Tokio!

Tři krátké fantastické filmy volně inspirované Tokiem. Tokio! je symfonií tří odlišných rytmů reflektujících obraz této jedinečné metropole. INTERIOR DESIGN –

Surrealistická bajka mladého páru, který se přistěhoval do Tokia, aby našel svou budoucnost. Chlapcovy ambice jsou jasné – chce točit filmy. Dívka pluje bez kontroly svým životem. Oba se pomalu potápějí do tohoto obrovského velkoměsta. Vše se změní, když se osamocená dívka začne měnit v … HOVNO – Záhadný muž šíří svými iracionálními a provokativními činy paniku na ulicích Tokia. „Nestvůra kanálů“, jak mu říkají media, zvedla vlnu odporu. Nakonec je polapen a souzen soudem stejně podivným jako je on sám. TŘESOUCÍ SE TOKIO - Hrdinou snímku je hikikomori – jako mnoho dalších Japonců se rozhodl zrušit kontakt s venkovním světem. Když však v jeho bytě omdlí dívka, která mu donáší pizzu, stane se něco neuvěřitelného – zamiluje se. Dokáže překročit hranici, jež ho dělí od okolního světa? (oficiální text distributora)

oooo O oooo

Francouzský skřet ničí Tokio a dívka se mění v židli

08:00 | 26.11.2008 |

Japonsko - sci-fi

Tokio! Gondry, Carax, Bong

Denis Lavant v povídce Merdevětší obrázek  Zdroj: Aktuálně.cz

Recenze –

Japonsko už dnes není zemí obyčejných lidí. Stalo se virtuálním místem, kde žijí roboti a jim podobná stvoření. Přestože je tu jedna z nejvyšších hustot osídlení na Zemi, jednotlivé bytosti žijí v odloučení soukromých koníčků a zálib. Obklopují je na sebe natěsnané předměty běžné spotřeby i talismany a fetiše, u nichž je důležitější design než užitková hodnota.Japonsko chápané už jen jako říše mediálních znaků bylo inspirací třem nejaponským filmařům, kteří - rovněž od sebe izolováni a uzavřeni ve svých soukromých kinematografických světech - natočili tři povídky na téma "současné Tokio".

Nezodpovědný hračičkaZdaleka nejznámějším jménem z dotyčné trojice je Michel Gondry. Francouz žijící napůl v Americe si posedlost designem dal přímo do vývěsního štítu své povídky a nazval ji prostě Design.Gondry, jenž se nejvíce proslavil Věčným svitem neposkvrněné mysli, má v sobě ducha nezodpovědného hračičky, který má ohromnou fantazii a nestaví si žádné bariéry v tom, z jakého materiálu bude tkát své filmové sny.Což je vynikající předpoklad pro několikaminutové videoklipy, ale horší pro celovečerní snímky. Pokud Gondry za sebou nemá dobrého scenáristu, jakým byl ve Věčném svitu Charlie Kaufman, pak se jeho další snímky (Nauka o snech, Prosíme přetočte) začnou po chvíli přes kupení roztomilostí - a nebo právě kvůli němu - rozplizávat.

Povídka Design však naštěstí nepřesahuje únosnou délku a ukazuje to nejlepší z Gondryho talentu - přecházet z reálného prostředí a situací do surrealistické náladovky. Příběh o mladém páru naivních japonských rádobyumělců, kteří se přistěhují do Tokia a dočasně přespávají v kamrlíku své kamarádky, začíná spíš jako sociální tragikomedie a končí v mysteriózní poetické zkratce.

Hoch si s sebou přiváží nezávislý "filozofický" sci-fi film, jejž však může promítnout jenom v zapadlém pornokině. Dívka sice má mnoho zálib, ale žádnou ctižádost. Zhrzena tím, že její partner nakonec má se svým dílkem docela úspěch, vytratí se z bytu a nevysvětlitelně se promění v židli. Teprve tento druh existence, kdy je ostatními viděna jako kus nábytku, ji uspokojuje.Gondry tímto nápadem nejspíš nepotěší emancipované ženy, ale obecně vzato u něj pohlaví hrdinů nehraje roli - mírná natvrdlost, pasivita a nepraktičnost u nich bývá univerzální. Autorova poetika tímto zcela nenásilně zapadá do trendu příznačného pro moderní japonskou společnost - je jím přetrvávající motiv mutace do neživé věci, respektive nerozlišování mezi živým a neživým.Metamorfóze v židli předchází rovněž smyšlené vyprávění o placatých monstrech, která žijí v mezerách mezi domy, což má jistou spojitost se zvláštní netečností japonské kultury vůči rozdílům mezi dvourozměrným a trojrozměrným druhem zobrazení.

