MEFISTO

O románu »Mefisto«, který Klaus Mann napsal v roce 1936 v exilu, se ve Spolkové republice po druhé světové válce vedly bouřlivé diskuze. Zatímco Gustaf Gründgens, jenž byl předlohou pro postavu Hendrika Höfgena, toto zásadní literární dílo ignoroval, jeho dědic Peter Gorski se dovolával práva na ochranu osobnosti a ve druhé instanci dosáhl v roce 1966 zákazu publikování, který v roce 1971 potvrdil Spolkový ústavní soud. Aniž by toto rozhodnutí bylo zrušeno, nakladatelství Rowohlt Verlag se v roce 1980 odvážilo román vydat. Ariane Mouchkineová se svým Théiitre du Soleil již dříve uvedla jeho dramatizaci; filmová podoba od lstvána Szabóa, jež vznikla rok poté, byla v roce 1982 vyznamenána Oscarem za nejlepší zahraniční film.

Film líčí kariéru ctižádostivého herce Hendrika Höfgena, který koncem dvacátých let 20. století vystupuje na jedné hamburské scéně a věnuje se politickému divadlu. Jeho život ovlivní čtyři ženy: černá tanečnice Juliette, herečka Nicoletta, z velkoburžoazní rodiny pocházející Barbara Brucknerová, s níž se později ožení, a Lotte Lindenthalová, která udržuje vztah s generálem, jenž se po uchopení moci národními socialisty stane pruským ministerským předsedou. Na doporučení rodiny Brucknerových přechází Höfgen do Berlínského státního divadla. Jeho ztvárnění Mefista ve »Faustovi« mu přinese slávu a stane se jeho životní rolí.

I Höfgen uzavírá smlouvu s ďáblem: protekce generála (míněn je Hermann Göring) mu na divadelní scéně Třetí říše zajistí vynikající postavení. Užívá si drobných privilegií - jeho levicová minulost je zapomenuta ale tvrdě za to zaplatí: pod nátlakem se Höfgen nechá rozvést se svou ženou Barbarou, žijící v exilu, a souhlasí i s vyhoštěním své černé přítelkyně. Jako intendant státního divadla, na vrcholu slávy, si myslí, že by mohl chránit politicky pronásledované, ale přecení svůj vliv. Po oslavě narozenin ministerského předsedy, na které nesmí chybět ani on, mu politik ukazuje nově postavený olympijský stadion, na němž budou národní socialisté inscenovat ještě větší představení.

Höfgen není nacista. Je egoistickým Narcisem a kariéristou, který chce úspěch za každou cenu. Film pojednává o využití umělců jako nástrojů nacismu, jež režimu dávají žádoucí kulturní posvěcení, a tím zrazují umění. Díky brilantnímu hereckému výkonu Klause Marii Brandauera si uvědomujeme ambivalenci mezi touhou po slávě a uměleckou posedlostí na jedné a povědomým tušením amorálnosti vlastního postavení na straně druhé. Je přece "Jenom docela obyčejný herec", ospravedlňuje se Höfgen. Tuto větu Szabó, který se jinak přesně drží románu, působivě použil na závěr: Zoufalá snaha očistit se od vlastní viny se obrací proti Höfgenovi. Je to doznání jeho kolaborace.

Michael Töteberg -  LEXIKON SVĚTOVÉHO FILMU