RUSKÝ FILM

Ruský film v 60.-80.letech 20.století

V letech 1964 - 1982 byl ve funkci generálního tajemníka komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv. Brežněvův režim vytvářel obraz pevnosti a zdánlivého růstu. RVHP umožnila dočasně zvýšit komfort konzumentů, ale kultura trpěla dalším „zmrazením“.

Alexandr Solženicyn, Andrej Sacharov aj. disidenti byli umlčeni vyhnáním do exilu. Sergej Paradžanov (Stíny zapomenutých předků, Barva granátového jablka) byl propuštěn z vězení, ale bylo mu zakázáno emigrovat a pracovat u filmu.

Goskino, úřad dohlížející na kinematografii, se stalo byrokracií, podporující lidovou zábavu, spolu s novým socialistickým konzumenstvím. Tato strategie byla odměněna mezinárodním úspěchem Moskva slzám nevěří (1980), prvním sovětským filmem, který získal Oscara.

Navzdory konzervatismu doby některé realistické filmy poukázaly na problémy každodenní existence. Režisérky Diana Asanova (Klíč, který by se neměl dostat dál, 1977), Lana Gogorberidzeová (Rozhovory o soukromém životě, 1977) a Larisa Šepiťková vytvořily významné psychologické studie. Filmy Larisy Šepiťkové zdůraznily individuální svědomí a morální volbu.

Několik režisérů natáčelo sebereflexivní umělecká díla, která odrážela jak evropský umělecký film, tak ruské tradice. Andrej Michalkov-Končalovskij (Sibiriáda 1979, zakázáno) natočil osobní historický epos, jeho bratr Nikita Michalkov experimentoval ve filmech Otrokyně lásky (1976) a Nedokončená skladba (1977) s reflexivitou po způsobu Felliniho.

Nejviditelnějším představitelem uměleckého filmu, stojícího v opozici k propagandistickým filmům, byl Andrej Tarkovskij. (Andrej Rublev 1966, Solaris, 1972, Zrcadlo 1975, Stalker 1979, Nostalghia 1983, Oběť 1986). Tarkovskij emigroval, neměl v úmyslu se nikdy vracet. V SSSR byly jeho filmy zakázané, o to větší úspěch sklízely v zahraničí. Zemřel v roce 1986, ale stal se skutečným velikánem evropského filmu, a symbolem pojmu „morálka v umění“. Prohlašoval, že:

„Mistrovská díla se rodí z umělcova boje vyjádřit své etické ideály.“

Díky Tarkovskému se kinematografie změnila. Rolan Bykov ve filmu Čučelo (1983) o vesnické dívce, jíž pohrdají spolužáci, jemně vyzdvihuje tradice oproti sobeckosti nového Ruska. Stejnou myšlenku můžeme pozorovat v dalším filmu Larisy Šepiťkové Loučení / Loučení s Maťjorou (1983) - na motivy románu Valentina Rasputina. Film po její tragické smrti dokončil její manžel, režisér Elem Klimov, který natočil také kratší film o ní samotné, jednoduše nazvaný Larissa (1981).

Nezastíranou kritikou (s použitím filmových týdeníků) stalinistických koncepcí politického zločinu se stal film Můj přítel Ivan Lapšin (1984) režiséra Alexeje Germana. K žánru válečného filmu z druhé světové války se vrátil manžel Šepiťkové, Elem Klimov v portrétu německé okupace Běloruska Jdi a dívej se (1985). Tento film zobrazoval mladého naivního hrdinu, jenž rozhodně nepředstavoval ideál socialistického realismu.

V této době se také k natáčení vrátil Paradžanov a natočil film Legenda o Suramské pevnosti (1984). Potají se začíná objevovat dokonce i „paralelní kinematografie“, natáčená na 16mm a super 8mm film ve studentských bytech a uměleckých sklepech.

