ČÁST PRVNÍ - AUSTRÁLIE

AUSTRALSKÁ KINEMATOGRAFIE

První film na pátém kontinentu byl natočen již v r. 1896 – byl to dokumentární* šot* z veslařské regaty Melbournský Zlatý pohár. Po několika krátkých* filmech o původním obyvatelstvu Austrálie vznikly první

delší hrané* filmy (některé z nich, jako Vojáci kříže a První křesťanští mučedníci. Natočila na počátku století pro své propagační potřeby Armáda spásy). Nejvýznamnější byl patrně jeden z prvních dlouhometrážních*

filmů světa, hístorie slavného bandity a jeho společníků. Příběh Kellyho bandy (1906, rež. J. N. Taít). Do r. 1918 stoupla produkce* až na 15 filmů ročně, ale poté si kontrolu nad australským filmovým hospodářstvím

zajistil Hollywood* a až do počátku 70. let vzniklo jen málo významnějších původních filmů. Vedle lidových

didaktických tragikomedií Raymonda Longforda (např. Sentimentální chlapík - 1919 a Na naší farmě - 1920)

vznikl v němém* období snímek Chlapecké sázky (1928, rež. Tal Ordell), mistrně vykreslující život dětské party v jedné z chudinských sydneyských čtvrtí. Ve zvukové* éře, kdy většina domácích filmů vznikala

v produkci firmy Cinesound, stojí za zmínku především dílo Charlese Chavela, který ve filmu40000 jezdců (1941) rekonstruoval boje I. světové války na území dnešního Izraele. Společně se svou ženou Elsou později natočil strhující barevnou etnografickou baladu Džedda (1955) o domorodé dívce ze severoaustralského kmene

Arunta, která byla po narození adoptována bílými farmáři, ale v dospělostí podlehla volání své divoké krve. Po 2. světové válce se pokusili australskou produkci oživit významní dokumentaristé. Holanďan J. Ivens* zde natočil film Indonésie volá (1945-46), vášnivý protest proti australským dodávkám zbraní na potlačení

národnostně osvobozeneckého hnutí v Indonésii. Skot H a r r y W a t t (heri vot, 1906 až1987) metodami britské dokumentárni školy  natočil nejprve film o přesunu stáda dobytka napříč zemí, ohrožené japonskou invazí, Hřmící stáda(1945-46) a poté méně úspěšný snímek o životě zlatokopů v polovině 19. století Ohrada Eureka (1948). Také obroda australské kinematografie, vyvolaná především požadavky televize, započala díly zahraničních režisérů. T. Richardson* zde natočil novou verzi při běhu bandity z 19. století Ned Kelly (1970); titulní postavu hrál člen populární beatové skupiny The Rolling Stones Mick Jagger. Značný divácký úspěch měl i společensko-kritický obraz drsného způsobu života obyvatel malého australského městečka, kteří ubíjejí volný čas pitím a vražděním klokanů, Zapadákov (1970). Natočil ho anglícký režisér* bulharsko-kanadského původu Ted Kotcheff(1931).

Až do r. 1970 vznikaly v Austrálii průměrně dva hrané filmy ročně. Po tomto roce jejich počet vzrostl diky podpoře, kterou místní produkci poskytly čtyři nově založené filmové instituce. Mezinárodní úspěch celé řady takto vzniklých děl vedl k další podpoře produkce, která činila zhruba 15 filmů ročně až do r. 1980, kdy neujasněná vládní daňová politika způsobila, že do finančně výhodné filmové produkce chtělo investovat mnoho podnikatelů, a tak se začala připravovat výroba víc než půldruhé stovky filmů, což se pochopitelně

odrazilo na jejich různorodé kvalitě. Přesto 70. léta rozhodně znamenala doposud nejzajímavější období v dějinách australského filmu a dala vzniknout skutečně významným dílům. Pod vedením Alessandra Cavadiniho

natočil kolektiv filmařů několik dokumentárních filmů. Protestoval v nich proti vyhlazení některých domorodých kmenů v 19. století a proti dnešnímu živoření zbytků domorodého obyvatelstva v rezervacích,

