V polovině dvacátých let přišel do Paříže, kde dokončil svá univerzitní studia historie umění. Zapojil se do hnutí pařížské umělecké avantgardy a stal se asistentem režiséra polského původu Jeana Epsteina (1926-28) u jeho tří filmů. Také se zde spřátelil se surrealistou Andrého Bretona, v jehož společnosti se sblížil se svým krajanem, malířem Salvadorem Dalim. S ním vytvořil dva surrealistické filmy Un Chien andalou (Andaluský pes, 1928) a L'Age d'or (Zlatý věk, 1930).

Po pádu vojenské diktatury a ustavení republikánské vlády ve Španělsku se vrátil domů a natočil ve spolupráci se dvěma pařížskými přáteli, Pierrem Unikem a Eli Lotarem, sociálně kritický dokument o nejchudším kraji severní části Španělska Země bez chleba (Las Hurdes, 1932). Téhož roku odjel na pozvání do Hollywoodu, kde se však, stejně jako před ním Ejzenštejn, nedostal k práci pro nepřekonatelné rozpory v názorech na tvůrčí práci.

BR>Po návratu do Paříže připravoval zfilmování "Větrné hůrky" podle Emily Bronteové, k jehož realizaci však nedošlo.

1935-37 spolupracoval v republikánském Španělsku na hraných filmech lokálního významu. Za občanské války působil na velvyslanectví španělské republikánské vlády v Paříži. Tam sestavil dlouhometrážní střihový film Madrid 1936, čili Španělsko ve zbrani, a ozvučil Brahmsovou hudbou původně němou "Zemi bez chleba".

Ještě před konečným vítězsvím frankistického režimu odešel jako emigrant do Sopjených států, kde pracoval ve filmovém oddělení newyorského Muzea moderních umění. Za války byl pověřen spolu s řadou jiných evropských emigrantů výrobou cizojazyčných verzí propagačních filmů pro Úřad válečných informací. Koncem války odjel do Mexika, kde měl natočit hru španělského básníka Garii Lorcy "Dům doni Bernardy", z jejíž realizace však sešlo. Svůj první mexický film, ryze komerční hudební komedii Gran Casino, natočil r. 1948.

V příštím roce další bezvýznamný film El gran calavera (Velký svěťák), 1950 režíroval významné obžalobné drma o mravně ohrožené městské mládeži Los Olvidados (Zapomenutí) - dílo, které ho znovu proslavilo ve světě a získalo mu jednu z hlavních cen na festivalu v Cannes.

V témže roce následuje Susana - carne y demonio (Susana, tělo a ďábel), 1951 dva filmy sériové produkce La hija del engano (Dcera šejdíře) a Una mujer sin amor (Žena bez lásky), pak další významný film Subida al cielo (Cesta do nebe) z lidového prostředí jihozápadního Mexika.

1952 El bruto (Násilník), příběh jatečního dělníka, El (On), pochmurné drama paranoika, a za účasti amerického kapitálu Las avanturas de Robinson Crusoe (Dobrodružství Robinsona Crusoe).

1953 uskutečnil svou dávno připravovanou adaptaci románu Emily Bronteové "Větrná hůrka" pod názvem Abismos de pasión (Propasti vášní). Ovlivněn italským neorealismem, režíruje v témže roce fantazii z moderního městského života La ilusión viaja en tranvía (Přízrak jede tramvají).

1954 nepříliš zdařilý film s výchovnými záměry El Río y la muerte (Řeka a smrt), 1955 nekonvenční, cynické drama Ensayo de un crimen (Pokus o zločin), známé též pod názvem La vida criminal de Archibaldo de la Cruz (Zločinný život Archibalda de la Cruze).

1956 přijíždí poprvé po válce do Francie, kde režíruje psychologické drama To je úsvit (Cela s'appelle l'aurore) podle románu Emmanuela Roblese, a film La mort en ce jardin (Smrt v této zahradě) z jihoamerického prostředí, se Simone Signoretovou.

1958 opět v Mexiku film Nazarin, příběh donkichotského kněze, stavějícího se ve jménu křesťanství na odpor nejen církevní, ale i státní autoritě, 1959 ve francouzsko-mexické produkci dramatický obraz malé ostrovní země, zmítané politickými zápasy mocenských klik La Fievre monte a El Pao (Horečka stoupá v El Pao) s Gérardem Philipem v jeho poslední roli.