Michail Gorbačov převzal moc v roce 1985 a přiznal, že stát je na pokraji finančního kolapsu, a že si už nebude udržovat své satelity ve střední a východní Evropě. Po tomto prohlášení následovaly pády komunistických režimů v těchto zemích. Pro filmové tvůrce se tak započala další kapitola.

http://tsmskup2.blogspot.com/2009/12/rusky-film-60-80let-20stoleti.html

-----------------------ooo----------------------

ruská kinematografie

První veřejné filmové představení se konalo v květnu 1896 v Petrohradě, pravidelná výroba filmů začala po roce 1907. Kinematografie zaznamenala prudký rozvoj s výraznou orientací na domácí látky (ilustrace písní, klasiky a historie), od roku 1912 obohacenou aplikacemi zkušeností ruské literatury, divadla a výtvarného umění, významná byla spolupráce divadelních herců a scénografů. Produkčního i uměleckého rozmachu doznala ruská kinematografie zejména za první světové války, kdy zesílil i proud dekadentních salónních dramat a komerčních seriálů. Na budování ruské kinematografie se tehdy nejvýrazněji podílely firmy Drankov, Chanžonkov a Reinhardt-Thiemann. Z režisérů vynikli tvůrci historických obrazů V. M. Gončarov (*1861 - †1915), J. A. Protazanov (Piková dáma, Otec Sergej), estetizující J. F. Bauer (*1865 - †1917) a komerčně orientovaný P. I. Čardynin (*1878 - †1934). V roce 1912 položil základy loutkovému filmu V. A. Starevič. Slibně se rozvíjely dokumentární žánry. Po únorové revoluci v roce 1917 se film stal nástrojem buržoazní i bolševické propagandy.

V roce 1919 byla ruský sovětský filmový průmysl znárodněn. Uplatnili se v něm hlavně dokumentaristé, zejména D. Vertov svými revolučními zpravodajskými žurnály Kino-pravda. V letech 1921 - 1924 byla typickým filmovým žánrem agitka a excentrická komedie vysmívající se soudobým negativním jevům. Svět nejen odrážet a vysvětlovat, ale i přetvařovat, to byl hlavní námět děl M. Ejzenštejna (Křižník Potěmkin, Deset dní, které otřásly světem, Generální linie), V. I. Pudovkina (Matka, Konec Petrohradu, Bouře nad Asií), F. M. Ermlera (Poslední carův poddaný) a A. P. Dovženka (Arzenál, Země). Ve filmech zobrazovali politické změny zejména formou montáže. V petrohradském filmové studiu rozvíjela filmovou řeč němého filmu experimentální skupina FEKS (G. M. Kozincev a L. Z. Trauberg) v součinnosti s literárními vědci (A. I. Piotrovskij, J. N. Tyňanov, B. M. Ejchenbaum, V. B. Šklovskij). Produkce z 65 titulů v roce 1926 stoupla na 75 v roce 1929, ve stejném období se zvýšil počet kin z 3050 na 12300. Po roce 1924 byla produkce soustředěna v Moskvě ve výrobnách Sovkino, Kultkino, Mežrabpom-Rus (po roce 1928 Mežrabpom-film), Krasnaja Zvezda (po roce 1926 Gosvojenkino), Proletkino, v Leningradu v Sovkino (1926), Trudkino (1927), výrobna Vostokkino (1928) zajišťovala repertoár pro středoasijské republiky Sovětského svazu.

Od roku 1930 byl zaváděn systém zvukového záznamu Tager-Šorin a první zvukové filmy Cesta do života (N. V. Ekk) a Vstřícný plán (F. M. Ermler - S. I. Jutkevič) se za uplatnění metod socialistického realismu zaměřily na každodennost, budovatelský patos a pracovní rekordy. Tato témata dále rozvíjeli S. A. Gerasimov (Polární hrdinové, Pevnost na Amuru, Učitel), J. J. Chejfic a A. G. Zarchi (Členka vlády), v hudebních komediích G. V. Alexandrov (Celý svět se směje, Cirkus, Volha-Volha), v kolchozních veselohrách I. A. Pyrjev (Bohatá nevěsta, Nemotorný ženich, Poznali se v Moskvě. Historickému žánru se věnovali S. D. a G. N. Vasiljevovi (Čapajev), J. L. Dzigan (My z Kronštadtu), V. M. Petrov (Petr Veliký), S. M. Ejzenštejn (Alexandr Něvský), vznikaly filmové přepisy klasických děl: Bouře (V. M. Petrov), Nevěsta bez věna (J. A. Protazanov), trilogie M. S. Donského podle autobiografických próz M. Gorkého. Rozvíjela se tvorba pro děti a mládež, ve 30. letech získala samostatná studia i dokumentární a animovaná tvorba, za druhé světové války evakuovaná do středoasijských metropolí (Taškent, Alma-Ata, Ašchabad). Spolupráci s filmem navázali významní hudební skladatelé (D. D. Šostakovič, S. S. Prokofjev, I. O. Dunajevskij) a své klasické role vytvořili herci B. A. Babočkin, N. K. Čerkasov, T. F. Makarovová a L. P. Orlovová. Filmové umění bylo vystaveno politickým tlakům a přímo podléhalo kontrole J. V. Stalina.

