Krajina přílivu

Príbeh o malom dievčati, ktorého rodičia berú drogy a keď matka zomrie na predávkovanie, vydá sa s otcom do Texasu. A práve tam sa začnú diať divné veci. Podobne ako v Alenke v ríši divov je film založený predovšetkým na fantázii hlavnej hrdinky, predstavy ktorej pôsobia bizarne a znepokojivo. Podobne ako Alenka aj ona pretvára okolie vo svet kúzel. (oficiální text distributora)

www.csfd.cz

oooo O oooo

Krajina přílivu

Terry Gilliam se vrátil příběhem o malé holčičce osiřelé v moři trávy

Se svým novým filmem Terry Gilliam jakoby mimochodem, ale beze zbytku rozptyluje pochybnosti o svém autorském směřování, roznícené podivnou Kletbou bratří Grimmů, která se nám pokoušela dokázat, že pohádky možná opravdu existují a Tomáš Hanák se může měnit ve vlkodlaka. Tak tedy: pohádky ve skutečnosti opravdu existují a Terry Gilliam je v pětašedesáti ve vrcholné autorské formě – což by nám neměly zastiňovat všechny ty filmy, které nenatočil po svém (nebo je nenatočil vůbec).

Krajina přílivu však není z rodu těch nákladných snímků typu Dobrodružství barona Prášila, které mu pravidelně srážejí vaz – je to malý, málem nízkorozpočtový filmeček, jenž se hravě obejde bez „velkých“ triků, nákladných staveb, drahých kostýmů a houfů koní – a pokud se v něm objeví nějaká herecká hvězda, je to Jeff Bridges (Král rybář), který většinu času hraje napůl nebo úplně mrtvého tatínka.

Ale postupujme od začátku: Krajina přílivu začíná tak, jak řada filmů končí, totiž dynamicky fantasmagorickou vizí, která je ovšem jen normální denní realitou holčičky Jelizy-Rose (kde Gilliam vyčaroval její neskutečnou představitelku Jodelle Ferlandovou – a nejde o zneužívání dětí?). V tomto malém světě hrají prim zcela nepříčetní rodiče – hysterická, opičí láskou posedlá maminka a nervní tatínek – bývalý rockový kytarista, jemuž se dcerka může zavděčit už jen tím, že mu zkušeně připraví další dávku heroinu. Oba rodiče jsou – pokud je poměříme mírou použitelnosti – prakticky mrtví, což jednoho dne předávkovaná maminka stvrdí tím, že zemře. Místo slibovaných prázdnin v Norsku se Jeliza-Rose z rodného velkoměsta rázem ocitá v ruině otcova rodného farmářského domku kdesi na Středozápadě… Lhostejný otec Noah prakticky neopouští houpací křeslo v kuchyni – a jednoho dne se přestane hýbat vůbec, což holčičce nebrání, aby se k němu zas a znovu nevracela jako ke svému poslednímu, byť už zcela duchaprázdnému zdání životní jistoty.

Jeliza-Rose ovšem už dávno obývá vlastní temně bezpečný svět, kde promlouvají znetvořené hlavičky jejích panenek Barbie a kam hravě přibere kohokoli, kdo je dostatečně podivný – totiž děsivou sousedku Dell mající zálibu ve vycpavačství a jejího dospělého, hravě šíleného syna Dickense. Pusté travnaté louky a zpustlý dům se mění v jeden velký, nekonečný dětský pokoj, v němž Jeliza-Rose dává průchod svým bezhraničným hrám. O tom, že jde o hry zcela nedětské a že jsme se ocitli v osamělém světě šílenství, není samozřejmě sporu…

Nezastírám, že Krajina přílivu není podívanou pro každého a možná působí trošku monotematicky (asi jako půlení vlasu dětským pilníčkem na nehty). Je to však vrcholně něžný a dost bláznivý film připomínající hlavně drogovou vizi z finále Strachu a hnusu v Las Vegas (na níž se ostatně rovněž podílel scenárista Tony Grisoni, který je zjevně schopný dát gilliamovské fantazii pevný dramatický základ).