1960 americko-mexický film The Young One - La Joven (Mladé děvče), o nespravedlivém obvinění černošského hudebníka ze znásilnění nedospělého děvčete, 1961 po čtvrtstoletí opět ve Španělsku natočený film Viridiana, krutá poéma, odhalující sociální kontrasty v zemi starých náboženských tradic. Film byl vyznamenán Velkou cenou na festivalu v Cannes, zatímco ve Španělsku podlehl cenzurnímu zákazu pro blasfémii náboženství.

V r.1962 natočil, opět v Mexiku, film Anděl zkázy (El angel exterminador), fantastický příběh skupiny lidí, odhalujících navzájem své charaktery za nedobrovolně strávené společné noci, v r.1964 ve francouzsko-italské koprodukci volný přepis románu Octava Mirbeaua Deník komorné (Journal d'une femme de chambre) s Jeanne Moreauovou, s dějem přeneseným do počátku třicátých let.

1965 v Mexiku film Simon del desierto (Šimon z pouště) o kajícném mnichovi, pokoušeném ďáblem v podobě svůdnice, film zůstal pro nedostatek finančních prostředků jen torzem, byl však přesto uveden v oficiální soutěži benátského festivalu.

V r.1966 zfilmoval ve Francii román Josepha Kessela Beladonna (Belle de jour) s Catherinou Deneuveovou, 1969 se znovu zabýval otázkami náboženské víry a kritiky církevní praxe ve filmu La Voie lactée (Mléčná dráha) s Laurentem Terzieffem, Jeanem Sorelem a Delphine Seyrigovou.

V r.1970 ve Španělsku příběh stárnoucího malíře a jeho invalidní schovanky Tristana s Fernandem Reyem a opět Deneuveovou. V r.1972 postoupil svůj scénář k filmu "Le Moin" (Mnich) k realizaci filmovému kritiku řeckého původu, historiku surrealismu Ado Kyrouovi a sám natočii podle vlastního námětu satiru na současnou společnost Le Charme discret de la bourgeoisie (Skrytý půvab buržoazie) s Reyem, Seyrigovou, Stéphane Audranovou a Jean-Pierrem Casselem.

1974 vytvořil surrealistickou černou komedii Le Fantóme de la liberté (Přízrak svobody) s Jean-Claudem Brialym, Michelem Piccolim, Monicou Vittiovou, Milenou Vukotičovou aj. Své filmy píše a do posledního detailu připravuje v Mexiku, kde trvale sídlí, a do Evropy zajíždí vždy jen na krátkou dobu jejich natáčení. Buňuelově osobě a dílu je věnována francouzská monografie Ado Kyroua, která v r. 1965 vyšla také v českém překladu.

Režijní filmografie

1977 Ten tajemný předmět touhy

1974 Přízrak svobody

1972 Nenápadný půvab buržoazie

1970 Tristana

1969 Mléčná dráha

1967 Kráska dne

1965 Šimon na poušti

1964 Deník komorné

1962 Anděl zkázy

1961 Viridiana

1960 Dívka

1959 Horečka stoupá v El Pao

Nazarin

1956 Mort en ce jardin, La

To je úsvit

1955 Río y la muerte, El

Zločinný život Archibalda de la Cruz

1954 Iluze cestuje tramvají

Na větrné hůrce

Robinson Crusoe

1953 Bruto, El

Él

1952 Cesta do nebe

Mujer sin amor, Una

1951 Susana

Šejdířova dcera

1950 Zapomenutí

1949 Flamendr

1947 Gran Casino

1937 ¡Centinela, alerta!

1936 ¿Quién me quiere a mí?

1930 Zlatý věk

1929 Andaluský pes

Dokumentární

1933 Země bez chleba

CSFD

Luis Bunuel: Mexické období

Publikováno: 23.1.2008

Profilem tzv. mexického období režiséra Luise Bunuela. Osobnost španělského režiséra Luis Bunuela není jistě třeba příliš představovat

Osobnost španělského režiséra Luis Bunuela není jistě třeba příliš představovat. Nicméně z jeho tvorby jsou nám nejznámější buď jeho raná díla ještě úzce spojená se surrealismem (Andaluský pes, 1929; Zlatý věk, 1930) nebo filmy francouzského období (např. Deník komorné, 1963; Kráska dne, 1967; Diskrétní půvab buržoazie, 1972). Přitom Luis Bunuel strávil v Mexiku téměř dvacet let a natočil zde dvacet jedna filmů. Mezi nimi jsou jak díla hluboce filozofická, tak úspěšné komerční filmy nebo i propadáky. O žádném z jeho filmů nelze ovšem jednoznačně tvrdit, že by byl špatný. Naopak génius Bunuel dokázal, že je schopen točit vše- od dobrodružných filmů přes komedie až po komplikované psychologické studie plné složitých odkazů.

