Marilyn Monroe

http://cs.wikipedia.org/

Dětství

Narodila se jako Norma Jeane Baker Mortenson 1. června 1926 v General Hospital v Los Angeles. Její matka Gladys nechala do matriky zapsat příjmení Mortenson po svém příteli, který ji ale ještě před narozením dcery opustil. Všeobecně se ale předpokládá, že otcem malé Normy byl Stanley Gifford, zaměstnanec firmy Consolidated Film Industrion, kde pracovala i Gladys jako filmová strihačka. Ta se o dítě nemohla starat, dědičné zatížení psychickými poruchami jako paranoia a schizofrenie způsobovaly časté výpadky "mimo svět" mladé Gladys, a tak Norma putovala do pěstounské rodiny, pak zpět k příbuzným a pak zase do sirotčince, kde strávila 2 roky. Sama toto období líčila v nejtemnějších barvách, to se ale později ukázalo jako zkreslující. Necelé dva týdny po svých 16. narozeninách se - na popud své opatrovatelky Grace Goddard, přítelkyně Gladys - raději provdala za "chlapce od vedle" Jima Doughertyho, aby až do svých 18. narozenin nemusela pobývat v sirotčinci. Grace Goddard se toužila znova provdat a odstěhovat se se svým manželem, mladičká Norma Jeane by tedy musela zpět do sirotčince (Gladys byla totiž opět hospitalizována pro vážné duševní poruchy).

Byla to právě Grace, která malou Normu Jeane přivedla ke světu filmu - nejprve společně s Gladys, později sama, když Gladys stále více času trávila v léčebnách - vodila Normu do kina a vyprávěla ji o hollywoodských hvězdách a o tom, jak i z ní bude jednou velká hvězda stříbrného plátna.

Manželství Normy a Jima bylo zpočátku dalo by se říct pohodové. Ameriky se ale dotkla válka a Jim narukoval k námořnictvu a Normu stereotyp v továrně na padáky, kde natírala i trupy letadel, začal upřímně nudit. Z toho ji ale vytrhl armádní fotograf David Connover, považovaný za objevitele Marilyn. Nafotil ji v pracovní kombinéze a posléze nabídl další spolupráci. Když se ale Jim vrátil z války, rozvedli se.

Začátek kariéry

Sotva dvacetiletá tak začala pózovat známým i méně známým fotografům, ještě jako brunetka se objevila na titulních stránkách magazínů. Její ambice ovšem sahaly dál - toužila hrát. Obcházela castingy, pod různými jmény zkoušela prorazit u Columbia Records a 20th Century Fox, avšak bez úspěchu. Mihla se v pár filmech kategorie B, rozeznat ji lze v komedii bratří Marxů Šťastná láska. Pomohlo jí až setkání s padesátiletým filmovým agentem Johny Hydem, jenž byl snad jedním z mála, který jí věřil a snažil se upřímně pomoci. Jistě, byla za tím láska, ale jak sama Marilyn později připustila, pouze z jeho strany. Nabízel jí manželství, které by jí jistě katapultovalo mezi elitu Hollywoodu, ona ale odmítla, Johnyho prostě nemilovala. Využila ale jeho kontaktů a získala roli ve filmu Asfaltová džungle renomovaného Johna Hustona.

Rok 1950 pro ni znamenal vstup do Hollywoodu a smlouvu s filmovým studiem na 75 dolarů týdně. Šéf 20th Century Fox Darryl Zanuck sice Marilyn nemohl vystát, ale musel uznat, že diváci si jí začínají všímat a její jméno se začalo objevovat na reklamních plakátech. V letech 1951 - 1952 vytvořila role ve filmech Vše o Evě, Tak mladý jak se cítíš, Omlazovací prostředek nebo Ve spárech noci, kde na reklamních poutačích svým jménem už zastínila tehdy velice populární Barbaru Stanwyck.

Zlom v kariéře nastal ve fotografiích na svou dobu více než lechtivých. Bylo jí 22, když - jak prohlásila později - měla hlad a potřebovala peníze na auto, kterým jezdila na castingy, tak kývla na nabídku Toma Kellyho pózovat pro umělecké akty. Darryl Zanuck po provalení identity oné dívky z kalendáře zuřil, ženské spolky byly pobouřené Marilyninou nahotou. Její chytrý komentář k celé záležitosti ale způsobil, že ji ženy litovaly a muži ještě více zbožňovali. Za zmínku stojí ještě jeden moment. Při natáčení filmu Omlazovací prostředek se seznámila s hvězdou baseballovéhou týmu New York Yankees Joem DiMaggio. Téměř 2 metry vysoký, ale životem nenápadný rodilý Ital se Marilyn vytrvale dvořil.

Ona nadále natáčela a vytvořila dvě zajímavé role. Tou první byla psychopatická vychovatelka dětí Nell ve filmu Neobtěžuj se klepáním. Marilyninu krásu nepotlačily ani upjaté šaty, a vyšinutost Marilyn v tomto ponurém filmu náramně slušela. Henry Hathaway pak měl pro Marilyn ve stole scénář s druhou zajímavou rolí ve filmu Niagara. Tento film již Marilyn ukázal jako hvězdu velkého formátu a v titulcích bylo její jméno na prvním místě. Opět zajímavá role cynické a záletné mladé ženy Rose, která podvádí svého impotentního muže a provokuje ho s každým mužem, kterého potká. Nakonec ji manžel v záchvatu zoufalství a hněvu uškrtí. Diváci to té potvoře přejí a zároveň litují jejího mladého života. Film se vyznačuje nejdelším záběrem ženské chůze v celé kinematografii a Marilyn si pro natočení scény údajně uřízla podpatek u pravé boty o 1cm, a získala tím pověstný pohyb boků připomínající pohyb pístů,jak napsal jistý reportér po zhlédnutí filmu.

Na vrcholu slávy

Další filmy jako Páni mají radši blondýnky a Jak si vzít milionáře se již nesly v tradičním duchu dalších Marilyniných rolí atraktivní přihlouplé blondýnky, tolik rozdílné od chladnokrevné Rose z Niagary. Premiéra druhého jmenovaného filmu byla ovšem pompézní korunovací Marilyn na královnu Hollywoodu.