Vrcholem snímku se však po Gondryho poetickém optimistickém smutnění stává vzápětí až druhá povídka. Leos Carax (opět Francouz) poslední dobou poněkud zmizel z očí veřejnosti po komerčním neúspěchu svých filmů Milenci z Pont-Neuf a Pola X a točil videoklipy pro New Order, Iggyho Poppa a Carlu Bruniovou.Jeden z představitelů francouzské vlny "neobaroka" 90. let (Když chlapec potká dívku, Zlá krev) svůj styl postupně proměnil z bujně artificiální stylizace směrem k naturalismu. Jeho povídka Merde (Hovno) tento posun dokonale zaznamenává. Příběh patří oblasti fantasmagorie, forma připomíná home video - ovšem takové, jaké si doma opravdu nenatočíte.

Vypráví o podivném skřetovi v zelených šatech, se zrzavými vousy, jedním slepým okem a s odpudivě přerostlými nehty, který zničehonic začne vylézat z tokijských kanálů a ohrožovat chodce (do jeho chůze v podkresu hraje hudba z původní Godzilly z 50. let).

Veřejnost a média jsou zděšené a panika vzroste, když skřet objeví v kanalizaci nevybuchlé granáty z druhé světové války a začne je házet na magistrále do davu.Brzy je ovšem dopaden a postaven před soud. Vzhledem k tomu, že mluví neznámým jazykem, ujme se ho jako překladatel a obhájce francouzský advokát, jenž vypadá velmi podobně jako skřet a jako jediný mu také rozumí.Tato povídka nejvíce otestuje diváckou trpělivost, ovšem právě tím nás dovede odnést daleko za hranice všeho, co běžně známe. Většinu času se tu dvě podivné bytosti dorozumívají pomocí padoucnicových pazvuků a pantomimy, na což poslušně hledí skupinka Japonců - a nechápou. Šok a otravnost se přelévá v nudu i ohromující zábavu, která se ještě mísí s hnusem a lítostí.

Jestli chtěl Carax nějak filmově zhmotnit pocit neznámého, nebo spíš onoho freudovského unheimlich, pak se touto hříčkou dotknul něčeho, o co se jinak dovedou otřít snad jenom David Lynch, David Cronenberg a Shinya Tsukamoto.Skřet, jenž si sám říká Merde, je zkrátka zosobněním západní hrozby Japonsku (podobně jako dříve byla Godzilla metaforou pro atomovou bombu) a zároveň anarchistický živel, který konzumuje jen peníze a květiny.

Peciválova love story

Poslední povídku Třesoucí se Tokio má na svědomí jihokorejský režisér Bong Joon-ho, jehož si v posledních letech stihli zamilovat návštěvníci festivalů za jeho multižánrové černé komedie Psi, kteří štěkají, nekoušou (2000), Vzpomínky na vraha (2003) a Mutant (2006).

Hrdinou povídky je jeden z představitelů generace hikikomori - těch, kteří zůstávají celý život doma a záměrně přerušili kontakt s okolním světem. Bong Joon-ho vykresluje v pomalém tempu klíčící love story mezi peciválem a dívkou, která roznáší pizzu do domů, a ze sociálního portrétu jednoho pošahance vzápětí přejde do antiutopické sci-fi vize.

Stejně jako jeho dva kolegové před ním, i Bong vyhmátne důležité specificky japonské fenomény a přetaví je ve filmovou podívanou na hranici úžasu a komedie.Tokio! - které vzniklo pod záštitou japonských producentů - má trochu jiné ambice než přitáhnout do města více turistů. Cíl zdůraznit pocity odcizení v postmoderním světě naplňuje každá povídka originálně po svém a jako celek film nabízí jeden z nejbohatších zážitků z letošní nabídky v kinech.

Netvrdím ovšem, že rovněž zážitek nejhlubší - vždyť nejde o nic jiného než povrchní čtení povrchních znaků, jež média omílají pořád dokola.

oooo O oooo

Tokio!

