ŘÍJEN 2014 S GRETOU GARBO- SLAVNÉ ROLE SLAVNÉ HEREČKY

Úvodní strana > Městské infocentrum > Městské kino

ŘÍJEN 2014 S GRETOU GARBO- SLAVNÉ ROLE SLAVNÉ HEREČKY

* 18. 9. 1905 - + 15. 4. 1990

Greta Garbo

17. listopadu 2008 v 18:27 | sedge | celebrity

Muž, který stvořil tuto hvězdu hvězd, se jmenoval Mauritz Stiller. Snil o ženě, která by představovala mučivě svůdný, oduševnělý a mystický ideál. Dokonce si připravil i jméno - Garbo. Ozvěnu jména Gábor Bethlen, jména někdejšího uherského krále.

Ztělesněním umělcova životního přání se stala sedmnáctiletá prodavačka a studentka stockholmské akademie divadelního umění Greta Lovisa Gustafssonová.

V patnácti jí zemřel otec, chudý švédský námořník. Po jeho smrti začala pracovat v blízkém holičství. Jako prodavačka klobouků ve velkém stockholmském obchodním domě PUB si polepšila. A zde také začala její filmová kariéra.

PUB hledal děvčata pro malé komické úlohy v reklamním snímku jak se neoblékat. Greta uspěla a dostala ještě roličku v krátkém filmu propagujícím pekařské výrobky. Tehdy se rozhodla jít studovat divadelní umění. A tady vstoupil do děje čtyřicetiletý režisér Mauritz Stiller. Už dva roky se ohlížel po talentované, avšak ještě nezformované herečce pro svůj plánovaný film. Donekonečna jí trpělivě vysvětloval, co chce a také jaké musí podstoupit sebeobětování. Neúnavný a profesionálně nemilosrdný Stiller jí svěřil roli ve filmu Sága o Gostovi Berlingovi. Půvab, inteligence a talent neznámé herečky vzbudil zaslouženou pozornost.

Její objevitel pokračoval v učení. Záhy dostala nesourodá dvojice přízvisko Kráska a Zvíře. Lidé vídali Gretu po Stillerově boku ve studiu, na večeři, v divadle i v přírodě, stal se jejím přítelem a jedinou velkou láskou. Byl to Stiller, kdo Gretu Lovisu Gustafssonovou změnil v "divine Grete", božskou Gretu, ve vrcholné scéně Gosta Berling. Tehdy v roce 1924, se zrodila v saních tažených koňmi pádícími sněhovou plání pronásledovných smečkou vlků. Mužská hvězda tohoto švédského filmu Lars Hanson s planoucíma očima bičuje koně, zatímco dívka se hrůzou choulí do kožešin. Náhle vzhlédne k Hnasonovi prvním skutečně garbovským pohledem zpod přivřených víček. "Stiller namaloval svou Monu Lisu."

Společně odjeli ze Švédska, aby v Berlíně natočili Uličku, v níž není radosti, kosmopolitní snímek o poválečné depresi, kde se mimo jiné mihla také Marlene Deitrichová, její pozdější Hollywoodská rivalka. Netrvalo dlouho a ocitli se v Hollywoodu. Greta Garbo, vysoká a ramenatá, přemýšlivá a rezervovaná, byla pro Ameriku novinkou. Přesto se ji okamžitě pokusili "upravit" na hollywoodský typ : jiný účes, přísná dieta, úprava zubů. Duše a rozum zůstaly původní. Greta stejně jako Stiller se za oceánem příliš šťastně necítili. Vedení studia v ni nevěřilo, proto byla nadšená reakce na první film Příval překvapením.

Ke Stillerově zármutku však dílo režíroval Mont Bell. Přítelovi pocity sdílela i Greta, zvyklá na prostředí menších evropských ateliérů. Navíc vždy nerozuměla Bellovým režijním pokynův vykřikovaným v angličtině nebo prostřednictvím tlumočníka. Natolik ale anglicky znala, aby pochopila urážlivost jeho výroků.

Gretin druhý film, Scůdnice, měl režírovat Stiller. Chtěl odevzdat kolosální dílo, zachvátila ho však nervozita, takže po několika týdnech ho vystřídal Fred Nibl. Úspěch filmu předčil Příval a zneuznaný Stiller zrušil smlouvu a odešel k Paramountu. Po několika neúspěšných snímcích následuje rozepře a Stillerův návrat v roze 1927 do Švédska, kde ve věku pětačtyřiceti let zemřel.