Marilyn Monroe a Jane Russellová zanechávají otisky dlaní v betonu před Graumanovým čínským divadlem

Ve snímku Páni mají radši blondýnky vytvořila roli naivní a zdánlivě hloupé blondýnky Lorelei Lee, zatímco hollywoodská hvězda s bujným poprsím Jane Russell hrála brunetku Dorothy Shaw. Spolu vydělaly studiu pěkné peníze, neboť film se stal nejnavštěvovanějším muzikálem roku 1953. Navíc se z Marilyn a Jane staly přítelkyně - Marilyn vyzvídala na Jane, jaké to je mít za manžela sportovce (Russellová měla v té době za manžela Boba Waterfielda, profesionálního hráče amerického fotbalu) a také se znaly ze střední školy. Úspěch filmu jim nakonec vynesl zanechání otisků dlaní a nohou a podpisů v betonu před Graumanovým Čínským divadlem.

Druhý jmenovaný film pojednával o třech mladých modelkách Schatze, Loco a Pole, které si za poslední peníze najmou drahé apartmá v New Yorku a uspořádají hon na milionáře. Jedné se nakonec skutečně podaří milionáře ulovit, zatímco další dvě najdou lásku. Marilyn zde sekundovala jiným ženským hvězdám: ve filmu ironické a skeptické Lauren Bacall a tehdejší blonďaté sexbombě Betty Grable. Ta se tímto filmem de facto loučila s hollywoodským trůnem, aby jej postoupila právě Marilyn.

Studio pak nečekalo a chtělo navázat na její úspěchy dalším hitem - měl jím být westernově laděný film Řeka bez návratu v režii Otto Premingera. Marilyn tímto filmem nebyla nadšená, ale musela splnit závazky vůči Foxu. Ani další film Není nad showbusiness neuspokojoval představy Marilyn o jejích filmech, nicméně studio jí přislíbilo roli ve filmu Slaměný vdovec. Jedinou předností filmu Není nad showbusiness snad mohou být Marilyniny interpretace písní Irvinga Berlina.

Svatba s Joem DiMaggiem 14. ledna 1954 v San Franciscu a svatební cesta do Japonska a do Koreje pak ale hned předznamenala konec manželství téměř ještě dřív než začalo. Joea pobuřovalo její dráždivé vystupování a styl oblékání, chtěl mít ženu v domácnosti, zatímco ona toužila hrát. Posledním hřebíčkem do rakve jejich manželství bylo natáčení Slaměného vdovce, kde proud vzduchu z podzemní dráhy Marilyn zvedne sukni až nad ramena. Ačkoliv se krátce po natáčení po necelých 9 měsících rozvedou, na premiéře filmu 1. června 1955, která se konala v den jejích 29. narozenin, se objevili ještě spolu.

Útěk do New Yorku

Tak jako kdysi dlouho nevydržela v továrně na padáky, nevydržela ani nápor image hloupé blondýnky. Vadilo jí, že ji nikdo jako umělkyni nerespektuje a trápilo ji, že ji nikdo nepovažuje za skutečnou herečku, ale jen za atraktivní doplněk.

Monroe s Laurencem Olivierem ve snímku Princ a tanečnice

Byla unavená filmy, které jí v Hollywoodu nabízeli - od roku 1952 šla z filmu do filmu. Doslova tedy uprostřed rozepří se studiem Fox utekla do New Yorku studovat ve věhlasném Actor´s Studiu Lee Strasberga. Ponořila se do studia dramatu a psychoanalýzy,seznámila se s newyorskou intelektuální společností, v Actor´s Studiu dostala mnoho příležitostí vyzkoušet si divadlo a stala se členem rodiny Strasbergových.

Toto období popisuje Susan Strasberg, dcera Lee a Pauly Strasbergových, ve své knize "Marilyn a já". V New Yorku potkala také fotografa Miltona Greena, se kterým založila svou vlastní společnost Marilyn Monroe Production na výrobu filmů, čímž se stala průkopnicí a v jejíž produkci pak vznikl film Princ a tanečnice. Snažila se být nezávislá na hollywoodských studiích, která jí vždy nabízela podřadné role ve slabých filmech.Prvním příslibem lepší tvorby měl být film Autobusová zastávka v režii Joshua Logana a již zmíněný Princ a tanečnice (1957), jehož režie se ujal Laurence Olivier a vytvořil s ní zároveň i hlavní roli. To už byla Marilyn provdaná za Arthura Millera.

„ … Ráda bych hrála roli, která něco znamená, co by něco lidem dala, ale můj vzhled tomu odporuje, jsem příliš jednostranný typ … Lidé si zvykli na mou jednostrannost. Cítím, jak se stávají nepřátelští, když se pokouším změnit. Lidé znervózní, když se změníš. Ostatně si myslí, že se změnit nedokážu … Jsou lidé, kteří si přejí, abych propadla. Nemám chuť vidět pak jejich tváře…

Život s dramatikem

Kvůli ní Miller opustil manželku a dvě děti. Monroe konvertovala k judaismu.[2] Věřila, že sňatkem s vážným a váženým dramatikem si upevní pozici na filmovém poli, zároveň však Arthura milovala. Domnívala se, že stejně jako ona jeho, podpoří i on ji v její touze stát se dramatickou umělkyní. Když Arthura vyslýchal Výbor pro neamerickou činnost, stála mu po boku a veřejně jej podpořila, čímž riskovala svou kariéru. Arthur ale ve svých projevech tak extrovertní nebyl a Marilyn jeho uzavřenost těžce nesla. Po prodělaném potratu a nenaplněných představách o hraní se utápěla stále více v depresích, mlčenlivost Arthura tak její pocity osamělosti jen umocňovala. Nesourodý pár tak prošel první krizí. Monroe si dala pauzu v natáčení a zakoupila farmu v Connecticutu, aby Arthur měl kde tvořit. Ten za celé čtyřleté manželství s MM vytvořil pouze scénář k filmu Mustangové a jeho příjmy se tak ztenčily. Když přišla nabídka na natočení filmu Někdo to rád horké, krize mezi nimi se jen prohloubila: Arthur Marilyn přemlouval, aby roli Sugar přijala, ona sama však zuřila, že další roli hloupé ženské, co nerozezná mužské od děvčat, už hrát nebude. A ačkoliv se jí podařilo opět otěhotnět, roli nakonec přijala.

