Prázdniny v Římě

Romantická komedie s A. Hepburn a G. Peckem v hlavních rolích. Prázdniny v Římě byly nominovány na 10 Oscarů a Audrey Hepburn získala Oscara za svou roli novodobé princezny, která se vzpřela svým panovnickým povinnostem a díky americkému novináři (G. Peck) poznala Řím jako obyčejná mladá dívka.(oficiální text distributora)

oooo O oooo

Znovu viděné: Prázdniny v Římě

Jak je asi známo, filmy nezůstávají stejné, i když se jich snažíme coby neměnných jistot držet zuby nehty, abychom alespoň v něčem ukotvili naše chaotické životy. Zvlášť když mezi jednotlivými setkáními uplyne delší časový úsek, nenastanou změny jen ve vás, ale změní se i kontext, ve kterém film vnímáte.

Pěkný důkaz mi zase jednou včera večer poskytly oscarové Prázdniny v Římě (ČT 2) - film, u kterého jsem dřív vždycky strašně slzela, protože patří k těm několika slavným výjimkám v žánru romantické komedie, které dopadnou drtivě špatně (to jest hrdinové sice zjistí, že byli jeden pro druhého stvořeni, ale rozejdou se, protože je cosi nepřekonatelně dělí. (Dalším příkladem je Zamilovaný Shakespeare a jistě si vzpomenete na další.) V tomto případě - jak jsem si všimla lépe než dřív - dělí chudého, nezodpovědného, ale polepšitelného amerického novináře Joea Bradleyho (Gregory Peck) a následnici trůnu kterési malé monarchie, princeznu Aňu (Audrey Hepburnová), sociální rozdíly navázané na "vyšší" poslání. To se zprvu jeví jen jako nepříjemná, nudná povinnost: Joe otráveně flikuje svou reportérskou práci a mladičká princezna pláče po večerech, čímž dětinsky rebeluje proti standardním, přikázaným rituálům spojeným s jejím postavením.

Kratičké setkání popsané ryze únikovým titulem filmu začne nocí strávenou společně ve vší počestnosti a skončí vášnivý, zoufalým objetím a polibkem na rozloučenou před návratem ke zmíněným povinnostem, které oba hrdinové nyní vnímají novýma očima: Joe, který nezneužil náhodného setkání s princeznou uprchlou z paláce ke slíbenému, dobře placenému bulvárnímu článku odhalujícímu soukromí nicnetušící dívky, teď jistě bude svou práci vnímat mnohem zodpovědněji, a Aňa se z bezduché, tiše rebelující loutky změní v moudrou moderní vládkyni.(Která bude mít i vlastní názory na evropskou integraci - což je motiv, který je dnes stejně aktuální jako v roce 1953, kdy film vznikl - vida.)

Stručně řečeno se díky oddechovému úniku ze svých špatně odváděných rolí oba naučili pracovní morálce - což opravdu není typické vyznění pro romantickou komedii. To dobře ladí i s drobnou skutečností, které jsem si dřív také moc nevšímala: Aňa utekla z královského paláce jen pod vlivem euforizující drogy na spaní, kterou jí osobní lékař píchl na uklidnění. V normálním stavu by si dívka první poloviny 50. let, dbalá svých povinností, něco takového nikdy netroufla - což vnímám o to silněji při pohledu na současné romantické komedie, kde se činy hrdinů řídí jen zřídkakdy povinností a smýká jimi rozmar (což se týká většinou i scenáristy, zoufale hledajícího ozvláštnění předem odhadnutelné zápletky). O nějakých povinnostech a poslání se většinou vůbec nedá mluvit, jde spíš o povrchní záminky k momentálnímu zkomplikování děje). Pokud jsou Prázdniny v Římě dobovou, na naše poměry nebývale přísnou, konzervativní moralitou o důležitosti pracovní morálky, které musíme podřídit i své soukromí, čím jsou současné romantické komedie? Asi něčím jako eskapickými, hyperkorektními vyprávěnkami dokazujícími všemožnými způsoby především neexistenci jakýchkoli hranic.

Lekce v poctivosti, kterou absolvují Joe a Aňa, je o to zajímavější, že se odvíjí většinu času v permanentní lži: dívka tvrdí, že utekla z internátní školy, muž předstírá, že obchoduje s hnojivy, a pronásleduje nicnetušící hrdinku svého drahocenného článku s notesem v kapse a kamarádem fotografem za zády. (Důležitá je v tomto směru scéna u Bocca della Veritá - Úst pravdy, i když se zvrhne ve vtip, který mimochodem inicioval improvizující Gregory Peck.) Na konci je ovšem oběma vše jasné a cokoli říkat netřeba: ve finále tohoto všemožně rozhýbaného filmu, kde se pořád jen nezávazně a zábavně mluví a procházkově těká po římských turistických památkách, se nejmocnější zbraní ukazuje mlčení, respektive výmluvná výměna pohledů mezi Joem a Aňou. Epilog s novinářem opouštějícím přepychový, vyprázdněný sál, kde se konala tisková konference s princeznou, již viděl patrně naposled v životě, už potom opravdu nemá mnoho společného s tím, jak se řešily a řeší konce romantických komedií. Zatímco loučení hrdinů je drtivě melodramatické, tady jsme se ocitli už na půdě nefalšované tragédie (Mimochodem se mi to zdálo, nebo je Joeův odchod z tohoto vyprázdněného nebe, jež opustila bohyně jeho srdce, opravdu snímaný ruční kamerou?)

