LISTOPAD 2010 - TOULKY FILMOVOU EVROPOU - BALKÁN (BÝVALÁ JUGOSLÁVIE)

Logo 7

KINEMATOGRAFIE BÝVALÉ JUGOSLÁVIE - (BALKÁN)

Za skutečny počÁtek jugoslavské kinemaTografie lze poklÁdat až r. 1945. PrvnÍ pokusy o vlastni filmovou tvorbu se sice datuji již počátkem století, vzniklo i několik hraných* filmů, z nichž nejproslulejší je Matija Gubec (1919) 0 vůdci selské vzpoury ze 16. století, ale k soustavné výrobě* filmu v předválečně Jugoslavii nikdy nedošlo. Jugoslávská kinematografie se rodila spolu s novou republikou, chyběla nejen filmová technika*, ale předevšíim zkušenosti. Začalo se se stavbou atelieru*, byla vybudovaná siť kin*, vznikala studia* v jednotlivých republikách, mladí talenti byli posláni do ciziny na studia. Po několika dokumentárních* filmech se režisér* Vjekoslav Afric (19061980) pustil do realizace prvního poválečného braného filmu - Slavica mela premiéru* v r. 1947 a u domácího publika se setkala s obrovským úspěchem. Ostatně Jugoslávci tento film miluji dodnes. Stejně jako Slavica i prevážná většina dalších filmů z tohoto prvního období čerpá z boje národu Jugoslávie za osvobozeni od fa~ismu. I když tyto filmy více vypravějí, než analyzuji, přestože v jejich středu stoji hrdina vykresleny často jen jednostranně a bez hlubšího zázemí, jugoslávská kinematografie se na válečné tematice u~i1a a získala v ni také první mezinárodní úspěchy. Provázely zejména filmy slovinského režiséra France Stiglice (19[9) Údolí míru ([956), Devátý kruh (1960), Balada 0 trubce a oblaku (196 [), které do epické tematiky vnesly lyrické prvky. Vůbec prvním filmem, který získal úspěch v zahraničí, byl koprodukční* film s Norskem Krvavá cesta (1955) 0 jugoslávských zajateckých táborech umístěných v Norsku. Ke konci 50. let válečných* 'filmů ubývá a do popředí se dostává současna tematika. Vyrazně se prosadily neorealisticky* laděné filmy V sobotu večer (1957, rez. Vladimír Pogačic) a Vlak bez jízdního řádu ([958, rez. Veljko Bulajic) 0 povalečném přesídleni obyvatel z chudých krajů do úrodného Podumají. Bežnemu průměru 50. let se vymyká i zajímavá rekonstrukce dopravní nehody H-8 (rez. Nikola Tanhofer), Tváří v tvař Branka Bauera, veselohry Františka Čápa Vesna a Velimira Stojanovice 4 km za hodinu či adaptace* klasické domácí literatury Bakonja fra-Brne. Stojan Mutikasa a Pánem svého těla (všechny rez. Fedor Hanzekovic). Na přelomu 50. a 60. let zastinila úspěchy braného filmu Sláva záhřebské školy* animovaného* filmu. Pevni velké období jugoslávského kresleného* filmu je spjato se jmény V. Mimici* a D. Vukotice*, jehož film Surogat obdržel Oscara (ceny* filmové) za r. 1962. Záhřebští tvorci přispěli k vývoji animovaného filmu odklonem od klasického disneyovského* typu kreslených filmu, od věrného kopírovaní skutečnosti směrem ke kresbě, ktera nenapodobuje, ale skute~nost vyklada. V polovině 60. let nastupuji do zahrebskeho studia* Noví tvorci, takže jugoslávský kresleny film, který se mezitím ze Zagrebu rozšířil i do dalších studii, vykazuje stale vysokou úroveň.