Někdo to rád horké

Natáčet se začalo v roce 1958 na Floridě, ale ona sama nebyla v kondici. Její závislost na uklidňujících prostředcích již byla - i přes těhotenství - poměrně vysoká, často zvracela a zavírala se ve své šatně. Vzhledem k tomu, že přibrala, cítila se v šatech navržených Ory Kellym směšně (sama řekla, že v nich vypadá jak srandovní tlustá svině), cítila se podvedená Arthurem a celým štábem. Jack Lemmon a Tony Curtis tak čekali v podpatcích a ženských šatech, než se Marilyn dostavila někdy i po několika hodinách na plac. Nikdo později nevzpomínal na natáčení s nadšením a Marilyn o své a Arthurovo dítě přišla. Přes všechno utrpení všech herců a režiséra Billy Wildera se film stal absolutním kasovním trhákem roku 1959, v počtu Oscarů jej předčil jen film Ben Hur a Marilyn za něj v roce 1960 obdržela Zlatý glóbus. V roce 2000 vyhlásil Americký filmový insitut film Někdo to rád horké nejlepší komedií století a role Sugar Kane Kowalczyk se stala její nejznámější rolí.

Mustangové

Po filmu Někdo to rád horké měla pověst nezodpovědné, rozmazlené a nesnesitelné hvězdy. Když tedy pro studio měla natočit další film, nebylo divu, že bylo těžké najít pro ní hereckého partnera. Pro film Milujme se nakonec kývla francouzská hvězda Yves Montand. Už od počátku ale bylo jasné, že film díru do světa neudělá. Světlými momenty filmu jsou její interpretace písní (My heart belongs to my daddy) a pro novináře pikantní vztah MM s Montandem. Jedni se domnívali, že se tak Marilyn mstí Arthurovi, druzí tvrdili,že Marilyn se poblázněně zamilovala a jen těžce nesla, když se Montand po natáčení vrátil ke své manželce Simone Signoret.

Film Mustangové vznikal v nepříznivé atmosféře. Vystupovali v něm výteční herci jako Clark Gable, Montgomery Clift nebo Elli Wallach, navíc pod režijní taktovkou Johna Hustona. Mezi Marilyn a Arthurem panovalo napětí, natáčelo se ve žhavé Nevadské poušti, šedesátiletý Clark Gable odmítl dubléra a fyzicky náročné scény natáčel sám. Marilyn pak kladli za vinu, že natáčení brzdí. Je ovšem třeba také připomenout,že natáčet se začalo, aniž by byl scénář plně dokončen, Marilyn tak často přepracované verze dostávala večer a učit se musela přes noc na úkor spánku a režisér John Huston holdoval hazardním hrám v místních kasínech...[zdroj?] Mezi Monroe a jejím idolem z dětství Gablem však vznikl hezký přátelský vztah a Gable trpělivě čekal, až vyleze ze své šatny a odříká text. Uprostřed natáčení však musela být opět hospitalizována na celkové vyčerpání organismu a 10 dní se zotavovala v Los Angeles. Susan Strasberg jí ve své knize cituje:Stěžovala si prý, že jí neposkytli volno mezi natáčením, jak si přála. Více jak půl roku tančila a zpívala ve snímku Milujme se a ve svých 34 letech už podle jejích slov nedokázala tak flexibilně od muzikální komedie přejít na náročené téma filmu Mustangové. Melancholické drama podle Millerova scénáře však nesplnilo její očekávání a film u diváků propadl, kritika reagovala také velmi vlažně. Navíc pár dní po dokončení filmu Clark Gable zemřel na infarkt myokardu a jeho mladá manželka v médiích obvinila Marilyn, že při natáčení svým chováním způsobila jejímu muži napětí, které nevydržel. Zdrcená Marilyn se stáhla do ústraní, její manželství s Millerem skončilo. V lednu 1961 jí pak její lékařka nechala umístit na kliniku Paynea Whitneyho. To se však ukázalo jako fatální lékařské pochybení: byla umístěna na patro pro nejtěžší případy do vypolštářované cely bez oken a dveří. Její zoufalé prosby o pomoc nikdo nevyslyšel, jen Joe DiMaggio přispěchal z Floridy a zajistil její přeložení na Columbia Presbyterian Medical Center, kde se z hrůzného zážitku zotavila.

V rozhovoru s Davidem Connoverem, který Marilyn občas při natáčení navštěvoval, Marilyn o Mustanzích a Millerovi řekla: "...Měl to být NÁŠ film, ale Arthur mě využil pouze k tomu, aby si zase získal dobrou pověst. To mu nikdy nezapomenu. Změnil scénář a ten už není určen mně, zabývá se pouze muži...ta holka (Roslyn - role Marilyn) je jenom přívažek a už to nejsem já.Miller dovolil Hustonovi, aby ten film zničil." (Sandra Shevey, Skandál jménem Marilyn, str. 379)

Zdravotní stav

V souvislosti s problémy při natáčení, které měla nebo sama způsobovala, se také hovořilo o jejím zdravotním stavu. Nikdy nebyla fyzicky ani psychicky odolná a vzdorovat napětí a tlaku, který s sebou život v hollywoodské branži nese, ji vysilovalo. V roce 1951 prodělala akutní zánět slepého střeva, v 27 letech jí diagnostikovali endometriózu, která jí způsobovala velké předmenstruační a menstruační bolesti, nehledě na fakt, že kvůli ní nikdy nedonosila dítě. Tradovalo se o nespočetných potratech, které prodělala, faktem je, že v manželství s DiMaggiem potratila jednou a v manželství s Millerem se jednalo dvakrát o mimoděložní těhotenství, mnohokrát prodělala gynekologické zákroky, které měly napravit její ženské potíže a umožnit jí přijít do jiného stavu a dítě donosit. Ve své pracovní smlouvě měla dokonce dodatek, že v době menstruace nebude natáčet ani stát modelem pro propagační materiály studia. Počátkem roku 1962 jí byl po žlučníkovém záchvatu odoperován žlučník.

Někteří životopisci vyslovují i názor, že trpěla Meniérovou chorobou, jejíž léčba si vyžaduje pravidelný a střídmý jídelníček, vyloučení alkoholu, kofeinu a cigaret, což při životním stylu Marilyn bylo dosti obtížné. Tato nemoc jí měla způsobovat nedoslýchavost, dyslexii a možná jejím důsledkem bylo to, že při natáčení posledního filmu podle lidí ze studia vypadala "mimo" a několikrát nechápala (neslyšela) pokyny režiséra.

Mathew Smith, autor knihy Oběť, se dále pozastavuje nad tím, že nikdy nikdo hlouběji neřešil fakt, kdy jí studiový lékař odhalil hyperglykemii.