Zpráva o Stillerově smrti ji zastihla při natáčení filmu Divoká orchidea. S vypětím sil film dokončila a okamžitě se rozhodla odcestovat do Švédska. Filmový magnát Louis B. Mayer jí hrozil zrušením smluv i znemožněním návratu do Hollywoodu. Přesto zůstala ve své vlasti tři roky.

Zatím se jméno Greta Garbo stávalo v Americe pojmem a režiséři jí byli ochotni snést modré z nebe. Greta však nedostávala příliš často - leckdy se tvrdí, že vůbec nikdy - role s "limonádovou" tematikou už z toho důvodu, že svým zjevem ani hereckými prostředky nemohla a nechtěla oslavovat "americkou prosperitu".

Odříkavost, smutek a hořké pohrdání, patrné ve tváři Grety, však přitahovaly diváky ještě silněji než milá přívětivost a americky prefabrikované úsměvy Deanny Durbinové či Claudette Colbertové. Fotograf Cecil Beaton, s nímž prožila románek se o ní vyjádřil takto : " Její výraz byl někdy chladný, pohrdavý, avšak byla to v nitru nesmírně citlivá duše. Zdála se mi jako nejplašší ze všech tvorů."

Po premiéře filmové adaptace Anny Kareniny přišly snímky Božská žena, Rozpoutaná vášeň a Tajemná lady. Avšak sláva jakoby se herečky netýkala. Její tehdejší současnící se shodují, že stále častěji vyhledávala samotu. Zpočátku žila v jednom z hotelů v Beverly Hills, avšak jen těžce nesla nápor ctitelů postávajících u zadního vchodu hotelu. Nechtěla poskytovat autogramy, odmítala novináře a ještě rezolutněji obdivovatele. Když jedna dívka ve snaze získat podpis skočila pod hereččino auto, Garbo se rozhodla pro bezpečný úkryt a koupila vilu obklopenou pověstnou zdí. Nepořádala bujaré večírky, oblékala se skromně a trápila se předepsanými tvrdými dietami. Společenských událostí se zúčastňovala jen když to bylo nevyhnutelně nutné.

Jeden z novinářů tehdy napsal : "Pokud ji spatříte na recepci, pak sedí a mlčí. Téměř nikdy nevstupuje do rozhovoru, zdá se, jakoby demonstrovala svoji lhostejnost vůči všemu, co jiní říkají." O její specifické skromnosti píše ve svých denících i Cecil Beaton : "Věděl jsem o jejím odporu k publicitě všeho druhu, který vyústil až ke strachu z fotoaparátu. Po mnoha měsících naléhání se na mě usmálo štěstí, když potřebovala Greta snímky pro pas. Měla obavy, že by fotografie neznámý ateliér zneužil. Proto se obrátila na mne. Zpočátku stála strnule v pozoru před mým rolley-flexem... Byla herečka, ale nedokázala skrýt rozpaky."

Polibek, tak se jemnoval poslední němý film "božské Garbo". Když stříbrné plátno promluvilo, všemocná společnost MGM jí nabídla úlohu ve filmu Hollywoodská revue, kde měly hvězdy ukázat, jak umějí mluvit i zpívat. Greta odmítla. Teprve Anna Christie byl její první film, v němž promlouvala k divákům svým "hlubokým altem s jistým poetickým jasem", jak zdůraznil tehdejší kritik.

Zanedlouho znovu odcestovala do Švédska. Zdálo se, že navždy. Vrátila se, až když totálně pokořené studio MGM splnilo její podmínky, na tu dobu vskutku ohromující : 125 tisíc dolarů za film, právo výběru režisérů a partnerů a finanční podíl na zisku společnosti. Greta tak hrála v Královně Kristině, sama však s rolí spokojená nebyla : "Dnes už není čas na umění. Vše se musí podřizovat vkusu diváka."

Zanedlouho přišli další velké filmy : nová Anna Karenina, Dáma s kaméliemi, Hraběnka Walewská. Po premiéře Hraběnky se Garbo seznámila s dirigentem Leopoldem Stokowskim. Tehdy mu bylo pětapadesát. Garbo slavila dvaatřicetiny. Přátelství a láskyplný vztah šéfa Filadelfské filharmonie k herečce rychle skončily, Stokowski však na velkou lásku nikdy nezapomněl a navštěvoval ji až do své smrti.