kde za krutých podmínek obdělávají půdu, která jim nepatří. Ochraňování rekonstruuje stávku v rezervaci na

palmovém ostrově roku 1957 a Nigla-A-Na (Chceme naši půdu) zachycuje demonstrace domorodců z r. 1972 za zlepšení životních podmínek. V hraném* filmu se v mezinárodním měřítku nejvíce prosadil P e t e r W e i r (pítr vir, 1944), který začínal jako kabaretní herec, režisér a příslušník filmařského undergroundu*. Jeho neobyčejně kultivovaná a řemeslně dokonalá díla se vyznačují mistrovským budováním atmosféry fantastičnosti z realistických detailů. Nevysvětlitelný strach zachvátí obyvatele malého australského městečka Paris, které je zničeno auty mladých lidí v závěru filmu Auta, která snědla Pařiž (1973). Do doby viktoriánské

morálky na přelomu století nás zavádí autorovo nejslavnější dílo Piknik u Hanging Rocku (1975), v němž se jedná o záhadné zmizení mladých dívek během výletu jedné třídy z dívčího penzionátu. Fantastičností se vyznačuje skutečnost, s níž se setkává obhájce pěti domorodců obviněných z vraždy svého soukmenovce, i jeho sny, jimiž proniká do tajemství domorodé věštby ve filmu Poslední vlna (1977). V černé komedii Instalatér (1980) Weir líčí metody psychického nátlaku, jimiž nevítaný návštěvník zničí sebevědomí vědecké pracovnice a jejího manžela, kteří se považují za nadřazenou společenskou vrstvu. Poté realizoval nákladný antimilitaristický velkofilm * o podílu australských vojáků na dobývání Dardanel r. 1917 Gallipoli (1980). Toto téma se objevuje i ve filmu Rozbřesk (1976), natočeném talentovaným Kenem Hannamem. Významným režisérem je i Bruce Beresford(1940), který v 60. letech působil jako producent* v Nigérii a v Anglii. Po návratu domů točil také pro televizi a prosadil se zejména svým čtvrtým filmem Donův večírek (1976). Vylíčil

v něm průběh společenského večera, jenž se z původní veselé zábavy změní po oznámení špatných výsledků voleb v drama duševní prázdnoty, beznaděje a pokrytectví. Nabývání vědomostí (1977) ukazuje poměry v koleji pro další výchovu dívek ze zámožných rodin na počátku tohoto století a morálku jejích obyvatelek

i učitelů. K výrazným tvůrcům se řadí i Fred Schepisi (1939), který rovněž začínal jako televizní a filmový producent. Zaujal příběhem z církevní školy 50. let, kde se třináctiletý chlapec setkává s pokrytectvím, lží a psychickým i fyzickým násilím, Ďáblovo působiště(1974). Jeho Zpěv o Jimmie Blacksmithovi (1978) líčí příběh třetího nejslavnějšího australského bandity - míšence, který v r. 1900 vyvraždil rodinu bělošského farmáře, svého vykořisťovatele, a pak vyhlásil svou osobní válku bělochům. Nadaným tvůrcem je i Donald

Crombie (1942). I on začínal jako producent a prosadil se filmem Caddie (1976), v němž vyprávěl skutečný příběh mladé matky, která se za hospodářské krize ve 30. letech rozhodne opustit měšťácké prostředí a zajistit živobytí pro sebe a své děti tvrdou prací. Jeho další film Irčan (1977) se odehrává v r. 1921 a zachycuje krizi,

v níž se ocitá bývalý slavný povozník a jeho rodina po nástupu automobilů.

Tito a další tvůrci, např. autor u nás známé komedie Majitel putovního kina (1976) John Power, vytvořili poměrně silné tvůrčí zázemí pro výrobu kvalitních filmů, ale teprve budoucnost může ukázat, zda se australský film dočká dalšího rozkvětu čí úpadku, zejména v situaci, kdy přední tvůrci odcházejí pracovat do USA.

Jan Bernard a Pavla Frýdlová – MALÝ LABYRINT FILMU – ALBATROS 1988