Tři fantaskní povídky o podivném městě, které lidi proměňujAť máte na povídkové filmy jakýkoli názor, po Paříži, miluji tě máme  v kinech další artové dílko tohoto žánru věnované městu. Zatímco metropole nad Seinou se pro pestrou směsici tvůrců stala objektem lásky, Tokio je pro tři režiséry (z nichž žádný není Japonec) spíš odcizeným prostředím rodícím bizarní  příběhy o lidech „ztracenýcv překladu“. (Film Sofie Coppolové mimochodem zůstává tím nejlepším, co bylo v poslední době o Tokiu natočeno.) První povídka je dílem Francouze Michela Gondryho (naposled Prosíme přetočte) a vystupuje v ní mladý pár, který ve městě hodlá začít nový společný život. Dívka ale prochází divnou proměnou, která nemůže nemít na jejich vztah vliv... Druhý (a podle mne nejzajímavější) segment natočil Gondryho krajan Leos Carax (z jehož zajímavého díla

k nám naposled přes televizní obrazovku zbloudili Milenc z Pont-Neuf/1991). Jeho středobodem je monstrózní chlapík z kanálu, tyranizující město svými výstřelky, dokud není polapen a bezpečně zlikvidován. Nebo snad ne? Tokio! uzavírá povídka korejského režiséra Joon-ho Bonga (na DVD se objevila jeho Pečeť vraha/2003) o agorafobikovi uzavřeném už jedenáct let ve svém bytě a svých rituálech, což se však změní, když u jeho dveří omdlí roznašečka pizzy opatřená podivnými tlačítky…Jako obvykle Gondry působí hravě, ale poněkud nanicovatě. S korejským kolegou se mimoděk shodl na poetizované kritice odcizené konzumní společnosti, která ničivě devastuje mikrosvět hrdinů.

V obou příbězích hraje důležitou roli láska, bez níž se na-opak Carax s přehledem obejde (i když patří k nejosobitějším tvůrcům opěvujícím tradiční „amour fou“). Jeho filmeček sice možná vypráví konkrétně o xenofobii, je však především sarkastickou a mimořádně působivou groteskní podívanou se „skutečnou“ atrakcí v podobě Denise Lavanta. Právě kvůli  přirozenosti, s jakou Caraxův oblíbený herec ovládne plátno, působí zbylé dva segmenty jako hříčky, jež si pouze nezávazně pohrávají s „vážnými“ tématy. Jen a jen kvůli němu stojí za to se na tenhle film vypravit – a mít pak po něm báječně zlé sny.

Alena Prokopová

oooo O oooo

RECENZE PREMIERE

Z karlovarského festivalu asi potají utekly tři filmy a daly si sraz v Tokiu, odkud se vydaly i k nám. Jinak si nejde vysvětlit, že se na vybíravá česká plátna dostal tak zvláštní a bizarní film jako je Tokio! Ve třech povídkách se dva francouzští a jeden korejský režisér vyjádřili k současným problémům mezilidských vztahů, ovšem učinili tak metodou dost svéráznou. Oblíbený Michel Gondry ve svém Vnitřním designu nakousl problematiku honby za úspěchem a vlastním sebeurčením, když nechal svou hrdinku projít krizí vztahu s přítelem i nejlepší kamarádkou, aby nakonec došla zásadní proměny.

Leos Carax po příjemné Gondryho meditaci diváka šokuje naturalismem svého hlavního hrdiny, pana Merdeho. Podivný zjev vycházející z kanálů japonské metropole působí na diváka jako studená sprcha. Merde nakousne mnoho motivů a můžete si jen vybírat, co která část povídky symbolizuje. Návrat ke klidnějšímu a nejvíce asijskému stylu je Třesoucí se Tokio Joon-ho Bonga, které se vypořádává s dobrovolným odloučením od společnosti, fenoménem zvaným hikikomori. Všechny tři kusy téhle skládačky jsou skvěle natočené, ale ne každý z nás vydrží občas až příliš experimentální přístup. Celé je to divné, lehce úsměvné a hodně přemýšlivé. Byli jste varováni.

Verdikt: Trojice povídek z dnešního Tokia hýří nápady a svéráznými obrazy, nicméně

není stravitelná pro každého.

Smutný Aleš