Přišla druhá světová válka a Hollywood ztratil své evropské trhy. Společnost MGM se pokusila vyhrát alespoň v Americe oživením komické dívky z éry grotesek. Ironií osudu byla po patnácti letech traumatizujících a osudových žen právě tato nešikovná fraška - Žena dvou tváří - první film Grety Grabo, s nímž činila potíže. Kolem snímku vzniklo mnoho ošklivých pomluv.

Znechucená Garbo se v pětatřiceti letech stáhla do pozadí a odešla ze scény. Kde všude se během 2. světové války zdržovala, nevěděl přesně ani Cecil Beaton: "Během válečných let se mi nikdy nepodařilo zjistit, kde všude Garbo byla, ale kouzlo, jímž mě spoutala, nikdy nevyvanulo. Každá drobná zprávička o ní mě vzrušila a každý sebemenší snímek potvrzoval mé přesvědčení, že Garbo je nejtajemnější a nejsvůdnější zjev na celém světě."

Greta Garbo po odchodu z filmových studií křižovala oceány v nejluxusnějších plavidlech a projížděla desítkami zemí všech kontinentů s reportéry v patách. Často byla vidět v doprovodu velkých mužů - od herce Johna Gilberta až po Leopolda Stokowského či průmyslníka George Schleeho. Nikdy se však neprovdala a od smrti Stillera se vyhýbala všem trvalejším svazkům. "Nesnesla bych vedle sebe někoho jiného. Chci být sama!"

Další léta potvrdila, že její zvláštní slova nebyla jen póza. Dobové kritiky se zmiňovali o ní jako o ženě z ledu. Drtivá většina se ovšem shoduje v tom, že její krásná tvář z plátna se stala mýtem a posedlostí. Dokonce i někteří nejostřejší kritici přiznávali, že při pohledu na ni zapomínali kritizovat a podléhali "magické síle její krásy".

Typické garbovské filmy ji hnaly od jednoho extrému k druhému. V Susaně Lenoxové zničí svou proměnou z dětsky nevinného stvořeníčka ve světáckou femme fatale Clarka Gablea. V téměř každém filmu představovala osudovou ženu končící smrtí. Umírá Carmen i Anna Karenina, je zastřelena jako Mata Hari.

Světová hvězda filmu nevděčí za svoji popularitu jen svému umění a kráse, vždyť krásné jsou i jiné ženy; krása Grety Garbo není také jen soulad linií, v její kráse je zvýrazněná fyziognomie určitého duševního stavu, ženy, která trpí krásou, je to krása smutku až utrpení.

Několik let bádal nad záhadou jejího úspěchu i Norman Zeyrold: "V rolích spojovala smyslné kouzlo s duchovním, ženskost s určitým náznakem amazonství; byla stejně přitažlivá pro ženy jako pro muže. Zároveň se zdálo, že je jak citově, tak filozoficky spíše obezřetná, odtažitá a pasivní. Její obličej se vyznačoval neobyčejnou plastičností, jakousi schopnotí zracadlení. Lidé v jejím obličeji spatřovali své vlastní konflikty."

Greta Garbo se změnila i v symbol neklidu, nervózní nespokojenosti, která se probouzela pod uhlazeným povrchem tehdejší společnosti. Upoutávala pozornost ženy znavené světem, která zná život a žije jej, ale zřejmě si od něho neslibujenic jiného než utrpení. z toho všeho vznikal mýtus, narůstal, živil se sám ze sebe, za vydatné pomoci režisérů a jejím neočekávaným odchodem v letech, kdy mnozí umělci teprve vyrůstají. Tento fakt její mýtus ještě umocnil.

Koketovala pak s návratem ještě do 60. let, než definitivně řekla svým divákům sbohem. Diváci si ji navždy zapamatovali jakou nejzářivější hvězdu Hollywoodského nebe. Poslední část svého života prožila v bytě v New Yorku, kde jeden pokoj zasvětila památce Mauritzi Stillerovi. Sama pak zemřela 15. dubna 1990.

Herecká filmografie

2012 Final Cut - Dámy a pánové - a.z.

1953 Ford 50th Anniversary Show, The (TV film)

1941 Žena dvou tváří

1939 Ninočka

1937 Hraběnka Walewská

1936 Dáma s kaméliemi

1935 Anna Karenina

1934 Hollywood Party - a.z.

Pestrý závoj

1933 Královna Kristýna

1932 Jakou mě chceš mít