Za druhé světové války vzniklo asi 100 hraných filmů, 500 zpravodajských žurnálů a 100 střihových dokumentů, cykly historických epopejí, agitky, filmy-koncerty i frontové komedie a melodramata. Roku 1943 bylo založeno Sverdlovské filmové studio, které v roce 1948 zahrnulo novosibiřská studia zpravodajského a dokumentárního filmu. Po válce se točily převážně válečné reminiscence: Mladá garda (S. A. Gerasimov), Příběh opravdového člověka (A. B. Stolper). Historicko válečné epopeje oslavující Stalina: Pád Berlína (M. E. Čiaureli), Stalingradská bitva (V. M. Petrov), Velký přelom (F. M. Ermler), Třetí úder (I. A. Savčenko).

Začátkem 50. let došlo k uměleckému úpadku filmové tvorby a zároveň ke snížení produkce, preferovány byly životopisné, historické a politické velkofilmy. Načas zanikla linie komorních dramat typu Vesnická učitelka (M. S. Donskoj), ale v polovině 50. let ji obnovili I. J. Chejfic (Velká rodina, Případ Rumjanceva) a M. M. Chucijev (Jaro v Zarečné ulici), ohlašující orientaci na poezii všedního dne a zájem o morální prožitky, který přišel koncem 50. let.

O osudech lidí za druhé světové války pojednávaly filmy Balada o vojákovi (G. N. Čuchraj), Osud člověka (S. F. Bondarčuk) a především Jeřábi táhnou, v němž M. K. Kalatozov a S. P. Urusevskij obnovili expresivitu filmového výrazu výmluvností obrazových kompozicí, vzrušivým rytmem montáže a zavedením subjektivní kamery a otevřeli tak prostor hledačství v rovině autorské výpovědi. Vznikly rovněž adaptace literárních děl: Dáma s psíčkem (I. J. Chejfic), Tichý Don (S. A. Gerasimov), Hamlet a Král Lear (G. M. Kozincev) a Vojna a mír (S. F. Bondarčuk), Zločin a trest (L. A. Kulidžanov), Bratři Karamazovi (I. A. Pyrjev), historický Andrej Rublev (A. A. Tarkovskij), Rommova úvaha o ambivalenci vědy (Devět dní jednoho roku) a jeho publicistický Obyčejný fašismus, Chucijevovy portréty mladé generace (Je mi dvacet let, Červencový déšť), analytické filmy se společenskou problematikou S. F. Gerasimova (Novinář, U jezera) a J. J. Rajzmana (Tvůj současník).

V 60. letech se filmová produkce opět zvýšila, převažovaly ale filmy popisné a tezovité. Mezinárodního uznání dosáhli v 60. a v 70. letech režiséři směřující k autorskému vyjádření, v jejichž filmech převládal princip poetické lyričnosti: L. J. Šepiťková (Křídla, Vzestup), Andrej S. Michalkov-Končalovskij (Šlechtické hnízdo, Strýček Váňa, Romance o zamilovaných, Sibiriáda), A. A. Tarkovskij (Andrej Rublev, Zrcadlo, Solaris, Stalker), N. S. Michalkov (Svůj mezi cizími, Otrokyně lásky, Oblomov), V. M. Šukšin (Třesky-plesky, Červená kalina), G. N. Danelija (Podzimní maratón), E. Klimov (Agónie - Konec Rasputina), I. A. Averbach (Monolog, Cizí dopisy), A. German (20 dnů bez války, Prověrka osudem, Můj přítel Ivan Lapšin), E. A. Rjazanov (Nádraží pro dva, Garáž), I. V. Talankin (Když padá hvězda), N. N. Gubenko (Poraněná ptáčata, Ze života rekreantů), S. Solovjov (Když skončilo dětství, Zachránce, Cizí Bílá a Strakáč). Pokračovala tvorba válečných filmů, které válku neglorifikovaly, ale ukazovaly její hrůzy a deformující vliv (Jdi a dívej se).