Když pak vezmeme v úvahu její chronickou nespavost (kterou okomentoval např. i choreograf Jack Cole, který jí vedl při natáčení Blondýnek, když řekl: "Ptáte-li se, proč byla nervózní a chodila pozdě, odpovědí je, že jí chyběl zdravý spánek. Mnohdy přišla do studia úplně grogy se slovy, že se necítí dobře." (Sandra Shevey, Skandál jménem Marilyn), psychickou labilitu, dědičné zatížení k psychickým poruchám a únavu z toho všeho plynoucí, je jasné, že byla v poměrně těžké situaci - studioví bossové ji označovali za hypochondra, ona ale měla zřejmě dost pádných důvodů k tomu si stěžovat a věnovat se svému zdraví.

Norman Mailer o ní napsal: "Měla nemanželský původ na straně jedné a celý rodokmen šílenství na straně druhé." Zážitky z jejího traumatizujícího dětství se pak jako bumerang vrátily v pozdějším věku v podobě psychických poruch a dyslexie, která Marilyn značně obtěžovala při učení se scénářů. Hollywood 50. a 60. let nahrával všem psychiatrům a psychoanalytikům, kteří bohatli na nemocných duších filmových hvězd a Marilyn nebyla výjimkou. Její špatný zdravotní stav samozřejmě lákal k výdělku a slávě jako lampa přitahuje můry. Její psychiatr Ralph Greenson byl také několikrát obviněn, že překročil svým chováním vůči Marilyn vztah lékaře a pacientky a nesl podíl na její tragické smrti, neboť jí nezodpovědně a naivně předepisoval velké množství léků, aniž by ale věděl, že Marilyn dostává jiné prostředky na spaní od jeho kolegy (a nejen od něho)! Dokonce se vynořily názory, že ji záměrně zabraňoval v boji proti závislosti na barbiturátech, aby o svoji milovanou (a zároveň velice slavnou a bohatou) pacientku nepřišel.

Právě na jeho doporučení si zakoupila haciendu v mexickém stylu v Brentwoodu na 5th Helena Drive jen kousek od domu Greensona, na prahu domu stál nápis "Zde končí má pouť", který má ve vztahu k ní přímo osudový význam. Byla nadšená, po letech v pronajatých apartmánech měla konečně svůj vlastní dům a útočiště. Propadla jeho zařizování a zvelebování přilehlého pozemku s bazénem. Dům se tak také stal svědkem několika jejích schůzek s bratry Kennedyovými.

Něco musí ustoupit

Přijala roli ve filmu Něco musí ustoupit a kývla na nabídky magazínů Vogue a Cosmopolitan pro vytvoření série fotek. Bert Stern s ní pak v červnu 1962 vytvořil zajímavé akty, Richardovi Merymanovi z magazínu Life poskytla rozhovor (poslední ve svém životě) na téma sláva. Poslední měsíce jejího života se nesly spíše v duchu plného pracovního nasazení (sezení u fotografů: Douglas Kirkland, Willy Ritzo, George Barris, Bert Stern.., poskytování rozhovorů, jednání o nových film. projektech, účast na oslavě 45. narozenin JFK, atd...) než úpadku filmové hvězdy, která nedostávala žádné pracovní nabídky a bojovala s depresemi stárnoucí herečky, jak se vyjadřovala některá média.Z dopisu z prosince 1961 Lee Strasbergovi dokonce vyplývá, že se Marilyn nevzdala myšlenek na vlastní produkční společnost, kde zamýšlela do jedné z vedoucích pozic obsadit právě Strasberga a navázat tak na své studium herectví a divadelní zkušenosti z New Yorku .

Natáčení filmu Něco musí ustoupit se ale neslo v duchu boje mezi Marilyn a Georgem Cukorem, který film režíroval. Marilyn se nelíbil scénář, nicméně natáčení okořenila bazénovou scénou, pro kterou odhodila i plavky tělové barvy. Ve studiu byli ponecháni pouze dva fotografové - William Billy Woodfield z Globe Photos a Lawrence Schiller, který MM fotografoval již při natáčení filmu Milujme se! Nahá Marilyn po 14 letech se tak dostala na titulní stránky všech časopisů, které za její nahé fotky zaplatily nevídané sumy (Playboy dokonce 25.000 dolarů, ovšem Hugh Heffner nestihl v Playboyi fotografie nahé MM zveřejnit ještě za jejího života. Když zemřela, Heffner z úcty k MM počkal celý rok a paradoxně byly fotografie uveřejněny v týden, kdy byl v Dallasu zastřelen JFK). Z 30 natáčecích dní však nebyla přítomna celých 21, navíc si vzala volno, aby zazpívala prezidentovi Kennedymu na oslavě jeho 45. narozenin v Madison Square Garden v květnu 1962. Šaty od francouzského návrháře Jeana Louise za tehdy neuvěřitelných 12 000 dolarů nenechaly nikoho na pochybách, že je pod nimi Marilyn nahá a svým zpěvem jasně dala najevo, že mezi ní a prezidentem existuje víc než jen přátelství.

Pro studio Fox byla událost s New Yorkem poslední kapkou, Marilyn nejdříve zažalovalo, poté vyhodilo a nahradilo ji o 9 let mladší herečkou Lee Remick, začaly pak boje mezi Marilyn a studiovými právníky. Marilynin partner z filmu Dean Martin se do sporů vložil s prohlášením, že ve své smlouvě má uvedeno, že natáčet bude s Marilyn Monroe, nikoliv s Lee Remick a studio naopak zažaloval on. Do soudních tahanic vkročil i scénárista filmu Nunnally Johnson s jasným tvrzením, že do kin diváky nepřitáhne a pokladny nenaplní George Cukor, nýbrž Marilyn Monroe a tak po dvou měsících bojů studio ustoupilo a naopak Marilyn nabídlo nejen výměnu režiséra a nový scénář,jak si přála, nýbrž i lepší peníze (MM hodlala požadovat sumu 10x vyšší než byl její příjem za film, který činil 100.000 dolarů). Je třeba si uvědomit, že studio 20th Century se v té době potýkalo s ohromnými finančními potížemi, neboť natáčelo velkonákladový film Cleopatra a jeho hvězda Liz Taylor měla vysoké finanční požadavky. Hollywoodská studia jako komplex zažívala poč.60.let úpadek způsobený nástupem televizí do domácností Američanů a naplnit tak pokladny kin bylo stále těžší, čemuž studia jako Century-Fox mohla jen těžko konkurovat.

