TANEC V TEMNOTÁCH

Tento muzikál odkazující k vlastnímu dílu Larse von Triera se především snaží dodržovat zásady režisérova manifestu Dogma95, což se projevuje těkavou. kamerou a zdánlivě improvizovaným herectvím. Opakovaně ale přechází do vyfantazírovaných písní, které vůbec nepůsobí dojmem obvyklých filmových hudebních čísel, protože mají lehce rozmazaný vzhled videonahrávek - jsou jasnější než filmová "realita", ale pořád to není nablýskanost podobná produkci MGM - a vyrůstají z rytmického přediva nebo z různých skřípavých hluků (například i z úderů do hlavy vrahovy oběti).

Někdy v šedesátých letech v Americe vytvořené v Evropě (protože režisér odmítá létat) pracuje česká--svobodná matka (Björk) v továrně na umyvadla a přibírá si další zaměstnání, aby našetřila peníze potřebné na operaci svého syna, aby se předešlo dědičné slepotě, která se už u ní postupně začíná projevovat. Vysnívá si hudební produkce a se svou přítelkyní Kathy (skvěle obsazená Catherine Deneuveová), která jí vysvětluje, co se děje na plátně, chodí do kina, ale jemně (byť rozhodně) odmítá svádění pohledného muže jménem Jeff (Peter Stormare). Místo toho se usilovně snaží oddálit účinky svého postižení, aby mohla zaplatit dr. Pokornému (Udo Kier) za synovu oční operaci.

Zatímco Selma sní o neskutečném hudebním světě, v němž se objevuje taneční parket jako vystřižený z hollywoodského muzikálu The Pajama Game, její "skutečný" život se podobá nepovedené bajce, v níž se vrší jen trápení. Její domácí, místní policista Bili (David Morse) je v dluzích, ale před manželkou předstírá, že je při penězích, a dozví se o Selmině naspořeném obnosu, který se pokusí ukrást. Selma se mu postaví a on ji dožene k tomu, že ho zabije, aby dostala zpátky peníze, které poté předá dr. Pokornému - předkládá se nám k věření, že velká oční klinika stojí v nedalekém lese kousek od zastávky autobusu - dřív, že ji zatknou, odsoudí, pošlou do vězení a nakonec oběsí. Je to stejně nereálné jako filmy Guye Maddina, ale jednotlivé

I scény fungují a Björk je v obtížné roli skvostná, přesně sděluje meze, do nichž se její I postava dobrovolně uzavírá kvůli lásce, již lze sotva vyjádřit slovy. KN

1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT NEŽ UMŘETE

ooo O ooo

Tanec v temnotách

Dancer In the Dark

Režie: Lars von Trier (Dánsko)

Björk hraje utrápenou českou emigrantku

Dánský režisér Lars von Trier každým svým dílem otevírá nové obzory. Natočil vypravěčsky i významově provokující podobenství (Prolomit vlny, Dogville), ale také se přiklonil k melodramatu - tak tomu je v sociálním muzikálu (!) Tanec v temnotách, kterým před několika lety dokonce zvítězil na canneském festivalu. Společný rys však snadno nalezneme: je to nejen hravost, ale také ohromující tvůrčí invence.

Tuzemského diváka jistě překvapí, že hrdinkou Tance v temnotách je česká emigrantka Selma Ježková, v USA snící o tom, že jejím otcem je ve skutečnosti slavný tanečník Oldřich Nový (rozkošně vyslovován jako „oldrič"), jemuž však bylo rovněž přisouzeno opuštění vlasti. Poloslepá pracuje u továrního lisu, střádá cent k centu, aby l mohla zaplatit náročnou operaci svému stejně postiženému synovi. A trpělivě snáší všechnu nepřízeň osudu.

Submisivní, smířlivou a spíše ostýchavou Selmu hraje známá islandská zpěvačka Björk, která se spolupodílela i na hudbě - a obdařila ji mimořádnou přesvědčivostí, bez velké nadsázky lze tvrdit, že s ní doslova souzní. Účes i výraz obličeje, plachá gesta, nejisté pohyby, to vše skládá plastický obraz intelektově jednoduché dělnice, ovládané dvěma myšlenkami: zatímco na sen o muzikálu, v němž by dostala hlavní roli, sama rezignuje, touha pomoci synovi ji provází až doposledka. Téměř postrádá pud sebezáchovy, ač se děsí činů, které v čirém zoufalství páchá, či naopak nelítostného osudu, jaký jí byl přichystán. Vedle ní se doslova ztrácejí herecky zkušenější partneři.

Režisér objevně pojednal muzikálové výstupy. Předně je zasazuje do reálného prostředí, z jehož podnětů vyrůstají a do něhož se posléze vracejí Jsou inspirovány převažujícími zvuky, které se na daném místě rozléhají (tlukot strojů v továrně, rachot vlaku na úzkém železničním přejezdu, též deprimující ticho ve vězeňské cele), ale i hrdinčinými pocity. Pohybové kreace postrádají jakoukoli strojovou vybroušenost, naopak mají vyjádřit - stejně jako procítěný, táhlý zpěv Björk - bezprostřednost a spontainetu, jakési zlidštění v průměrnosti.

Širokoúhlá kamera Robbyho Müllera, inklinující k pastelovému spektru, snímá bez zbytečné okázalosti běžné pracovní úkony, všímá si privátních dilemat, stylizované hudební výstupy zaznamenává v kaleidoskopu hned několika desítek kamer. Z toho pramenící roztěkanost však nikde nepřesáhne k rušivé posedlosti, změny kompozic i pozic jsou často neznatelné, podobny nenápadným střihům v témže záběru. Von Trier odolal pokušení zesílit rytmizující dopad hudebních rytmů. Tanec v temnotách považuji za bezvadný výrobek, jehož žánrová podoba vychází z osvědčených stereotypů, z obratného žonglování se zdáním reality. Nezastírá přejímání postupů vlastních telenovelním kýčům (vezměme si třeba pověstnou Esmeraldu, rovněž dojímající motivem oslepnutí!), jakkoli je silou své imaginace přetváří v oslnivou podívanou.

Každého zájemce jistě potěší, může-li se o filmu, který jej zajímá, dočíst něco zasvěcenějšího, než nabízejí běžné novinové sloupky. Je sice pravda, že po tuzemské monografii věnované Kubrickovi (neřkuli Kutzovi) by se sháněl mamě, ale zvídavost by mohl ukojit aspoň v případě Tance v temnotách. Peter Schepelern mu věnoval rozsáhlou kapitolu v knize Lars von Trier a jeho filmy (vydal Orpheus) - nachází třeba stopy ironie v používání nejzprofanovějších frází a navíc se zamýšlí nad muzikálovou stylizací.

JAN JAROŠ, Týdeník Rozhlas 39/2004