V 70. a 80. letech vzniklo několik publicistických filmů o etických problémech: Prémie (S. Mikaeljan), Staré zdi, Zpětná vazba (V. Tregubovič), Prosím o slovo (G. A. Panfilov). Po politickém uvolnění v 80. letech vynikli režiséři R. A. Bykov (Hastroš), R. Balajan (Lety ve snu a ve skutečnosti, Ochraňuj mě, talismane můj), K. Lopušanskij (Dopisy mrtvého, Návštěvník muzea), V. J. Abdrašitov (Vlak se zastavil, Konjunkce planet), V. Pičul (Malá Věra). Hereckými výkony zaujali zejména O. Jankovskij, L. Gurčenková, O. P. Tabakov, M. Uljanov, I. Kupčenková, A. Kajdanovskij nebo N. Andrejčenková. V období konce 80. let, ale řada významných tvůrců odešla do zahraničí (A. A. Tarkovskij, A. S. Michalkov-Končalovskij, N. S. Michalkov). V kresleném filmu na sebe upozornil J. Norštejn (Ježek v mlze, Pohádka pohádek).

http://www.cojeco.cz/index.php?id_desc=82963&s_lang=2&detail=1&title=rusk%E1%20kinematografie

-----------------------ooo----------------------

Novodobá ruská kinematografie

17. prosince 2006 v 20:31 | Natascha | Téma, úvaha

O ruské kinematografii se moc nepíše a o té novodobé ví většina lidí taky, no velké kulové jak se tak říká. Takže tady je "stručný" výpis těch nejpodstatnějších režisérů a filmů, bráno od 90. let do současnosti.

REŽISÉŘI

Anatolij Končalovskij (*1937)

Režisér filmů Sibiriáda, Mariini milenci, Splašený vlak, Nesmělí lidé, ve Spojených státech Tango a Cash (spolu s Albertem Magnolim).

Z novějších filmů:

Uvnitř kruhu (1991) - drama v koprodukci Itálie, USA a Ruska. Příběh z roku 1939, v němž se obyčejný muž musí rozhodnout, zda bude sloužit vlasti nebo půjde za hlasem svého srdce. Letní noc tohoto roku je pro Ivana Sanšina nocí svatební. Přesto na jeho dveře zabuší KGB a Ivan se dozvídá, že jeho soused byl před hodinou zatčen. Neví, co se stane s ním, obává se, že už nikdy neuvidí svou ženu, přestože nic neprovedl. Je odvezen ulicemi noční Moskvy, ale místo na popraviště se dostane až k samotnému Stalinovi a jako promítač filmů se stává součástí diktátorova vnitřního kruhu.

Slepička Rjaba (1994) - komedie v koprodukci Francie a Ruska.

Odysseus (1997) - dvoudílná televizní minisérie.

Dům bláznů (2002) - drama v koprodukci Francie a Ruska. Děj se odehrává v roce 1996 během první války v Čečně v psychiatrické léčebně, která se nachází v pohraniční oblasti a jejíž osazenstvo nemá ponětí o tom, co se děje kolem. Válka mezi Rusy a Čečenci se ale dostane až k nim. Vojáci obou stran ctrhnou do ústavu a ten se mění v sídlo šílené války. Přítomnost bláznů jen umocňuje ironii válečné hrůzy.Lev v zimě (2003) - dvoudílné televizní historické drama, které natočil v USA, hrají např. Patrick Stewart, Glenn Close.

Karen Šachnazarov (*1952)

Debutoval satirickou komedií Dobráci (1979). Na úspěch hudebního filmu Milujeme jazz (1983) navázal ohlédnutím za tanečním žánrem stepu, Zimní večer v Gagře (1985). Pozoruhodným "přestavbovým" dílem 80. let byl Kurýr (1987) a Město Zero (1988), fantastická vize společnosti. V 90. letech natáčel koprodukce, spolupracoval s televizí a v roce 1998 se stal generálním ředitelem Mosfilmu. Jeho zatím posledním dílem je historický film Jezdec jménem Smrt (2004), který byl loni uveden na Febiofestu.