Prázdniny v Římě bývají označovány za "nejdokonalejší romantickou komedii všech dob", což je jistě především břeskná fráze - už proto, že zmíněné atributy daný žánr přesahují (ale možná právě proto zaujímá film dodnes tak významné postavení v žebříčcích divácké i kritické obliby). Snímek je nicméně dokonalou ukázkou žánrové flexibility tehdy už jednapadesátiletého režiséra Williama Wylera, který v té době byl ceněný spíš pro své zpracování dramatických látek. Což se v tomto navenek tak lehounkém, odpočinkovém filmu dá stěží přehlédnout. Zpětně také nemůžeme opomenout temný stín doby v podobě pracovního zákazu spisovatele a scenáristy  Daltona Trumba (protože byl na černé listině kvůli podezření z neamerické činnosti, scénář za něj podepsal Ian McLellan Hunter a Akademie netušila, komu vlastně uděluje Oscara. Trumbova manželka převzala "opraveného" Oscara až v roce 1993, sedmnáct let po spisovatelově smrti, a v titulcích došlo k opravě téměž po půstoletí - v restaurované verzi v roce 2002).

Alena Prokopová, středa, leden  06, 2010

oooo O oooo

Prázdniny v Římě - goldie

Publikováno: 14.7.2013

Autorka: Aleee

V tehdejším Německu narozený americký režisér William Wyler bezesporu platí za stálici Hollywoodu. Celovečerní filmové tvorbě, jež by stála za řeč i dnes, se věnoval konstantně zhruba od třicátých do konce šedesátých let dvacátého století. My jsme se kdysi dávno zabývali jeho snímkem Jezábel. Ta je v kontextu Wylerových pozdějších filmů mírně upozaděna, což je škoda. Přesto dnes jako protipól vybírám film ze snad nejúspěšnější režisérovy dekády, kterou představují padesátá léta minulého století. A tím vyvoleným snímkem není žádné jiné dílo než kouzelné, romantické Prázdniny v Římě s Audrey Hepburn a Gregory Peckem v hlavních rolích.

Prázdniny v Římě natočil William Wyler v roce 1953. V době velkých studiových filmů vyrazil se štábem do skutečného Říma, srdce Itálie, a snímku tak dodal punc opravdovosti a jisté dávky magičnosti. Wyler v Prázdninách v Římě citlivě zrežíroval velké hollywoodské hvězdy. Tedy abych byla přesnější – jednu hollywoodskou hvězdu díky Prázdninám teprve vytvořil. Tou hvězdou není nikdo jiný než Audrey Hepburn, která byla do té doby nepříliš známá herečka. Až zde dostala svou první příležitost, velkou hlavní roli. A my si dnes můžeme říkat „ještěže tak“. Ani se mi nechce pomyslet na to, jak by byla světová kinematografie bez Audrey chudá. Scénář k Prázdninám v Římě vytvořil mimo jiné scenárista a spisovatel Dalton Trumbo. Ten se však v době uvedení snímku nacházel na černé listině, proto byly jeho zásluhy uznány až za dlouhé desítky let. Nutno však říci, že právě scénář je jednou z deviz filmu. Jistě, Prázdniny v Římě jsou dílo komplexní a kvalitní ve všech ohledech, ale kvalitní scénář (potažmo nápad) je kvalitní scénář. Jakýsi první impuls pro to, aby mohlo vzniknout něco nevídaného.

Snímek je představován jako romantická komedie. Romantika je to nevšední a komedie není z těch, u nichž byste se za břicho popadali. Prázdniny v Římě jsou své, specifické a zmíněným žánrům dělají čest, byť nejsou jejich typickým představitelem. Příběh je vyprávěn citlivě. Nenásilnou formou nám představí princeznu Ann, a to tak, že si nebudete připadat jako ve vykonstruované a od reality odtržené pohádce, ale jako ve skutečnosti, jež je tak magická, že princezny v ní mají své nezastupitelné místo. Protipólem romantické Ann je novinář Joe Bradley. Do filmu vnáší zemitost a vše krásně vyvažuje. Přese všechno se může zdát, že Prázdniny v Římě jsou staromódní a sentimentální, i když čerpají také z nejlepších tradic amerických komedií – humor jim tedy rozhodně nechybí. Možná takové jsou, ale v nejlepším slova smyslu, chtělo by se říct.