Marilyn Monroe s bratry Kennedyovými po narozeninové oslavě v Madison Square Garden, květen 1962

Po nevydařeném vztahu s Kennedym a jeho bratrem Robertem se Marilyn cítila jak odhozená stará hračka a náplastí se jí stala práce. "Něco musí ustoupit" měl být jejím posledním filmem pro Fox a smlouvu měla v úmyslu dodržet, těšila se ale už na spolupráci na muzikálu "V Brooklynu roste strom" (o které jednala se slavným Gene Kellym) a "I Love Luisa", počítalo se s ní do hlavní role životopisného filmu o jejím idolu Jean Harlow,kasína a herny v Las Vegas ji nabízely za vystupování 100.000 dolarů týdně (tedy to,co MM dostala u Foxu za celý film),na počátek září plánovala navštívit Washington Theater (opět nové šaty od Jeana Louise, tentokrát za 6.000 dolarů), hovořilo se o obnovení jejího vztahu s Joem DiMaggiem. Měla novou chuť do života a těšila se na budoucnost.

Když byl pak svět 5. srpna 1962 v ranních hodinách probuzen zprávou, že Marilyn je mrtvá, byl to pro veřejnost šok. Našli se tací, kteří její konec předvídali, neboť se již v minulosti ocitla na tenké hranici mezi životem a smrtí a teorii sebevraždy podporovali. Byli ale i ti, kteří věřili a věří, že Marilyn si na život nesáhla, že nebyla sebevražedný typ. Teorie o vraždě tajnými službami či bratry Kennedyovými se nikdy oficiálně nepotvrdily, leč mnoho životopisců (Norman Mailer, Robert F.Slatzer, Mathew Smith, Anthony Summers, Donald Wolfe aj.)vyjádřilo nesouhlas s oficiální verzí a poukazovali na nesrovnalosti ve vyšetřování a na množství chloralhydrátu a nembutalu nalezeného v její krvi, jež odpovídal množství, které by zabilo 8 Marilyn Monroe a tak velkou dávku by sotva v případě sebevražedných úmyslů požila. Mohlo ale také dojít k tomu, co se Marilyn přihodilo v minulosi již několikrát: toužila se vyspat a i když účinky kombinace prášků po těch letech velmi dobře znala, její organismus nevydržel takové množství, jaké měla požít ať již orálně či vpichem injekční jehlou, nebo i klystýrem, což bylo v té době běžné. Významnou roli sehrál nejen dr. Greenson, který nikdy neřekl celou pravdu, ale i její hospodyně Eunice Murray a její osobní lékař dr. H. Engelberg, kteří nikdy nemuseli vypovídat pod přísahou, měnili výpovědi a podávali odlišná svědectví.Dr. Greenson, který policii jako první řekl, že MM spáchala sebevraždu, nakonec jen několik dní po jejím skonu v privátním rozhovoru s asistentem koronera J. Minerem svůj názor zcela změnil a řekl mu,že MM si život nevzala.Vyšetřování její smrti vůbec bylo odbyto a shrnuto do jedné věty: pravděpodobně sebevražda.

Pohřeb a rakev obstaral opět Joe DiMaggio. Celou noc před pohřbem, na který nepozval ani jednu z hvězd, proplakal v kapli u její rakve. Zařídil, aby i po smrti vypadala krásně, jak si přála, a zavolal jejího maskéra a přítele Whiteyho Snydera, aby upravil obličej poničený prací patologa. Oblečena byla do zelenkavých šatů od Pucciho v barvě šampaňského, které poslední týdny ráda nosila. 20 let pak Joe nechával na její hrob ve Westwood Village Memorial Park posílat 3x do týdne rudé růže (ty objednával v Parisian Florist na Sunset Bvld), nikdy se již neoženil a na rozdíl od ostatních - ať již skutečných či domnělých milenců a manželů Marilyn - nevytahoval pikantnosti z jejich společného života. Když roku 1965 stál v zástupu uznávaných baseballistů, kterým na newyorský stadion Yankees přijel podat ruku Robert Kennedy, ustoupil o krok zpět a Kennedymu ruku nepodal. A když v roce 1999 umíral, údajně pronesl "Konečně zas uvidím Marilyn".

Původně měli Joe a Marilyn odpočívat vedle sebe - Joe po sňatku s MM zakoupil 2 krypty ve Westwood Village Memorial Park Cemetery, ale v r. 1954, po rozvodu, svou kryptu prodal milionáři Richardu Poncherovi.

V roce 1964 pak bývalý manžel Marilyn Arthur Miller napsal hru Po pádu, která nesla výrazné autobiografické prvky a vlastně líčila jeho manželství s Marilyn. Kritika i diváci ji ale nepřijali, odsoudili ji jako zradu na Marilyn.

20 let po jejím skonu se pokusil asistent koronera John Miner za pomoci přítele MM a novináře Roberta Slatzera v r.1982 znovuotevřít vyšetřování její smrti s poukazem na mnoho nesrovnalostí jako byla likvidace vzorků a stěrů pořízených při pitvě Marilyn Monroe a nedokončená toxikologická zkoumání, záhadné zmizení Minerovy zprávy vyšetřovatelům atd.Nejvyšší státní zástupce okresního úřadu státu Kalifornie ovšem nové vyšetřování předčasně ukončil s tím, že "nejsou žádné důvěryhodné důkazy podporující teorii vraždy". John Miner, který zemřel v únoru 2011, však ještě v r.2005 stihl zveřejnit přepis nahrávek samotné Marilyn jejímu psychoanalytikovi Ralphu Greensonovi v Los Angeles Times.O kazetách se zmiňuje již Robert Slatzer ve své knize "Případ Marilyn doopravdy" z r.1992, obsah ale tehdy neznal.Jejich část pak pro svou knihu "Oběť" použil i M.Smith, podporující taktéž teorii vraždy. Marilyn v nich s důvěrou ke svému lékaři mluví o intimních problémech a pocitech, ale také o touze stát se uznávanou charakterní herečkou, o svých profesních plánech do budoucna, dále o lesbické zkušenosti s Joan Crawford a o svých mužích. Vzhledem k časovému rozmezí mezi pořízením nahrávek a její smrtí se Miner (a M.Smith) domníval, že Marilyn si na život sama nesáhla, což potvrzuje názor jejího psychoanalytika Ralpha Greensona.