Vypadá to všechno snadně a přitom zcela originálně: Gilliam si vystačí s vlastní režisérskou fantazií podnícenou románovou předlohou Mitche Cullina (kterou jsem nečetla, ale podle předchozí gilliamovské zkušenosti soudím, že jde spíš o volnou inspiraci). Přiznaných zdrojů tu ovšem najdete celou řadu, ať už jde o Alenku v kraji divů Lewise Carrolla (kterou si Jeliza-Rose nezapomene přibalit do kufříku a kterou připomíná i scéna s králičí dírou) či o jeden z nejznámějších (a nejtajemnějších) obrazů 20. století – Christinin svět amerického malíře Andrewa Wyetha. To jsou však jen souvislosti zesilující „mytický“ pocit, že tahle realita někde opodál existuje a že jste dostali pozvání se do ní podívat, aniž by se po vás přitom požadovalo zešílet. Navzdory krajnostem, ze kterých tenhle „komorní“, nádherně exteriérový snímek těží, totiž kdesi za obrazy vyhladovělé, zmalované a vymaškařené holčičky, vtíravě pořád cosi pištící nehybnými ústy svých barbín, existuje realita – vědomí „normálnosti“, které se do vyprávění poprvé a s razantní jímavostí prodere až docela na konci…

Příběh dětství osamělého ve světě dospělé popkultury? Osud generace hledající jistoty navzdory zastydle revoltujícím, a tudíž zcela nepoužitelným „mrtvým“ rodičům? Obraz dětské „naivity“, jež ve světě bez hodnot chápe jako samozřejmost jakoukoli šílenost?

Krajina přílivu má své výklady, ale ať si jimi poslouží každý sám za sebe. Já jsem především šťastná za film tak nekompromisně uzavřený všem „vnějším“ kompromisům. Mám totiž sice hodně ráda takové Gilliamovy kousky, jako jsou Brazil či Dvanáct opic, vždycky mne v nich ovšem dráždilo neustálé zvýrazňování a pilování hranice mezi „realitou“ a „fantazií“. Odhalení „byl to – nebo mohl být – jenom hrdinův sen“ mne už od dětství protivně a bolestivě zklamalo v každém fantaskním příběhu (včetně Carrollovy Alenky – horší bývá už jen  upozornění nějakého autora, že jde o nějakou alegorii). Vida – a v Krajině přílivu, jež je vyprávěním „zevnitř“ šílenství, se bez toho všeho hravě obejdeme… I když Gilliam možná zůstane především „režisérem kompromisů“ – umělcem věčně na hranici mezi vlastní vizí a požadavky producentů, mezi realitou a snem – Krajina přílivu je úchvatně nesmiřitelným dílem, které nás všechny mění v osamělé, normálně šílené dětičky. Neváhejte: konečně máte příležitost vzít do kina to, co zbylo z vašich barbín.

Alena Prokopová

oooo O oooo

Gilliam úžasně zešílel

13. července 2006  12:02

PRAHA - Film Krajina přílivu jedny vyděsí, druhé nadchne, v každém případě od něj nelze odtrhnout oči.

Když točil Terry Gilliam Krajinu přílivu, myslel prý na Jana Švankmajera, na Alenku v říši divů, a také na to, že se v novinách stále píše o dětech jako o obětech, s čímž on hluboce nesouhlasí. Tvrdí, že děti jsou tvrďáci a prostřednictvím své fantazie jsou schopny zvládnout situace, v nichž si dospělí nevědí rady a propadají beznaději.

V jeho fantaskní vizi devítiletá dívenka vaří tatínkovi heroin, protože rodič potřebuje své „prázdniny“. Drogu mu podává se stejnou samozřejmostí a ochotou, s jakou by mu jiný dal ampuli inzulinu nebo nitroglycerin. Gilliam ale zcela logicky vysílá signál, že dítě tuhle „drobnou nuanci“ nerozlišuje -táta prostě potřebuje pomoc.

A to jsme jen na samém začátku vyprávění o malé Jelize-Rose, na které je každá fantazie krátká. Peripetie příběhu a jejich vizualizace jsou natolik nadpozemské, že se dají srovnávat snad jen s tím, co je schopna vytvořit dětská mysl, popřípadě několik vyvolených, kteří si dětské vnímání světa dokázali zachovat. Právě jako Terry Gilliam nebo Mitch Cullin, jehož kniha posloužila pro film jako inspirace.

