POSLEDNÍ METRO - sobota 26. června 2010 - SOKOLOVNA 20,00

Poslední metro 6

FRANCOUZSKÉ FILMOVÉ DRAMA Poslední metro Dernier métro, Le Last Metro, The Drama / Romantický Francie, 1980, 128 min Režie: François Truffaut Hrají: Catherine Deneuve, Gérard Depardieu, Jean Poiret, Heinz Bennent, Andréa Ferréol, Jean - Louis Richard, Paulette Dubost, Alain Tasma, Richard Bohringer VYBÍREJTE A HLASUJTE NA http://dokinavsobotu.slavicin.org/

Poslední metro 1

POSLEDNÍ METRO

Retrofilm z divadelního prostředí se odehrává během německé okupace Francie za 2. světové války. Majitel pařížského divadla Montmartre, Lucas Steiner, musí kvůli židovskému původu zmizet. Vedení divadla po něm převezme jeho manželka a první dáma scény Marion. V nesnadných dobách okupace, války a antisemitských nálad připravuje novou hru podle manželově režijních poznámek. Hra má název Ztracená a Marion v hlavní roli sekunduje nenapravitelný sukničkář Bernard Granger. V kritickém období se divadlo více než kdy jindy stává obrazem života: každý něco předstírá, hraje svou roli a nikdo nemůže nikomu věřit. Navzdory obecnému ovzduší ohrožení a nedůvěry se však během zkoušek začne mezi Bernardem a Marion vyvíjet vztah. Film získal 10 Césarův - francouzských národních filmových cen. V hlavních rolích účinkují ikony francouzského filmu Catherine Denevueová a Gérard Depardieu.

DENEUVEOVÁ Catherine

Catherine Dorléac

¬ 22. října 1943 - Paříž (Francie)
Catherine Deneuve 1, obrázek se otevře v novém okněJe třetí ze čtyř dcer herců Maurice Dorléaca a Renée Deneuveové, kteří u dětí nijak nepodporovali zájem o svou profesi. Na rozdíl od o rok a půl starší sestry Françoise Dorléacové, která zahynula v roce 1967 při autohavárii, neprojevovala Catherine Deneuveová žádný zájem o herectví, ale toužila stát se módní návrhářkou. Studovala na La Fontainově gymnáziu, kde byla spolu s ostatními spolužačkami vybrána k účinkování ve filmu Gymnazistky (režie A. Hunebelle). Jednalo se spíš o statování, podobně jako ve dvou dalších filmech. V sedmnácti letech se seznámila s režisérem Rogerem Vadimem, který z ní chtěl udělat hvězdu jako předtím z Brigitte Bardotové. Natočili však spolu pouze jediný film, aktualizovaný přepis dvou románů markýze de Sada Neřest a Ctnost, v němž jako uvědomělá účastnice protifašistického odboje ztělesňovala druhou z vlastností. Ačkoliv se Vadimova snaha minula účinkem, zůstala kromě tohoto snímku ještě jedna, trvalejší vzpomínka na jejich krátký vztah, syn Christian. Zásadní zvrat v její kariéře učinil teprve režisér Jacques Demy, k němuž pojala plnou důvěru, neboť jí svým citlivým přístupem pomohl odhalit její herecké schopnosti. Pod jeho vedením vytvořila dvě klíčové role, jimiž na sebe upozornila i za hranicemi své vlasti: prodavačka deštníků Genevičve, donucená okolnostmi vzdát se první lásky, v hudebním melodramatu Paraplíčka ze Cherbourgu; blonďatá učitelka