Ceny a nominace

1951 – Henrietta Award : nejvýraznější nová tvář ve filmu

1952 – Photoplay Award : nejrychleji stoupající hvězda roku

1952 – Photoplay Award : speciální cena

1952 – Look American Magazine Award : nejslibnější nová ženská tvář filmu

1953 – Zlatý glóbus : Nejoblíbenější herečka

1953 – Playboy : Sweetheart of the Month

1953 – Photoplay Award : nejpopulárnější herečka roku

1954 – Photoplay Award : nejlepší herečka za snímky Muži mají radši blondýnky a Jak se provdat za

milionáře

1956 – BAFTA Film Award : nominace v kategorii nejlepší zahraniční herečka za snímek Slaměný

vdovec

1956 – Zlatý glóbus : nominace v kategorii nejlepší herečka v komedii/muzikálu za snímek Autobusová 

zastávka

1958 – BAFTA : nominace v kategorii nejlepší zahraniční herečka za snímek Princ a tanečnice

1958 – David di Donatello Award (Itálie) : nejlepší zahraniční herečka za snímek Princ a tanečnice

1959 – Crystal Star Award (Francie) : nejlepší zahraniční herečka za snímek Princ a tanečnice

1960 - Zlatý glóbus : nejlepší herečka v komedii/muzikálu za snímek `Někdo to rád horké

1962 – Zlatý glóbus : nejoblíbenější herečka

Zajímavosti

Když natáčela film Muži mají raději blondýnky, musel jí její maskér Allan "Whitey" Snyder slíbit, že ji upraví i po smrti. Slíbil a vtipkoval, že mu ale Marilyn musí dodat tělo ještě teplé. Po dokončení filmu mu darovala zlatou sponu na bankovky s věnováním "Whitey, miláčku, dokud jsem ještě teplá. Marilyn", aby Whitey na svůj slib nezapomněl - splnil jej 8. 8. 1962.

Při natáčení filmu Někdo to rád horké se jí nelíbil její nástup, měla pocit,že hvězda jejího formátu se na plátně nemůže objevit jen tak. Řekla Wilderovi, aby tedy něco vymyslel. Druhý den Wilder přišel s novou vstupní scénou: Marilyn prochází kolem Daphne a Josephiny v přiléhavých černých šatech, když vlak upustí páru přímo na její pozadí.

Před vstupem do jejího domu, kde byla nalezena mrtvá, byl objeven latinský nápis Cursum perficio, který lze přeložit jako Zde končí má pouť či Zde zakončuji svou cestu.

  Údajně nikdy nepoznala svého biologického otce[zdroj?] a ačkoliv hradila veškerou zdravotní péči a pobyty v ústavech své matky, nenavštěvovala ji a po celý život o ní hovořila jako o "té paní s červenými vlasy". Matka Marilyn Gladys Baker zemřela 11.března 1984 na Floridě v požehnaném věku 84 let.

Umělecké jméno Marilyn Monroe nebylo úplně vymyšleným - Monroe bylo totiž dívčí jméno Marilyniny matky

Roku 1960 městem Roxbury ve státě Connecticut byla jako náhradní delegátka nominována na celostátní předvolební sjezd demokratické strany.

Roku 1952, kdy její hvězda prudce stoupala, se novináři vyjádřili, že by vypadala skvěle i v pytli od brambor. V ateliérech studia Fox se tedy zrodil nápad Marilyn do pytle obléci. Billy Travilla pytel pouze upravil k svůdným křivkám MM a bylo pořízeno několik snímků. Poté, co fotografie obletěly svět, poslala bramborářská společnost z Idaha Marilyn pár pytlů prvotřídních brambor.

Marilyn hrála a dokončila 29 filmů, Něco musí ustoupit se stal 30. snímkem (remake filmu z roku 1940 Má nejoblíbenější manželka s Irene Dunne a Carym Grantem v hlavních rolích) a zůstal torzem, film byl pak předělán v hlavní roli s Doris Day až o několik let později.

Roku 1947 byla zvolena za stát Kalifornie miss artyčoků

Roku 1999 zvolena magazínem People "Nejvíc sexy ženou 20.století"

V říjnu 1997 v žebříčku "The Top 100 Movie Stars of All Time" v Empire obsadila 8.místo

Roku 1995 zvolena magazínem Empire "Nejvíc sexy herečkou všech dob"

Roku 1999 zvolena čtenáři časopisu Playboy "Nejpřitažlivější ženou 20. století"

Roku 2009 zvolena institucí TV Guide Network "Nejvíc sexy herečkou všech dob"

V médiích se často uvádělo a uvádí, že Marilyn Monroe se stala osudnou kombinace prášků a alkoholu. Není to pravda - patolog v jejím krevním oběhu nenašel po alkoholu stopu, Marilyn tedy v den své smrti nepožila ani kapku svého oblíbeného šampaňského Dom Perignon. Podle pitevní zprávy ji zabila kombinace nembutalu a chloralhydrátu

Ve Westwood Village Memorial Park Cemetry, jež bývá charakterizován jako nejmenší hřbitov celebrit v LA a kde Marilyn Monroe odpočívá, nalezly místo svého posledního odpočinku i jiné velké hvězdy a známé osobnosti jako herečka Natalie Wood, herec, zpěvák a partner MM z jejího posledního filmu Dean Martin, novinář Truman Capote, režisér Billy Wilder, který Marilyn dvakrát režíroval, dále partner MM z filmu Někdo to rád horké Jack Lemmon a jeho "parťák" Walter Matthau. V r.2009 zde byla pochována také herečka Farrah Fawcett, která 25.června 2009 podlehla rakovině (její smrt byla v médiích zastřena smrtí Michaela Jacksona, který zemřel týž den)

