Harakiri

V Japonsku 17. století zavládl konečně na čas mír. Tato situace s sebou ale rovněž nese nárůst počtu róninů - samurajů bez pána, kteří se leckdy bez prostředků potulují krajinou a pokoušejí se uhájit holé živobytí. Dochází rovněž k tomu, že se na prahu domů samurajských klanů, které dosud prosperují, občas objeví zoufalý rónin a žádá o poskytnutí pomoci při spáchání rituální sebevraždy - seppuku. Nezřídka ovšem v skrytu doufá, že se nad ním pán domu slituje a místo požadované smrti mu poskytne naději na lepší život. A některé klany již podobní příchozí začínají unavovat..

Jednoho dne zabuší na vrata klanu Iji postarší rónin (Nakadai Tacuja) a vznese obvyklou prosbu o pomoc se seppuku. Samurajové si ale nejsou jisti, o co tomuto muži jde ve skutečnosti. Ani oni sami se kodexu bušidó přísně nedrží, bude se ho držet nenadálý host? A nebo se snaží o něco úplně jiného a představuje pro čest klanu netušenou hrozbu?

oooo O oooo

Harakiri - goldie

Autor: xxmartinxx

Goldies už se nám krásně rozrůstají. Napříč dobou a žánry jsme již navštívili slušnou řádku filmů. Rozhodně nám ale můžete vyčíst dosavadní neopuštění Euroameriky, které si uvědomujeme a plánujeme ho napravit. Asijská kinematografie má přeci mnoho co nabídnout zrovna tak, především co se Japonska týče. Celý červenec tedy vyhlašujeme asijským měsícem. Vás proto čeká pět východních klasik nejen z Japonska. Zdá se ale logické právě v zemi vycházejícího slunce začít, protože její filmy mají přece jenom nejsilnější slovo. Ještě před Kurosawou a Miyazakim, o které vás samozřejmě neošidíme, se ale podíváme na Seppuku, nebo-li vulgárně Harakiri.

Sledujeme příběh usedlého propuštěného samuraje, rónina, který chce po vzoru kodexu zemřít čestnou smrtí - chce spáchat seppuku (česky tomu říkáme harakiri, ale to bylo prý samotnými samuraji považováno za hanlivé a až urážlivé vyjádření rituální sebevraždy). K tomu ale potřebuje vhodné místo a společníky, protože tento rituál nemůže člověk v normální situaci spáchat jen tak. Navštěvuje tedy klan, který mu může s posledním přáním pomoci. Důvěru ale nevzbuzuje.

Problém tví v tom, že od doby, co jednoho takto žádajícího tuláka klan místo poskytnutí zázemí, kde si rozpárat břicho, zaměstnal, využívají různí bývalí samurajové prosby o poskytnutí seppuku místo návštěvy pracovního úřadu. Jednoduše ji nemyslí vážně. A přestože náš konkrétní rónin skutečně vypadá jako na smrt připravený, zřejmě má i on něco za lubem, protože se celý rituál začne podivně komplikovat, když všichni požadovaní sekundanti tvrdí, že jsou nemocní. Poutavý příběh o člověku, který si chce před smrtí vyrovnat účty, je na světě.

Je asi pravda, že Masaki Kobayashi není takový vizionář jako Kurosawa a točí o něco standardněji. Na mě však Seppuku zapůsobilo mnohem víc, než se to podařilo jakémukoli jinému japonskému historickému filmu. Má něco z Rašomónova relativizmu, ideologie Sedmi samurajů, ale zároveň i klasického filmového looku. Snímek je dost japonský na to, aby na vás atmosféra samurajů toulajících se krajinou dýchla svou přesvědčivostí, ale zdá se mi mnohem přístupnější evropskému divákovi. Což objektivně vzato není dobře, ale dokud jsme evropští diváci, měli bychom to ocenit.

U mnoha japonských klasik mi chybí tempo. Plynou pomalu, pravidelně a sebejistě kupředu, což při jejich obvykle neobvyklé délce nemusí být vždy zrovna ku prospěchu. Právě Seppuku ale skvěle graduje od začátku do konce, kdy jako řeka začíná v podobě malého potůčku, ale končí jako mohutná delta. Jiní mistři hloubí umělé koryto, které od začátku do konce monotónně (i když mohutně) postupuje k cíli. Neříkám, že pak nelze natočit dobrý film, to v žádném případě ne, jen je takový snímek méně přívětivý k divákovi. Ten se u něj začne, no, nudit. A ačkoliv tohle slovo se u klasik nepoužívá, bohužel ho ze života nevymažeme.

Právě s "nudou" Seppuku nemá problém, protože vždy najde čím překvapit, ať už dějově nebo vizuálně, a nakonec se dokonce z komorní podívané mění v ryzí akci. Střídání tempa a stylu vyprávění je proto neobvykle živé nejen na rok 1962.

Kobayashi má navíc cit pro úhly kamery, zoomy, stíny a vizuálně krásné obrazy, aniž by se za to styděl, nebo to naopak nadužíval. Nemyslím si, že bere Seppuku jako uměleckou výpověď, což je naopak pocit, který mám zrovna u Kurosawy prakticky neustále (někdy mě svou sebejistotou strhne, jindy naopak otráví). Masaki si tím udržuje jistou přítomnost a neoprošťuje se tak moc od naší reality a od diváka. To můžou brát velcí zastánci japonské klasiky jako mínus, já to naopak plně doceňuji.

Stejně tak zásadní může být, že režisér přitom nezapomíná na japonské zvyky, což je samozřejmě důležité. Jako ve většině japonských filmů si toho všimneme především díky důraznému vedení herců, které vychází z tradičního japonského divadla. I když ani v tomto případě nemůžeme mluvit o nadužívání.

Seppuku se proto dá popsat jako velmi japonský film i pro diváky, kteří velmi japonským filmům neholdují. Má ostatně všechny znaky japonské kinematografie - nalezneme tu důraz na morální hodnoty, fascinaci různými kodexy i pozvolné vyprávění plné alegorie - vše ale využívá mnohem citlivěji a nežene ony prvky do extrému. Za to si Kobayashiho vážím. Hlavně proto, že si i přesto zachoval tvář. Seppuku tak totiž může posoužit Japonsku lépe než jiné jeho filmy, které jsou mnohdy zahleděny sami do sebe a určeny jen nejzarytějším obdivovatelům.

Jedním dechem

Méně známá japonská klasika se může zavděčit jak fanouškovi, tak i začínajícímu objeviteli nejvýchodnější kinematografie. Už jen proto bychom si jí měli vážit.