Co vlastně přivedlo Luise Bunuela do Mexika? V době španělské občanské války je režisér ve službách republikánské vlády vyslán nejdříve na velvyslanectví do Paříže a následně je povolán do New Yorku, kde má dohlížet na dokončovací práce dvou protifrankistických filmů. V roce 1941 se stává zaměstnancem Muzea moderního umění, kde dohlíží na výrobu anglických, španělských a portugalských verzí dokumentárních filmů (např. i na dabování filmu Leni Riefenstahlové Triumf vůle). Když vyjde najevo, prostřednictvím textů Salvadora Dalího, že Bunuel je ateista a nenapravitelný buřič, je z muzea propuštěn.

Píše se rok 1944 a mistr nastupuje u společnosti Warner, jako režisér dabingu. V domě René Claira, který působí v té době v Hollywoodu, se setkává s francouzskou producentkou Denise Tutalovou, která mu navrhne, aby natočil divadelní hru Federica Garcíi Lorcy Dům Bernardy Alby. A s tímto záměrem odjíždí v roce 1946 do Mexika. Divadelní hru svého velkého přítele sice Luis Bunuel nikdy nenatočil, zato se v Mexiku usadil. Dal přednost tvorbě v zaostalejší zemi než působení v Hollywoodu, který bytostně nenáviděl se vším, co reprezentoval. Pro něj byla továrna na sny dokonalým pohřebištěm talentu a novátorství.

První mexický film Gran Casino začal natáčet v roce 1946 a byl to naprostý propadák. Bunuel neměl tento film nikdy rád a vyjadřoval se o něm velmi pohrdlivě. Nicméně každý Bunuelův film je něčím zajímavý nebo významný a to včetně těch špatných. V Gran Casinu je to dokonalý obraz mexického kovboje tzv. charro, kterého ztvárnil Jorge Negrete - velká hvězda mexického filmu a miláček národa. Ovšem obchodní neúspěch filmu způsobil nucenou tříletou přestávku. V roce 1949 se Bunuel mohl konečně vrátit k filmu komedií Velký světák (El gran calavera). A tady začíná jeho spolupráce s Luisem a Janetou Alcorizovými, kteří se stali jeho velkými přáteli na celý život a patřili mezi ty šťastlivce, pro které byl Luis Bunuel ochoten napsat scénář, aniž by film chtěl režírovat.

Po Velkém světákovi natočil Bunuel v roce 1950 film Zapomenutí. Jeden z jeho nejlepších filmů a také jedno z nejvýznamnějších děl mexického a latinskoamerického filmu vůbec. Luis Bunuel dokonale realistickým způsobem zobrazil život dětí na okraji společnosti bez domova a bez rodin. Režisér se nejdříve pečlivě seznámil se skutečnou situací a až po té začal psát a natáčet. Film před několika lety uvedla také Česká televize.

Krutý svět dětí bez dětství působil tak drsně, že v Mexiku se zvedla vlna nevole proti jeho uvedení do kin. Možná trochu až mystický film je zahalen rouškou tajemství dodnes. Mám na mysli jeho vznik - např. v devadesátých letech byl v Mexickém národním archívu objeven druhý konec filmu. Záhada je, že ani Bunuel, ani jeho spolupracovníci se nikdy o jiném konci nezmiňovali. V tom samé roce jako Zapomenutí vznikl i další významný film - Susana, tělo a ďábel. Z průměrné rančerské komedie vznikl příběh plný erotiky a otevřené kritiky falešné morálky. Následovaly s menším úspěchem filmy - Podvodníkova dcera (La hija del engano, 1951), Žena bez lásky (La mujer sin amor, 1951) a Cesta do nebe (Subida al cielo, 1951).

Rok 1952 se nesl ve znamení trojice filmů, z nichž každý představuje úplně jiný žánr. Prvním filmem je Násilník (El bruto) - vznešené melodrama o zamilovaném surovci. Je těžké vyjmenovat všechny okolnosti, které postupně změnily výslednou podobu filmu. Je jisté, že Bunuel se tímto příběhem vrátil ke svému oblíbenému tématu „amor loco“ a „amor normal“ (šílené a normální lásky).

Dobrodružství Robinsona Crusoe je Bunuelovým prvním anglicky mluveným filmem a také prvním filmem, kde stál za kamerou Alex Phillips ( významný mexický kameraman pocházející z Kanady si zde zaexperimentoval s materiálem Pathecolor). Film byl mistrovým prvním mezinárodním úspěchem a anglický časopis Sight and Sound ho vyhlásil za nejlepší film roku.