A bude hůř

Kdo projde vstupním testem v podobě výše zmiňované scény, může směle pokračovat dál, komu připadá narkomanská epizodka nepřijatelná, ať si raději ušetří trauma, protože „bude hůř“. Poté co se maminka „nevrátí z prázdnin“, tedy zemře na předávkování, zavrhne Jeliza-Rose otcův nápad pohřbít ji na posteli v plamenech jako královnu Gunhildu a společně se vypraví do babiččina domu na venkově. Místo idylického domečku na ně čeká vybydlená ruina, která ovšem děvčátku poskytne dostatek podnětů pro fantastické hry nejen se čtyřmi hlavičkami panenek Barbie.

Jeliza-Rose se ke svým malým gumovým kamarádkám upne ještě více ve chvíli, kdy se „z prázdnin“ nevrátí ani otec. Ve svém dětském mozku si ale tuto ztrátu nedokáže připustit a dojemně pečuje o mrtvolu jako o živého. Pořád jsme teprve na začátku. Ještě nás čeká jednooká vycpavačka zvířat, zaostalý hoch Dickens, který „plave“ v lánech obilí s ploutvemi, v neoprénu a s potápěčskými brýlemi, mumifikovaná babička a tisíc dalších neuvěřitelných nápadů, z nichž oči přecházejí.

Gilliam nás jednoduše nechává žasnout. Nelze se ubránit pochybnostem, jestli je to všechno ještě v pořádku, jestli už nejsme za hranicí jakési etické a estetické únosnosti. Ale vzhledem k tomu, že nelze určit, kde taková hranice leží, je lepší řídit se citem a instinktem. A z tohoto úhlu pohledu je Gilliamova Krajina přílivu slovem úžasná. Když člověk zapomene na limity, které nás v každodenním životě svazují (brát drogy je špatné, mrtví patří do hrobu a co to dítě proboha celou dobu jedlo?...), tak se dá Krajině přílivu propadnout třeba jako čokoládě, kterou dychtivě ukusujeme s lehkými výčitkami svědomí a všeobjímajícím pocitem blaženosti.

Lze velmi snadno pochopit, proč se Jeff Bridges odmítl nechat zastoupit gumovým panákem a ochotně hrál skoro celý film mrtvolu. Přijít o takové natáčení by byla velká škoda. Nejen kvůli Gilliamovi, který tuhle smršť nápadů musel nějak režírovat a nejspíš to byl velký zážitek, ale i kvůli neuvěřitelné Jodelle Ferlandové v roli Jelizy-Rose. Tohle sotva desetileté dítě předvedlo výkon hodný Oscara. Kombinace emocionálního nasazení, skutečných hereckých kreací (například se čtveřicí kamarádek-uťatých hlaviček) a naprosté přirozenosti dělá z Jelizy-Rose jednu z nejpozoruhodnějších dětských postav, jaké se kdy na plátně objevily.

A přestože už má malá Ferlandová na kontě šestadvacet filmů, člověk se neubrání otázce, jak přežila tenhle. V tu chvíli sám sebe nachytá, protože je evidentní, že právě dítě si s nějakými drogami či mrtvolami prostě nedělalo problém - jednak proto, že „problém“ v dětských očích vypadá docela jinak, a také proto, že Gilliamovi šlo o bezbřehost fantazie, nikoli o perverzi.

Lidové noviny

Darina Křivánková

oooo O oooo

Krajina přílivu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Krajina přílivu je film režiséra Terryho Gilliama z roku 2005. Scénář napsali na motivy novely Tideland Mitche Cullina Terry Gilliam a Tony Grisoni. Film byl natáčen v britsko-kanadské koprodukci v kanadské provincii Saskatchewan.

Film sleduje svět pohledem desetileté dívky Jelizy-Rose (Jodelle Ferland), která přežívá na staré opuštěné farmě, v krajině, v níž, jak se zdá, nežijí žádní normální lidé. Dívenka odsud uniká do světa své fantazie. Film je (i ve srovnání s ostatními Gilliamovými díly) velice morbidní, bizarní a současně poetický.

Setkal se s rozpornými reakcemi u kritiky i u diváků. Alena Prokopová snímek hodnotí jako „nekompromisně uzavřený všem ‚vnějším‘ kompromisům.“ Pro Věru Šmejkalovou je film „moderní Alenka v říši divů, jejíž inspirací se Gilliam rozhodně netají, psychotické leporelo, natočené jako pocta surrealismu.“ Podle Michala Michaloviče Gilliam „vsadil na prehnanú snahu o efekt, lacnú poburujúcu dráždivosť, ktorá však nie je ani poburujúca, ani dráždivá, len lacná.“

video

http://www.csfd.cz/film/220060-krajina-prilivu/videa/