Cabirii z názvu tohoto klasického snímku Federica Felliniho z roku 1957 hraje režisérova žena Guilietta Masinová, která za své ztělesnění naivní prostitutky po právu obdržela cenu pro nejlepší herečku na festivalu v Cannes. Živá Cabiria, která se stydí za své povolání, beznadějně hledá bohatého nápadníka, který by ji odvedl někam pryč, ale hluboko uvnitř ve skutečnosti hledá trvalou lásku.
Po premiéře byl kvůli protestům katolické církve vystřižena kontroverzní scéna s dobrým Samaritánem s pytlem plným dobré vůle. Zdá se, že živelná štědrost je rysem provinčnosti, ale scéna se naštéstí nakonec vrátila na své místo. Otázka dobra je opravdu ve Felliniho filmu prvořadá, neboť pod světským pozlátkem chce Cabiria být pouze šťastná jako všichni ostatní. A přesto je Cabiria především děvka se zlatým srdcem, nikdy tak zasmušilá, aby ji ohnivé mambo na pouličním jarmarku nedokázalo povznést na duchu.
Cabiria to nedokáže jinak, než že kolem sebe šíří laskavost, ale často ji to přivádí ke zklamání nebo v horším případě k ponížení. Náhodné setkání s pouťovým hypnotizérem (Aldo Silvani), který z ní vytáhne její tajné touhy, je dojemné, ale obzvlášť kruté, jelikož podtrhuje představu, že by se její sny a fantazie o lepším životě mohly uskutečnit. Její otevřenost vede dokonce náhodného přihlížejícího k tomu, že její citové slabosti zneužije. Stejně krutá pozornost záletného filmového herce (Alberto Lazzari) ji rovněž naplní falešnými nadějemi, třebaže s Cabirií zachází nakonec (a doslova) hůř
než se psem.
Cabiriiny sny se nikdy nesplní a ve skutečnosti vlastně často končí neplánovaným násilím, neboť dravci se živí její statečnou nevinností. Fellini přesto nezneužívá Cabiriin příběh pro lacinou sentimentalitu. Cabiria je silná, hrdá žena, která bojuje, odpovídá na každou překážku tím, že se opět postaví na nohy, otřepe se a vydá se vždy znovu na cestu za novým lepším životem. Cab/r//ny noci jsou podobně jako Felliniův Sladký život (1960) vyprávěny z perspektivy nejchudších, příslovečné odvrácené strany nadané optimistickou radostí, ale končící nevyhnutelně v nevýslovném smutku.
JKI