JEŘÁBI TÁHNOU

Leťjat žuravli, SSSR 1957

režie: Michal Kalatozov

scénář: Viktor Rozov - podle vlastní divadelní hry Věčně živí (Večno živyje)

kamera: Sergej Urusevskij

hudba: Moisej Vajnberg

hrají: Taťjana Samojlovová (Veronika), Alexej Batalov (Boris), Vasilij Merkurjev (Fjodor Ivanovič, otec Borise), Alexej Švorin (Mark), Valentin Zubkov (Stěpan)

Na počátku vzniku Kalatozovova filmu byla divadelní hra Viktora Rozova Věčně živí, uvedená roku 1956 s velkým ohlasem v právě založeném moskevském divadle Sovremennik (Současník). Drama z válečného období zaujalo neschematickým pohledem na svou epochu a její aktéry. Oproti socialistickému realismu, který po válce vyžadovaly směrnice, nad nimiž bděl vrchní ideolog Andrej Ždanov, se zde objevili hrdinové lidských rozměrů, nikoliv přehnaně uvědomělé vzory z vývěsek a plakátů. V jejich nové modelaci se odrážely změny ve vývoji sovětské společnosti, která se osvobozovala z vlivu jejího někdejšího diktátora J. V. Stalina.

Do filmového scénáře přepsal divadelní text sám její autor, filmovou podobu jí dal třiapadesátiletý Michail Kalazov, režisér solidního, ne však výrazného renomé. Výsledek jeho práce tentokrát překvapil, a to nejen v domácím prostředí. Na mezinárodním festivalu v Cannes 1958 získal Zlatou palmu, oceněn byl též kameraman Sergej Urusevskij a představitelka hlavní role Taťjana Samojlovová.

Příběh milenců, Veroniky a Borise, které navždy rozdělila druhá světová válka, uvedl na scénu nový typ hrdinky. Zatímco Boris bojoval na frontě, Veronika podlehla naléhání jeho bratrance Marka a provdala se za něj. Záhy však pochopila, že se zmýlila, a když zaslechla ve vojenské nemocnici, kde vypomáhala jako ošetřovatelka, názor, že ženy, které nedovedly čekat na muže bránící vlast, si nezaslouží lásku, nýbrž opovržení všech mužů, uvědomila si, že tato slova jsou adresována také jí...

Síla Kalatozovovy režie, objevnost Urusevského snímání a procítěnost hereckých výkonů (vedle Samojlovové také Alexeje Batalova, jehož herecká hvězda v 50. letech právě vycházela) dokázaly překlenout nedostatky v Rozovově scénáři, které se týkaly především hrdinčina milostného selhání. Zvlášť působivé okamžiky (cesta Veroniky davem na seřadiště vojáků a Borisova zasažení zákeřnou kulkou v bažinách) zachytila ruční kamera, vyjadřující nejen dramatickou linii příběhu, ale i psychologické prožívání postav. Nelítostný běh událostí vyjádřily ve zkratce expresivní kompozice, pracující s hloubkou filmového obrazu (moskevské nábřeží zabírané z nadhledu), nebo výrazné detaily (lustr nad vybombardovaným bytem Veroničiných rodičů). Střihová skladba filmu upomínala na slavné období sovětské němé kinematografie (Veroničin pokus o sebevraždu), do něhož sám Kalatozov přispěl svým vynikajícím dokumentárním snímkem SŮL PRO SVANETII.

Vedle civilního, ale ve svém důsledku zobecňujícího pojetí válečného tématu přinesl film JEŘÁBI TÁHNOU obrodu filmového jazyka sovětské kinematografie, která znamenala pro celé generace mocný impuls k tomu, aby i oni zasvětili svůj život filmovému umění (případ A. Končalovského, G. Panfilova, S. Solovjeva aj.). Z toho důvodu ho lze chápat i jako výsledek autorského hledačství, jímž procházela tehdejší evropská kinematografie (francouzská nová vlna, britské hnutí free cinema, polská filmová škola).