Angelika 

Sedmnáctiletá Angelika je proti své vůli provdána za bohatého toulouského hraběte Joffreye de Peyrac, který je nejen o dvanáct let starší než ona, ale má také pověst čaroděje. Svým šarmem a inteligencí si brzy získá Angeličino srdce a zdá se, že jejich šťastný život nemůže nic ohrozit. Jednoho dne je ale Peyrac uvržen do Bastily a upálen na hranici za údajné čarodějnictví. Angelika se uchýlí s dětmi na Dvůr zázraků a s pomocí banditů plánuje pomstu všem, kteří změnili její pohádku ve zlý sen.(Bioscop)

oooo O oooo

Angelika: návrat markýzy andělů

Pětice kostýmních romancí, kterou v letech 1964-1968 natočil francouzský režisér Bernard Borderie, patří k evropské popkulturní klasice. Nezkrotné a Báječné Markýze andělů (o králi a sultánovi nemluvě) prodlužují život televize a domácí kino dodnes. Do českých kin se kvarteto Borderieho filmů dostalo (na přeskáčku) jen díky dočasnému uvolnění cenzury v roce 1968. V éře normalizace se pak neodolatelně pokleslou Angelikou sytila v televizi generace, odtržená cenzurou od aktuálních filmových požitků své doby. Na formování prvních dětských představ o sexualitě v malém českém rybníčku má tak lepá markýza docela slušný podíl.

V době, kdy padala poslední tabu v zobrazování sexu na filmovém plátně, se nicméně české ženy a dívky ukájely romantickou jizvou na mužné tváři Jeoffreyho de Peyraca, zatímco muži pošilhávali do štědrého výstřihu hlavní představitelky Michele Mercierové. Energická Angelika okázale demonstrovala právo ženy nakládat sama se svým tělem i city a její dobrodružství se odehrávala na bázi konfrontace s muži. Unášení a prznění ctnostné hrdinky se za panování Ludvíka XIV. - napříč Evropou i Orientem – zdálo být povinností každého správného chlapa.

Monogamie, kterou hlásala Angelika v souvislosti s milovaným Joffreyem (Robert Hossein), přicházela opakovaně vniveč. V některých situacích totiž slabé ženě nezbývá než podlehnout! Filmová Angelika tak byla čipernou vyznavačkou sexuální revoluce. Její literární předloha, recyklovaná postupně ve třinácti románech Anne a Serge Golonových, měla ovšem v 50. letech mnohem odvážnější poslání: dotýkala se takových tabuizovaných témat, jako byla fyzická láska, pronásledování protestantů katolickou církví či realistický obraz krále Ludvíka XIV. Ten nebyl poprvé od francouzké revoluce zobrazován jako sadistický tyran.

Kostýmní romance nazvaná lakonicky Angelika, která právě přichází do českých kin, žádné převratné poslání mít nechce - a ani nemůže. Neexistují žádná tabu, která by ještě mohla bořit. Producent a režisér Ariel Zeitoun měl v zásadě dvě možnosti: mohl natočit modernizovanou verzi ve stylu nejnovějších Tří mušketýrů, ve kterých se létalo bojovou vzducholodí a praktikovala se asijská bojová umění. Nebo mohl natočit lehce aktualizovanou vzpomínku na původní film. Naštěstí se rozhodl pro druhou možnost.

Nová Angelika je – ať si její tvůrci říkají, co chtějí – vzdálenější předloze než původní, půlstoletí starý film. V příběhu o dozrávání nespoutané, mladé šlechtičny, která se mění v sebejistou ženu ve společnosti zprvu nemilovaného manžela, hraje důležitou roli zápletka kolem intriky usilující o život mladého krále. Tato intrika je v podání Ariela Zeitouna (který svůj snímek podepsal také jako scenárista) na rozdíl od původníhoi filmu značně nepřehledná. Poté, co je volnomyšlenkář a alchymista Peyrac uvržen do Bastily kvůli obvinění z čarodějnictví, musí jeho elegantní žena kvůli vlastní bezpečnosti zmizet ze světa. Angelika s ostříhanými, načerno nabarvenými vlasy je patrně nejdramatičtější změnou oproti předloze. V honbě za realistickými akcenty se Zeitoun zbavuje jedné z nejbezpečnějších jistot původní série – faktu, že hrdinka bude mít i po týdnu stráveném v pařížských stokách stále stejně zkadeřenou, zlatistou kštici.

Neboť filmové příběhy o Angelice kdysi představovaly nadčasové, jásavé vítězství designu nad všemi formami logiky, najdeme při srovnání obou filmů i další záměrné, významné nesrovnalosti. Ty neukazují k ledabylosti, která byla příznačná třeba pro remake Fanfána Tulipána z produkční dílny Luca Bessona. Ariel Zeitoun odvedl mnohem solidnější a zodpovědnější práci, než jaká se od něj dala čekat jako od režiséra akční pubertálního akčňáku Yamakasi či krimi Poslední gang.

Zatímco v románu byl Joffrey o dvanáct let starší než jeho sedmnáctiletá novomanželka (a stejný věkový rozdíl byl i mezi Mercierovou a Hosseinem), v novém filmu je Peyrac skutečně starý. Pro potenciální mladé diváky (pomoz jim pámbu) tak zřejmě bude pochopitelnější odpor novomanželky k muži, který je nejen nevídaně bohatý, ale navzdory kulhání a zjizvené tváři je to docela fešák. Zatímco v 60. letech kamera důsledně zabírala Perycovu nezjizvenou tvář, v nové verzi je to naopak. Nová Angelika je ovšem cudnější a krotší než její předchůdkyně, a nerozněcuje ve svém okolí tak jednoznačně násilnické sexuální vášně. Standardy toho, co diváci snesou a nesnesou vidět na plátně, se za půl století přece jen trochu posunuly.

Samozřejmě jde jen o hru, které ještě napomáhá třiašedesátiletý Gérad Lanvin, který vědomě trochu kopíruje Roberta Hosseina. Lanvin se navíc jeví jako lepší herec než Hossein, kterého Borderie účelově lobotomizoval. Pokud jde o Noru Arnezenderovou, je půvabná, slušně hraje a nikoho neurazí. Hvězdnému obsazení původního filmu nemůže nová verze konkurovat. Nenahraditelný je především sarkastický Jean Rochefora, který byl v původní Angelice v roli advokáta Desgreze jediným skutečně osvěživým hercem.

Když už jsem u hořekování nad loňskými sněhy, hudba Nathaniela Méchalyho jde k čertu v okamžiku, kdy nečekaně zazní nesmrtelný původní hudební motiv Michela Magnea. A dabing, kterým český distributor laskavě opatřil Zeitounův snímek, nemůže samozřejmě konkurovat legendární české verzi s Libuší Švormovou a Josefem Langmilerem.

To ovšem nic nemění na tom, že novou Angeliku – navzdory tomu, že postrádá rozkošnou naivitu a přehmaty originálnu – nemůžeme považovat za prohru. Spíáš není výhrou. A mimochodem – stejně jako původní Markýza andělů slibuje pokračování.

ALENA PROKOPOVÁ