Film je, jak jistě víte, situován do ulic Říma. Tam přijíždí na státní návštěvu princezna Ann, následnice trůnu smyšlené evropské země. Zjevně unavená vyčerpávajícím programem a svými povinnostmi budoucí vladařky se pomalu ukládá ke spánku. Aby se jí lépe spalo, lékař jí podá uklidňující prostředek. Než však začne působit, vydává se Ann tajně do nočních ulic Říma. Bloudí městem, vypadá přinejmenším jako opilá. Ráno se probudí v bytě novináře. Ten rychle pochopí, kdo je neznámá dívka zač. Cítí senzaci a profesní úspěch, rozhodne se proto Ann využít a spolu se svým kamarádem fotografem ji provází Římem a zároveň se snaží napsat skandální reportáž, která by mu zajistila zřejmě kardinální úspěch. Jenže se v něm hne svědomí. Do Ann se začíná zamilovávat a je mu jí líto. Ví, že by bylo nesprávné bezbrannou a oddanou dívku, která k němu navíc také něco cítí, takto využít. Jenže jak z tohoto kolotoče ven? A má vůbec tak nevyrovnaný vztah šanci na úspěch?

Audrey Hepburn a Gregory Peck představují poměrně nerovnocenné milence. Rozděluje je nejen jejich původ, ale i povahy. Anebo se protiklady přitahují? Na čas možná. Zatímco Ann je roztomilé, křehké, bezbranné a svým způsobem stále naivní dítě, přitom neskonale krásná, okouzlující a kvůli společenské roli i nutně dospělá dáma, je novinář Joe sice rovněž krásný a šarmantní muž, navenek ale chladný, vypočítavý, světácký. Zkrátka Američan. Jejich jednodenní pouť Římem je dobrodružná a neznám dívku, která by si nepřála ji zažít. Je o to intenzivnější, protože spolu s hlavními hrdiny cítíte, že asi nebude mít dlouhého trvání. Přes jemné počáteční oťukávání cítíte vášeň.

Prázdniny v Římě jsou filmem, který vás pohladí po duši. Získaly deset nominací na Oscara, tři proměnily a měly nejen kasovní úspěch. Audrey Hepburn, z níž vyrostla hvězda první velikosti, si díky nim prožila svůj americký sen a stala se reinkarnovanou Popelkou. Snímek je nenápadně dokonalý a s lehkostí natočený. Poctivá práce, povedený film. Až lituji, že dnes už se nic takového netočí a asi ani nenatočí. Naštěstí to kdysi dávno udělali jiní a my tak dodnes můžeme obdivovat jejich dílo.

Jedním dechem

Poctivá Wylerova romantická komedie s oldschoolovým nádechem, která z Audrey Hepburn udělala hvězdu první velikosti.

oooo O oooo

Prázdniny v Římě

Také princezna chce někdy prožít docela obyčejné dobrodružství a zamilovat se. Audrey Hepburnová a Gregory Peck v americké komedii, oceněné třemi Oscary (1953).

Příběh romantický až staromódně sentimentální, ale také plný humoru, který čerpá z nejlepších tradic amerických komedií. Jeho hrdinkou je půvabná mladá princezna Anna, následnice trůnu imaginární evropské země, jež přijíždí na státní návštěvu do Říma. Po vyčerpávajícím programu je na pokraji sil a je jí na noc podán uklidňující prostředek. Dříve než droga začne působit, se Anna tajně vydává do nočních římských ulic. Cestou se dostaví ospalost, a tak ani neví, jak se ocitla na noc v bytě novináře. Ten ji následujícího dne chce nejprve využít pro senzační reportáž a provádí ji společně s kamarádem fotografem po Římě…

Režisér William Wyler vtiskl komedii nenápadnou dokonalost a lehkost. Pod jeho vedením zkušeného a světem protřelého novináře Joea Bradleyho ztělesnil Gregory Peck (Případ Paradinová, Milionová bankovka, Starý gringo, Mys hrůzy). Křehkou, v cizím prostředí poněkud bezradnou princeznu Annu, neodolatelným způsobem ztvárnila Audrey Hepburnová (Snídaně u Tiffanyho, Šaráda), také za svůj výkon obdržela Oscara. Dalšího Oscara získala Edith Headová (za nejlepší kostýmy pro černobílý film)a scenárista Ian McLellan Hunter za původní scénář, který svým jménem kryl skutečného autora Daltona Trumba, jenž byl na černé listině).

Česká televize

oooo O oooo

http://www.sms.cz/film/prazdniny-v-rime/ukazka