Polibek pavoučí ženy

Ač se tento legendární film odehrává celý za zdmi věznice, zároveň příkře vybočuje z linie tradičních „vězeňských“ snímků. Malá cela v kterémsi jihoamerickém vězení se stala výsostným dramatickým prostorem, v němž rozehrává vzrušující a jímavý příběh dvojice naprosto odlišných mužů. Homosexuál Molina je v cele po mnoha letech jako doma. „Cizinec“ Valentin se k němu dostává s vidinou mnohem kratší perspektivy: odhodlaný bojovník proti zdejší diktatuře nemá velkou naději na přežití. Muži udiveně nahlížejí do svých odlišných světů: Molina s obdivnou úzkostí sleduje Valentinův sebezničující boj o život a revolucionář se zase zvolna noří do vysněného, romanticky únikového příběhu, který mu gay přehrává, a poznává tak možnost fantazijního úniku za vězeňské mříže. Exkurze do cizího života oba obohatí o novou zkušenost… Hector Babenco zvládá omezený prostor cely s režijní bravurou opravdového mistra. Kontrast mezi reálným a vysněným světem dodává snímku zvláštní napětí, podpořené strhujícími hereckými výkony.

www.csfd.cz

oooo O oooo

Polibek pavoučí ženy

USA, 1985, 113 minut

Originální název: Beijo da a mulher aranha/Kiss of the Spider Woman

Režie  Hector Babenco

Námět :Manuel Puig

Scénář: Hector Babenco, Leonard Schrader

Kamera: Rodolfo Sánchez

Hudba: Nando Cordeiro, John Neschling

Hrají: William Hurt, Raul Julia, Sonia Braga, José Lewgoy, Miriam Pires

Vytříbené vězeňské drama o nerovné dvojici homosexuála a revolucionáře. Oba se setkávají v rozhodujícím okamžiku, kdy se diktátorský režim pokouší odhalit záškodnickou buňku. Místo špionáže a odhalování záškodníků paradoxně dochází ke vzniku křehkého pouta.

V jisté latinskoamerické diktatuře přebývají ve vězeňské cele dva muži: levicový intelektuál a homosexuál s transvestitními a pedofilními sklony. Represivní aparát si od jejich společného pobytu slibuje informace - Molina má hlásit, co mu Valentin, nezlomitelný mučením, prozradí o své ilegální organizaci. Zženštilý aranžér baví marxistického novináře vyprávěním nacistického propagandistického filmu. Svého spoluvězně miluje, ošetřuje a styků s vězeňskou správou využívá k získávání lahůdkových potravin pro oba. Pak má být předčasně propuštěn na svobodu... Román argentinského spisovatele Manuela Puiga složený kolážovou metodou z dialogů, snů, vzpomínek, odborného sexuologického pojednání, policejního hlášení a vyprávěných filmů přímo vybízel ke zfilmování. Umožňuje prolínat dva a více filmů v jednom: rámcový děj snímaný v šedých a modrých odstínech je střídán sépiovými záběry nacistického melodramatu, projasněnými realistickými vzpomínkami na minulost a tmavomodrou vizí pavoučí ženy, "lapené v pavučině vysoukané z vlastního těla". Dílo patří do množiny filmů, které spojují svědectví o politickém útisku se zájmem o příslušníky sexuálních menšin. Babenco pokračuje v tradici latinskoamerické "kinematografie osvobození", zároveň s ní však polemizuje - lidská dimenze obou hrdinů totiž fatálně přesahuje jejich definici třídním či politickým kontextem. Puigův a Babenkův člověk není funkcí svých sociálních či ideologických charakteristik; jeho pravá bytost je niterně erotická, což se zdůrazní v mezní situaci vězení. Sexuální energie je médiem, skrze něž se snílek Molina stává účastníkem pravé, tj. politické skutečnosti - protagonistou, zároveň obětí a mučedníkem městské gerily, zatímco Valentin se, ač stále ve vězení, v morfiovém snu "vykupuje" přijetím Molinovy výzvy k imaginaci. Tak se v Babenkově filmu potkává na bázi existencialismu Marx s Freudem. Dílo je však současně reflexí o filmovém médiu, resp. o dvou jeho základních "rodech": o kinematografii melodramatické, čili iluzivní, snivé, útěšné, feminní, a kinematografii bojovné, maskulinní, s ideovým poselstvím. Dialog těchto dvou kinematografií prochází napříč příběhem, jedna je zasunuta do druhé. Nacistická antisemitská propaganda (film "s posláním"!) je implantována do okouzlujícího milostného kýče, jenž se stává součástí "bojujícího" příběhu o uvězněném revolucionáři a jeho příteli. Ten se však ve výsledku znovu láme do melodramatu, v němž homosexuál přijímá tragický osud, analogický s osudem zpěvačky Leni z jeho oblíbeného německého filmu. Paradoxy zápasících idejí jsou neméně strmé: nejhanebnější fašistická propaganda prostřednictvím své erotické potence posiluje antifašistovu duši. Babenkův snímek tak upozorňuje na svůdnou šalebnost filmové iluze, ale zároveň se její fotogenii milostně oddává. Je oslavou toho, co může filmové médium poskytnout vnitřnímu světu člověka a současně varováním před jeho zrádností. "Dvojpohlavnost" Polibku pavoučí ženy má paralelu v ojedinělé "severo-jižní" dvojpólovosti jeho geneze: jde o argentinskou (v románu), resp. brazilskou (ve filmu) story natočenou v angličtině, Luise Molinu hraje Severoameričan, Valentina Arreguiho Portoričan, trojici ženských figur herečka z Brazílie. Výsledná struktura komunikuje jak s estetickým kódem latinskoamerického angažovaného filmu, tak s melodramatickou konvencí Hollywoodu. Polibek pavoučí ženy vznikl v rámci nízkorozpočtové nezávislé produkce, dosáhl však značného uznání u kritiky a nemalého komerčního úspěchu. Základem jeho kvalit byl scénář Leonarda Schradera, který s Puigem redukoval verbální nabídku románu do znamenitých dialogů. Babenco dílo režíroval se smyslem pro ironii, styl a gradaci. Jímavě vylíčil zrající náklonnost povahově protikladných mužů, kteří čelí průjmu i ponorkové nemoci, v retrostylu napodobil nacistický film a ve spádném tempu akčních politických spektáklů dovedl diváka k šokujícímu finále. "Já filmy nevysvětluji. Kazí to emoce," říká v jedné chvíli Molina a má pravdu: nadmíru intenzivní pátrání v intertextových souvislostech může setřít pel tohoto křehkého, překrásně vyspekulovaného příběhu, naplněného melodií smutku nad prchavostí štěstí a neodvratitelností společenského zla a milostné frustrace. Pramen: Jaromír Blažejovský, příloha Lidových novin z 23.1. 1997 Filmové listy, redakčně upraveno a kráceno.

Ocenění: Oscar 1986: Nejlepší herec v hlavní roli

 AČFK