MEXICKÁ  KINEMATOGRAFIE

Průkopníkem mexické kinematografie byl inženýr Salvador Toscano (1873-1947), který zakoupilLumiérovy* projekční přístroje a kamery* a od r. 1897 natáčel dokumentární* snímky, mj. i z průběhu mexickérevoluce,v nichž zachytil její slavné vůdce Franciska Madeiru, Emiliana Zapatu a Pancha Villu. Jeden z prvních dlouhometrážních* hraných* filmů, dokumentaristicky pojatá gangsterka* Banda s šedivým autem (1919, rež. Enrique Rosas), do značné míry předznamenal charakter další mexické produkce*, v níž po celou němou*éru převládala melodramata* a napínavé snímky. Mimořádný vliv na rozvoj uměleckého filmu mělo působení sovětských tvůrců S. Ejzenštejna*, G. Alexandrova* a E. T i s s e ho, kteří zde v letech 1931-1932 natáčeli revoluční fresku Que viva Mexico! Také američtí filmaři zde vytvořili dvě významná díla. F. Zinnemann*s fotografem Paulem Strandem natočili výtvarně vynikající a myšlenkově závažný dokumentaristický obrazživota chudých rybářů Sítě (1934-5) a Herbert Kline [hérbrt klajn, 1909) s Cechem Alexandrem Hackenschmiedem(1907) podle Steinbeckova námětu hraný dokument Zapomenutá vesnice (1940), poukazující na podmínky, které způsobují vysokou dětskou úmrtnost. Vedle několika pokrokových filmařů, snažících se rozvíjet tradice lidové mexické kultury za vlády prezidenta Cardenase (1934-40), který významně podpořil filmovou produkci*, se jako nejzajímavější tvůrce prosadil E m í l i o F e r n á n d e z (1904-1986), původně kaskakadér, * herec* a scenárista. * Spolupracoval s kameramanem* Gabrielem Figueroou, silně ovlivněným stylem Tisseho, a vytvořil mnohá sociálně kriticky laděná díla, zobrazující především poměry na mexické vesnici. K nejvýznamnějším patří drama dívky opovrhované pro svůj původ María Candelaria (1944), adaptace* Steinbeckova románu Perla (1946), drama zápasu vesnické učitelky o zvýšení kulturní úrovně rolníků a jejich dětí Rio Escondido (1947) a adaptace Travenova románu o drastických podmínkách života indiánských dělníků na farmách Vzpoura oběšenců (1954). Kromě Fernándeze mexickou kinematografii dlouhou dobu reprezentoval L. Buñuel*, který zde působil v letech 1947-65.

Kvalitní díla však vytvářel i Roberto Gavaldón, jenž citlivě přetlumočil román Blaska Ibáneze Chýše (1944), Travenův román o boji Mexičanů s Američany o ropné prameny Bílá růže (1961) a druhou část Cervantesova románového eposu o starci, který uvěřil v romantický rytířský ideál, Nová výprava Dona Quijota (1972). Koncem 50. let mexická produkce* poklesla ze 100 na 30 filmů ročně, ale od druhé poloviny 60. let nastal opět početní i umělecký vzestup, související se vznikem filmového časopisu Cinema nóvo, zahájením práce Univerzitního střediska pro studium filmu a s několika scenáristickými soutěžemi.
Významní tvůrci přišli i z filmových škol* ve Francii (Paul Leduc, Felipe Cazals) a v SSSR  (Sergio Olhovich)a také nový prezident L. Echeverria v letech svého působení ideologicky i finančně podpořil moderní mexickou kinematografii tím, že produkci podrobil státnímu dohledu. V této době např. všestranný umělec Raul Kamffer (1929) natočil film o boji Indiánů proti katolickému útlaku bělochů Mictlan - Dům těch, kteří již nežijí (1969) a Paul Leduc obrazově stylizovaný (velká zrnitost*) film o vlivu mexické revoluce na smýšlení amerického novináře, který se jí účastní, Reed - revoluční Mexiko (1973). Zřejmě nejvýznamnějšími režiséry tohoto období, kdy vznikla také řada filmů experimentálních* a ovlivněných módními světovými proudy, byli Alfonso Arau, Luis Alcoriza a Felipe Cazals. Komik a mim A. Arau se zaskvěl v dvojroli dělníka, který se v noci stává supermanem, a jeho soka, gangstera z Chicaga, v parodii populárního comicsu Oškubaný orel (1969) a v roli Indiána, který se stává gogolovským revizorem v satiře Calzonzin inspektorem (1971). Arau také natočil dokument o kubánském socialismu Karibská oblast: Hvězda a orel. Luís Alcoriza (1920) spolupracoval s Buňuelem, poté natočil z prostředí indiánských venkovanů dva filmy Perly svaté Lucie (1961) a Tarahumara (1964) a počátkem 70. let pak portrét maloměšťácké spotřební společnosti, složený z diváků automobilovýchzávodů, Národní mechanika. F. Cazals, který spolu s Arturem Ripsteinem a Oscarem Menendezem r. 1969 založil skupinu Nezávislý mexický film, natočil významné filmy, jako portrét revolučního vůdce Emilian Zapata (1970), polodokument o bídných podmínkách existence rybářů na ostrůvku v Karibském moři Ti, co žijí tam, kde vane mírný vítr (1974), drama lynčování univerzitních pracovníků rozvášněným davem Canoa (1975), drastické líčení podmínek života překupníků drog ve vězení Cela srocení (1976) a drama života dívek, odkoupených od rodičů majitelkami veřejného domu, Las Poquianchis (1977). Neméně drastický je i obraz epidemie z r. 1665 podle povídky D. Defoa Rok morové rány (1977).

