ČLOVĚK Z MRAMORU CZlOWIEK Z MARMURU (1977)

Člověk z mramoru Andrzeje Wajdy, jeden z nejlepších v Polsku natočených filmů, představuje rovněž důležitě svědectví o síle kinematografie. Snímek stavbou připomínající hádankovitou skládanku Občana Kanea (1941) Orsona Wellese vypráví příběh ctižádostivé studentky filmové fakulty Agnieszky (pozoruhodně přesvědčivá Krystyna Jandová), jejíž absolventský film se zabývá zapomenutým "dělnickým hrdinou" z padesátých let, zedníkem Birkutem (Jerzy Radziwilowicz). Ve stalinské éře ho komunistická propaganda proměnila v národní mýtus. Navzdory překážkám při hledání svědků Birkutova "svatořečení" o dvě desetiletí později se tvrdohlavé mladé ženě podaří setkat se s několika lidmi, kteří ho znali, a přiměje je o naivním dělníkovi promluvit.

Ukáže se, že po zážitku, kdy se stal obětí "sabotáže", když mu kdosi podal do rukou rozpálenou cihlu, přišel mladý Birkut o svou nevinnost a uvědomil si, jak byl nápad na jeho proměnu v legendu cynický. V Birkutovi, do jisté míry se podobajícímu postavám ruského filmového tvůrce Vsevoloda Pudovkina, se začne probouzet společenské uvědomění, i když v žádném revolučním smyslu. Když začne klást komunistickým úřadům vyzývavé otázky, Birkuta odstraní. Ten nakonec zřejmě zahyne při gdaňském povstání v roce 1970 (tak to alespoň naznačuje zcenzurovaný závěr filmu): smělé odhalení sklonu komunistického státu "požírat své nejmilovanější syny".

Během svého pátrání se Agnieszka seznamuje s Jerzym Burskim (Tadeusz Lomnicki), mezinárodně uznávaným filmovým režisérem, který svým dílem přispěl k propagandistickému vytvoření Birkutova heroického obrazu: fragmenty Burského "dokumentů" představují důležitou součást skládanky vyprávění. Wajda s obdivem líčí bitvu mladé ženy a přesvědčuje nás, že je povinností filmového tvůrce za všech okolností odhalovat pravdu. Tento morální apel příběhu zesiluje naléhavost filmu a Wajda se zabýval tímto aspektem již ve snímku Vše na prodej z roku 1969, podobenství o pravdě a lži v kinematografii.

Člověka z mramoru je možné dešifrovat na několika úrovních: není to jen meditace o filmu, ale také složitý obraz o nejotřesnějším období komunistických dějin, letech stalinského teroru. Rovněž se ukázalo, že film dokázal předjímat společenskou změnu a zobrazil počátek nevyhnutelného procesu, který vedl k pádu komunismu. Pokračování Člověk ze železa se zabývá dělnickými stávkami v Gdaňsku a dalších polských městech v sedmdesátých letech a Wajda opět obsazuje vynikajícího Radziwilowicze, tentokrát do role Birkutova syna.

Člověk z mramoru upevnil Wajdovu reputaci na mezinárodním poli, kde bylo jeho dílo často nespravedlivě považováno za "akademické". Spolu s Krzysztofem Kieslowskim a Krzysztofem Zanussim se stal jedním z představitelů takzvaného .,filmu morální úzkosti", který si získal v Polsku nesmírnou prestiž a protirežimní pověst. Film rovněž dosvědčuje tvrzení, k němuž dospěl jiný významný polský režisér, Janusz Zaorski, který poznamenal na počátku devadesátých let, že "své nejlepší filmy jsme točili proti státu a za státní peníze". Právě tato paradoxní situace umožnila vznik takových vrcholných děl jako Člověk z mramoru. Je to film, který je bezpodmínečně nutné vidět, především pro ty, jimž je zatěžko pochopit, proč byl Wajda poctěn v roce 2000 Oscarem za celoživotní dílo. DO