Slnko v sieti

Příběh nesmělé lásky, skryté za siláckými gesty. Přední dílo slovenské nové vlny

Po zhruba desetiletém období povstaleckého a budovatelského patosu dostala slovenská, ale i česká kinematografie průkopnické dílo, které zásadně ovlivnilo její další vývoj. Snímek Slnko v sieti režiséra Štefana Uhera z roku 1962 je dokonce považován za vůbec první dílo československé nové vlny. Poetický příběh, jehož těžištěm je zachycení hlubokých a rozporuplných citů dvou mladých lidí, překvapilo zejména způsobem zpracování: autentickým jazykem protagonistů, který zvlášť kontrastuje s oficiálními politickými frázemi, znějícími z rozhlasu, nebo poetickou kamerou Stanislava Szomolányiho, která prostřednictvím drobných detailů vytváří poetické obrazy a vnitřně napjatou atmosféru. Nadčasové kvality Uherova díla potvrzuje i skutečnost, že národní filmová cena se na Slovensku jmenuje právě podle tohoto filmu.

Mladými hrdiny filmu jsou Bela, která má slepou matku, a Fajolo, vášnivý fotograf, který se specializuje na fotografování lidských rukou. O Belu má zájem i spolužák Peter. Fajolo objeví na dunajském břehu kouzelnou zátoku s chatrčí, v níž žije starý rybář. Za několik dní odchází na venkov na brigádu. Napíše Bele, že ji má rád, ale současně prožívá románek s brigádnicí Janou. Bela se sluní na pontonu s Petrem a společně se vysmívají Fajolovu vyznání. Příběh poskytl možnost pro vytvoření mozaiky výjevů a událostí, které měly vyjadřovat pocity a postoje mladých lidí vůči světu, který je obklopuje, jejich vzájemné vztahy, problémy a radosti. Výsledné dílo vneslo do československého filmu zcela novou poetiku.

ooo O ooo

Režisér Štefan Uher nakrútil dnes už kultový film v spolupráci so scenáristom Alfonzom Bednárom a kameramanom Stanislavom Szomolányim. Snímka, podľa ktorej pomenovali národnú cenu Slovenskej filmovej a televíznej akadémie, prináša lyrický príbeh emocionálneho dozrievania a vzťahu dvoch mladých ľudí. Tí sa snažia zakryť svoju neistotu, neskúsenosť a strach zo života hraným cynizmom a odmietavou pózou voči vtedajšej spoločnosti.

Štefan Uher porovnáva vo filme Slnko v sieti prostredie mesta a vidieka. Spolu s kameramanom mali úplne nový pohľad na film. "Odrazu namiesto stvárňovania rurálnych či baladických tém, akými sa dovtedy zaoberal napríklad Martin Ťapák, prehovorili v tom čase veľmi mladý režisér a mladý kameraman o veciach každodenného života. Hovorili rečou, akou hovorí ulica, akou hovoria bežní ľudia,“ povedal o filme Ľubo Roman, ktorý si zahral Petra, letnú lásku hlavnej ženskej postavy Bely.

Scenár vznikol na základe troch poviedok Alfonza Bednára Fajolov príspevok, Pontónový deň a Zlatá brána, ktoré vyšli v roku 1961 v časopisoch Slovenské pohľady a Kultúrny život. Kamera v detailoch vystihovala atmosféru a evokovala náladu. Zatmenie slnka sa stalo symbolom zatmenia citov a vzťahov, hlasno hrajúci tranzistor nahradil rozhovor a symfonickú hudbu vystriedala elektronická. Uher týmto filmom nadviazal na svoju dokumentárnu tvorbu, pričom sa mu podarilo spojiť realistickú poetiku dokumentárneho filmu so štylizáciou hraného príbehu. Hlavné postavy zveril nehercom Jane Belákovej a Mariánovi Bielikovi. Film nakrúcal v Bratislave a v Nitrianskej Blatnici od 11. júla do 9. novembra 1962. Náklady dosiahli 2,3 milióna československých korún. K divákom sa film dostával veľmi ťažko. V kinách ho začali premietať až po podrobných a opakovaných schvaľovaniach. Pomohla mu tiež Cena československej filmovej kritiky, ktorú mu udelili na 5. festivale československých filmov v Ústí nad Labem v roku 1963.