Jan Bernard a Pavla Frýdlová – MALÝ LABYRINT FILMU  - Albatros 1988

oooo O oooo

Mexická kinematografie

27.10.09 10:20:20

Historie mexické kinematografie sahá na začátek 20. století, kdy začali první Mexičané experimentovat s novým médiem a dokumentovali historické události. Jedny z prvních záběrů, které snímaly mexickou revoluci, byly objeveny teprve nedávno.

První pohyblivé obrázky viděla mexická veřejnost v roce 1895. Filmový historik Jim Mora pustil němý film na Edisonově kinetoskopu. O rok později vynalezli francouzští bratři Lumiérové kinematograf, který dorazil i do Mexika. Diváci viděli minutové záznamy známé po celém světě – Příjezd vlaku, Kouzelný klobouk nebo Karbaníci. První mexický filmař se jmenoval Salvador Toscano Barragán. Toscano natočil první fiktivní film v Mexiku – Don Juan Tenorio. Za revoluce tentýž muž nafilmoval několik bitev, které byly v roce 1950 zásluhou jeho dcery uvedeny jako dokumentární film. V roce 1906 se otevřely brány prvních šestnácti předchůdců dnešního kina. Diváky lákaly k promítacímu plátnu především politicky laděné filmy a záběry z bojů. Technika se zlepšovala pod vedením produkce Revolución orozquista. Porevoluční náladu proměnil film Aniversario del fallecimiento de la suegra de Enhart od bratří Alvů. V roce 1913 vydala vláda dekret o cenzuře, čímž propukla válka mezi armádou a filmovým průmyslem. Ve 30. letech se politická situace ustálila a v letech 40. se mexický kinematografický potenciál plně rozvinul. Spolupráce s USA nalákala první španělsky mluvící herce do Hollywoodu a Mario Moreno, známý jako Cantinflas, zářil na filmovém plátně. Zastupitelkou něžného pohlaví byla Sara García.

Období od 90. let je v Mexiku známé jako Éra nové kinematografie. K posledním dílům patří oblíbené Amores Perros a Voila Paris Je T´aime. Své popularity dosáhly i mexické filmové hvězdy. Salma Hayek odstartovala kariéru jako hrdinka telenovel, ale brzy zazářila ve snímcích Kdysi dávno v Mexiku, Traffic nebo Frida. Rodrigo Pietro točil nejprve krátkometrážní filmy, ale propracoval se až k trhákům 21 gramů nebo Babel. Režisér Guillermo del Toro natočil například Blade II, Hellboy a Faunův labyrint. Mexičané si pravidelně odnášejí filmová ocenění a jsou uznáváni světovými filmovými umělci.

http://mexiko.travelon.cz/zajimavosti/mexicka-kinematografie/