Město Zero - Jednoho dne přijede vlakem do obyčejného anonymního města (odtud i název filmu) inženýr Alexej Varakin, aby vyřídil v místní továrně obyčejnou obchodní záležitost. Události však nabývají naprosto odlišných forem, než by se dalo očekávat. Nahá sekretářka, zcela samozřejmě pracující v kanceláři, moučník v podobě lidské hlavy, zastřelený kuchař, a všechny další absurdní situace, jež nabírají nevysvětlitelnou rychlost a nad nimiž se nestačí užaslý a vystrašený Varakin ani zamyslet, vrcholí prohlídkou bizarního vlastivědného muzea. Obyvatelé města se chovají jako lidé, ale divák žasne, jak mohou žít uprostřed tak nesmyslného světa. Naskýtá se otázka, zda-li není veškerá absurdnost díla jen přibarvenou realitou světa našeho.

Atentát na cara (1991) - drama v koprodukci Sovětského svazu a Velké Británie.

Jezdec jménem Smrt - Rok 1904. Rusko je otřeseno sérií chladnokrevných vražd. Oběťmi teroristických činů jsou významní vládní činitelé, vysoce postavení úředníci, vojáci. Zdá se, že bezohledným zločincům nic nestojí v cestě. Přesvědčeni o vlastní neotřesitelnosti a beztrestnosti, začínají si vybírat z řad carské rodiny. Historický film a do jisté míry i paralela k současnosti se odehrává ve staré Moskvě.

Nikita Michalkov (*1945)

Urga (1991) - drama v koprodukci Francie a Sovětského svazu. Co všechno se může stát, když mongolská žena odmítne manželský sex a když se v široširé stepi ztratí ruský řidič nákladního vozidla... Anekdoticky laděné vyprávění o střetu dvou kultur, které režisér Nikita Michalkov pojednal jako úvahu o ceně technického pokroku.

Unaveni sluncem (1994) - drama v koprodukci Francie a Ruska. Píše se polovina třicátých let a zasloužilý hrdina revoluce plukovník Kotov tráví zaslouženou dovolenou spolu se svou rodinou. Je to asi padesátilý muž s nezanedbatelným kouzlem osobnosti. Má pohlednou mladou ženu a šestiletou dceru Naďu. Jeho prázdniny probíhají celkem uspokojivě, je nádherné počasí a v domě vládne pohoda a blahobyt, jaký si v Rusku jistě nemohl dovolit jen tak někdo. A pak přijede Míťa, který si kdysi chtěl vzít za ženu nynější Marusju Kotovovou a který pracuje pro KGB. Ve filmu hraje hlavní roli sám Michalkov, dále hraje jeho malá dcera Naděžda či Oleg Menšikov. Film byl oceněn Hlavní cenou poroty v Cannes a Oscarem pro nejlepší cizojazyčný film.

Lazebník sibiřský (1998) - romantické drama v koprodukci Francie, Ruska, Itálie a ČR. V roce 1885 mladá Američanka Jane Callahanová cestuje do Ruska. Během své se seznámi s kadetem Andrejem Tolstým, který se do ní zamiluje. Jane pomáhá vynálezci Douglasu McCrackenovi s prodejem stroje na kácení stromů. Jane se znovu setkává s kadetem Tolstým, zároveň však okouzluje nemotorného generála Radlova, kterého má na přání McCrackena svést. Radlov žádá Tolstého, aby ho doprovodil k McCrackenovi, kde hodlá požádat o Janinu ruku. Mladý muž, přemožen svými emocemi a láskou, nemůže při generálově návrhu déle tajit své vlastní city k Jane. Hlavní role byly svěřeny Julii Ormond, Richardu Harrisovi a Olegu Menšikovovi.

Nikita Michalkov nyní pracuje na pokračování Unaveni sluncem.

Alexandr Rogožkin (*1949)

Svéráz národního rybolovu (1995), Svérázný rybolov (1998)

Kukuška (2002) - válečné komediální drama. Je září 1944, těsně před ukončením válečného stavu mezi Finskem a Sovětským svazem. Finský "nacista", ostřelovač Veiko, je připoután ke skále, zatímco Ivan, kapitán sovětské armády, je zatčen tajnou policií. Oba, odsouzeni k smrti svou vlastní armádou, na poslední chvíli unikají neblahému osudu a náhodně nalézají útočiště u mladé Laponky Anni. Ta v nich však nevidí vojáky znepřátelených armád, ale především muže Každý z nich rozumí pouze svému rodnému jazyku: finštině, ruštině a laponštině. V pustině severní tajgy však musí všichni žít pohromadě po několik dní.