Výběr z filmografie

Nebezpečná léta (Dangerous Years), 1947 – režie Arthur Pierson

Pluj! (Scudda Hoo! Scudda Hay!), 1948 – režie Frederick Hugh Herbert

Sboristky (Ladies of the Chorus), 1948 – režie Phil Karlson

Šťastná láska (Love Happy), 1950 – režie David Miller

Lístek do Tomahawku (A Ticket to Tomahawk), 1950 – režie Richard Sale

Asfaltová džungle (The Asphalt Jungle), 1950 – režie John Huston

Vše o Evě (All About Eve), 1950 režie Joseph L. Mankiewicz

Kulový blesk (The Fireball), 1950 – režie Tay Garnett

Pravý hák (Right Cross), 1950 – režie John Sturges

Příběh z rodného města (Home Town Story), 1951 – režie Arthur Pierson

Tak mladý, jak se cítíš (As Young As You Feel), 1951 – režie Harmon Jones

Hnízdečko lásky (Love Nest), 1951 – režie Joseph Newman

Udělejme to legálně (Let's Make It Legal), 1951 – režie Richard Sale

Ve spárech noci (Clash by Night), 1952 – režie Fritz Lang

Nejsme svoji (We're Not Married), 1952 – režie Edmund Goulding

Neobtěžuj se klepáním (Don't Bother to Knock), 1952 – režie Roy Ward Baker

Omlazovací prostředek (Monkey Business), 1952 – režie Howard Hawks

O. Henryho plný dům, český alternativní název Vánoční dárek (O. Henry's Full House), 1952 – režie Henry 

Koster

Niagara (Niagara), 1953 – režie Henry Hathaway

Páni mají radši blondýnky (Gentlemen Prefer Blondes), 1953 – režie Howard Hawks

Jak si vzít milionáře (How to Marry a Millionaire), 1953 – režie Jean Negulesco

Řeka do nenávratna (River of No Return), 1954 – režie Otto Preminger

Není nad show business (There's No Business Like Show Business), 1954 – režie Walter Lang

Slaměný vdovec (The Seven Year Itch), 1955 – režie Billy Wilder

Autobusová zastávka, český alternativní název Zastávka v Kansasu (Bus Stop), 1956 – režie Joshua Logan

Princ a tanečnice (The Prince and the Showgirl), 1957 – režie Laurence Olivier

Někdo to rád horké (Some Like It Hot), 1959 – režie Billy Wilder

Milujme se (Let's Make Love), 1960 – režie George Cukor

Mustangové (Misfits), 1961 – režie John Huston, scénář Arthur Miller

Něco musí prasknout (Something's Got to Give), 1962 – nedokončeno pro úmrtí Monroe – režie George

Cukor

oooo O oooo

CITÁTY MARILYN MONROE

„Sláva je příjemná věc, ale v noci se k ní nepřitulíte.“

Marilyn Monroe

„Nevadí mi žít v mužském světě, pokud v něm mohu být ženou.“

Marilyn Monroe

„Muž je jako koberec. Položte to dobře hned napoprvé a můžete po něm šlapat celý život.“

Marilyn Monroe

„Mám raději psy než lidi. Ti mě na rozdíl od lidí totiž nikdy nekousli.“

Marilyn Monroe

„Čas hojí, hladí a zahlazuje skoro každé minus života, a díky perspektivě vzdálenosti činí vše minulé krásnějším.“

Marilyn Monroe

„Co si oblékám na spaní? Chanel č.5.“

Marilyn Monroe

„Hollywood je místo, kde vám zaplatí tisíce dolarů za polibek, ale za vaši duši nabídnou jen padesát centů.“

Marilyn Monroe

„Nevymycujte neřesti, chcete-li mít půvabné ženy! Podobali byste se hlupákům, kteří hubí housenky a touží po motýlech.“

Marilyn Monroe

„Manželé jsou dobří milovníci, jenom když klamou své ženy.“

Marilyn Monroe

oooo O oooo

Mýtus až za hrob – Marilyn Monroe

Sex symbol, velké dítě, rozmazlená primadona, legendární herečka, nešťastná žena, která marně toužila být matkou – to všechno jsou přízviska, která se dají spojit s Normou J. Bakerovou, známou jako Marilyn Monroe. Od její smrti, která dodnes zůstala nevyjasněna, uplynulo 5. srpna 50 let.

Eva Danielová, Právo

neděle 5. srpna 2012,

Co se vlastně stalo onu noc ze 4. na 5. srpna 1962, kdy slavná herečka odešla z tohoto světa, se už asi nikdy nedozvíme. Byla to sebevražda, vražda, nebo nešťastná náhoda? Vzhledem k jejímu životnímu příběhu, do kterého se zapsalo traumatické dětství, tři nevydařená manželství, psychická labilita i vztah k prezidentovi Johnnu F. Kennedymu, jsou možné všechny varianty. A jaký tedy byl život a smrt Marilyn Monroe?

Nemanželské dítě v péči pěstounů

Cesta Normy Jeanne k Marilyn nebyla jednoduchá. Problematické bylo už její dětství, které ji navždy poznamenalo. Později slavná Marilyn se narodila jako Norma Jeanne Mortensenová matce Gladys, ta však v době narození dcery už nežila se svým manželem, jehož příjmení dítě neslo.

Skutečným biologickým otcem byl s největší pravděpodobností Gladysin zaměstnavatel Stanley Gifford, tmavovlasý pán s knírkem, jehož fotku později své dceři ukázala. Jeho podobnost s Clarkem Gablem vedla Marilyn k fantaziím, že jejím otcem je slavný herec.

Nechtěla být navěky hloupou sexy blondýnou, byť by měla u diváků úspěch zaručen. Prahla po dramatických rolích a charakterních postavách.

Brzy po narození se Gladys vrátila ke svému dívčímu příjmení Baker a přejmenovala tak i svou dceru. Gladys však měla vážné psychické i materiální problémy a nebyla schopna se o svou dceru starat, ta proto pendlovala mezi několika pěstounskými rodinami, s občasnou, neúspěšnou snahou vlastní matky vzít si ji zpět k sobě.

Gladys nakonec skončila v psychiatrické léčebně, ze které už nevyšla. Tyto genetické dispozice strašily později Marilyn, která se bála, že po své matce zdědila šílenství. Tak zlé to s ní sice nikdy nebylo, přesto vystřídala za svůj život několik psychiatrů a analytiků a ocitla se i v psychiatrické léčebně.

Po dětství stráveném u pěstounů toužila Marilyn po samostatném životě, a už v šestnácti letech se proto provdala za chlapce ze sousedství Jamese Doughertyho. Manželství ale dlouho nevydrželo, protože půvabnou Marilyn moc nebavilo být jen ženou v domácnosti, ani pracovat v továrně na padáky, když Jim – v době války – narukoval k námořnictvu.

V té době objevil atraktivní dívku fotograf David Cannover, který s ní nafotil sérii snímků a předvídal jí slibnou budoucnost. Po té toužila i Marilyn, takže po návratu svého manžela z války požádala o rozvod a vrhla se do vod showbusinessu hledat svoje štěstí.

