedne na vyšší stupeň bytí. Jenže to podle mnohých skutečně dokázal, alespoň v diváckém slova smyslu.

Jedním dechem

Jeden z nejzásadnějších snímků sci-fi žánru, ale i filmu obecně. Umělecké dílo, které svojí jedinečností, propracovaností a nekompromisností provokuje dodnes. Zatím asi nejnáročnější kousek našeho výběru.

Martin Svoboda II