Peregon (2006) - válečné komediální drama. Válečná zima 1942-1943. Polní letiště na nehostinné Čukotce se na čas stává místem setkání tří civilizací a bizarního zauzlení lidských osudů. Přistávají tu stíhačky pilotované elegantními Američankami z Aljašky a sotva zaškolení ruští mladíčci je transportují na frontu. Jejich naivní vstřícnost naráží na bdělost místních náčelníků, přelety znemožňují obživu zdejších lovců. V zájmu dodržování spojeneckého protokolu jsou na základně tolerováni i političtí vyhnanci: proslulý konstruktér je tu za kuchaře, neurolog pěstuje ve skleníku zeleninu. Bývalá žena fanatického velitele tu působí jako tlumočnice a pečuje o skvěle vybavenou knihovnu. Pomíjivé vášně do sebe pevně zaklesly lidskost a krutost, bezvýhradné, jako je láska a smrt. Co z toho, co se tu kdysi stalo, byla pravda, a co jen zdání? Mnohé se ozřejmí až po letech, v roce Stalinovy smrti...

Alexandr Sokurov (*1951)

Ruská archa (2002) - Lineárně časová pouť bezejmenného Rusa napříč labyrintem ruské národní duše a její dialektiky, od dob Petra Velikého až po realitu SSSR, završenou vizí neznámých břehů budoucího. Co komnata, to obraz z ruských duchovně kulturních a politických dějin. ,,Neangažovaným", kritickým průvodcem archou je empirově vyšňořený Francouz, jenž vede s poutníkem neustálý dialog. Celý snímek má charaketr jediné filmové sekvence nahlížené z perspektivy poutníka, toho filmového i diváka. Vysoký důraz na estetickou složku filmu.

Otec a syn (2003) - Otec a syn žijí společně v podkrovním bytě. Otec má za sebou válečnou zkušenost, syn se pro ni teprve cvičí. Střecha sousedního domu jim slouží jako hřiště, cvičiště i místo odpočinku. Někdy vypadají jako bratři, jindy dokonce jako milenci. Syn má přítelkyni, která na otce trochu žárlí. Naproti tomu nikdo jiný než právě on neumí syna utišit, když ho ve spánku přepadnou noční můry. Oba přitom vědí, že se budou muset za čas rozloučit. Režisér tímto filmem navazuje na starší titul Matka a syn (1996).

Slunce (2005) - Pověstně dlouhé záběry s promyšlenou vnitřní montáží, pomalé tempo líčení, rozsáhlé plochy ticha, tyto konstantní znaky Sokurovovy režie tentokrát usilují o evokaci duševního rozpoložení japonského císaře Hirohita na konci 2. světové války před podepsáním kapitulace a při samotném tomto aktu. V pomyslné první půlce filmu je sice mnohé naznačeno při jednáních císaře s různými osobnostmi, přicházejícími za ním do jeho bunkru, ale těžiště výpovědi o něm je v předivu detailů jeho mimiky a gest, které mimoděčně svědčí o jeho krajním psychickém vypětí. Ve druhé části filmu jsme svědky jeho prvních setkání s americkými vojáky a hlavně s generálem Douglasem McArthurem. Jejich jednání je v podání Sokurova nejen vzrušující psychologickou hrou, ale rovněž holdem dvěma impozantním osobnostem a velkolepou úvahou o nepřeklenutelné rozdílnosti kultur. Film byl uveden na MFF v Karlových Varech.

Timur Bekmambetov (*1961)

Noční hlídka (2004) - Mezi námi žijí Jiní, vyvolená kasta stoupenců sil Světla a Tmy, kteří magickou sílu těží z lidské energie. Její používání upravuje Dohoda, kontrolovaná Inkvizicí. V souladu s ní každé dobro musí být vyváženo zlem. Atraktivní způsob zpracování oslovuje zejména mladé hlediště.

Denní hlídka (2006)

FILMY

Vlčí smečka (1993)- film režiséra Igora Gosteva. Píše se první polovina 60. let a vláda generálního tajemníka Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu Nikity Sergejeviče Chruščova se rychle chýlí ke konci. V nejvyšších politických kruzích vypuká zuřivý boj o uchvácení moci nad stranou a vládou a tím i nad celou zemí. Na scénu vstupuje jeden z nejsilnějších členů "smečky", který brzy ukáže, jak ostré má zuby - Leonid Iljič Brežněv.