Ovšem vrcholem je film On (Él). Dílo mnoha tváří a mnoha významů. Lze ho sledovat jako slabší odvar Hitchcocka, jako černou komedii nebo jako studii nenormálního jedince žijícího v normální společnosti. Přitom jde o jednoduchý příběh paranoidního muže, který terorizuje svou manželku. Film výjimečný i tím, že je jedním z mála Bunuelových filmů, kde se neobjeví žádné zvíře. A opět následuje trojice filmů poněkud rozdílné úrovně. Propasti vášní (Abismos de pasión, 1953) jsou filmovou adaptací románu Emily Brontëové Na větrné hůrce. Ve stejném roce pak vznikla lehce odborářská komedie mikropříběhů Přízrak jede tramvají (La ilusión viaja en tranvía). Film Řeka a smrt (El río y la muerte) z roku 1954 je zajímavou studií o problému krevní msty v Mexiku, i když příběh může působit poněkud těžkopádně pro svou didaktičnost.

Rok 1955 je pro Bunuela ve znamení jednoho z jeho vrcholných děl - Pokus o zločin (Ensayo de un crimen), pro Evropu zvolil režisér distribuční název Zločinný život Archibalda de la Cruze. Kdybychom měli hledat osobnosti, které nejvíce ovlivnily dílo Luise Bunuela, byly by to Donatien Alphonse François de Sade a Federico García Lorca a právě jejich vliv je v tomto díle silně cítit. Toto zvláštní spojení možná vysvětluje dialektickou bohatost, která prýští z Bunuelových filmů. Lorca byl bezpochyby mistrovým velkým přítelem a asi také proto režisér celý život odmítal natočit o něm životopisný film. Pokus o zločin je příběhem muže, který se snaží spáchat zločin, ale nikdy se mu to nepodaří. Dle autora je tento film jeden velký žert a opravdu ho lze takto chápat. Nicméně zkušený divák pozná, že v případě Bunuelových filmů lze vždy najít tisíc dobrých důvodů, proč hledat skryté významy v jeho filmech. Hlavní ženskou roli ztvárnila Miroslava Sternová velká hvězda mexického filmu, které spáchala v 50. letech sebevraždu. A jak jméno napovídá, šlo českou Židovku, která emigrovala s rodiči do Mexika v období II. světové války.

Po dokončení Pokusu o zločin odjel Luis Bunuel natáčet do Francie. A přestože se do Mexika vrátil, aby natočil ještě šest filmů, je Pokus o zločin všeobecně považován za konec mexického období. V roce 1956 následovala mexicko-francouzská koprodukce Smrt v této zahradě (La muerte en este jardín) v hlavních rolích se Simone Signoretovou a Michelem Piccolim. Pro režiséra bylo natáčení utrpením, protože Simone Signoretová byla v té době bláznivě zamilovaná do Yvese Montanda a dělala všechno proto, aby mohla natáčení přerušit a odjet za svým miláčkem.

Z tohoto pozdního období v Mexiku vynikají především tři filmy - Nazarín (1958), Anděl zkázy (El ángel exterminador, 1962) a Šimon z pouště (Simon del desierto, 1964). Nazarín je příběhem kněze, který se snaží žít věrně dle evangelia. Jde o neuvěřitelně mnohovrstevnatý film navazující na bunuelovské morality. Na téma Bunuel a náboženství navazuje i Šimon z pouště - film zjevení. Režisér ho bohužel nemohl z finančních důvodů dokončit a tak nám zůstalo středometrážní torzo. Anděl zkázy je dokonalou surrealistickou hříčkou o skupině mešťáků, kteří po večírku nemohou z neznámých příčin opustit pokoj hostitele.

A ještě jeden film stojí za zmínku. Jde o poněkud polozapomenuté dílo, které je druhým mistrovým filmem natočeným v angličtině. Bunuel odmítl odjet točit do Států a raději se uchýlil do Acapulca. Tento film z roku 1960 se jmenuje Mladé děvče (The Young One) a je jakousi variací Lolity po bunuelovsku.

Účelem tohoto textu samozřejmě nebylo a ani nemohlo být rozebrat všechny filmy Luise Bunuela natočené na americkém kontinentě, šlo spíše o připomínku méně známé části jeho tvorby. Mexické období Luise Bunuela by si zasloužilo rozsáhlejší retrospektivu i v Čechách, protože je ukázkou talentu, který bez velkých efektů a vysokého rozpočtu dokázal střídat žánry a přitom bavit i provokovat.