tance Delphine, která se sestrou-dvojčetem (F. Dorléacová) potká během lidové slavnosti muže svých snů, v muzikálu Slečinky z Rochefortu. Přechod k dramaticky složitějším charakterům znamenala role duševně vyšinuté belgické manikýrky Carol, která podlehne chorobným představám a začne páchat sadistické vraždy, v psychothrilleru Hnus (režie R. Polański). Další důležitou zkušeností pro ni byla spolupráce se slavným španělským režisérem Luisem Buńuelem, který jí svěřil psychologicky náročné úlohy rozporuplných mladých žen, pod jejichž zdánlivě klidným a spořádaným zevnějškem se skrývají nepřiznané spodní proudy charakteru: citově vyprahlá a znuděná vdaná žena Séverine, která si z rozmaru zpestřuje život prostitucí, ve filmové adaptaci románu Josepha Kessela Kráska dne; osiřelá a tělesně zmrzačená Tristana, mstící se za nešťastný osud na nejbližších, v komorním dramatu Tristana. Její tajemná, chladná a oduševnělá krása, v níž se mísí romantická křehkost, něha a inteligence s hrdostí, emocionální odměřeností a povahovou nejednoznačností, si postupně podmanila řadu významných světových režisérů, v jejichž dílech nejrůznějších žánrů dokázala přesvědčivě ztvárnit stejně tak postavy frustrovaných a senzitivních manželek jako romanticky založených a svůdných krásek či energických a podnikavých žen. Přestože vytvořila mnoho působivých kreací, jež z ní učinily uznávanou charakterní herečku a mezinárodní hvězdu, prestižních ocenění obdržela poskrovnu. Césarem 1980 a Donatellovým Davidem 1980 byla odměněna úloha obětavé a statečné Marion Steinerové, herečky a ředitelky divadla, jejíž muž, divadelní ředitel (H. Bennent), se skrývá pro svůj židovský původ v podzemí divadla, v melodramatu z okupované Paříže Poslední metro (režie F. Truffaut). O deset let později byla nominována na Oscara 1992 a získala Césara 1992 za roli zdrženlivé Elaine, majitelky plantáže, která se zamiluje do téhož mladého muže-námořního důstojníka (V. Pérez) jako její adoptivní dcera asijského původu, v milostném dramatu z dob konce koloniální nadvlády Indočína (režie R. Wargnier). V roce 1971 Catherine Deneuveová založila produkční společnost Films de la Citrouille. Počátkem 80. let začala spolupracovat s renomovanými firmami v reklamě, kde kromě výrobků řady Chanel také předváděla šperky a vlastní parfém. Již od konce 60. let, kdy ji americký časopis Look povýšil na nejkrásnější ženu světa, je považována za první dámu francouzského filmu. V roce 1985 byla dokonce vybrána občany, aby propůjčila jako druhá herečka po Brigitte Bardottové svou jemně profilovanou tvář národnímu symbolu Francouzské republiky - Marianně, jejíž busta je vystavena na každé radnici v zemi. V letech 1965-1970 byla provdána za anglického fotografa Davida Baileyho. Z milostného vztahu s italským hercem Marcellem Mastroiannim pochází dcera Chiara Mastroianniová, která úspěšně pokračuje v profesi rodičů.