Počátkem 60. let se i v hraném filmu dostávají do popředí noví tvůrci. Přicházejí bud' z amatérského* filmu, kterému byla v Jugoslavii vždy věnována velká peče, nebo z filmu dokumentárního*. Předpokladem pro takřka masový nastup mladuch byl i výrobní systém malých studii, který pres své značné nedostatky umožňuje poměrně velký počet debutů*. Ve druhé polovině 60. let se ve spojeni s úspěchy jugoslávské kinematografie hovořilo o autorském* filmu. řada tvůrců přišla s novými dramaturgickými* postupy i neobvyklými vyjadřovacími prostředky: V. Mimica* si ve svých hraných filmech všímá problému lidské psychiky, A. Petrovic* se pres netradiční pohled na válku (Tfl) obraci k současnosti baladickým příběhem o životě! cikanu (Nákupci pen), valečná trilogie P. Djordjevice* reaguje na předchozí období akčnich filmů poetizujicim pohledem na válku a první dny míru, v němž autenticita událostí vystupuje přes vzpomínky do popředí. Dam výraznou osobnosti je Z. Pavlovic*, jehož filmy velmi ostře reaguji na určité nedostatky a rozpory v jugoslávské společnosti. Z dalších tvůrců, jejichž dila utvářela profil jugoslávské kinematografie v 60. letech, připomeňme alespoň Dušana Makavejeva (1932) s filmy ovlivněnými francouzskou novou*' vlnou a její poetikou

Na začátku 70. let se autorský film dostal do slepé uličky, některé filmy tzv. černé vlny (černý* film) byly pro svůj pesimismus silně kritizovány. Podstatně se snížil počet natáčených filmů (z 31 v r. 1969 na 16 v r. 1973). S nedostatkem finanč. prostředků, způsobených přílišnou roztříštěností výrobních kapacit (podle zákona o filmu má každá ze šestí republik a dvou autonomních oblastí právo na vlastní filmovou produkci*, ale často existuje několik nezávislých studií i v jedné republice) se v poslední době dobře vyrovnává nejmladší generace, v níž se nejprogresívněji projevuje skupina absolventů pražské FAMU (školy* filmové). Lordan Zafranovié (1944), vyjadřující se výraznými expresívními obrazy, zaujal zejména dvěma válečnými* filmy Okupace v 26 obrazech (1978) a Pád Itálie (1981). Z filmů Srdjana Karanoviée (1945) jsme u nás viděli Petřin osud (1980), pozoruhodnou adaptaci* stejnojmenné novely D. Mihajloviée. Neméně zdařilý je i Karanoviéův další film Něco mezi (1982), hořká úvaha o životní situaci vlastní generace. Blízko k němu má Rajko Grlié (1947), který vytvořil studii morální degradace nadaného hudebního skladatele Bravo Maestro (1977) a tragický příběh nesourodé dvojice v prvnich poválečných dnech Jenom jednou se miluje (1981). Goran Paskaljevié (1947) byl zejména ve svých prvních filmech Hlídač pláže v zimním období (1976), Pes. který měl rád vlaky (1977) a Dny života plynou (1979) silně ovlivněn československou novou* vlnou, jeji poetikou* a postupy. Tvorba Gorana Markoviée (1946) je žánrově* nejpestřejší - od komedie Závod národní třídy (1979) přes katastrofický* film Variola Vera (1982) až k hororu* Déja vu (1987). Nejúspěšnější z mladých jugoslávských tvůrců v mezinárodním měřítku je nejmladší Emir Kusturica (1955). Za příběh dospívání v atmosféře počátku 60. let Vzpomínáš si na Dolly Bell (1982) získal zlatého benátského lva (festival*) za nejlepší debut* a za následující film Otec na služební cestě (1985), evokující událostí r. 1948 očima malého chlapce, získal Velkou cenu* na festivalu v Cannes.

Vytvořeno 31.10.2010 23:04:53 - aktualizováno 31.10.2010 23:06:37 | přečteno 3278x | kino
load