Kavkazský zajatec (1996) - film režiséra Sergeje Bodrova. Film vypráví příběh dvou ruských vojáků, kteří se dostanou během kavkazského konfliktu do zajetí v malé a nepřístupné horské vesnici. V naprosté izolaci od okolního světa vznikne silné pouto nejen mezi nimi samotnými, ale i s jejich vězniteli. Hrají Oleg Menšikov či Sergej Bodrov ml.

Puberta (2001) - drama režiséra Sergeje Solovjova. Film je obrázkem společenského vývoje ruského státu v nejbouřlivějším období proměn posledních dvaceti let minulého století. V osobním příběhu hlavního hrdiny Ivana, který projde vším, čím každý normální občan Sovětského svazu, měnícího se v zemi perestrojky, pak SNS a nakonec Ruské federace, se promítají nejen dějiny Ruska, ale i změny ve způsobu života a v myšlení a chování lidí. Příběh Ivana, jeho přátel a jediné lásky Leny je působivou zprávou o jedné generaci, která byla ponechána sobě a vzrůstajícímu chaosu napospas.

Babka (2003) - drama režisérky Lidiye Bobrove v koprodukci Francie a Ruska. Tragikomický příběh stařenky Tusji, která ve svém pokročilém věku zůstane bez opory svých nejbližších. Poté, co odkáže dům vnukům, je odvezena k sestře Anně, kde však najde azyl jen do chvíle, než si Anna zlomí krček. Problémy s nalezením nového domova se bezprizorné Tusje vracejí. Ve výstižných zkratkách sledujeme portréty jejích příbuzných, z nichž jeden je povaleč a opilec, druhý bezohledný zbohatlík. Jistou naději slibuje neteř Líza, která pracuje v Moskvě jako úspěšná novinářka, ale i pro ni by stařenka byla zátěží. Tusja se nastěhuje k vnukovi, kterého poznamenala válka v Čečensku a sám je v nesnázích. Jeho dcera Olja ztratila při výbuchu řeč. Ještě než hrdinka odejde do mrazivé noci, uskuteční zázrak, který celé vyprávění z posttotalitního Ruska posouvá k žánru pohádky.

Návrat (2003) - drama v režii Andreje Zvjaginceva. Poklidný život dvou bratrů naruší nečekaný návrat jejich otce, kterého jim připomínlala už jen 10 let stará fotografie. Je to opravdu jejich otec? Proč se vrátil po tolika letech? Děti najdou odpověď na vzdáleném ostrově, kam cestují s mužem, který jejich životy převrátí vzhůru nohama. Drsná krása severských jezer a lesů dodává působivému lidskému dramatu zvláštní dimenzi.

Turecký gambit (2005) - dobrodružný film Vladimira Iljina, zfilmován podle románu Borise Akunina. Příběh se odehrává v letech 1877 a 1878, kdy Rusko vede boj s Osmanskou říší. Díky tajemnému tureckému špiónovi umírá mnoho ruských vojáků a kolabuje několik válečných akcí. Najít ho má za úkol agent ruské kriminální policie Erast Fandorin.

Zajatci mlhy (2005) - válečné drama v režii Artema Antonova. V zimě 1944 se poručík Anochin se zotavuje po těžkém zranění. Sžíraný nenávistí k nepříteli touží po návratu na frontu. Je však se skupinou německých zajatců odvelen do odlehlé vsi Polumgla, kde má zajistit výstavbu translační věže a zároveň i stravu a přístřeší pro svěřené zajatce. Ve vsi narazí na neochotu a nenávist. Časem však ženy, jejichž muži jsou na frontě, nepohrdnou výpomocí v domě či doprovodem na lov medvědů. Teď už sytí, teple oblečení a respektovaní zajatci vztyčují v zasněžené tajze dřevěnou věž. Hrany konfliktu se uhlazují, soužití lidí v oboustranné nouzi nabývá humánních dimenzí. Ve společném úsilí o přežití si sotva uvědomují, jak krutý režim rozhoduje o jejich osudech.

http://natascha.blog.cz/0612/novodoba-ruska-kinematografie