Něžné vlny

Sympatický Vojta je nesmělý a jeho rodina praštěná. Cholerický tatínek, který kdysi nepřeplaval kanál La Manche, z něj chce mít závodního plavce a milující maminka, bývalá hvězda dětské lední revue, vidí v synovi talentovaného pianistu. Jenže Vojta má docela jiné priority - především rusovlasou spolužačku Elu, okouzlující akvabelu, která už v listopadu odjede do vysněné Paříže. Jestli Vojta rychle nepodnikne něco opravdu zásadního, zmizí mu Ela navždy za železnou oponou. Píše se totiž rok 1989.(oficiální text distributora)

oooo O oooo

Něžné vlny – recenze

Láska a vtip nabourávají železnou oponu.

Je to nejspíš shoda různých okolností, ale nejlepší komedie jsme v Česku (-oslovensku) natáčeli za totality. To období je umělecky inspirativní dnes už z jiných důvodů, ale pořád se v něm odehrávají některé z nejpodařenějších veseloher, podle principu humoru spojeného se strádáním.

Vojtu v životě  pronásleduje stejná smůla, jaká postihla především tatínka.Mladý Vojta Hrdlička (Robert Cejnar) přitom sám již v úvodu naznačí, že právě on je nějakým způsobem zodpovědný za úspěch sametové revoluce. Jak k tomu došlo? Na vysvětlení si počkáme! Nejdřív je potřeba projít si jeho dětstvím poznamenaným touhou jeho otce (Hynek Čermák) i matky (Taťjana Medvecká), aby naplnil jejich ambice. To se ví, že by nás nebavily pohodové příhody někoho, kdo bude dělat svým rodičům samou radost. Vojtu v životě  pronásleduje stejná smůla, jaká postihla především tatínka. Alespoň mu v něm zůstalo jedno velké štěstí, totiž spolužačka Nela (Lucie Šteflová). S Vojtou se sbližuje i přes jeho neohrabanost a jak se míjejí léta, blíží se chvíle, kdy se z nich stanou milenci. Chlapec se pouze bojí, aby mu Nela nezmizela v Paříži, jak to udělala její matka…

Je jasné, čím se nový výtvor režiséra Jiřího Vejdělka snaží být, totiž pokračovatelem nejrůznějších „šabachovin“, které, jak se zdá, nezmizely ani po uměleckém odklonu Jana Hřebejka. Stejně jako ony se věnuje rodinám nespokojeným se státní mocí a jejími poskoky, neschopných doopravdy se bránit ústrkům, ale – v případě mladé generace – přijímajících je s nadsázkou. Možným záporem Něžných vln, jakkoliv to může znít cynicky, je ovšem to, jak málo se legraci snaží vyvážit doopravdy vážným, možná dokonce tragickým podtónem, jenž by zdůraznil skutečnou tehdejší nesnesitelnost. Můžeme se možná spokojit s tátovými depresemi, i když s tou výhradou, že on je typem prostého muže, u něhož je i chandra s trochou naší škodolibosti roztomilá.

Snad ani jeden z vtipů nevyznívá naprázdno. Bohužel jich mnoho stojí na starém známém slovním humoru, případně na drobných, takřka sitkomových kiksech, na jejichž volnou provázanost upozorňuje i nenadálý střih z Vojtova dětství k dospívání. Scény, v nichž jsou reinterpretovány události ze 17. listopadu 1989 pak vypadají trochu jako ukázka z televizní estrády. Duchaplná zábava se nekoná. Vejdělkův scénář nicméně přichází neustále na nové šaškárny v tom pozitivním smyslu slova. Kvantita tak místy supluje kvalitu. Ledacos vylepší také sympatické a nekomplikované postavy ve všech hlavních úlohách.

Shrnutí

Duchaplná zábava se nekoná. Vejdělkův scénář nicméně přichází neustále na nové šaškárny v tom pozitivním smyslu slova. Kvantita tak místy supluje kvalitu. Ledacos vylepší také sympatické a nekomplikované postavy ve všech hlavních úlohách.

Hodnocení 70%

Hodnocení čtenářů 75 %

Jiří Kábrt