DEPARDIEU Gérard

¬ 27. prosince 1948 - Châteauroux, Indre (Francie)

Gerard Depardieu 3, obrázek se otevře v novém okněVyrůstal v neutěšených poměrech jako třetí ze šesti sourozenců v rodině pologramotného klempířského dělníka. Brzy utekl z domova, toulal se, příležitostně pracoval (mimo jiné jako tiskařský a lodní dělník) a častokrát se ocitl v konfliktu se zákonem. V sedmnácti letech odjel do Paříže, kde navštěvoval dramatické kursy Charlese Dullina a Jeana-Laurenta Cocheta na herecké škole při Théâtre National Populaire. Od konce 60. let působil na různých pařížských scénách (mimo jiné Café de la Gare a Théâtre Chaillot), kde se představil v hrách Reného Fauchoise Boudu z vody vytažený (1968), Jeana Chateneta Galapagos (1971), Edwarda Bonda Zachráněn (1972), Manuela Puiga Isaac (1973) a Petera Handkeho Vyjížďka na Bodamské jezero (1974). Příležitostně se objevoval také v televizi a před filmovou kamerou debutoval v krátkém snímku Le beatnik et le minet (1965, Beatnik a kočička; režie Roger Leenhardt). Výrazněji na sebe upozornil počátkem 70. let, kdy rolí chuligána Jean-Clauda ve skandálním filmu o milostném trojúhelníku dvou chuligánů a kadeřnice Buzíci (režie B. Blier) předznamenal nový typ hrdiny ve francouzské kinematografii. Za robustním zjevem a fyzickou silou se však skrývá citová křehkost, něha, zranitelnost a intelektuální rafinovanost. Jeho herecká metoda není založena na předem promyšleném rozboru charakteru, vychází z intuice, pocitů, zkušeností a prožitků, proto je jeho projev právě tak přesvědčivý, proměnlivý a nejednoznačný, ať už ho vkládá do postavy boxera (Vincent, François, Paul a ti druzí..., Barocco), podvodníka a gaunera (Dva muži ve městě, René Kachna, V noci je každá kočka černá, Večerní úbor), zločince (Není až tak zlý, Volba zbraní), lékaře (Sedm mrtvých na objednávku, Děkuji, živote), frustrovaného milence (Poslední žena, Baxterová, Vera Baxterová, Ahoj, samečku, Žena od vedle), šlechtice (Cukr), tuláka (Loulou), venkovana (Dvacáté století, Návrat Martina Guerra, Jean od Floretty), armádního důstojníka (Pevnost Saganne), kněze (Pod sluncem satanovým), umělce (Dva, Camille Claudelová, Všechna jitra světa) či slavného mořeplavce (1492: Dobytí ráje). Jeho hrdinové, z nichž někteří mají předobrazy v klasických dílech francouzské literatury (Jean od Floretty, Tartuffe, Cyrano de Bergerac, Germinal, Plukovník Chabert), se vyznačují rozporuplnými charaktery a složitými osudy; jsou zmítáni pochybnostmi a hnáni posedlostí, propadají vášním a věří svým snům, hledají pravdu a trýzní je neukojitelná touha po dokonalosti uměleckého vyjádření. Úloha divadelního herce Bernarda Grangera v komorním dramatu Poslední metro (režie F. Truffaut) mu vynesla Césara 1981. Strhující výkon, vyznamenaný na MFF v Montrealu 1983, podal v titulní roli čelného politika Velké francouzské revoluce v historické fresce podle hry Stanisławy Przybyszewské Danton (režie A. Wajda). Na MFF v Benátkách 1985 byl poctěn Volpiho pohárem za roli drsného policejního inspektora Mangina, který se při vyšetřování případu prodeje drog zamiluje do dívky jednoho překupníka (S. Marceauová), v kriminálním dramatu Policie (režie M. Pialat). Césarem 1990 a cenou na MFF v Cannes 1990 byla odměněna kreace, jakou předvedl v titulní postavě legendárního pařížského bouřliváka, vojáka a básníka, ve filmové adaptaci stejnojmenné Rostandovy hry Cyrano de Bergerac (režie J.-P. Rappeneau). Ocenění v podobě Zlatého glóbu 1990 se dočkal hned při prvním hostování v Hollywoodu, když ztělesnil francouzského hudebníka George Faureho, jehož formální manželství s americkou zahradní architektkou (A. MacDowellová), uzavřené kvůli povolení k pobytu, přeroste ve skutečnou lásku, v romantické komedii Zelená karta (režie P. Weir). Dlouho byly jeho doménou pouze vážné, dramaticky vyhrocené party, než po boku komika Pierra Richarda prokázal také smysl pro komickou nadsázku v trojici ztřeštěných komedií Kopyto, Otec & otec a Uprchlíci (všechny režie F. Veber). V roce 1984 režíroval filmovou verzi Moličrova Tartuffa v té podobě, jak ji hrál v roce 1983 v inscenaci Jacquesa Lassalla na jevišti Théâtre National de Strasbourg. V roce 1980 natočil gramofonovou desku šansonů, jejichž autorkou je jeho žena, herečka Elisabeth Depardieuová (rozená Guignotová), s níž se oženil v roce 1970; jejich syn Guillaume Depardieu následuje úspěšně rodiče v herecké dráze. V roce 1988 vydal knihu Lettres volées (Ukradené dopisy), v níž se formou dopisů lidem (přátelům, hercům, režisérům), různým věcem a přírodním jevům vyznává ze svých vnitřních pocitů. Je laureátem herecké Ceny Gérarda Philipa 1973 a na MFF v Montrealu 1995 byl odměněn Cenou ke 100. výročí vzniku kinematografie.

Poslední metro

Poslední metro 1

Poslední metro 1

 
Poslední metro 2

Poslední metro 2

 
Poslední metro 3

Poslední metro 3

 
Poslední metro 4

Poslední metro 4

 
Poslední metro 5

Poslední metro 5

 
Poslední metro 6

Poslední metro 6

 
Poslední metro 7

Poslední metro 7

 
Poslední metro 8

Poslední metro 8

 
Poslední metro 9

Poslední metro 9

 
Poslední metro 10

Poslední metro 10

 
Poslední metro 11

Poslední metro 11

 
Poslední metro 12

Poslední metro 12

 
Poslední metro 13

Poslední metro 13

 
Poslední metro 14

Poslední metro 14

 
Poslední metro 15

Poslední metro 15

 
Poslední metro 16

Poslední metro 16

 
 
Vytvořeno 21.6.2010 11:06:49 | přečteno 4337x | kino
load