Příběh z Tokia (1953)

(Tokyo monogatari)



Když se tento snímek před deseti lety uváděl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, řada diváků jej označila za jeden ze svých nejsilnějších zážitků. Vůbec nevadilo, že zcela vědomě těžil z opozice vůči divácky vstřícnějším hitům japonským i zahraničním, ať již pocházely z jakékoli doby. Natolik silná a výmluvná byla jeho oduševnělost. Příběh z Tokia je především film o nejobyčejnějších věcech a o jedné cestě starých rodičů do metropole, kde navštíví rodiny svých dětí. Film v prostých, až dokumentárních záběrech načrtává strastiplné putování zestárlých rodičů, hledajících oporu u rodin svých dětí. Poznávají však, že jejich přítomnost je vnímána jako obtíž, i když k viditelným konfliktům nedochází. Vše se ukrývá pod formální zdvořilost. Myšlenková čistota ve spojení s uměleckou rafinovanost činí z tohoto filmu událost: je to film, kterému se podařilo vynést na světlo smysl vztahů.

Když se tento snímek před deseti lety uváděl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, řada diváků jej označila za jeden ze svých nejsilnějších zážitků. Vůbec nevadilo, že zcela vědomě těžil z opozice vůči divácky vstřícnějším hitům japonským i zahraničním, ať již pocházely z jakékoli doby. Natolik silná a výmluvná byla jeho oduševnělost. O způsobu Ozuova vyjadřování nelze tvrdit, že by byl staromilský. Vykrystalizoval v podrobně promyšlené vypravěčství spočívající v nahlížení dosti se obměňujících příběhů, které vykazují nečekaně nadčasovou platnost. Určitě proto, že pomíjel dobové reálie a soustředil se na všeplatné pohnutky, citové záchvěvy. Ozu si vystačil se statickou kamerou, která se ani jednou nepohnula, snímajíc dění před sebou z pozice sedícího pozorovatele (což pro evropského diváka je optika velmi nezvyklá). Postačilo mu několik přesně cílených záběrů, aby postihl, kam zvolení protagonisté patří, kým jsou, co čekávají. Tvrdívá se, že ve svých filmech ani jednou nepoužil retrospektivu, kterou by objasňoval minulost svých postav. V maximální výrazové jednoduchosti, k níž postupně dospěl, lze spatřovat svrchovanou osobitost, smysl pro nenápadnou krásu světa i její pomíjení. Příběh z Tokia v prostých, až dokumentárních záběrech načrtává strastiplné putování zestárlých rodičů, hledajících oporu u rodin svých dětí. Poznávají však, že jejich přítomnost je vnímána jako obtíž, i když k viditelným konfliktům nedochází. Vše se ukrývá pod formální zdvořilost. Naznačený syžet může připomínat Krále Leara (ostatně Shakespeara přenášel do japonského prostředí Kurosawu - viz Krvavý trůn nebo Ran), Ozu se však vyhýbá jakýmkoli osudovým střetům, pomíjí velká gesta i tragiku. Naopak se dívá bez nejmenší touhy cokoli vyostřovat. Tušené konflikty plynou téměř neznatelně, jen v náznaku, zbaveny jakéhokoli velikášství i sentimentu. Připomínám scénu, kde po matčině pohřbu si jedna z dcer otci stěžuje na sobectví svých sourozenců. Své hrdiny Ozu sleduje s nenápadnou, nevtíravou účastí, snad se soucitem, ale nikdy ani na okamžik nepodléhá melodramatickým svodům. Postřehneme tlumené herectví, přitom plně prozrazující, jak se za zdánlivým úsměvem a zdvořilostními frázemi může skrývat hluboké rozčarování a smutek. Tento civilistický přístup je ostatně příznačný pro většinu špičkových děl Ozua. Nijak nevadí, že i zasvěcenému diváku může unikat význam případných symbolických významů tam (třeba v souvislosti s použitými rekvizitami), kde jsou jen jemně naznačeny.

oooo O oooo

Příběh z Tokia (1953)

(Tokyo monogatari)

Žánr: psychologický

Země: Japonsko

Délka: 139 minut

Premiéra v ČR: 15.1.2004

Šukiči a Tomi Hirajamovi se vypraví za dcerou a synem, žijícími v hlavním městě. Návštěva však přinese rodičům zklamání. Místo zaneprázdněných dětí, které se jich zbaví tím, že je vyšlou na výlet do hlučných lázní v Atami, se jim opravdu věnuje pouze vdova po jejich synovi Noriko. Nakonec jim po několika peripetiích nezbude nic jiného, než se vrátit ke své nejmladší dceři do Onomiči. Matka však onemocní a brzy po návratu zemře. Šukiči i v této nejtěžší chvíli najde oporu jedině ve své snaše Noriko, jež zůstane, aby mu pomohla... Příběh z Tokia je bezesporu kvintesencí a nejznámějším dílem Jasudžira Ozua. Je to snímek o generačních zlomech, frenetickém vnějším světě, stojícím v kontrastu k vnitřní kráse a klidu, jež není snadné si uchovat.

38. MFF Karlovy Vary