Netoužila být jen modelkou, chtěla být herečkou. Po pár epizodních rolích nastartoval její kariéru filmový agent John Hyde, který se do krásné a ambiciózní dívky zamiloval a sehnal jí nejen roli ve filmu Asfaltová džungle (1950) režiséra Johna Hustona, ale zařídil i kontrakt s filmovou společností 20th Century Fox.

Zajímavou příležitost dostala v dramatu Niagara (1953, režie Henry Hatheway), kde si zahrála mladou ženu, která flirtováním dovedla svého manžela až k vlastní vraždě. Následoval úspěch v podobě filmu Páni mají radši blondýnky (1953), ve kterém se objevila po boku brunetky Jane Russelové a který ji katapultoval mezi hvězdy. Své ruce mohla otisknout na hollywoodském chodníku slávy a filmové studio jí přihrávalo jednu hlavní roli za druhou, např. ve filmu Řeka bez návratu nebo muzikálu Není nad showbusiness. Nebyly to však role, po kterých Marilyn toužila.

Nechtěla být navěky hloupou sexy blondýnou, byť by měla u diváků úspěch zaručen.

Prahla po dramatických rolích a charakterních postavách, proto se rozhodla přestěhovat do New Yorku a studovat herectví v Actor’s Studiu u slavného učitele Lee Strasberga. Ten později prohlásil: „Pracoval jsem se stovkami herců a hereček, ale jen dva stáli nade všemi – Marlon Brando a Marilyn Monroe.“

Ještě před tím se Marilyn stihla podruhé vdát, tentokrát za baseballového hráče Joe DiMaggia. Jejich manželství sice nevydrželo ani rok, ale Joe ji nikdy nepřestal milovat a byl Marilyn oporou i později v těžkých okamžicích jejího života. Po její smrti se postaral o pohřeb a řadu let posílal na její hrob kytici růží. A nikdy se víc neoženil.

Newyorská proměna

V New Yorku se Marilyn zalíbilo, spřátelila se s rodinou Strasbergů a dalšími postavami tehdejšího intelektuálního života a mimo jiné začala chodit k psychoanalytikovi. Změny, které to pro ni znamenalo, byly markantní.

Založila vlastní produkční společnost a produkovala dva filmy, ve kterých zúročila absolvované kurzy herectví: za snímek Autobusová zastávka (1956) získala nominaci na Zlatý glóbus, ve filmu Princ a tanečnice (1957) jí byl partnerem renomovaný britský herec Laurence Olivier.

Šokem pro mnohé byla i její další proměna: manželství s váženým dramatikem Arthurem Millerem, který kvůli ní opustil manželku a dvě děti. Marilyn na oplátku konvertovala k judaismu. Ani toto manželství však nebylo idylické. Marilyn marně toužila po dítěti, místo toho prodělala několik potratů. Brzy se projevily i povahové a intelektuální rozdíly mezi manželi. A ani její kariéra nepostupovala tak, jak si představovala.

Charakterní role nepřicházely, ovšem úspěch ano – v podobě komedie Někdo to rád horké (1958), za kterou získala Zlatý glóbus a navěky se zapsala do dějin kinematografie jako sladká Sugar. Film se stal jednou z nejúspěšnějších komedií všech dob. Marilyn však zápasila s mnoha démony – nevydařeným manželstvím, psychickou labilitou, kterou řešila polykáním prášků a alkoholem, i zdravotními problémy (trpěla např. endometriózou). Při natáčení si tak vysloužila roli primadony, na kterou musí všichni čekat a ona si ani nepamatuje text. Skutečnost však byla složitější.

O roli Sugar v crazy komedii Někdo to rád horké Billyho Wildera Marilyn původně moc nestála, přinesla jí ale největší slávu.

Následoval film Milujme se (1960) s francouzským hercem Yvesem Montandem, se kterým Marilyn prožila krátkou aféru. Její manželství s Millerem bylo v troskách a nezachránil ho ani společný projekt, na kterém Miller pracoval několik let – scénář k filmu Mustangové (1961), do kterého režisér John Huston obsadil kromě Marilyn herecké hvězdy, jako byl Montgomery Clift a Clark Gable.

Skvělé drama, nabourávající klišé „Divokého západu“, však ve své době nesklidilo úspěch, navíc byl jeho vznik poznamenán smrtí Clarka Gablea na infarkt brzy po natáčení. Jeho vdova obvinila Marilyn, že na tom svým náladovým chováním měla podíl, což herečku zdrtilo. Propadla se do depresí a její lékařka ji dokonce umístila do psychiatrické léčebny, což bylo ale přehnané a Marilyn tím víc ublížila, než pomohla.

V roce 1961 se Marilyn rozvedla s Arthurem Millerem a vrhla se opět do života – natočila oddechový snímek Něco musí povolit (1962) a oklopila se přáteli. Díky nim – konkrétně herci Peteru Lawfordovi – se seznámila také s dalšími „hvězdami“ své doby – prezidentem Johnem F. Kennedym a jeho bratrem Robertem, kteří byli známí svým vřelým vztahem ke krásným herečkám…

S oběma bratry údajně prožila románek, žádný ale nevydržel. Ještě v květnu zazpívala prezidentovi blahopřání k 45. narozeninám na velkolepé oslavě v Madison Square Garden a o necelé tři měsíce později byla mrtvá.

Sebevražda, nebo komplot?

Marilyn Monroe byla nalezena bez známek života ve svém bytě v ranních hodinách 5. srpna 1962. Jako příčina smrti bylo stanoveno předávkování léky. Kolem její smrti je dodnes mnoho nevyjasněného. Všichni zúčastnění svědkové postupně měnili výpovědi, klíčové nálezy, jako např. vzorky z pitvy, mizely…

Velkou roli v tom všem sehrál hereččin psychiatr Ralph Greenson, který nalezl její tělo, a její služebná Eunice Murrayová, ale i policejní vyšetřovatelé, kteří Murrayové umožnili odcestovat do Evropy, přestože byla klíčovou svědkyní. V těle Marilyn Monroe bylo nalezeno takové množství barbiturátů, které by stačilo zabít deset lidí, zároveň ale nebyly nalezeny žádné zbytky kapslí nebo dalších indicií, podle kterých by se dalo usoudit, že Marilyn spolykala prášky. Z toho někteří usuzovali, že jí drogy byly podány injekcí, což podporuje teorii vraždy.

Legendární vzedmutí sukně nad větrákem natáčení filmu Slaměný vdovec – tyto Marilyniny šaty byly loni prodány v aukci za 5 miliónů dolarů.